Ráj

Renesanční zámek v Ráji - dnešní levé boční křídlo s věží - dal postavit poslední piastovský držitel, rozmařilý kníže Bedřich Kazimír (1560 - 1571 jako spoluvládce svého otce Václava Adama) v 60. letech 16. století,neboť prostý fryštátský zámek zdaleka neodpovídal jeho nákladnému a náročnému vkusu. Však se také zadlužil natolik, že po jeho smrti musel být rájský statek prodán v r. 1572 spolu s fryštátským panstvím Cikánům ze Sloupska. Kolem r. 1650 byla provedena rozsáhlejší barokní přestavba zámku,při níž byl rozšířen o dnešní průčelní a pravé boční křídlo. Od poloviny 17. století měnil Ráj často své majitele. V r. 1745 se dostal do rukou hrabat Taaffů, za nichž došlo k menším barokním úpravám zámku. V r. 1792 koupil rájský statek spolu se sousedním fryštátským pasntvím hrabě Jan Larisch-Mönnich, avšak Ráj obratem prodal svobodnému pánu Jiřímu Beesovi z Chrostiny. Beesové z Chrostiny (1792 - 1899) dali provést v r. 1792 pozdně barokní úpravu zámku, poškozeného tehdy požárem. Za nich byl též u zámku zřízen krásný anglický park, který se stal později součástí lázeňského parku nedalekých darkovských lázní, vybudovaných v druhé polovině 19. a počátkem 20. století. V r. 1899 přikoupili rájský statek k fryštátskému panství Larischové-Mönnichové, v jejichž rukou zůstal až do r. 1945. Za nich získal zámek v l. 1899 - 1903 svou dnešní podobu. Tvoří jej tři jednopatrová křídla o půdorysu ve tvaru písmenu U. Obdélné nádvoří uzavírají na konci obou delších křídel zámecké budovy dva nižší trakty spojené zdí, v ní se původně nacházely tri brány s umělecky kovanými mřížemi (dnes zůstal jen jediná, druhé dvě byly zazděny) s erbem posledních držitelů hrabat Larischů-Mönnichů. Na nádvorní straně všech tří zámeckých křídel je přízemí otevřená arkádová chodba a nad ní v prvním patře obdobně chodba uzavřená. Na vnější straně pravého bočního křídla stojí čtyřboká dvoupatrová věž, částečně vestavěná do zámecké budovy. V jejím přízemí byla původně zámecká kaple, o níž se mluví ještě v 80. letech 19. století. Dnešní podobu dostala věž po požáru koncem 18. století, předtím byla značně vyšší a byla zakončena dvěma kopulemi. Hlavní vchod do zámku se nachází uprostřed hlavního křídla. Nad ním stojí velký obdélníkový balkón, podpíraný čtyřmi pilíř. Vchod ústí do vestibulu s tříramenným hlavním schodištěm, vedoucím do haly prvního patra. Stěny vestibulu a haly jsou bohatě zdobeny pilastry s římsovými hlavicemi, slepými arkádami a profilovanými rámci na plochém stropě. Některé přízemní prostory jsou dodnes zaklenuty hřebínkovou křížovou klenbou, většina místností však má již stropy ploché, zdobené v některých případech profilovanými rámci s květinovými girlandami. Arkádové chodby jsou zaklenuty valenými klenbami s výsečemi. Fasáda budovy z přelomu 19. a 20. století je jednoduchá; okna v jednoduchých rámech a celá fasáda jsou členěny podílnými hladkými pásy. Střecha zámku je mansardová s řadou vikýřů. Po r. 1945 soužil zámek jako součást nemocnice, OÚNZ Karviná jej využíval jako sklad zdravotnických potřeb. Po požáru roku 1976 byl zámek sice provizorně zastřešen, další opravy však probíhaly velmi pomalu a nakonec byly zastaveny. V srpnu 1980 byl zámek zbořen. K rájskému zámku se váže i několik lidových pověstí. Podle jedné z nich napadli zbojníci Ondráš († 1715) a Juráš († 1716) se svou zbojnickou družinou jedné noci zámek; protože však posádka ihned zvonila na poplach a lidé okolí se seběhli, museli zbojníci odejít s nepořízenou. Na paměť toho dal prý majitel zámku vytesat sochy obou zbojníků do kamene; ve skutečnosti znázorňují tyto sochy staré Germány s kyjí v rukou (v posledních letech byly obě přeneseny do budovy MěstNV Karviná - do fryštátského zámku; jedna z nich je označena letopočtem 1602)..

V přírodě se cítil tak dobře, že přicházel domů až za tmy. Jednou se opět vracel pozdě letní měsíční nocí z lovu. Tu k jeho sluchu dolehl líbezný zpěv. Zvědavost ho hnala k místu, aby spatřil, kdo tak krásně zpívá a zůstal očarován stát. Na lesní mýtině spatřil tančící rusalky. Jejich královna jim zpívala a hrála na loutnu. Vlídně hraběti pokynula ručkou a zvala : "Můžeš přijít každou letní měsíční noc za námi." Mladý hrabě rád její pozvání přijal a každou jasnou měsíční noc trávil pak s královnou rusalek, na malé mýtince, blízko lesního jezírka. Při zpěvu a tanci rusalek se sblížili a slíbili si věrnost. Jednou navštívil rájský zámek těšínský kníže se svou jedinou dcerou, dědičkou knížectví. Rodičům mladého hraběte se zachtělo bohatství a knížecí moci pro svého jediného syna. Hodlali ho oženit s knížecí dědičkou. Nevěděli, že jejich syn je již zasnouben s královnou rusalek, které jako důkaz věrnosti daroval zlatý prsten a královna jemu z lásky darovala jako zásnubní dar vzácnou šňůru perel. Mladý hrabě ji od té doby tajně nosil na krku. Když se doma dověděl o nezlomné vůli svých rodičů, marně se oháněl tvrzením, že již nevěstu má, že ji miluje. Zaslepení rodiče nebrali jeho slova v úvahu. Marně prosil i mladou těšínskou kněžnu a jako důkaz ji ukazoval perlový náhrdelník. Marně. Nenašel pochopení ani u rodičů ani u zhýčkané a umíněné knížecí dědičky. Ještě se mu vysmála a vzácné perly mu vytrhla z rukou. Krátce na to, byla svatba. Po svatebním obřadu v Těšíně, celý svatební průvod přijel na rájský zámek. Tam se svatebčané veselili až do půlnoci. Mladá kněžna zářila a pyšnila se rusalčinými perlami. Manžela si nevšímala. Však se všichni točili kolem ní. Každý si chtěl mladou kněžnu tancem naklonit, ona tak ráda tančila. Novomanžel seděl smutný a zadumaný. Bylo vidět, že je duchem nepřítomen, že jeho myšlenky bloudí někde daleko. Hudba právě dohrála a nevěsta rozpálená tancem, vyšla ven, aby se na svěžím vzduchu ochladila. V tom se zámkem rozlehl strašlivý výkřik, až všem svatebčanům zatrnulo. Ihned vyběhli ven a spatřili na trávníku před zámkem ležet mrtvou mladou kněžnu. Krk ji pevně svírala šňůra rusalčiných perel. U mrtvé stála líbezná postava v bílém závoji. Byla to královna rusalek. Mladému hraběti řekla : "Slíbil jsi mi věrnost a věrný mi zůstaneš, to vím. I já jsem a budu ti věrná. Perlový náhrdelník, který jsem ti z lásky dala, pomstil mou křivdu. Prsten, který jsi mi z lásky daroval ty, proměním teď v zámecké jezírko. Bude mým sídlem na věky." Sotva prsten dopadl na zelený pažit, bylo zde jezírko s křišťálovou vodou. "Sbohem můj milý, musíme se na věky rozloučit. Naše zákony jsou neúprosné. Musím pykat za to,že jsem milovala člověka." A královna vodních vil se pomalu rozplynula nad zámeckým jezírkem. Zbyl z ní jen mlžný opar, postříbřený měsíčním svitem a z dáli tajemná , nevýslovně smutná melodie, která drásala srdce všem přihlížejícím. Nejvíce však mučila ztrápeného mladého hraběte. Zůstal na věky sám. Věčně seděl u jezírka, čekal, že se jeho milá zjeví, ale marně. Od té doby ji už nikdo v její pravé podobě neviděl. Jen za měsíčních nocí se její krásná, tklivá píseň ozývala z tajemné dálky. Měl-li někdo ze zámeckých pánů zemřít, zjevoval se nad jezírkem jemný opar s stříbrnou nocí zněla tak smutná píseň, že srdce usedalo..

Vypukl zničující požár. Tato příhoda pak pravděpodobně dala podnět k pověsti o přepadení zbojníky Ondráše a Juráše. Údajně pro odstrašující příklad a k připomínce byly pak postaveny sochy dvou zbojníků oděných v kožešinách a s kyji..