Horní Domaslavice

Delší průčelí bylo šestiosé, kratší tříosé. Nároží zámku zpevňovaly masivní opěrné pilíře, nejmohutnější byl pilíř zpevňující hmotu zdiva objektu směrem západním nad řekou Lučinou. Vstupní jihovýchodní průčelí obrácené do dvora bylo doplněno nízkou dřevěnou prosklenou verandou, která kryla starší kamenný portál do vlastního zámečku. Jediným zdobnějším prvkem fasády zámku byla kordonová římsa, která oddělovala přízemí od patra. Směrem k jihovýchodu se otvíral rozměrný zámecký dvůr tvořený hospodářskými a provoznímu budovami. Ve východní části dvora stávala menší kaple zasvěcená sv. Anně, kterou zde nechal vystavět po skončení třicetileté války tehdejší majitel statku svobodný pán Filip Ludvík de Saint Genois. Ta se také jako jediný objekt z původního zámeckého areálu zachovala. Ze zámku lze rozeznat pouze větší část jednoho z mohutných nárožních opěráků nad řekou Lučinou a místy pár cihel. Bývalá plocha zámku a větší části dvora je volně přístupná, porostlá hustou vegetací. Rozpoznat lze také bývalou habrovou alej, která vedla od vstupu do statku až k vlastnímu zámku..

Areálem bývalého dvora dnes prochází lesní cesta vedoucí z H. Domaslavic ke kostelu sv. Jakuba v D. Domaslavicích. Samotné místo zámku je vlevo od této cesty směrem ke svahu do údolí Lučiny a je dnes označeno tabulí s informací o historii zaniklého zámku. Vpravo od cesty ve svahu těsně pod zmíněnou silnicí je rekonstruovaná kaple sv. Anny..

Statek spolu se vsí byl lénem těšínského knížete, který jej uděloval svým věrným šlechticů. V r. 1485 je zde jmenován jistý Smil z Domaslavic a v roce 1494 Jiří Marklovský ze Žebráče. Patrně až za Tluků z Tošanovic a na Domaslavicích zde koncem 16. století vznikla drobná renesanční tvrz. V další etapě se majitelé panství rychle střídali. Z významnějších majitelů je možno jmenovat původně francouzský rod de Saint Genois, který vlastnil hornodomaslavické panství v letech 1654 až 1718. Patrně v době držení tohoto rodu byla stará tvrz upravena ve zděný zámeček. Po rodu ze Saint Genois se na Horních Domaslavicích opět zmiňuje jako majitelel Gottfried Rudolf z rodu Tluků z Tošanovic (do r. 1724) a následně Jiří František Harrasovský z Harrasova (1724–1753) a Marklovští ze Žebráče a Pernštejna. Následovalo několik krátkodobých držeb. V letech 1782 až 1883 byli majiteli panství Grohmannové z Gronau. Tento rod někdy koncem 18. století přestavěl starší zámeček do empírové podoby jakou měl až do svého zániku. Menší stavební zásahy do podoby zámku provedl v koncem 19. století baron Johann (Hanuš, Jan) z Mattencloitu, který Horní Domaslavice vlastnil pouhé 3 roky (1894–1897), než je prohrál v kartách. Od té doby se majitelé velkostatku Horní Domaslavice se zámkem (resp. zbytkového velkostatku) rychle střídali a v důsledku tohoto nebylo do oprav zámku takřka investováno. Jako majitel zámku a zbytku statku se zde jmenuje v r. 1923 Rudolf Kirchhoff z Raškovic, který velkostatek odprodal v listopadu 1924 Josefu Pilcovi, staviteli z Přerova. Ten se dlouhou dobu soudil o patronát nad místním kostelem, na jehož údržbu odmítal přispívat. Soud však rozhodl, že koupí statku a zámku přešla tato povinnost i na něj. V r. 1937 byli majiteli velkostatku Františka a Emílie Zavadilovy a Josefa Vavrušová, které v roce 1940 vystřídali ve vlastnictví švagři Zavadil a Folvarečný. Ti v roce 1949 požádali místní MNV o příspěvek na opravu zámku i přilehlé kaple. Jakožto majitelům bývalého feudálního sídla třídních vykořisťovatelů jim bylo vydáno negativní stanovisko. V 50. letech zámek sloužil jako ubytovna pro dělníky pracující na stavbě nové Žermanické přehrady. Zámek byl v té době v dezolátním stavu a v létě 1964 jej nechali oba švagři nesmyslně zdemolovat a trosky rozprodat na stavební materiál. Mnohá literatura mylně uvádí, že byl zatopen vodami nové přehrady. Opak je pravdou. Zámek zchátral a zanikl totálním nezájmem obce i majitelů..

Zatopila jámu a ta dostala název Mořské oko. Údajně jednou pohltilo vůz i s koňmi a prý je podle jiné pověsti bezedné..