Hukvaldy

Ondřeje, která byla v 19. stol. obnovena..

Hodně o vzniku hradu můžeme odvodit ze samotného jména hradu – Hukvaldy. Je jisté, že dostaly své jméno podle rodového hradu hrabat z Hückeswagenu, který se nachází ve Vestfálsku poblíže Düsseldorfu. V roce 1240 se na Moravě poprvé zmiňuje hrabě Arnold z Hückeswagenu, který odešel z Porýní a pro krále Přemysla I. Otakara kolonizoval Moravu. Jím kolonizovaný prostor lze dnes vytýčit územím mezi Hranicemi na západě a řekou Ostravicí na východě, která zároveň tvořila hranici se Slezskem, a mezi Beskydami na jihu a řekou Odrou na severu. Okolo roku 1256 však Arnoldovi a jeho synovi Frankovi vyvstal mocný soupeř v podobě olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, kterému se podařilo celé toto území získat. Polovinu si ponechal a druhou zapůjčil Frankovi v léno. Frankovi připadla západní část Příborska s rozsáhlými lesy na jihu (Frenštátsko), kdežto biskup si ponechal severní část až k řece Odře a východní po řeku Ostravici. Frank z Hückeswagenu pak přesídlil na svůj nový hrad v Přípoře, po němž se také psal jako „hrabě z Příbora“. Je takřka jisté, že hrad na Hukvaldech však nezaložil Arnold, který v roce 1251 zemřel, ale patrně jeho syn Frank. V době mezi léty 1260–1270 přišel Frank a jeho synové o hrad Starý Jičín, který prodal či postoupil spřízněnému rodu Bludoviců. Původní hrad nebyl velký a svou dispozicí se podobá nejstarším fázím hradů Starý Jičín a Šostýn. Dokonce existuje teorie, že hrady vybudovala jedna stavební huť. Nejstarší stavební fáze je popsána výše v části popisu. Protáhlé temeno hradního kopce patrně bylo opevněno již dříve – také západní strana, kde dnes stojí předsunuté opevnění tzv. „Kulatina“. Přímo pod ní totiž procházela cesta z Olomouce do Těšína a Krakova. Opevnění bylo patrně jen dřevěné a nelze ani vyloučit, že jeho stavitelem byl český král či markrabě moravský. Po Hückeswagenech, kteří se v písemných pramenech vyskytují do roku 1307, o osudu hradu nevíme dlouho nic. Majitelé hradu se rychle střídali, stejně jako jeho zástavní držitelé. Až v roce 1347 hrad získává olomoucký biskup Jan Volek (levoboček Václava II.), který se přičinil o zákaz hrad v budoucnosti zastavovat, aby nebyl jako doposud „využíván k loupežím a přepadávání kraje“. V roce 1359 hrad velkým nákladem vykoupil biskup Jan Očko z Vlašimi a následně byl hrad výnosem Karla IV. dán „olomoucké církvi na věčné časy“. V následujícím klidném období byl hrad opraven a rozšířen. Stará věž byla obestavěna provozními budovami a náhradou za starý vnitřní dvůr bylo zřízeno nové předhradí a celkově zdokonaleno opevnění. Neklidné časy pro hrad i celý kraj nastaly v době bojů mezi Lucemburky Prokopem a Joštem. Hrad začal být častým předmětem zástav. V roce 1400 se stalo, že byly Hukvaldy zastaveny uherskému králi Zikmundovi. V nastalých husitských válkách sehrál hukvaldský hrad velmi výraznou roli. Kolem hradu táhla z jara roku 1422 vojska Zikmunda Korybutoviče na pomoc husitům a po nich vojsko katolického polského krále Vladislava Jagiella. Samotný kraj však zatím netrpěl a byl pod ochranou olomouckého biskupa a knížete těšínského Bolka. Právě tomuto katolickému knížeti biskup hrad svěřil do zástavy. V roce 1426 se pod Hukvaldami objevila husitská vojska Jana Tovačovského z Cimburka. Ti na přelomu let 1426–27 dobyli Přerov, vypálili Nový Jičín, a poté táhli na Fulnek, Odry a zamířili na Šternberk. Do rukou husitů přešel i hrad Hukvaldy. Kníže Bolek byl přinucen podepsat s husity „pakt o neutralitě“ a následně se k nim i přidal. Celý kraj se tak dostal do plné moci husitů. Husité však o hrad brzy přišli, když jej svěřili okolo roku 1434 bohatému Janu Tovačovskému z Cimburka. Přes něj se prodejem a zástavami hrad dostal do rukou katolického císaře Zikmunda. V roce 1438, po skončení husitských válek, získal Hukvaldy významný a bývalý slavný husitský válečník, hejtman „sirotků“ a vrchní velitel „spanilých jízd“ Jan Čapek ze Sán. Hrad prý získal od císaře za svou zradu v bitvě u Lipan. Hrad Čapkovi pro svou polohu velmi vyhovoval a stal se po skončení válek typickým žoldnéřem své doby. Za něj byla na hradě silná vojenská posádka a sám hrad se začal měnit na vojenskou pevnost. Po smrti Jan Čapka ze Sán v roce 1451 hrad přešel na jeho zetě Jana Talafúse z Ostrova, který zde sídlil až do roku 1465, kdy hrad vkoupil král Jiří z Poděbrad. Ten hrad v následujícím roce předal opět do rukou olomouckému biskupství. V té době byl biskupem Tas Černohorský z Boskovic, který se na hrad složil spolu se svými třemi bratry. Na hradě za něj započaly rozsáhlé stavební úpravy a přestavby, nehledě na skutečnost, že hrad byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu. Starý palác na východě i mladší západní byly zvýšeny o další patro a do východního přestěhována kaple, jejíž presbytář je dodnes patrný. Protože byly paláce již dostatečně vysoké, mohly být zřízeny větší okna i na vnější straně budov, stejně jako dva částečně zachovalé balkony na jihu a západě. Největší stavbou této doby však byla stavba věžovitého paláce vně hlavní obvodovou hradbu – mezi ní a parkán. Starý východní a nový jižní palác byly spojeny přístavbou s točitým schodištěm v koutě nádvoří. Biskup Tas patrně plánoval přeměnit starý hrad na svůj sídelní zámek. Pamatoval nejen na výstavbu obytných místností, ale pamatoval i na vodu. Před západním křídlem byla vyhloubena a pečlivě vyzděna ještě jedna cisterna, zachovalá doposud. 25. 8. 1482 však Tas ve Vyškově zemřel a hrad připadl dvěma bratřím, kteří jej měli v zástavě. Jako majitel se však uvádí jen Dobeš Černohorský z Boskovic. Dobeš byl významný válečník a diplomat. Díky němu se Vídeň poddala králi Matyášovi, je jmenován nejvyšším velitelem rakouské armády. Věděl také, že pohodlný zámek na Hukvaldech bude třeba pevně opevnit. Především zabezpečil západní část hradního kopce, kde se doposud využívaly jen dřevěné palisády. Právě za něj vznikla známá „Kulatina“, předsunuté opevnění s ochozem. V roce 1495 byla vojenská moc přenesena z Ostravy na hrad Hukvaldy, a ten se tak stal jedinou pevností v kraji. Již v roce 1493 však Dobeš umírá a je pochován v minoritském kostele v Brně. Jelikož Dobeš neměl dědice připadl hrad jeho bratru Benešovi (ten se k roku 1473 uvádí ve funkci purkrabího na brněnském Špilberku). V roce 1511 olomoucký biskup Stanislav Thurzo z Bethlemfalvy hrad od Beneše vyplatil a tím jej opět připojit k biskupským stolním statkům. Vzhledem k hrozícímu tureckému nebezpečí dochází na hradě po roce 1526 k vybudování rozsáhlého opevnění. Byly postaveny obě brány před vnitřním hradem a důkladně opevněny. Úzký parkán byl po dostavbě Tasova věžovitého paláce rozšířen o prostorný dvůr, který byl zpevněn půlkruhovou baštou nad jižním svahem. Nad branou byla dostavěna věž a strážnice nalevo od průjezdu. Podobně byla zabezpečena i první (dnešní čtvrtá) brána. Ta byla zvýšena o patro, opatřena strážnicí a baštou nalevo od ní. Došlo i ke změně přístupu do hradu. V jižním svahu byla zřízena pohodlná cesta, po níž bylo možno vyjet i v kočáře, a která v podstatě slouží dodnes. Úpravy na hradě byly ukončeny v roce 1537. Novým majitelem hradu se stal biskup Marek Khuen a v roce 1555 započal se stavbou rozsáhlého renesančního paláce ve vnitřním hradě. Krom nového paláce byly i ostatní budovy opatřeny novými okny a paláce spojeny dřevěnými pavlačemi. Stavitelem biskupa Khuena byl patrně Gabriel Vlach z Příbora. Vystavěním nového paláce se uvolnilo mnoho místností pro kněžské vězení, které zde bylo v té době zřízeno. Vězení na hradě však bývalo již za biskupa Stanislava Thurza. Nejznámějším vězněm byl kněz Filipín obviněný a usvědčený z travičství. Jeho oběťmi se stali dokonce tři olomoučtí biskupové. Poslední vězni jsou na Hukvaldech uváděni k roku 1722. Za biskupa Khuena byla v nároží dvora vnitřního hradu vykopána studna, vyzděná z kvádrů, nyní asi jen do hloubky 3 m. Problém zásobování hradu vodou však stále nebyl vyřešen a obyvatele hradu velmi tížil. Nová studna nestačila krýt spotřebu obyvatel. V roce 1580 proto nový biskup Stanislav Pavlovský přistoupil ke kopání nové studny v zadní části hradu u dělových bašt, vně vnitřního hradu, s nímž byla studna propojena prozatímním dřevěným opevněním. V roce 1560 došlo ke stavbě neobyčejně rozsáhlého opevnění hradu, které spojilo masivními kamennými hradbami s půlkruhovými otevřenými baštami hrad s předsunutým opevněním na západě. Nalevo od „Kulatiny“ byla v hradební zdi vybudována nová , dnes druhá hradní brána s mohutnou třičtvrtě válcovou baštou. Také předsunuté opevnění, „Kulatina“, byla přestavována. Byla zvýšena o ochoz, který vystupoval ven a na vnitřních stranách podpírán řadou nepravidelně rozložených krakorců. V roce 1592 započalo opevňování zadní části hradu, aby se nestalo, že bude hrad odříznut od nově zbudované studny. Temné období v historii hradu i okolních obyvatel přišlo s novým biskupem, kardinálem Františkem z Dietrichštejna, pro kterého byly državy olomouckých biskupů jen vítaným zdrojem příjmů. Ten ve funkci hukvaldského hejtmana potvrdil Jiřího Harrasovského z Harrasova. V létě a na podzim roku 1621 vtrhla na Moravu stavovská vojska a za pomocí Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora Bethlehéna plenila zdejší kraj. Dokonce se pokoušeli dobýt hrad, ale byli neúspěšní. Roku 1626 se od Bohumína blížila dánská protestantská vojska generála Mansfelda, který utíkal před Valdštejnem. Dánové dobyli Opavu, Těšín a Moravskou Ostravu, vypálili Příbor a Brušperk, vyrabovali frýdecký zámek. Marně obléhali skoro celý rok hrad na Hukvaldech. Po devítiměsíčním obléhání Dánové odtáhli, a hrad získal pověst nedobytné pevnosti. V roce 1637 byl na místo olomouckého biskupa dosazen teprve jednadvacetiletý kníže Leopold Vilém, nejmladší syn císaře Ferdinanda II. Leopold byl však více válečník než kněz. V roce 1639 vrcholila hrozba švédského obléhání. Leopold nechal na hrad svézt veškeré cennosti, olomoucký kostelní poklad, lenní i stavovské knihy. Podobně se na Hukvaldy ukryl i se vším majetkem frýdecký pán hrabě Jiří z Oppersdorfu. Jaké však bylo překvapení, když se Švédové po dobytí Olomouce a Moravské Ostravy o hukvaldský hrad ani nepokusili. Leopold Vilém se rozhodl zdokonalit zastaralé opevnění hradu. Započalo se stavbou dvou východních dělových bastionů. Na západě byly postaveny obdobné bastiony, jenže ne v takovém rozměru, protože to nedovolil stísněný prostor velkého předhradí, a mezi ně byla vklíněna třetí brána. Severní bastion jistil vstup do „Kulatiny“ a jižní mířil přímo do druhé brány. Poslední stavbou bylo opevnění vstupu a výstavba opevnění dnešní první brány. Nad obě brány byly umístěny kamenné desky s vytesanými znaky stavitele – Leopolda Viléma Habsburského. V roce 1680 k hradu přitáhla vojska uherského kuruce Emericha Thökölyho. Těm se však hrad dobýt nepodařilo. Pouze poškodili část opevnění. Brzy poté byla v jedné z hradních bašt vybudována nová hradní kaple sv. Ondřeje. Hukvaldy, které až do doby sedmileté války (1756–63) požívaly pověsti nedobytné pevnosti najednou ztratily v době moderních opevňovacích systémů význam, a tak se s nimi jakožto s pevností přestalo počítat. Nejtragičtějším momentem, který patrně zavinil zánik hradu, byla událost z roku 1738, kdy byla neopatrností a naschválem zničena hradní studna. Trestanci, aby nemuseli šlapat kolo, čímž čerpali vodu ze 170 m hluboké studny, kolo zapálili v domnění, že se zbaví této dřiny. S kolem shořelo i celé vybavení studny, střecha i lešení s provazy. Studna sloužila necelých 200 let, a po požáru již šlapací zařízení nebylo obnoveno a sluhové museli pro vodu až do studánky zvané Bílá mimo hradby. Protože studna byla navždy vyřazena z provozu, říká se, že právě od této události nastal úpadek hradu a pro nedostatek vody jeho opuštění. Ještě v roce 1742 a 1758 se neúspěšně o hrad pokoušeli Prusové. Již tehdy se začalo uvažovat o vybudování nové biskupské rezidence do podhradí a současné vybudování nové správy panství. Starý hrad již nevyhovoval svým účelům, za masivními chladnými zdmi se žilo neradostně a většina služebnictva i úředníků si již stejně postavila své domky v podhradí a do strmého kopce na hrad se jim chodilo těžko sloužit a úřadovat. Během krátké doby byla vybudována jak nová rezidence – biskupský zámeček (1760), tak kostel sv. Maxmiliána (1759), tak i dalších pět budov pro úřady i obydlí úředníků, gardistů a mušketýrů. Po vystěhování bydlel na hradě jen strážce, který hlídal rozpadající se pevnost před nenechavci, a několik málo nájemníků. 5. 10. 1762 však došlo ke katastrofálnímu požáru, který osud hradu definitivně zpečetil. Poté biskup povolil všechno z hradu levně rozprodat, a tak byl hrad rozebírán a drancován. Brnění, výzbroj a zbraně se poděly kdoví kam, něco málo z toho se nalézá na zámku v Chropyni. V roce 1848 je hrad popisován jako romantická zřícenina navštěvovaná hojně výletníky. Proto nařídil arcibiskup Maxmilián baron Sommerau-Beck provézt na hradě nejnutnější opravy a vyklidit rumoviska. U 4. a 5. brány byly dostavěny čelní zdi strážnic s malými pseudogotickými okénky. Přistavěl a posílil také četné pilíře podpírající nachýlené zdivo. Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862. Ještě v roce 1904 zamýšlel olomoucký arcibiskup Theodor Khon provést na hradě četné úpravy a hodlal jej přeměnit na romantickou zříceninu. K tomuto však naštěstí nedošlo. Pouze drobné úpravy zde nechal provést jeho nástupce arcibiskup František Salomon Bauer. V roce 1949 byla na hradě opravena kaple, zastřešena bašta při 2. bráně a opraven domek pro kastelána. V dalších letech byly zpevněny zdi na 1. nádvoří, nainstalována elektřina a vodovod. V roce 1965 byla zastřešena strážnice při 5. bráně a o pět let později se započalo se stavbou kontroverzního kamenného mostu přes velký příkop. Renovace „Kulatiny“ byla ukončena v roce 1974 a ochoz opatřen schodištěm. Záměrem stavebních prací bylo zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, jehož zdi renesančního paláce byly nestabilní již od svého vzniku. Musely být proto zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá stavba byla zastřešena. V roce 1982 byla pro usnadnění přístupu vyasfaltována přístupová komunikace. V 90. letech. 20. stol. byla zpřístupněna vyhlídková plošina ve vnitřním hradě, došlo i na zřícené zdivo u 3., 4. a 5. brány, které bylo zakonzervováno..

Tvar vrchu byl hlavním faktorem, který ovlivňoval stavební rozvoj hradu a jeho opevňování. K hradu v současnosti vedou dvě cesty. Delší z nich, asfaltová, jde po západním svahu, před plastikou lišky Bystroušky odbočuje doleva a pokračuje nahoru serpentinou po jižním svahu kopce kolem známých buků s obnaženými kořeny. Kratší cesta pak vede po turistické značce po severozápadním svahu. Krátce před vstupem do hradu se obě cesty spojují. Do hradu se vstupuje první branou, která je prolomena v šikmé zdi západního bastionu, chránícího vstup do hradu. Byl postaven za olomouckého biskupa arcivévody Leopolda Viléma Habsburského, o čemž svědčí jeho znak umístěný nad branou. Obrana brány byla zajištěna malou vížkou (arkýřem) nad branou, kterou se na útočníka lila horká smola. Po té se dochovaly dva jednoduché krakorce nad branou. Výška zdiva bastionu i dnes dosahuje 8 m. Za první branou se ocitáme v prostoru sevřeném 1. a 2. branou, zbytky vnitřního opevnění bastionu vlevo a svahem na jehož vrcholu leží tzv. „Kulatina“ vpravo. Druhá brána je umístěna v hradbě spojující „Kulatinu“ s třičtvrtě válcovou baštou. Ostění brány napovídá o využití padacího mostu. Nad branou byla podobná vížka jako nad 1. branou a nachází se zde i stejná kamenná deska a aliančním znakem biskupa Leopolda Viléma. Za branou se vpravo nachází na hradbu přistavěný domek správce hradu (kastelána). Za druhou branou následuje velké hradní nádvoří, vlastně renesanční předhradí s několika půlkruhovými otevřenými baštami. Kdysi byl tento prostor zaplněn budovami přistavěnými na hradbu a sloužící jako hospodářské a vojenské zázemí hradu. Z jedné z bašt na jižní straně byla vybudována barokní kaple sv. Ondřeje. Ta vznikla patrně někdy až na sklonku 17. století, kdy hrad již pomalu ztrácel svůj vojenský charakter. Odbočí-li se před kaplí doprava, podél hradeb se návštěvník dostane až před část hradu nazývaném „Kulatina“. Nachází se na opačném konci hradního vrcholu než vnitřní hrad. V minulosti byla obehnána kruhovým příkopem a valem dodnes zachovalým pouze na vnější straně hradu. Otázka historie a původu této stavby není dodnes zcela vyjasněna. Výzkumem nebyla potvrzena teorie, že se jedná o původní nejstarší část hradu. Bylo doloženo, že tato část byla osídlena však již v době púchovské (přelom letopočtu). Další teorií je, že na hradním vrcholu vznikly původně hrady dva. Jeden leníka Arnolda či jeho syna Franka z Hückeswagenu (dnešní vnitřní hrad) a biskupa Bruna (Kulatina). Ani tato teorie však nebyla potvrzena. Nejpravděpodobnější se jeví teorie, že „Kulatina“ vznikla někdy v 15. století jako předsunuté opevnění vnitřního hradu, aby tak byla posílena obrana před lepšícími se palnými zbraněmi. Tomu by však naopak zase odporovala skutečnost, že již od roku 1400 se v listinách hovoří o „hradech“ Hukvaldech v množném čísle, a „kulatina“ by tak musela být vybudována již dříve. Vstupu do „Kulatiny“ kdysi dominovala štíhlá věžice. Vnitřní prostor této části hradu byl původně po obvodě obestavěný budovami. Dodnes se zachovaly pouze dva sklepy a zbytky zdi nad vchodem do jednoho z nich. Vynikající akustika „Kulatiny“ je v současnosti využívána pro pořádání koncertů a představení. Ochoz na koruně zdi je zpřístupněn návštěvníkům. Na východě je velké renesanční předhradí ukončeno třetí hradní branou, jež je chráněna obezděným příkopem. Z brány se dochovaly pouze boční zdi. Po obou stranách vybíhá hradba, zesílena na koncích barokními bastiony, tzv. „rohy“. Stavba byla vybudována v roce 1645 opět na příkaz Leopolda Viléma. Za třetí branou se nachází mezibránový prostor. Napravo od brány se nacházejí pozůstatky stavení a mohutná dělová bašta nad příkopem před čtvrtou branou. Následuje čtvrtá hradní brána chráněná opět obezděným příkopem. Na sever navazuje na bránu zachovalá strážnice s pseudogotickými okénky ze sklonku 19. století. V tomto prostoru jsou vystaveny drobné architektonické prvky nalezené na hradě. Za čtvrtou branou navazuje prostor před velkým hradním příkopem. Napravo od brány se nacházejí pozůstatky budov a nalevo pozůstatky dvou velkých dělových bašt. Nejvíce místa za 4. branou zabírá mohutný hradní příkop, původně nohem hlubší. V současnosti je částečně zasypán zříceným zdivem, ale i tak je jeho mohutnost patrná. V pravé části příkopu se zachovaly zbytky budovy, snad pekárny. Přes příkop dnes vede kamenný pseudohistorický most, postavený na místě staršího dřevěného mostu na kamenných pilířích. Stavba kamenného mostu je mnohými znalci považována za velmi nepatřičný zásah do stavby hradu, který jeho autenticitě velmi uškodil. Na most navazuje pátá brána s přilehlým prostorem se zachovalými okny nalevo (snad místnost pro úředníky) a strážnice brány nalevo, nad jejímž vstupem z páté brány se nachází erb biskupa Stanislava Thurza, který je patrně stavebníkem této části hradu. Největší dominantou této části je skalní kupa nad níž se vypínají mohutné pozůstatky čela vnitřního hradu v čele se štítovou válcovou věží, která později posloužila jako podklad vyhlídkového arkýře, jehož pozůstatky se dochovaly dodnes. Při úpatí čela hradu lze spatřit pozůstatky někdejšího parkánu. Pátou branou se projde na hradní nádvoří zajímající prostor před vstupem do samotného vnitřního hradu. Toto nádvoří prošlo složitým stavebním vývojem a svou dnešní podobu dostalo až v 19. století. Jeho hlavní dominantou je mohutný čtverhranný věžovitý palác, částečně omítnutý, přistavěný kvůli nedostatku prostoru na vnější stranu obvodové zdi vnitřního hradu, do prostoru bývalého parkánu. Byl vybudován v 15. století za Černohorských z Boskovic. V jeho spodní části je probourán velký otvor do místnosti, považované za hradní kuchyni. Budovy, které kdysi tuto část hradu zaplňovaly se nedochovaly. Spatřit lze především mohutnou a velmi vysokou vnější stranu obvodové zdi jádra hradu ze 13. století se vstupem tvořeným lomeným gotickým portálem asi z let 1270 až 1280. Tento vchod však není původní. Původní vstup byl poněkud více vpravo (dnes je na tomto místě zmíněný palác) a do dnešních míst byl i s portálem přenesen až v 15. století při stavbě paláce. Vnitřní hrad tvoří jádro tvaru zalamovaného osmihranu s okrouhlou, štíhlou věží v čele (domněnka plné věže byla vyvrácena-věž byla dutá), jehož celý obvod lemuje vysoká 3 m silná hradba při základě a 5 až 8 m široký parkánový prostor na nějž navazuje parkánová hradba. Interiér vnitřního hradu lze rozdělit do tří základních etap podle období vzniku. Nejstarší částí hradu je samotná obvodová hradba se štíhlou věží v čele nad příkopem na západě a východní křídlo hradního paláce (původní nejstarší hradní palác). Z toho se do dnešních dob dochovaly pouze přízemní místnosti, do nichž vedou dva zachovalé portály. Přízemí paláce bylo částečně zapuštěno pod úroveň okolního terénu a rozděleno do tří místností zaklenuté valenou klenbou. V prvním patře se nacházel velký sál. Průčelní zdivo bylo ubouráno v 19. stol. Vysoko, až ve 2. patře je možno spatřit pozůstatky kněžiště nejstarší hradní kaple. Ještě v první polovině 14. století byly obvodová hradba i palác zvýšeny o patro a nabyly tak dnešní výšky. V době pozdní gotiky bylo postaveno západní křídlo paláce, které pojmulo nádvorní hmotu válcové věže. Tmavé a malé místnosti přízemí tohoto křídla byly patrně využity pro proslulé hradní vězení. Až vyšší patra byla využita jako část biskupské rezidence, čemuž by nasvědčovala i existence vyhlídkového arkýře na pozůstatku hmoty věže. Na vrcholu tohoto paláce dnes funguje vyhlídková terasa. V prostoru za velkou půlkruhovou arkádou, ve které je zazděn znak Dobeše černohorského z Boskovic a jeho manželky Hedviky Rožmberské, se nachází bývalá hradní cisterna, později překrytá stavbou renesančního křídla paláce. Pozdně gotický je i výše zmíněný věžovitý palác vysunutý k jihu na vnější stranu jádra. Ten byl s přilehlým východním palácem spojen přístavkem obsahujícím točité schodiště. Východní a západní palác byly spojeny krytým pavlačovým ochozem. Nejmonumentálnější částí jádra je stavba severního renesančního paláce, který pomyslně spojil západní a východní palác. Jeho průčelí obrácené do nádvoří je do velké míry zachováno. Renesanční palác byl vybudován patrně za biskupa Khuena (odtud khuenovský palác). Nad průčelím se zachovaly pozůstatky renesančních ostění oken i dveří, kapsy po trámech spolu s odsekanými krakorci prozrazují , že palác byl vybaven nejméně dvěmi řadami pavlačí, zajišťujících komunikaci. Tato část hradu prozrazuje snahu udělat z Hukvald nejen mohutnou renesanční pevnost, ale také poskytnout biskupům maximální pohodlí, přestavbou vnitřního hradu na zámek. Pod palácem se vyskytují mohutná sklepení s nedávno objevenou cisternou. Obdobná cisterna, či snad studna se nachází i v jihovýchodním nároží vnitřního hradu. Přístavbou renesančního paláce na obvodovou hradbu a vykopáním hlubokých sklepení však byla porušena statika hradu a již 16. století se muselo přistoupit k podepření severní obvodové hradby mohutnými opěráky. Šestá hradní brána, navazující na pozdně got. vnější palác, se nachází na konci prostoru předhradí vnitřního hradu. Z její budovy se zachovala pouze jediná zeď s nově proraženým průchodem v 19. století. Na vnější zdi pozdně got. paláce, který je nad branou, si lze povšimnout v nejvyšších patrech několika dochovaných krakorců dokládajících existenci prevétů. Na jižní vnější zdi východního paláce si je možno povšimnout pozůstatků renesančního arkýře, který umožnil vyhlídku z jednoho ze sálů obytných prostor východního paláce. Celý prostor je uzavřen hradbou s nově proraženým průchodem. Následuje barokní opevnění zadní části hradu. Vzniklo již v renesanci jako ochrana pro nově vybudovanou studnu. Při barokizaci opevnění za Leopolda Viléma Habsburského v roce 1645 byly renesanční hradby ubourány a na jejich místě postaveny dva mohutné bastiony (jeden asi tak rychle, že ani nebyla zcela ubourána renesanční bašta na níž stojí). Z těchto bastionů se otevírá nádherná vyhlídka do kraje..

Samozřejmě, že uchazečů o rychlé zbohatnutí bylo hodně, ale žádnému z nich se jeho sen nevyplnil. Buď byl vyhnán od hradu zbrojnoši anebo ztratil za tmy v hukvaldské oboře odvahu. Štěstí potkalo až skromného pekaře Matyse, který na zlatý poklad ani nepomyslel. To bylo tak. Hradní pán pořádal na hradě velkolepou hostinu a protože byl Matys nejvyhlášenějším pekařem v celém okolí, poručil mu, aby na tuto slavnost pečivo připravil. Matys pekl až odpoledne, aby byly koláčky a jiné dobroty opravdu čerstvé a křupavé a na hrad se vypravil až po setmění. Těžké koše mu pomáhala nést jeho dcera Andulka, kterou nade všechno miloval. Nechtěl dceru ukazovat před zbrojnoši a tak před mostem pobral všechen náklad sám a vydal se k hradu. Došel k bráně a uslyšel dceru jak volá, že mu upadly dva pecny chleba a tak se pro ně vrátil. Když opět dorazil k bráně, zbrojnoši ho dále nechtěli pustit a přikázali mu složit zboží a odejít. Pekař byl i docela rád a pospíchal za dcerou. Sotva se s ní setkal, ozvalo se od brány: "Pekaři vrať se zpět, pán tě chce vidět!" A tak se dobrý pekař Matys vydal po mostě potřetí. Na hradě se dočkal pánovy pochvaly a pak již za svitu měsíce v úplňku pospíchal domů. Po návratu domů Matyse čekalo překvapení. Na stole ležel velký ohromně těžký pecen celý ze zlata! Matys zbohatnul, ale nezpychnul. Koupil si dům a vystavěl novou pekárnu, kde pekl ještě lepší pečivo. Vždy pomohl chudým a nemocným a neodmítnul ani prosící poutníky. Snad pro jeho dobrotu, potkal zázrak zrovna jeho..

Hejtman byl zlý a nelítostný a ještě k tomu se mu líbila mladá děvčata. Kterou si vyhlédl, musela k němu na hrad a nikdo se mu nesměl vzepřít. Jednou pásla krávu krásná dcera preclikáře Světlíka a kráva se jí zaběhla na panské. Když jí vyháněla, zahlédl ji sám hejtman a okouzlen její krásou, kázal pro ni ihned poslat. Ubohý preclíkář dceru schoval u příbuzných a ani při hrůzném mučení neprozradil její skrýš. Hejtman ho proto nechal za trest zazdít do hradní věže a od té doby se říká, že duch preclikáře bloudí hradem..

Jejich podoba není známa a obdobně jako "lulkyně" na Valašsku vyluzovaly prapodivné zvuky. Jejich houkání a pokřikovaní děsilo noční chodce, kteří procházeli po cestách vedoucích hukvaldskými lesy. Není známo, že by někoho utancovaly k smrti..

Švédové každého rána posádku vyzívali, aby se konečně vzdala. Jinak že podniknou na hrad útok a všechno, co je v něm živého, porubou. Na počátku čtvrtého týdne se švédský velitel rozzlobil a přikázal vojákům, aby hrad ihned dobyli za použití všech prostředků. A že kdo bude první na hradbách, ten dostane celých sto zlatých. Posádka se statečně bránila, odrazila první i druhý útok, ale při třetím náporu Švédu povolila a už se nepřátelé hrnuli do hradu a obránci začali odhazovat zbraně, aby si zachránili aspoň holý život, jak doufali. Jediný, kdo o vpádu Švédu do hradu nevěděl, byla hradní kuchařka. Vařila zrovna hrách k obědu, když tu pohlédla ven oknem a zděsila se. Švédové zrovna odzbrojovali posádku. Kuchařka dostala strach a hned nato ještě víc ji popadl vztek.Skok k peci, džig vařechou do kaše a že pro Švédy vařit nebude. Ale ti měli jiné starosti, než zrovna jíst hrachovou kaši. Vyrabovali spíže s jinými krměmi, ukradli, co se dalo, a nakonec hrad podpálili a se zajatci odešli pryč. Hukvaldský hrad se po odchodu Švédů začal pomalu rozpadat. Nejprve zetlelo všechno dřevo, pak se začaly sypat kameny ze zdí. A z jasanové vařechy, co byla zapíchnutá v hrachu, za dvě stě let vyrostlo mohutné stromisko. Jednou se pánů v zámečku pod hradem zazdálo, že by rozvaliny ještě mohli nějak využít, a tak dali příkaz vrchnímu lesnímu, aby dal pořezat a pokácet všechny stromy, co rostou na hradbách. Tak došlo i na ten vařechový jasan. Nikdo z dřevařů si však na něj netroufal, báli se, aby na ně při podtínání nespadl. Proto zavolali dřevaře Juru od šikovné Marušky ze Sklenova, aby jim poradil. Všechno jim pomohl nachystat, jasan podřezali, strom zapraštěl, ale nepovolil. Když se do něj Jura opřel, strom se zachvěl v koruně, Jurovi se vymkl z rukou a přitiskl ho ke stěně. A bylo po Jurovi a po jednom šťastném manželství. Tu si stará Polaščena vzpomněla na neblahé znamení na Jurově a Maruščině svatbě, kterou jim kdysi dívčin otec nepřál. Na oltáři jim při svatebním slibu zhasla jedna svíčka a Jura do roka nešťastně zemřel. Maruška mu zůstala věrná až do smrti a dožila se devadesáti let.

Dlouho a bezmocně hrozili lidé k temné siluetě hukvaldského hradu, než nenáviděný hradní pán zemřel. Jeho duši si prý odnesli satanáši. Ze všech stran se sjelo plno příbuzných a hostů, kteří se těšili na slavný pohřeb, případně na dělení majetku. Hukvaldského pána však nepochovali, potřikrát zem odmítla jeho tělo přijmout. Marně se kněz snažil svěcenou vodou vykropil hrob i rakev, nepomohlo, ani když pána položili do nové rakve. Tak jej pochovali za hřbitovní zdí v neposvěcené půdě, ale ani tam nedostali rakev nadlouho pod zem. Tu někoho napadlo, že by jej mohli pochovat do rybníka. Rakve naplnili kameny a nad největší hlubinou ji svrhli z pramice dolů. K hrůze všech rakev plavala na vodě. Když už si nevěděli rady a vyptávali se mnohých, co mají s mrtvým pánem udělat, někoho napadlo, aby pozvali příborského kata. Ten se zdráhal, až když mu slíbili sto dukátů odměny, svolil a přijel na Hukvaldy. Mrtvému nejprve uťal hlavu, tu dal do nohou, pak mu uťal nohy a dal je tam, kde dříve byla hlava, nakonec uťal obě ruce a jednu dal pod hlavu a druhou vložil do nohou. Rakev s pacholkem zatloukli velikými hřeby a naložili na vůz tažený párem vraníků. Vyrazili s vozem až na druhý konec země, prý až do Kutné Hory, ale nejspíše mířili na vyhlášené pohřebiště Smolnou u Velkého Újezdu nedaleko Lipníka nad Bečvou, kam sváželi zločince, sebevrahy i ďáblovy přisluhovače z celé Moravy. Pacholka kat zapřísahal, aby za žádnou cenu se neohlížel dozadu. Kat seděl vzadu na voze s mečem a karabáčem. Ujeli sotva třetí míli, když vůz najednou začal skřípat, koně táhli, do chomoutů se vzpírali, ačkoli je pacholek šlehal bičem, za chvíli byli samá pěna a s vozem stejně nepohnuli. Tu se ozval z rakve dunivý hlas hradního pána, který něco volal, snad z onoho světa. Kat třikrát zabušil jílcem meče na víko, rakve a vůz se opět rozjel. Stejně se jim vedlo, když ujeli šestou míli, a konečně, když se přiblížila devátá míle. Pacholek zaklel, i kat si přestal pohvizdovat, pod pěnou vraníci zběleli a vůz se zarazil. Mrtvý se v rakvi obracel, mumlal a kat bušil jílcem meče na rakev, ale nic to nepomáhalo. Najednou se pacholek ohlédl a spatřil hrůzné divadlo. Celý vůz byl vzadu ověšen čerty, další se slétali a někteří viseli i pod vozem a brzdili jej tak v pohybu. Tu jim nezbývalo nic jiného, než aby rakev odnesli k nejbližšímu lesu, tam ji rychle položili na zem a utekli nazpátek k vozu. Práskli do koní a ujížděli tryskem zpět k Hukvaldům, a co se dělo s tělem mrtvého hradního pána, to už nespatřili.

Prý byla hluboká kolem dvaceti metrů a shora se její otvor uzavíral železnými dveřmi. Kolem dna měla malou kamennou lavičku, ke které do železných kruhů přikovávali vězně odsouzené k smrti hladem..

Otec děvčete se však vzbouřil a odpověděl, že pro hukvaldského pána dceru nevychoval. Pán se rozzlobil a dal neposlušného poddaného uvěznit. Ten však ještě před tím odvezl dceru do bezpečí. Otec ani poté, kdy ho spustili do hluboké hladomorny, neprozradil, kam děvče ukryl. Rozezlený pán jej pak dal za trest zaživa zazdít do stěny hradního paláce. Záhy se však na místě, kde ubožáka zazdili, objevily dvě do kamene otištěné lidské ruce s roztaženými prsty - a objevovaly se znovu a znovu, i když zedníci stěnu několikrát opravili a nově omítli. Nepomohlo ani, když kameny nakonec vylomili a nahradili jinými - i na nich se brzy ukázaly otisky mužových rukou. Když se budete dobře dívat, uvidíte je tam možná i dnes..