Podkostelní mlýn

Antonína Antonínovým (Antoníčkovým). Podél terénní hrany, ulicí Na Příkopě (Příkopy či Mlýnská), byl od středověku veden historický vodní náhon, kterým v místě současného průchodu mezi náměstími protékala voda a padala z výšky na dřevěná vodní kola mlýna. Jednu stranu náhonu v tomto místě tvořila vysoká stěna současné budovy č. p. 57, protější pak právě mlýn. Ten měl pravděpodobně v době svého založení a ve středověku podobu dřevěnou, byť se dvěma složeními, jak hovoří dobové prameny, ale patrně někdy po velkém požáru Místku v roce 1602 byl přestavěn do podoby zděné. Nikdy se však nejednalo o velkou zděnou budovu, jak známe z případů mlýnů v jiných lokalitách. Podkostelní mlýn byl vždy spíše stavbou subtilní. Na základě dobových katastrálních map ze 30. let 19. století víme, že měl mlýn obdélný půdorys, přimykající se kratší štítovou západní stranou k náhonu. Právě při této fasádě byla umístěna dvě dřevěná mlýnská kola, na která byla dřevěnými vantroky směřována voda. Při severní straně byl k mlýnu přistavěn dřevěný přístavek. A v podobné situaci se mlýn dočkal i přelomu 19. a 20. století, kdy jej zachycují první dobové pohlednice a fotografie. Mlýn měl podobu obdélné zděné přízemní budovy, která se kratšími štítovými stranami obracela k západu (k náhonu) a k východu (do Antoníčkova náměstí). Celek kryla prostá polovalbová střecha s dvojicí svisle bedněných štítů. Do náměstí na východě se fasáda mlýna obracela dvojicí prostých kaslíkových oken ve štukem vyvedených rámech. Dvojice oken byla i ve štítě. Vstupní průčelí bylo to jižní. To od západu obsahovalo jedno malé okéko ve štukovém rámu s ozdobnou mříží do mlýnice, vstupní dveře do mlýnice, větší kaslíkové okno, dvojkřídlé dveře do obytné části a další větší kaslíkové okno v ozdobném štukovém rámu. Toto průčelí bylo z důvodu svažitého chodníku mezi Farním a Antoníčkovým náměstí vyděleno od chodníku terénním stupněm. Západní štítové průčelí bylo přímo nad náhonem a právě zde byla umístěna dřevěná mlýnská kola. Původně dvě, později jen jedno. Z dobových fotografií víme, že mlýnské kolo nebylo nikterak velké co se výšky týče (dle údajů mělo průměr jen cca 220 cm), zato však bylo poměrně široké a dosahovalo šířky mezi tzv. věnci 275 cm. Kolo dosahovalo maximální rychlosti 13 otáček za minutu, což se rovná výkonu asi 12 až 15 koňských sil, to jest asi 10 kW. Těsně nad mlýnem se široký vodní náhon dělil na pravou část se stavidlem, kterým byla voda hnána přes dřevěné vantroky (koryto) na mlýnské kolo, a na levou část se stavidlem, kterým byla pouštěna přebytečná voda mimo mlýnské kolo. Ještě v roce 1929 byl mechanismus stavidel a spouštěčů vody na vantroky a kolo dřevěný, poté byl nahrazen železnými prvky. Nad vantroky vedl přes náhon i zvláštní revizní můstek přímo do mlýnice. Poslední, severní průčelí bylo doplněno provozním nízkým dřevěným přístavkem. Po zániku vodního náhonu i mlýna byl celý prostor srovnán, vyspádován a nezastavěn..

S přihlédnutím k postupnému rozširování města směrem od náměstí můžeme snad tento údaj přiřadit právě k Podkostelnímu mlýnu. Jisté však je, že mlýn byl založen již nedlouho po samotném vysazení města někdy na konci 14. či počátku 15. století. Původně měl dvě mlýnská složení, obě na horní vodu. Po velkém požáru Místku v roce 1602 byl mlýn obnoven na svém původním místě. K roku 1778 je jako majitel mlýna uváděn David Liberda, k roku 1805 a 1816 pak Liberda Josef, za plat obci 170 zlatých. V roce 1818 mlýn na Zámostí (už s označením č. p. 56) držel Josef Kostka. V roce 1836 na mapovém podkladu tzv. Indikační skice z roku 1836 je jako majitel mlýna na č. p. 56 uveden Tomáš Tichavský a mlýn má vyznačena dvě mlýnská kola, což potvrzuje starší informaci od dvou složeních. K letům 1843,1846 a 1859 je mlynářem František Tichavský, v soupise z roku 1865 a 1866 je mlynářem František Tichavský, patrně stejnojmenný syn předchozího. V roce 1887 byl mlýn zázračně uchráněn před velkým požárem, který nedaleko něj vznikl a lehla mu za oběť velká část severní části města včetně sousedícího kostela sv. Jakuba, jemuž kompletně vyhořela věžní báň a zřítila se. Na konci 19. století však mlýn měl již pouze jedno dřevěné mlýnské kolo a s ohledem na častý nedostatek vody v náhoně určitě nemohl dosahovat mlecího výkonu 30 q za den či 1000 tun za rok, jak bylo uváděno. Mlynáři neustále podávali stížnosti na kolísavý průtok náhonem a na neudržování pořádku v náhonu. Možná i to byl důvod, proč byl mlýn modernizován novými válcovacími stolicemi, které nahradily staré mlýnské kameny. Dalším známým držitelem mlýna se v roce 1923 stal rod Ševčíků, jmenovitě Alois a Johanna, kteří ho odkoupili od manželů Tomáše a Anděly Perničkových za 60 000 korun. Ani zmíněná modernizace však ke zvýšení produkce mlýna nevedla. Později byl do mlýna instalován i elektromotor, který měl zabezpečit možnost mletí i v době sucha, nízkého stavu vody v náhoně. Ve mlýně se mlelo jen tzv. chlebové obilí a žito. Například v letech 1936–1939 měl mlýn povoleno semlít ročně 200 q pšenice a 800 q žita, avšak těchto limitů z důvodu malého zájmu dodavatelů ani zdaleka nedosahoval. Za německé okupace v roce 1942 bylo mletí v Podkostelním mlýně zastaveno úplně. Po válce se provoz částečně obnovil a mlýn sloužil ke šrotování. Tento stav však trval pouze do roku 1956, kdy byl mlýn definitivně zastaven a jeho strojní zařízení rozprodáno předem určeným zájemcům do mlýnů se zůstatkovou hodnotou. Podkostelní mlýn, i když nefunkční, zůstával významnou technickou památkou a architektonickou památkou starého Místku, i když rychle chátrající. V době, kdy se začala absurdním bouráním "modernizovat" stará část Místku, vyslovila Krajská správa památkové péče v Ostravě požadavek, aby byl mlýn rozebrán a jako významná památka instalován na jiném místě ve městě. Bohužel, i přes tento požadavek byl mlýn na podzim roku 1974 během pár dnů do základů zdemolován. Rodina Ševčíků, starý mlynářský rod s tradicí, se posléze dočkala jen represí a naschválů ze strany úřadů a národního podniku Slezské mlýny v Krnově, který dlužil rodině částku za odprodané mlýnské strojní zařízení. Panu Ševčíkovi byla ve výsledku vyměřena jen směšná suma 192,40 Kčs důchodu, za což bylo takřka nemožné vyžít. Dnes na mlýn zůstala památka pouze v podobě několika starých pohlednic a fotografií..