sochy sv. Antonína Paduánského a Jana Nepomuckého

Svatý Antonín byl františkánským mnichem, teologem a kazatelem. Narodil se do zbožné šlechtické rodiny, jeho původní jméno bylo Fernandéz, a v 15 letech vstoupil do řádu augustiniánů v Lisabonu. Později žil v klášteře v Coimbře, a získal značné teologické vzdělání. O několik let později v Maroku muslimové umučili několik františkánských mnichů, Fernandéz se zúčastnil jejich pohřbu v Portugalsku a jejich osud jím upřímně pohnul, rozhodl se je následovat. Přestoupil k řádu františkánů, přijal jméno Antonín a odjel do Afriky pracovat mezi muslimy. Tam bohužel záhy onemocněl zimnicí a několik měsíců byl upoután na lůžko. Musel se vrátit do Evropy, a poté, co jeho loď ztroskotala u břehů SIcílie se vydal najít a poznat sv. Františka z Assisi, zakladatele řádu. Když se zcela zotavil, byl přijat v malém klášteře ve Forli kde žil velmi pokorně a nedal nijak najevo vědomosti, jimiž vynikal. Při jeho svěcení na kněze vyplynulo při jeho řeči k ostatním jeho vzdělání a byl poslán na studia, aby se věnoval kazatelství. Byl pozoruhodným znalcem Bible a jeho kázání dokázala ovlivnit prosté i vzdělané lidi. Antonín kázal v kostelích, na náměstích ale i na zcela obyčejných místech. Legenda vypráví, že když mu nechtěl v Rimini nikdo naslouchat, vystrčily ryby vody z hlavy a naslouchaly mu. Po tomto zázraku se všichni obyvatelé Rimini nechali pokřtít. Jindy měl ale i mnohatisícový dav posluchačů. Jiná legenda vypráví, že jednou navštívil veronského knížete Ezzelina, který nechal zavraždit deset tisíc lidí, a pohrozil mu že jestli nepřestane se zabíjením, rozdrtí ho Boží ruka. Hrabě slíbil nápravu, ale aby světce vyzkoušel, zda-li žije podle zásad, o kterých káže, poslal mu bohaté dary (a služebníkům nařídil aby ho zabili, jestli je přijme). Antonín se prý však zhrozil a poslal je pryč. Jiná legenda vypráví, jak se poté, co se Antonínovi s hostií v ruce vysmíval jeden nevěřící, osel toho muže se svaté hostii poklonil. Jindy se prý jednou musel zdržet jako host jistého šlechtice, a jeho hostitel ho viděl, jak chová na rukou Jezulátko. Sv. Antonín tak byl později často zobrazován (na slavném obraze od El Greca drží na jedné ruce Jezulátko a v druhé ruce bílou lilii / symbol nevinnosti). Antonínova kázání si získala na velké oblibě, kázal i v Tolouse, tehdy středisku sektářů, u kterých měla jeho kázání takovou odezvu že se mu začalo říkat "kladivo na kacíře“. Hodně cestoval a kázal na mnoha místech. Jeho kázání prý měla takovou sílu, že prostitutky a zloději činili pokání, lichváři vraceli úroky a dlužníci byli propouštěni z vězení. Papež Řehoř IX. jej poté, co slyšel jeho kázání, nazval „archou Písma svatého“. Sv. Antonín založil několik klášterů a nakonec se usadil poblíž Padovy, neboť jeho zdraví již bylo velice chatrné. Nechal si v koruně ořechu postavit vzdušné sídlo, kde dlel. Zemřel ve věku pouhých 36 let, svatořečený byl necelý rok po své smrti, r. 1232. Některá jeho kázání se zachovala. R. 1263 byla postavena bazilika sv. Antonína, kam byly přeneseny jeho ostatky. U jeho hrobu se údajně stalo mnoho zázraků. Bývá zobrazován v kněžském rouše, nejčastěji jak drží Jezulátko, ale také jak se mu klaní osel nebo jak káže rybám, mezi jeho atributy patří kniha, chléb, dítě/Jezulátko, lilie, hostie, skříňka s poklady, kříž. Je patronem za nalezení ztracených věcí, manželství, žen a dětí, chudých, seniorů, cestujících, za šťastný porod, proti neplodnosti, proti horečce, proti ztroskotání lodi, proti lichvě a úrokům, cestujících, námořníků, pekařů, horníků, pošťáků a pracujících na poště a dalšího..

1340, † 20.3.1393) byl generální vikář pražského arcibiskupa a mučedník katolické církve. Narodil se někdy kolem r. 1340 v Pomuku, od r. 1369 působil v Praze jako veřejný notář, později jako oltářník a farář. V l. 1383-1387 studoval církevní právo na Padovské univerzitě, po návratu r. 1387 se stal kanovníkem u sv. Jiljí. R. 1389 se stal kanovníkem a advokátem vyšehradské kapituly (kanovník je kněz, příslušející ke katedrální kapitule / chrámu. Označuje kleriky žijící ve městech a vedoucí společný život podle řehole podobné řeholi mnišské). V září r. 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa, na pozici s pravomocemi které byly velmi významné ve správě arcibiskupství. Dne 10.3.1393 Jan Nepomucký potvrdil ve funkci nového opata kláštera v Kladrubech, čímž zhatil plány krále Václava IV., který mínil na pozici dosadit svého oblíbence Hynka Pluhaře a vytvořit z kláštera nové biskupství, čímž by oslabil moc arcibiskupa Jana z Jenštejna, s nímž měl král spory. Toto potvrzení bylo pravděpodobně důvodem, proč král nechal Jana Nepomuckého zajmout a mučit, i když se jako důvody také uvádí to, že Jan kritizoval krále a nechtěl vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie, čemuž by nasvědčovala neobvyklá osobní účast krále v mučírně. Tak či tak, historie je taková že král se sešel s arcibiskupem Janem z Jenštejna 20.3. 1393, a po hádce nechal zajmout čtyři muže z jeho doprovodu – Jana Nepomuckého, Mikuláše Puchníka, Václava Knoblocha a Něpra z Roupova, kteří byli poté vyslýcháni a mučeni. Jan Nepomucký při tomto mučení zemřel, ostatní byli propuštěni. Janovo tělo bylo potom večer shozeno z Karlova mostu do Vltavy. 17.4. bylo Janovo tělo nalezeno rybáři poblíž jeho kláštera a bylo pohřbeno v kostele sv. Kříže většího v klášteře. Po Janově smrti podal arcibiskup Jan z Jenštějna stížnost na krále Václava IV. k římské kurii, ve které označil Jana Nepomuckého jako mučedníka. Životopisec arcibiskupa o několik let později popisuje zázračné okolnosti nalezení těla Jana Nepomuckého (pět hvězd údajně ukazovalo, kde leží světcovo tělo) a znovu jej označuje za mučedníka. Před rokem 1416 bylo tělo Jana Nepomuckého přemístěno a pohřbeno v katedrále sv. Víta. Druhá polovina 17. století je dobou výrazného znovuobjevení Jana Nepomuckého. R. 1683 byla na Karlově mostě vztyčena jeho socha, kterou vytvořil Jan Brokof. R. 1708 mu byl zasvěcen první kostel. Snaha o jeho kanonizaci začala v 2. pol. 17. stol., 31. 5. 1721 byl papežem Inocencem XIII. prohlášen za blahoslaveného, při následujícím kanonizačním procesu byly kanonizační komisí uznány 4 zázraky – zázračné zachování světcova jazyka, jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Následně byl kanonizační bulou dne 19.3.1729 Benediktem XIII. prohlášen za svatého. R. 1736 bylo v katedrále sv. Víta instalováno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého (arch. Josef Emanuel Fischer z Erlachu). V 18. stol. patřil k nejvýznamnějším světcům českého baroka, i když díky jezuitským misiím si získal velkou oblibu po celém světě. V 19. stol. se rozmohl názor, se v pobělohorské době byl kult Jana Nepomuckého uměle vytvořen a podporován jako nástroj protireformace, aby zastínil kult mistra Jana Husa. Po vzniku samostatné Československé republiky docházelo v obd. 1919-1920 k ničení nepomuckých památek. Uctívání a atributy sv. Jana Nepomuckého:

je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron Čech, kněží a zpovědníků, jezuitů, cestování, poutníků, šťastného návratu (proto jsou jeho sochy umístěny většinou na rozcestích a na mostech), lodníků, vorařů, mlynářů a všech vod. Atributy: Bývá zobrazován jako kanovník (kanovnický oděv se skládá z alby, rochety, sutany, štoly, biretu na hlavě a kanovnického pláštíku), s křížem, palmou a někdy knihou v ruce. Dalším atributem bývá jazyk (jenž byl nalezen údajně neporušený). Kolem hlavy má pět hvězd (podle legendy znamení, kde leží ve vodě světcovo tělo), na ústech má prst, dále se objevuje staroboleslavské Palladium (kam podle legendy putoval) a kotva či most..