Bašťanské železárny a hutě

Vrchní, zvaný „Hildegarda Hammer“ měl dvě kladiva, jeden štrekhemer a jeden frišhamer a byl na spodní vodu. Druhý hamr, tzv. „Karl Hammer“ stál při cestě do Starého Města. Třetí, spodní hamr, zvaný „Joachim Hammer“ stál při železniční trati. Měl jen jedno kladivo a frišhamer. Byl poháněn spodní vodou a protože stál nedaleko řeky zanikl kolem roku 1880, kdy byl poškozen velkou vodou a zbourán. Pod tzv. štrekhamrem se ze železná hrouda vykula v ploštinua pod štrekhamrem se kuly již speciální polotovary. Nebo hotové výrobky. Poslední bašťanský hamr byl zrušen v roce 1905 a na jeho místě byla přestavěna turbína na el. proud. První vysoká pec na dřevěné uhlí z roku 1806 měla podobu jednoduchého kamenného bloku s masivními zdmi a vnitřním prostorem asi 3 x 3 m a 6 m vysokým. Do horní části pece byla vkládána železná ruda, vápenec a dřevěné uhlí. Výsledkem bylo natavené železo a struska jako odpad. Za 12h službu se vytavilo až 1500 – 2000 kg železa. To se odpichovalo do jámy vedle pece. Odtud slévači ručně nabírali železo velkou lžící do forem. Teprve poslední bašťanská vysoká pec byla postavena na řízení odpich, tzn. jen v určenou dobu. Se železniční stanicí v Bašce byly hutě spojeny v poslední třetině 19. století 678 m dlouhou vlečkou. Uvnitř závodů fungovalo 800 m úzkokolejky. V této době vyráběly železárny kamna a součásti kamen, sloupy a jinou stavební litinu, mříže, hrnce náhrobní kříže či strojírenské součástky. Ve slévárně pracovalo ke konci výroby asi 170 slévačů.

Vápenec, potřebný pro tavení železa se získával ze Skalice. Vydolovaná ruda se do železáren dovážela koňskými povozy jež museli poskytovat poddaní sedláci. Místní ruda byla na železo poměrně chudá. Obsahovala jej jen kolem 12 – 16%. Zato beskydská ruda až kolem 26%. Ruda se dolovala ve štolách nebo na zával. Dodnes můžeme v některých beskydských lokalitách na povrchové pozůstatky těžby narazit. Ruda se nejprve drtila, poté pražila a nakonec se nechala vylouhovat na dešti a vzduchu, aby se zbavila síry, fosforu a jiných nečistot. Pro tavení rudy ve vysokých pecích a zpracovávání v hamrech bylo zapotřebí velké množství dřevěného uhlí, kterého nebyl díky bohatým beskydským lesům nedostatek. Pokácené dříví muselo být z hor dopraveno koňmo či ručně na saních do údolí a přichystáno na plavbu dříví. Stromy v horách byly káceny i ve velmi nepřístupných místech na což si poddaní nejednou stěžovali vrchnosti. Klády byly rozřezány na sáhové délky (1,2 m) a štípány na polena (tzv. šajtny). Takto bylo dřevo nachystáno na jarní plavení. Příprava na plavení začínala již v létě , kdy se řečiště potoků, říček a umělých kanálů zbavovaly nečistot a překážek. V březnu, kdy se toky v horách začaly rozvodňovat a tzv. klausy naplňovat (drobné umělé nádrže na horských potocích pro zadržování jarní vody), započalo plavení polen, které byly vhazovány do velké vody. Podél toků byly nachystáni robotníci, kteří pohyb polen usměrňovali. Zachytávání polen měly za úkol tzv. mřeže, mříž z kmenů stromů postavená na šikmo přes řeku Ostravici. Pro frýdlantské železárny byla vybudována mříž v úrovni Nové Dědiny, kde dnes začíná umělá technický náhon přes Frýdlant. Pro bašťanské železárny byla mříž o něco níže, na rozhraní Pržna a Lubna. Zde byla polena usměrněna do umělé dřevařské struhy, která vedla přes Pržno až do tzv.Mmalé Bašky, kde bylo 8 kanálů dlouhých asi 30 m a širokých 5 m. Ty byly uzavíratelné stavidly a jimy se reguloval tok polen až na tzv. uhliska v Bašce. Uhlisko byl několika hektarový prostor, kde se v 19 kruhových prohlubeninách stavěly milíře na dřevěné uhlí. Milíře měřily na výšku kolem 4 m a v průměru měly kolem 20 m. Do jednoho milíře se naskládalo až 280 kubických metrů dřeva. Naposledy se v Bašce pálilo dřevěné uhlí v roce 1890.

Tento hamr je zároveň nejstarším na Těšínsku. Neměl však dlouhého trvání. Ruda se na Starých hamrech zpracovávala patrně jen do roku 1720 či 1723, kdy hamr zanikl. Největší a nejslavnější železárny na frýdeckém panství vznikly poloviny Bašce, která byla svou polohou takřka ideální zpracovávání železa. Blízká vodní síla v podobě řeky Ostravice, bohatství beskydských lesů na dřevo i výskyt železné rudy v nedalekých obcích, to vše byly příznivé podmínky pro vznik železáren. Roku 1723 je zmiňován první hamr s pecí. Ten byl založen již v pol. 17. století hrabětem Karlem Štěpánem Pražmou z Bílkova. Další hamry vznikají za jeho nástupců Františka Viléma a Jana Nepomuka Pražmy. V roce 1797 kupují od Pražmů frýdecké panství Habsburkové, respektive dceři císařovny Marie Teresie Marii Kristíně, manželce prince Alberta Sasko – Těšínského. Princ Albert nechává roku 1806 v Bašce postavit vysokou pec se slévárnou. Roku 1800 v Bašce pracují tři výtažny (štrekhamry) a dva frišhamry. Kuly se zde ráfy na kola, osy, radlice apod. Po Albertově smrti dědí těšínskou komoru arcivévoda Karel, podle něhož byla huť v Bašce pojmenována na „Erzherzog Karl Hütte“. Roku 1847 zdědil hutě jeho syn Albrecht, jež huť přejmenovává podle své ženy na „Isabella Hütte“. V roce 1855 byl vodní pohon doplněn parními stroji. Koncem 19. století tvořila huť v Bašce vysoká pec, slévárna odlitků a dva hamry. Karlův a Hildegardin. Provoz byl doplněn zámečnickou a truhlářskou dílnou a kovárnou. V době největšího rozkvětu hutě a železárny zaměstnávaly 320 dělníků. Až do roku 1872 neměly hutě železniční spojení a jejich výrobky se prodávaly většinou na místních a regionálních trzích. Když spojení získaly, již byl trh tak dobře zásobován železárnami ve Vítkovicích a Frýdlantě, že se prakticky nic nezměnilo k lepšímu. V roce 1890 byla vysoká pec přestavěna z tavení rudy dřevěným uhlím na tavení koksem. Po roce 1905 bylo rozhodnuto o vzniku Rakouské horno – hutní společnosti a pomalém ukončení výroby v Bašce. Pracovní morálka v té době velmi upadala. 8. srpna 1907 došlo k výbuchu na vysoké peci, který zabil jednoho strojníka. Zchátralá pec byla nakonec v prosinci 1908 zcela odstavena a konečně 6. dubna 1909 dostávají všichni zaměstnanci a výpověď a 1. května jsou bašťanské železárny definitivně uzavřeny. V části uzavřených objektech bývalých železáren otevírají v roce 1923 bratři Neumannové cihelnu. Ta je dnes sice ve vlastnictví jiných majitelů, ale stále funguje.