pohled na jihozápadní nároží zaniklého zámku - jeho plocha je v tomto místě dobře zřetelná díky výraznému terénnímu stupni
© Jan P. Štěpánek 02/2008
Již jen málo lidí v kraji si pamatuje či ví o existenci zámku v Šenově. A přitom se tento zámek svou rozlohou a výstavností řadil k předním v regionu. Po dobu několika staletí sloužil jako residenční sídlo baronů Sedlnických z Choltic. Jeho slavná doba skončila v roce 1893, kdy jej od Sedlnických odkoupili Laryšové, kteří se k němu chovali podobně macešsky jako k mnoha svým podobným vedlejším sídlům v kraji. Zámek nebyl udržován a jeho chátrání urychlila zde ubytovaná maďarská vojenská jednotka v roce 1917. Roku 1924 se dokonce část zámku zřítila a z podnětu majitele byl roku 1927 téměř celý zbořen. Poslední zbytky zřícenin byly odstraněny až v 50. letech 20. století. Jediným zbytkem zámeckého areálu je dnes střední část vstupního severního křídla hospodářského dvora s průjezdem zdobeným tématikou socialistického realismu, která slouží jako Základní umělecká škola a také kašna stojící původně na zámeckém nádvoří.
Zámecká budova byla jednopatrová s větším vnitřním nádvořím na půdoryse protáhlého lichoběžníka se skoseným severovýchodním nárožím. Nepravidelný tvar v tomto místě může být způsoben začleněním starší zámecké stavby do budov nového zámku. V přízemí byly byty služebnictva, komory, sklady, spižírny a kuchyně. Za hlavním vchodem byla vrchnostenská kancelář, za zámecká registratura a původně též šatlava. V prvním patře bylo 24 průchodných pokojů, poměrně skromně vybavených, a větší cenná knihovna s 4000 svazky.
Zámek v Šenově se svou mohutností, hmotovým rozložením a mansardovou střechou velmi podobal dnes zanikajícímu zámku v Kunčicích, který se šenovským zámkem začíná sdílet podobný osud.
Již majitelé panství, zemané, Šaškove ze Šenova měli v Šenově zřejmě své sídlo v podobě menší tvrze. Přesné umístění jejich rodového sídla, pravděpodobně menšího hrádku, není nijak archeologicky doloženo, ale panuje domněnka, že je totožné s místem pozdějšího zámku. ...V r. 1531 koupili šenovský statek Sedlničtí z Choltic, kteří pravděpodobně v pol. 16.stol. zahájili stavbu menšího renesančního zámku. Definitivní podobu získal až za nového vlastníka Jaroslava Skrbenského z Hříště v r.1549. Půdorys zámku, dvora a parku zachycuje až indikační skica stabilního katastru slezského z let 1835-1836. Po roce 1829 byl velkostatek i se zámkem prodán Filipu Ludvíkovi , hraběti Saint Genois. Poslední majitel zámku, kterým byl od r.1893 hrabě Jindřich Larisch z Mönichu, o zámek příliš nedbal a budova včetně vybavení postupně chátrala. Na zámku byl v té době ještě stále uložen archiv šenovského panství, který byl značně poškozen vlhkostí a hlodavci. Zkázu zámku urychlilo ubytování maďarského vojska v r.1917. Po 1. světové válce se v novinách objevily články volající po záchraně zámku-bylo navrhováno jeho opravení a poté aby sloužil jako muzeum těšínského kraje. Naposledy posloužil jako ubytovna ČS vojsk za plebiscitu v r.1920. Zámek byl záměrně poškozován a pouze zámecká knihovna byla majiteli převezena na zámek ve Fryštátě (dnes Karviné). Byla zachráněna ale pouze malá část poškozených listin, spisů a výkazů. V r.1924 se část zámku zřítila a o 3 roky později byl celý zámek rozebrán na stavební materiál. Část hospodářských stavení a sklepů zanikla až začátkem 50.let.
O šenovském pánoviMěl jednu slabůstku. Miloval rychlou jízdu. Jezdil s větrem o závod, že při té ďábelské jízdě strhal své koně, nelitoval. Jednou po kontrole šenovských polí se chtěl podívat, jak postupují práce na petřvaldském úseku. Aby všechno stihl včas, přikázal kočímu, aby nelitoval koní a pořádně je popohnal. Kočí měl koně rád, biče nepoužil a tak pán, jemuž se jízda zdála stále pomalá, vytrhl kočímu opratě a bič z rukou a hnal koně jako ďábel sám. V Petřvaldě, zrovna uprostřed cesty, leželo malé dítě - ještě batole.Když je kočí zpozoroval, prosil " Pane, proboha zastavte, " ale pán jen tím víc popohnal koně bičem a nemilosrdně na dítě najel. Kočímu se hrůzou zježili vlasy na hlavě nad tolikou bezcitností a bezbožností. Ozval se bolestný nářek dítěte a neustával. Kočímu pronikl až k srdci. Také pán najednou dostal strach. Strčil kočímu opratě do rukou a kázal otočit a jet domů. Leč ani doma pláč dítěte neustával. Ozýval se ze všech koutů i z komína. Od těch dob neměl pán doma pokoje a tak jel s kočím do světa. Jezdili od zámku k zámku, z návštěvy na návštěvu, ale pán nikde nenacházel klidu. Stále se mu ve snech zjevovalo zakrvavené dítě, stále slyšel jeho nářek a ten ho zbavoval rozumu. Jednou je zastihla noc v lese, prosil o nocleh ve staré chalupě. Paní Meluzína je nechala přenocovat a pánovi poradila " Svěřím ti psa, pokud ho budeš vískat a pes bude spát, budeš mít od nářku dítěte pokoj, ale jakmile se pes probudí a štěkotem mě přivolá, trápení ti začne znovu." A tak pán vískal psa. Když mu ruce umdlévaly, pes se probíral a začal výt. Tu pán zase rychle vískal a psa uspával. Nakonec poručil kočímu, aby se v této nekonečné práci vystřídali. Ale kočí si řekl, co bych trpěl za panskou vinu. Vyptal si prosnou kaši, nasypal ji do psího kožichu a pustil k němu kuřata. Pánovi se nápad kočího líbil a bohatě ho odměnil. teď už měl vystaráno. Zlé sny ho nepronásledovaly i nářek dítěte ustal. Život se vracel do starých kolejí. Psovi pravidelně dosypávali a kuřata zobala. S pánem se však stala proměna. Vlastní utrpení ho donutilo přemýšlet, proč vzniklo. Litoval svých činů, napravoval viny a stal se dobrým a spravedlivým. Toto je jen jedna z verzí této pověsti.
|
Přihlášení |
