Landek

Samostatná stezka vede na Landek i z Hornického muzea. Cesta na Landek vede příjemným lesem s množstvím již nefunkčních důlních jam. Samotný hrad neleží přímo na vrchulu Landeka, ale na o něco málo nižším opyši, na hraně prudkého skalnatého srázu k soutoku řeky Ostravice s Odrou. Přístup do hradu je chráněn dvojicí mohutných příkopů, které přeťaly přístupovou, mírně stoupající šíji. Mezi příkopy se nachází těleso mohutného vysokého valu. Jádro hradu, které je přibližně oválného až takřka kruhového tvaru, je dodnes oproti přístupové straně a příkopům chráněno valem na hraně plata. Jakékoliv viditelné pozůstatky by neznalý návštěvník na ploše hradu hledal marně. Kromě mnoha terénních zahloubenin, které dávají tušit existenci nějakých staveb a objektů, je jediným hmatatelným pozůstatkem hradu nenápadný střep kupu středověké hradby na východní hraně jádra. Na jihu areálu, takřka na hraně svahu do údolí řek, stojí dvoupatrová dřevěná konstrukce vyhlídkové rozhledny, odkud je v případě oapadaného lístí nádherný výhled na celou Ostravu a dokonce v případě dobrého počasí jsou krásně vidět i celé Beskydy. Během léta je celý areál pokryt hustou vegetací, což orientaci v areálu hradu, ale i výhled do okolí znepříjemňuje..

Většina historiků se domnívá, že Landek vznikl právě po tomto hrozivém tatarském nájezdu, kterým utrpělo Opavsko a současně i kraj Hlučínský. Po vypuzení Tatarů ukázalo se nutné opevnit zemi, a tím zamezit podobným nájezdům, jaký například učinila spojená vojska opolského, krakovského a haličského knížete právě v roce 1253. Počalo se tudíž se stavbou pevných hradů na těžko přístupných místech a hlavně na zemských hranicích. V té době byl též vystavěn hrad Landek. První zmínka o něm je však až z roku 1297. Až do roku 1327 byla Ostrava součástí polského státu, jehož státní hranice se sousední Moravou tvořila řeka Ostravice. Tyto hranice střežil z české strany hrad na vrcholu Landeku a z polské strany hrad v dnešní Slezské Ostravě. Tak jako u všech jiných pevných hradů vznikly v podhradí ihned osady, tak právě i Koblov musel pravděpodobně vzniknout v krátké době po založení Landeku, nejpozději kolem roku 1300. Náleží tudíž mezi nejstarší obce zdejšího kraje. Poprvé se objevuje v dějinách zmínka o Koblovu roku 1377 jakožto o příslušenství léna Landeckého, a to v německy psané dílčí listině, kterou byl při dělení opavského knížectví mezi syny knížete Mikuláše II. přiřčen k dílu knížat Václava a Přemka jako vesnice přináležející k Landeku jako panství knížecí. Je pozoruhodné, jak toto landecké panství přecházelo z jedněch rukou do druhých. Tak např. po synech knížete Mikuláše II., Václavovi a Přemkovi, kteří postoupili Hlučínsko i s Landekem svému nevlastnímu bratrovi knížeti Mikuláši III., přešlo panství do rukou knížat olešinsko-kozelských, v jejichž držení zůstalo až do roku 1473, kdy je kníže Konrád Bílý prodal knížeti Hynkovi st. Zembickému a ten je dále prodal Bočkovi z Kunštátu. Později přešlo držení celého kraje hlučínského, tedy i Landeku, na krále Matyáše Korvína (rok 1475), za něhož spravovali kraj jím ustanovení hejtmani. Této vlády byl kraj roku 1490 zbaven. Patrně již v té době přešel Koblov pod správu Hlučína, poněvadž později je už zjevně jmenován ve zboží (panství) hlučínském. V roce 1492 učinil Vladislav Jagellonský novým pánem Hlučína Jana Trnku z Ratibořan. Vdova po Janu Trnkovi (zemřel roku 1508) Kateřina z Pógu se znovu provdala za Baltazara Vlčka z Dobré Zemice. Ale již v roce 1512 se stal novým pánem kníže Kazimír Těšínský. Ten v roce 1517 prodal zámek a město Hlučín již s pustým hradem Landekem a vsi Hať, Darkovice, Ludgeřovice, Koblov, Petřkovice, Lhotku a Bobrovníky panu Bernardovi ze Zvolé. V roce 1542 zdědili tento statek odkazem Hynek, Jan, Albrecht a Štěpán z Vrbna, kteří jej drželi společně, nedělně. Od roku 1554 patřilo hlučínské panství Štěpánovi z Vrbna, opavskému zemskému hejtmanovi. Pod správou Hlučína zůstal Landek až do roku 1570, kdy synové (bylo jich šest) tehdejšího držitele tohoto panství – pana Štěpána z Vrbna – se o ně rozdělili tak, že syn Karel dostal Šilheřovice a k nim Koblov, Darkovice a Hať jako samostatný statek šilheřovický. Od té doby zdejší lid robotoval na panství šilheřovickém, odloučen od statku hlučínského. Veškeré povinnosti poddaných byly zapsány v tzv. urbariu, což byla kniha o vzájemných povinnostech a právech poddaných k vrchnosti. Nejstarší známé „šileřovické urbarium“ je z roku 1609. Jan z Vrbna však v tomtéž roce prodal šilheřovické panství Bohunce Stošové z Kounic, manželce Jana Geraltovského z Geraltovic. Statek postupně zdědili jejich synové Václav a Joachym. Po smrti Joachymase vdova po něm, Anna Kochtická z Kochtic, provdala za Jana Jindřicha hraběte Šlika, po něm zdědil panství roku 1660 František hrabě Borro Barbora Perpetum z Usenburku. Ta jej v roce 1674 přes protesty šlechty až k císaři prodala opavské jezuitské koleji. Ještě dlouho po prodeji byly vztahy mezi šilheřovickou jezuitskou vrchností a jejími sousedy velmi napjaté. V roce 1688 dokonce hlučínský hrabě z Gašína a hrušovský Dětřich Gočálkovský poslali své lidi, aby zničili kozlovský stav. Spor skončil až v roce 1694 odsouzením obou šlechticů. V roce 1742 bylo Hlučínsko mírem vratislavským odtrženo od Slezska a stalo se součástí Pruska. O rok později získali Šilheřovice záměnou za jiné statky nižší jezuité, po zrušení řádu připadly pruskému králi. V roce 1787 koupil šilhéřovické panství svobodný pán Laryš a ihned od něj svobodný pán Jan Bedřich Eichendorf, který zde roku 1803 začal těžit uhlí. V roce 1807 pak bylo v Prusku a zde v Horním Slezsku zrušeno tělesné poddanství. Šilheřovický statek byl prodán ještě roku 1835 Františku Huberovi von Wayershof. V roce 1840 se těžilo uhlí v místních třech dolech, ale jen v omezeném množstvím, asi 200 tun za rok. V Koblově byly v provozu ještě dva lomy na kámen a dva větší vodní mlýny – jeden o čtyřech, druhý o sedmi složeních. V obci bydlelo trvale 549 obyvatel v 86 domech. v roce 1856 připadl Koblov Salominu Meyerovi von Rothschild. 19. století spělo ke konci a občané už nepočítali tím, že by v jejich životě mohl nastat nějaký velký obrat. Žili již s tou myšlenkou, že s říší německou jsou spjati na věčné časy pevným svazkem. Projevilo se to zejména ve válce. Mobilizace byla zde vyhlášená 1.srpna 1914 a válka trvala celé čtyři roky. Ustanovením čl. 83 mírové smlouvy, uzavřené mezi mocnostmi ve Versailles dne 18. června 1920, bylo Hlučínsko, a tedy i Koblov, po 178 letech odloučení od koruny svatováclavské navráceno k onomu historickému Slezsku, od něhož bylo mírem vratislavským roku 1742 odtrženo. V roce 1921 byla v Koblově postavena hornická kolonie Amerika, s tím byl spojen i výrazný růst počtu obyvatel. V letech 1938 – 1945 byl Koblov opět po osmnácti letech připojen k Německu. Od 30. 4. 1945 se znovu stal součástí Československé republiky. Součástí Ostravy je Koblov od 24.dubna 1976..

Když tak zamyšleně přemýšlela o své bídě a choulila své dítě stále více k sobě, aby mu ani trošičku zima nebyla, zaslechla za svými zády podivný hluk. Otočila se a zpozorovala, jak se skála v Kandelu otevírá. Překvapeně se zastavila a zírala očima doširoka rozevřenýma před sebe. Před jejími užaslými zraky se otevírala brána do podzemí. Přikročila k ní a spatřila chodbu osvětlenou leskem zlata, stříbra a drahokamů. Zvědavě sestoupila po mramorových schodech a dostala se do velké, pohádkově vyzdobené místnosti naplněné šperky, drahokamy a zlatem. Všude kolem sebe viděla zkamenělé postavy rytířů, pravděpodobně hlídačů těchto pokladů. Užasle stála a dítě stále tiskla ke své hrudi. Z dálky najednou uslyšela hlas: „Nestůj a naber si z tohoto bohatství tolik, kolik uneseš. Neboj se, budeš bohatá! Nezapomeň však, že za necelou hodinu bude pobožnost v kostele již odsloužena. V tu chvíli se skála uzavře! Nezapomeň na to!“ Žena byla nejdříve celá omámená, ale brzy se vzpamatovala a uvědomila si svou chudobu a tu spoustu bohatství, které jí náhle leželo u nohou. Odložila dítě do koutku na zem a začala překotně sbírat z pokladů vše, co spatřila. Cpala si bohatství do kapes i do zástěry, z fěrtochu si pytel zhotovila, až po okraj jej vším možným naplnila. Pamatujíc na tajemná slova, vyběhla s fěrtochem po mramorových schodech z podzemí na pastvinu, aby si tam bohatství odložila a zpátky do podzemí se vrátila. Na varování docela zapomněla! Tu však najednou, co to slyší? To její dítě někde v podzemí pláče a naříká! Jak jen mohla zapomenout? Odhodila fěrtuch do trávy, rychle běžela ke skalnímu otvoru, pokladů si již nevšímala. Marně. Skála se uzavřela. Bědovala, naříkala, prosila a plakala, aby jí dítě bylo zpátky vydáno, nic nepomohlo. Žalem sklíčená, po celý rok chodila se modlit po kostelech, navštěvovala věštce, kouzelníky. Vydala se tak ze všech peněz, jen aby zpět získala. Všechno bylo marné. Když už ztratila skoro veškerou naději, dostala se ke starému poustevníkovi, který jí poradil, že na Velký pátek se hora možná zase otevře a pak si dítě bude moci odnést. Byl opět Velký pátek. V ten den se skutečně v době zpěvu pašijí Landek na stejném místě otevřel. Mladá žena vběhla do podzemí. Ničeho si nevšímala. Vždyť tam v koutku skutečně plakalo její jediné dítě! Rychle je uchopila, přitiskla k sobě a vyběhla ven. Bylo to právě na poslední chvíli, protože hned za jejími kroky se otvor k pokladům uzavřel a skála zůstala tichá a bez jediného pohybu. Jakoby nikdy žádný vchod do podzemí ani neexistoval! Žena byla tak vyděšená, že si nevšimla nasbíraných pokladů, které zde již více než rok ležely, a běžela šťastná domů s tím jediným pokladem, který měla – se svým dítětem. Druhý den zrána, na Bílou sobotu, jí to však přeci jen nedalo. Odvážila se a na zázračné místo se opět vydala. Přijde ke skále, a co nevidí? Na zemi v trávě zůstal a snad jen na ni čekal jejíma vlastníma rukama nasbíraný poklad! Opatrně jej sesbírala, fěrtuch zvedla a šla domů. Od té chvíle již byla nesmírně bohatá. Nebyla lakomá, mnohé ze svých pokladů rozdala dalším chudým. I místní zvonici vystavět za ty peníze nechala. Ke skále na Velký pátek však již raději nikdy nešla. Ostatně, nemněla to ani zapotřebí. ..

Moravskou bránu. Ta byla jedním nejdůležitějších průchodních míst, kterým již odedávna vedly prastaré obchodní cesty od Baltu směrem ke Středozemnímu moři. Po tehdejších úzkých a prašných cestách se mohly pohybovat jen malé dvoukolové vozy. Obchodníci pro větší bezpečnost necestovali jednotlivě, ale vždy ve větších družinách, které vedl nejzkušenější z nich. K ochraně těchto kopců byli ještě navíc určeni rytíři. Rytíři z Landeku se však místo ochrany a obrany kopců specializovali na jinou činnost – loupežnictví. Kupce přepadávali a okrádali. I dnešní Bohumín se prý původně jmenoval Bohumil, neboť každý z kupců, který tímto krajem ve zdraví projel a dostal se až do Bohumín, byl považován za Bohu milého, poněvadž to musel být skutečně samotný Bůh, který jej před loupeživými rytíři ochránil. Poslední rytíř z Landeku nebyl žádnou výjimkou a dlouhodobou tradici svých předchůdců až sveřepě dodržoval. A co více, s veselými druhy pro svou zábavu a z dlouhé chvíle rád přepadával i zdejší obyvatelstvo. Na loukách pod kopcem totiž postupně vyrostla malá dědina Koblov. Místní obyvatelé si postavili hospůdku, ve které se scházeli, slavili své každoroční svátky a na březích řeky Odry se často konávaly různé slavnosti a tancovačky. A právě u příležitosti různých oslav, zejména svatojánských ohňů, které setaktéž konávaly na loukách u břehu řeky Odry, unášel landecký rytíř právě ta nejhezčí místní děvčata na svůj hrad. I tentokrát dosloužil hrušovský pan farář na vyvýšeném pódiu na louce mši svatou, a už se rozehrála muzika a místní děvčata byla s chlapci hned v kole. Jen jedna z nich se neustále dívala na cestu vedoucí od kopce Landeku. Nikomu to neřekla, ale již delší dobu tajně navštěvuje landecký hrad. Tedy ani ne tak hrad, jako spíše jeho panovníka, mladého urostlého rytíře. Má prý špatnou pověst a mnoho zdejších dívek má s ním své zkušenosti, ona však naslouchá hlasu někde uvnitř svého srdce, že právě on a nikdo jiný není a nebude ten pravý. Sama je dcerou bohatého a dosti pyšného koblovského usedlíka. Zrovna včera se rytířem domluvili, že po této slavnosti zajde k nim domů a všechno tatínkovi poví. Jak to dopadne? Nebylo by lepší udržovat i nadále svou lásku v tajnosti?

Místní děvčata náhle zmlknou. To samotný landecký rytíř přijíždí na svém koni. Seskočí z něj a hned kráčí ke své milé. „Přemýšlela jsem, dnes ještě ne, raději ne,“ šeptá mu. „Bojím se, zle to dopadne. Tatíček se bude zlobit a lásku nám zakáže! Nedělejme to ještě, prosím!“ On ale trvá na svém. „Máš mě ráda? Tak pojď, půjdeme k tobě domů. Už nechci čekat. Chci, abys byla mou paní!“

V domku bohatého usedlíka je zrovna veselice v nejlepším. Tatíček je spokojený, starosti vypustil s hlavy a vesele popíjí, beseduje a hraje karty se svými přáteli. V panské jizbě bafají z fajfky a o ženské se nestarají. „Tatíčku, tatíčku, vedu vám ukázat svého ženicha!“ povídá děvče. Ani náznak strachu či znepokojení v hlase. Přece jen není špatné vzít si rytíře. Vzápětí se dějí věci! Tatík křičí a ryčí, nadává, vyhazuje dívku z domu. Ta si v rychlosti sbalí jen pár svých věcí a opravdu jde!

„Unesl mi dceru!“ hlásí rozhořčený otec druhý den své vrchnosti. Neví ubohý sám, co tím způsobil. Dívka zůstává sama na hradě, protože její milý musí po záplavě dalších stížností rychle utíkat. Podle pověsti, která se mezi lidmi rychle šířila, chytilo vojsko mladého rytíře až někde v Polsku u Opole, a tam jej vojáci nemilosrdně na výstrahu všem ostatním na nejbližším stromě pověsili. Nešťastná dívka se však již nikdy domů nevrátila. Zůstala žít sama v pustnoucím a chátrajícím hradu, jen se vzpomínkami na svou lásku. A v korunách landeckých stromů je dodnes možné zaslechnout její smutný nářek a pláč, ji samotnou však nikdy nespatříte. Jen bílé kvítky na lukách pod landeckými stromy se jako její slzy dodnes rok co rok více a více rozrůstají a v jarním období, v čase lásky, rozkvétají. Po smrti milenky landeckého rytíře hrad ještě více pustl, již nikdo jej nikdy neobýval. A tak tragická láska rytíře a dívky byla tou poslední, která se odehrála v jeho prostorách..