kostel sv. Jakuba Staršího

Kolem roku 1350 je doložena samostatná farnost a stavba dřevěného kostela. Podle lidové tradice stál původní dřevěný kostel pod vrcholem kopce Vidíkov, časem však ztrouchnivěl a byl vyvrácen silným větrem. Nyní na tomto místě stojí kříž, na němž je uveden letopočet 1863, a je snad památkou vstupu na hřbitov u původního kostela. V roce 1430 při vpádu spojených husitských vojsk na Těšínsko došlo ke zkáze Domaslavic. V roce 1447 jsou Domaslavice zapsány v soupisu vratislavských farností, je zde zaznamenána pustá farnost. Tehdy snad došlo k přemístění kostela z Vidíkova níže na současné místo, na terénní vlnu nad řekou Lučinou. Za časů reformace byl kostel v rukou protestantů. Dne 15.3.1654 byl opět vrácen katolíkům. Před r. 1677 byla ke kostelu přistavěna dřevěná kaple sv. Filipa a Jakuba. Zděná loď dnešního kostela byla postavena v letech 1739-1745 podle projektu neznámého autora v pozdně barokním slohu. Držiteli Horních Domaslavice byli v těch letech Harasovští z Harasova, kteří mají na starém hřbitově u kostela svou rodinnou hrobku. Kostel byl stavěn tak, že podél všech čtyř stran dřevěného kostela byly vykopány základy a vzneseny stěny vzhůru, zatímco v dřevěném kostele, uvnitř zdí, se konaly stále bohoslužby. Kostel byl zasvěcen sv. Jakubovi staršímu. Vysvětil jej 12.8.1759 vratislavský kníže biskup Filip Gotthard Schaffgotsch. 30.3.1773 kostel nešťastně vyhořel. Byl zasažen požárem sousední dřevěné fary, která se údajně vzňala poté, co slepý kůň kopl do zapomenuté petrolejové lampy. Shořel i farní archív včetně matrik. Věž kostela byla postavena dodatečně v letech 1803-1806. Její báň, podle zápisu ve věžní báni, měla být měděná a pozlacená a též kříž měl být ozdoben a pozlacen. V letech 1824-1836 byl kostel vydlážděn, byl obezděn hřbitov a na obou stranách presbytáře byly zbudovány oratoře pro patrony farnosti - tj. pro pány na Horních a Dolních Domaslavicích a Horních a Dolních Tošanovicích. Nad sakristií byla zbudována oratoř z fundace rytíře Janušovského, na opačné straně pro rytíře Harrasovského a rytíře Gromanna. R. 1828 zemřel rytíř Gromann a vdova po něm mu zde nechala zbudovat na hřbitově velký kamenný kříž. Kolem roku 1860 byl vybaven domaslavský kostel novými zvony. V 70. letech byly provedeny četné opravy a úpravy kostela, byla zbudována nová křtitelnice, pavlač, postavena brána k hřbitovu, opraveny lavice, opraven velký lustr a věž byla ozdobena hodinami. Kostel byl dovybaven novými sochami a obrazy, včetně hlavního obrazu nad oltářem (od malíře Vaška z Kaňovic). 25.8.1892 vyhořel kostel i farní budovy. Ale již „v roce 1893 přes různé překážky postavena nová fara, kostel, věž znovu opravena, kostel krásnější se skvěje než kdy před tím, k čemuž nová vkusná malba nemálo prospívá.“ Podobu, kterou tehdy získal, si uchoval dodnes. Z té doby pocházejí i lavice a varhany. Na opravy podle dochovaného seznamu přispěl i sám císař František Josef I. Dne 30.9.1893 byly posvěceny nové zvony a byl vyzdvižen nový kříž na kostelní věž. V noci z 9.2. na 10.2.1921 byla uloupena monstrance a ciborium farního kostela. Protináboženská zášť a štvaní vyvrcholily v noci z 1.8. na 2.8.1921 povalením 6 křížů a soch ve zdejší farnosti, mezi nimi byla i socha sv. Jana Nepomuského. V roce 1923 byla provedena celková oprava kostela, fary a hřbitovní zdi. V r. 1929 byl kostel vymalován, v červnu 1931 se opravovala věž. V roce 1943 bylo zavedeno první elektrické osvětlení, které bylo pak předěláno a doplněno v roce 1947. V domaslavské farní kanceláři byla v 60. letech umístěna kancelář místního JZD, v hospodářské budově byli chováni býci, později koně. Výstavbou Žermanické přehrady byl kostel téměř odříznut od lidských příbytků, obklopen téměř ze tří světových stran vodní plochou. Na protějším břehu vznikla nová obec Lučina a silnice původně vedoucí těsně kolem kostela byla přeložena jinudy. Ke kostelu vedla jen blátivá cesta rozrytá traktory a kolem kostela se v létě pohybovali rybáři a výletníci často jen v plavkách. V těch letech se konal II. Vatikánský koncil a nastupovaly změny v životě katolické církve. V tom byly Domaslavice v popředí před jinými farnostmi, měly první obětní stůl a mši svatou „tváří k lidu a v mateřské řeči“ v širokém okolí, poprvé na Zelený čtvrtek roku 1968. Setkalo se to s nepochopením u řady farníků, objevily se četné anonymní dopisy a odrazilo se to na zdraví faráře P. Mikulce. Poslední celková rozsáhlá restaurace kostela proběhla v letech 1975-1985 za faráře Emila Aleše Gwuzda, OSB. Předělal původní zděný hlavní oltář (z r. 1745) – vytvořil z něho vkusný obětní stůl s obrazem Krista padajícího pod křížem a svatostánek posunul dále dopředu pod obraz sv. Jakuba. Přiváží i varhany ze zbouraného kostela z Valštejna, vyrobené v roce 1896, které instaluje místo původních již poškozených. V kostele je udělána nová elektroinstalace – zakoupeny 2 nové lustry a dány zvony na elektrický pohon, zaveden mikrofon s rozhlasem a dochází k vymalování kostela. Kolem chrámu zhotovena betonová podlaha o šíři 1 m a nová omítka na kostele. Pro příjezd je zhotoveno parkoviště před chrámem. V listopadu 1990 byl kostel vykraden, byl zcizen obraz P. Marie Karmelské, který byl umístěn v presbytáři nad vchodem do boční kaple. Během dvou týdnů byly osazeny mříže – již dříve objednané – na hlavní i boční vchody do kostela. V roce 1995 byla do presbytáře, kde bylo do té doby okolo obětního stolu dřevěné bednění se třemi schody, položena dlažba a schody z godulského hlazeného pískovce. Dále bylo opraveno parkoviště, vnitřní vybavení fary a kostel byl v noci osvětlen třemi reflektory. Byla opravena a natřena střecha, bylo instalováno bezpečnostní zařízení v kostele i na faře. V roce 1999 byl farní kostel sv. Jakuba Staršího prohlášen rozhodnutím ministerstva kultury ČR za kulturní památku. Další drobnější opravy byly prováděny před primiční mší svatou v červnu 2004. V současné době probíhá oprava věžních hodin včetně obnovy nátěru všech čtyř ciferníků a upravuje se okolí fary.

Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Bratři nechali všeho a následovali Krista (předpokládá se, že odešli po zázračném rybolovu; zdůrazňuje se pohotovost opustit „loď“ lidských jistot a následovat Krista). Pro jejich temperamentní povahu jim dal Ježíš Kristus přezdívku „Boanerghés“ – „Synové hromu“. Jednou, když jim byl při putování do Jeruzaléma odmítnut v jisté samařské vesnici nocleh, chtěli na ní hned svolat oheň z nebe. Měli za to, že po odmítnutí by měl bez prodlení následovat trest. Ježíš byl však proti násilí, a bratry za jejich nápad přísně pokáral. Jakub s Janem patřili ke Kristovým privilegovaným učedníkům, kteří byli povoláváni k významným intimním událostem (vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění Páně na hoře Tábor, povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě; kde se úzkostí potil krví atp.). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Je zcela zřejmé, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě a podílel se na jejím budování. Podle jedné tradice putoval Jakub po Španělsku, které bylo důležitým regionem Římské říše, a hlásal zde evangelium (zobrazován jako poutník s holí). Legenda vypráví, že se zde jeho misijní snahy nesetkaly s úspěchem – byl odmítán a podařilo se mu získat jen 8 učedníků. Chtěl svoje misijní snahy vzdát a vrátit se do Palestiny. Ještě před svým odchodem se sešel se svými učedníky, když zažil zjevení Panny Marie: Za temné mrazivé noci se po nebi rozlila záře, a spatřil i se skupinou svých učedníků jak se k nim snášejí andělé, kteří nesli jaspisový sloup (pilar) s Pannou Marií. Poté, co andělé postavil sloup na zem, Panna Maria promluvila k Jakubovi: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“ Svatý Jakub na určeném místě v Zaragoze vybudoval kapli Santa Capilla, která se později stala součástí Baziliky Panny Marie na Sloupu. Madona del Pilar nebo Madona ze Zaragozy se stala patronkou celého Španělska, a její chrám patří mezi nejslavnější mariánská poutní místa. Podle jiné tradice působil sv. Jakub v Jeruzalémě a Samařsku. O jeho působení nejsou spolehlivé záznamy - ty hovoří až o tom, že roku 43 nebo 44 byl v období kolem velikonoc zatčen v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy I. (vnuka nechvalně známého Heroda Velkého), a na příkaz krále sťat mečem. Zahynul mučednickou smrtí jako první z dvanácti apoštolů. Přijal svou násilnou smrt pokorně a svůj život obětoval pro pravdu, kterou hlásal. V souvislosti s jeho popravou vypráví legenda o farizejovi Josiášovi, který při zatýkání Jakubovi ještě hodil sám kolem krku provaz. Při doprovázení Jakuba na jeho cestě k popravišti se Josiáš obrátil na víru poté, co zažil, jak Jakub zázračně uzdravil ve jménu Ježíše Krista muže nemocného dnou, který nemohl chodit a prosil Jakuba o pomoc. Sv. Jakub pravil: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“, muž poté uzdraven vstal a mohl chodit. Josiáš prosil na popravišti Jakuba o odpuštění a vyznal se zde z víry v Ježíše Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje, načež byli oba sťati. Sv. Jakub byl nejprve pohřben v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska třemi mnichy, patrně z důvodu ochrany před Mohamedány, nejprve do Zaragozy, a poté, co byla r. 714 dobyta Maury byly ostatky přeneseny k Irii Flavii v Galicii. Zde na nějaký čas dokonce upadly v zapomnění, ale později (r. 813) si mramorové hrobky všiml poustevník Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. Tehdejší král Alfons Cudný nechal nad hrobkou vystavět r. 816 chrám sv. Jakuba a začalo se zde pomalu rozrůstat město Santiago de Compostella. Existuje ale i legenda, popisující jak ostatky sv. Jakuba přenesli tři andělé do paláce pohanky Lupy ve Španělsku poté, co se stala křesťankou (nebo že po smrti sv. Jakuba jeho učedníci vložili jeho tělo do loďky, aby nebylo zneuctěno, a tu vypustili na moře – andělé ji potom bezpečně dovedli až ke břehům Španělska, kde byla nalezena, ostatky byly s patřičnou úctou uloženy do hrobu a nad tím poté vystavěn chrám Santiago de Compostella). Katedrála Santiago de Compostella ve stejnojmenném městě je po celém světě vyhlášeným poutním místem. Původní chrám sv. Jakuba byl při nájezdu Maurů r. 997 zničen, král Alfons III. dal poté vystavět na jeho původním místě v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu; ostatky sv. Jakuba byly uloženy ve stříbrné rakvi v chrámové kryptě. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svatého města (který má Jeruzalém a Řím). Roku 2012 byl do katedrály sv. Víta v Praze přivezen zub sv. Jakuba a další dva fragmenty z jeho uctívaných pozůstatků. Další legendy vypráví že se sv. Jakub zjevoval křesťanským rytířům, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, jedna popisuje jak se zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je také sv. Jakub nazýván Matamoros (Maurobijec). Další legenda se týká Svatojakubské mušle – vypráví loď, která přivezla do Španělska ostatky sv. Jakuba, stála v přístavu a z hvězd dopadal na jeho ostatky podivuhodný třpyt. To tolik polekalo koně jednoho portugalského rytíře, že skočil do vody i s rytířem, sedím mu na hřbetě. Rytíř byl však naštěstí zachráněn, jen po vytažení na palubu všichni s úžasem patřili na jeho tělo, celé pokryté svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, popisující zázračnou záchranu lidí díky sv. Jakubovi. Svátek sv. Jakuba se slaví 25. července. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků, Španělska, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků, je vzýván za dobré počasí a na ochranu před revmatismem. Mezi jeho atributy patří: kniha / svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou („Svatojakubská mušle“), bývá zobrazován jako apoštol s knihou (svitkem), jako poutník s holí, poutnickým kloboukem a brašnou nebo jako rytíř Maurobijec. Dalšími jeho atributy jsou meč a kůň..