Maxmiliánův dvůr

Převážná část objektů stávala v severozápadní polovině. Ve středu této půlkruhové dispozice stávala přízemní obdélná budova. Tato budova byla jakousi hlavní obytnou a správní residencí celého dvora. Po obou stranách se k této budově přimykala čtvrtkruhová provozní přízemní křídla zakončená drobnými čtvercovými přízemními objekty. Celkově se nabízí přirovnání k dispozici zámku Kačina v Čechách. Jihovýchodní polovina areálu nebyla jednotně zastavena jako ta severozápadní. Ve středu její dispozice stávala hlavní vstupní budova. Tu tvořil přízemní obdélný objekt s osově umístěným hlavním vstupem, nad nímž se zvedal malý trojúhelný štít – tympanon – v němž byl snad umístěn arcibiskupský znak a nápis „Maxmilians Hof“. Po obou stranách vstupu se ve zploštělých štukových lunetách nacházelo po jednom okně. Je s podivem, že byl hlavní vstup umístěn od jihovýchodu, ve směru z tzv. Velkých Luh, což byla jen bezvýznamná pomístní část Kopřivnice, a nikoliv ze směru od Kopřivnice či Lubiny. Právě cesta z Kopřivnice do Lubiny procházela dvorem od jihozápadu k severovýchodu, dělila jej na dvě poloviny a tvořila jakousi jeho osu. Důvodem umístění hlavního vstupu byla spíše estetičnost (osovost) než funkčnost.

To jest, že vrchnost nabízela svým občanům dominikální parcely. Také hukvaldská vrchnost se rozhodla, že část své dominikální půdy nabídne poddaným. V Kopřivnici se rozhodla nabídnout tamním občanům parcely na „Luhu“. Kopřivničané však o tyto pozemky nestáli a odmítli je. Hukvaldská vrchnost zde proto kolem roku 1840 nechala vybudovat nový dvůr zvaný Maxmiliánům (Maxův), ke kterému byla obrácena i část poddanských robot vykonávaných doposud zejména na hukvaldském (hájovském) dvoře. Hukvaldské panství tehdy skupovalo svobodnické dvory, rušilo rybníky i dosavadní pronajímání pozemků a vše stahovalo k přikoupeným nebo nově zbudovaným dvorům. Maxmiliánův dvůr dostal své jméno podle olomouckého arcibiskupa a majitele hukvaldského panství Maxmiliána barona Sommerau – Becka. Dvůr byl prý vystavěn z kamení, pocházejícího z hráze zrušeného Kamenného rybníka. Po roce 1918 přestal být dvůr majetkem vrchnosti a dostal se do soukromých rukou, respektive byl rozprodán do rukou několika soukromých majitelů. Každý z nich vlastnil část někdejšího oválného dvora. Starší budovy po obvodě dvora byly adaptovány na rodinné účely a nezastavěné části byly zastavovány novými obytnými objekty. Je však až k podivu, že všechny domky respektovaly jednotnou obvodovou čáru původního oválného dvora. Postupně začaly v okolí bývalého dvora vznikat nové rodinné domky a nové ulice. I ty však respektovaly staré původní cesty. Velkým zásahem do života dvora byla výstavba víceproudé silnice (ulice Čsl. armády), jíž a jejímu silničnímu náspu padla za oběť takřka celá severozápadní polovina původního dvora. Zůstaly stát jen krajní domky někdejšího půlkruhu. Naštěstí byla zachována celá půlkruhová jihovýchodní část, která se skládá z několika soukromých rodinných domků. Ten uprostřed, v ose půlkruhu, patrně obsahuje i zdivo někdejšího vstupního objektu s hlavním vjezdem. Směr původního vstupu dodnes respektuje ulice Na Luhách.