Slezskoostravský hrad

jádra, které na východě a severu obklopují torzovitě dochované budovy zámku, předzámčí. Uprostřed jižní strany areálu, na mírně vyvýšené hraně svahu nad řekou, se nachází torzo palácových budov bývalého hradního jádra. Dnes tato část, nesmyslně nazývaná Hradní pevnost, působí velmi jednotvárně a monoliticky, avšak právě zde se nacházel původní členitý středověký hrad a pozdější zámek. Prvotní středověký hrad měl tvar lichoběžníku s délkou severní strany asi 25 m, západní 20 m, jižní nad řekou 31 m a vstupní východní kolem 18 m. Hrad, původně na výraznějším návrší, byl na východě a severu obehnán až 2,5 m silnou a několik metrů vysokou kamennou hradbou (doložená výška 4 m byla patrně ještě vyšší). Díky chráněnější poloze od západu, kde se stékala Ostravice s Lučinou, a od jihu, nemusela být hradba na těchto stranách tak silná. Do jihovýchodního nároží hradu podél jižní strany nad řekou byl k obvodové hradbě přiložen dvouprostorový třípatrový palácový objekt a do protějšího severovýchodního nároží nejméně třípodlažní věžovitý objekt (v půdoryse hradu i zámku se dochoval dodnes). Mezi tyto dva věžovité objekty byla vložena vstupní brána (snad pouze jednoduchý průjezd v hradbě). Zbylý vnitřní obvod nádvoří byl obestavěn snad dřevěnými provozními objekty přízemního charakteru. Celý areál hradu byl, snad až na stranu nad řekou, obehnán mohutným příkopem. Jako je tomu i v jiných případech, je možno před příkopem předpokládat i vyhozený val. O existenci či podobě předhradí neexistují žádné zprávy, ale je pravděpodobné jej předpokládat právě v místech dnešního prvního nádvoří. Z této fáze se do dnešní doby (lépe řečeno do doby po devastující přestavbě v 80. letech 20. století, která původní hrad zcela setřela) viditelně dochovalo půdorysné rozložení obvodu hradu, přízemní část severní obvodové hradby, celé přízemí a severní zeď severovýchodního věžovitého objektu až do výše druhého patra se dvěma zachovalými pozdějšími okenními otvory (západní část této zdi je zvenčí viditelně přistavěná novodobě s nesmyslným použitím kamenných ostění z interiérů původních paláců), ve vnitřní hmotě jádra lze v přízemí vysledovat i část hradby s původním portálem mezi věžovitými objekty a torzovité úseky zdiva v prostoru jihovýchodního nároží někdejšího hradu. Vysoký střep zdiva dosahující až do výše 2. patra na jihu nad řekou je snad také možno přiřadit k nejstarší fázi hradu, snad hmotě jihovýchodního věžovitého paláce. V minulosti tímto vnitřním prostorem vedlo schodiště do pater a dnes tímto prostorem vede schodiště na vyhlídkový ochoz. Malé okénko patrné od řeky je původní. U většího okna je jeho původnost nejistá. Dle vyobrazení na dobových pohlednicích, zde původně okno patrně bylo, avšak po sesutí velké části palácového křídla na jihu bylo zřejmě zazděno. Původní výška budov byla dle starých vyobrazení hradu ještě o 2 - 3 m vyšší. V pozdějším středověku byl areál hradu dotvořen do podoby trojkřídlé palácové dispozice dostavěním palácových a provozních budov ke zbytku jižní a k západní straně. Otevřená zůstala s největší pravděpodobností pouze severní strana. Proluka mezi oběma staršími věžovitými objekty na východě byla stále zřejmá a snad v této době byla vně obvodu hradu do prostoru parkánu přistavěna branská budova. V literatuře často zmiňovaná kaple a rytířský sál, byly povětšinou umísťovány jen schématicky a velmi chaoticky. Kaple na sever hradu a sál někde na severozápad, jindy také kaple na severozápad či sever a sál na severovýchod. Druhá možnost sálu je naprosto nesmyslná, protože vnitřní členění severovýchodní části hradu, respektive východní je známo a sálu nenapovídá, a dále fakt, že kolem roku 1844 se sál zbortil. V té době se zbortilo a bylo následně až do přízemí zbořeno celé západní a západní část jižního křídla. Z tohoto všeho vyplývá, že hlavní sál existoval v patře západního křídla a jako další reprezentativní místnost na něj na severu navazovala kaple. Celý obvod hradu byl patrně lemován parkánovou zdí, z níž se dochoval krátký úsek na jihu pod střepem palácové zdi. V jihozápadním a snad i na severozápadním nároží byly do parkánové zdi začleněny polookrouhlé bašty. Podoba předhradí ani jeho opevnění není známa. Z této přestavby se do současnosti zachovala nádvorní zeď západního a jižního křídla v úrovni suterénních prostorů a krátký úsek parkánové zdi na jihu. V roce 1548 vrcholí přestavba hradu Sedlickými z Choltic na renesanční zámek, čímž se ze studeného gotického hradu stal poměrně pohodlný reprezentativní zámek. Vojenská a obranná složka hradu však nebyla potlačena, naopak bylo opevnění ponecháno a zlepšeno. Půdorysně se přestavba na zámek jádra hradu moc nedotkla. Pouze přístavby po obou stranách branské budovy na východě doplnily jádro hradu čímž na východě vznikl na půdoryse mohutný celistvý obdélný celek. Je však pravděpodobné, že stále mohla existovat proluka mezi staršími věžovitými budovami. Přestavba Sedlických se soustřeďovala především na zvelebení interiéru jádra hradu čemuž odpovídá i rozbor Gardavského fotodokumentace provedená v 70. letech 20. stol, a na předzámčí, kde podél hradeb na jižní straně nad řekou a kolmo na něj na východ byla vystavěna budova na půdoryse písmene L, na západě napojená na jihovýchodní část jádra hradu. Vzniklo tak zcela nové patrové křídlo sloužící především správním a provozně-hospodářským účelům. V severovýchodním nároží hradeb byla postavena čtyřpatrová branská věž se vstupním patrovým přístavkem a prostorou při levé i pravé straně věže. Dle historického vyobrazení byla věž zakončena kamennou nástavbou a zakončena štíhlou stanovou střechou. Do areálu se vstupovalo stejně jako dnes hlavním portálem mírně asymetricky umístěným, vedle něhož byl situován i samostatný vstup pro pěší. Na západní straně bylo opevnění zvýrazněno dvojicí mohutných (větší severozápadní) dělových bašt. Existence budov při zbytku východní a celé severní či západní strany areálu předzámčí nejsou prokázány, patrně zde existovaly pouze provozní budovy lehčího charakteru, doplněné až v pozdějších dobách kamennými patrovými a přízemními budovami. Obranný charakter zámku byl zvýrazněn mohutným příkopem, který se vinul kolem celého areálu hradu a zámku, patrně až na jižní stranu nad řekou. Existoval-li ještě příkop a parkán kolem části vnitřního hradu obrácené do nového nádvoří nevíme. Z renesanční přestavby hradu se nám do dnešní doby zachovalo především půdorysné rozčleněné předzámčí a částečně i hradu. Do areálu se vstupuje stejně jako v minulosti od severovýchodu nejzachovalejší stavbou celého hradu, vstupní čtyřpatrovou branskou věží s čelním vstupním patrovým přístavkem s mírně asymetricky umístěnou branou (původně byl vpravo ještě samostatný vstup pro pěší). Věž je ukončena mansardovou střechou, jíž dostala až v dobách pozdního baroka a empíru. Na nádvorní straně se nad portálem průjezdu nacházela pavlač, dnes nahrazena lodžií. Napravo od brány se nacházela severní fronta budov předzámčí přistavěných na gotickou obvodovou hradbu se střílnami. Na západě tuto severní frontu ukončovala mohutná dělostřelecká bašta, velmi cenná stavba hradu zbouraná v roce 1982. V tomtéž roce byly zbourány i budovy předzámčí na severu a z celé této části hradu zůstala jen velká část ohradní hradby se střílnami. Budovy předzámčí byly původně patrové, kryté sedlovou střechou, v jihovýchodním nároží se nacházel schodišťový přístavek. Tato východní část hradu byla sice také zbourána, ale z cihel vystavěna „znovu“, avšak bez přímého napojení na jádro hradu, čímž vznikla dnes nad řekou proluka. V této znovu vybudované části hradu se měly nacházet pokoje budovaného hotelu, čemuž odpovídalo i vnitřní členění. Dostavěno však nebylo patro, takže dnes kryje tuto část sedlová střecha již nad přízemím. Z původního předzámčí se zachovaly jen místy použité úseky vnější obvodové kamenné hradby. Její vnější část byla jako na mnoha jiných místech hradu doplněna nově požitým původním kamenným zdivem hradu. Na této východní fasádě lze dodnes nalézt několik původních okének s kamenným ostěním. Část těchto budov předzámčí od strany řeky vypadá na 1. pohled velmi autenticky, avšak z původních budov je použito zdivo jen velmi torzovitě, většinou ve spodní části, a většina vrchních konstrukcí je dílem novodobým, i když za požití původního kamení. Původní jsou taktéž dvě malá kamenná okénka s ostěním v dolní polovině stavby. Zcela nové jsou čtyři opěráky výše celé budovy, které znehodnocují stavbu svým zcela odlišným stavebním materiálem (šedomodrý lomový kámen). Jejich novodobý stavitel je sice postavil vzorně symetricky k budově, avšak plány mu překazily právě původní malá okénka. Vyřešil to po svém, a tak se jedno z okének ocitlo částečně za opěrákem. Západní část areálu hradu se nedochovala. Byla rozebírána již za první republiky. V současné době je na této straně nejpatrnější torzo jihozápadní dělostřelecké bašty, dostavěné do původního tvaru na jižní části druhotně požitým kamením a krátký úsek hradby vedoucí od bašty k severu nadstavený opět druhotně použitým zdivem. Na přestavbu Sedlických upomínaly dva kamenné znaky: jeden s nápisem J.S.Z.G 1548 na vstupní branské věži (upomínajícího na Jana Sedlického z Choltic) a druhý v podobě kamenné desky s nápisem a datem 1560 nad vstupem do jádra hradu (upomínající na jeho syna Jiřího Sedlického z Choltic). Oba znaky byly při demolici hradu přeneseny do ostravského muzea, ale dnes již opět dominují expozici uvnitř hradu. Zajímavostí v osudu hradu byla skutečnost, že v době tureckých výpadů do střední Evropy bylo vojenskými činiteli uvažováno o přeměně hradu ve Slezské Ostravě ve vojenskou pevnost posláním podobnou blízkým jablunkovským šancím. Bohužel k tomu však nedošlo. Od té doby 30. letou válkou zpustošený zámek již nikdy nenabyl svého původního lesku šlechtického sídla ze 16. století. Za nových majitelů Wilczků (od r. 1714) zámek byl jen provizorně udržován. Jedinou jejich stavební akcí na zámku byla barokizace a pozdější empírové úpravy vstupní věže. V roce 1804 je zámek uváděn téměř pustý. Obydleny a užívány jsou pouze budovy předzámčí a v menší míře i chátrající jádro hradu. Snad právě za Wilczků byla příčkou zastavěna proluka mezi středověkými konstrukcemi paláců. Do západního prostoru areálu zámku byl vestavěn panský pivovar. I stabilní katastr z roku 1843 uvádí, že starý zámek se podobá spíše zřícenině. Zmiňuje ale také i existenci příkopu kolem zámku, který nedlouho poté musel zaniknout. Již v průběhu 19. století se začaly výrazněji projevovat důsledky těžby černého uhlí, které bylo v blízkosti zámku na konci 18. století objeveno. Na stěnách zámku se začaly nenápadně objevovat první výraznější trhliny, které signalizovaly pohyb terénu pod zámkem.Ve svých pamětech vzpomíná majitel panství a dolů Jan Nepomuk Maria Josef hrabě Wilczek (1837 – 1922) na návštěvu hradu v roce 1843: „…velký sál s gotickými pilíři, žebrovím a oblouky, ale ten byl tak chatrný, že se do něj nesmělo vstoupit. V následujícím roce se také propadl a prostor , který zaujímal, byl použit k rozšíření zámeckého pivovaru….“ Tato zmínka je pro vykreslení podoby velmi důležitá. Je z ní patrno, že právě v roce 1844 se radikálně proměnilo celkové panorama vnitřního hradu, když se zřítilo západní křídlo s kaplí a s ním i část jižního křídla. Poté patrně nabyl hrad podoby jak je znám z vyobrazení na všech dochovaných historických obrazů a fotografií (počínaje kresbou hradu od západu od J. Alta z roku 1855). Dochovaná část jižního křídla (obsahující patrně nejstarší palác) byla v místech, kde se odtrhla zborcená část jižního křídla, zakonzervována, patrně musela být upravena i poničená střecha. Z celého komplexu vnitřního hradu se tak zachovala vlastně pouze jeho východní polovina, tvořená tehdy už jednotvárným blokem východních budov (obsahoval jak severovýchodní věžovitou stavbu, tak vstupní bránu i pozdější přístavby) krytý valbovou střechou a část křídla na jihu, kryté k prvně jmenovanému bloku kolmou střechou. Zborcené západní a jižní křídlo byly v úrovni přízemí zakonzervovány a sloužily jen jako kůlny. Hrad v roce 1872 vyhořel, což vyvolalo menší opravy. Jedinou výraznější upomínkou na působení Wilczků je kromě samotného započatí úpadku hradu podoba vstupní branské věže. V nezměněné podobě se hrad zachoval až do období 1. republiky, kdy se na něm začaly výrazně projevovat následky poddolování a nezájmu o údržbu. Hrad do té doby poklesl o 8 – 11 m. Do té doby ještě obydlené jádro hradu bylo pro nebezpečí destrukce vyklizeno. Obvodové zdivo se začalo rychle trhat a ve stěnách a klenbách projevovat výrazné trhliny, způsobené nestejnorodým sedáním poddolovaného terénu. Nejvíce ohroženou byla již ve 20. letech 20. stol. část vnitřního hradu nad řekou, původní středověký palác v dochované jihozápadní části, nejvýraznější část hradu (ironií je, že právě tato stěna se dodnes jako jedna z mála dochovala). Podobně defektní se jevila i nádvorní část této jihozápadní části, ve které se brzo objevila 20 cm široká šikmá trhlina v celé výšce budovy. Zápis z roku 1929 popisuje vyboření zdiva ve styku přístavby k původní středověké zástavbě, kde nebylo vzájemného provázání, o ploše asi 10 - 15 m2 a hrozí rozšířením. V této části hradu jsou prý zborceny stropy a zdeformovány okenní a dveřní otvory, stejně jako klenby následkem nestejného sedání zdiva. Autor patrně popisuje vnitřní jihovýchodní nároží v místech, kde byla dozděna původní proluka. Celkový stav této části zámku byl velmi špatný a nebylo prý jediné zdi, která by nebyla poškozena trhlinami, ač síla zdi zde dosahovala takřka 2 m. Hlavní vchod z nádvoří, stejně jako i velká část krovu a chodby v přízemí jsou podepřeny vzpěrami. Dle zprávy je přilehlá část zámku (východní a severovýchodní část) v poměrně zachovalém stavu, i když i zde se začínají trhliny projevovat. I přes burcující zprávy o chatrnosti pohledově nejcennější části hradu a jeho skutečném burcujícím stavu, hrad stojí v nepozměněné podobě stále. Celé období 1. republiky se táhnou spory mezi památkáři,zástupci rozličných organizací a obce s majiteli zámku Wilzcky a následně zástupci Severní Dráhy Ferdinandovi, kterým hrad připadl. Vše krachovalo na naprostém nezájmu majitelů o osud stavby. Další prohlídka odborného statika koncem roku 1929 přinesla další zprávy o zhoršujícím se stavu hlavní budovy. Vnější zdi jsou vybouleny a potrhány, na dvorních stranách částečně zříceny. Jihozápadní nároží budovy je drženo již jen opěrným pilířem (dochovaným dodnes). Statik doporučil aby se patra nejpoškozenější jihozápadní části zámku snesla, a tím by se odlehčilo ještě existujícímu zdivu. Později, až by pohyby terénu ustaly, bylo by zdivo opět dostavěno. Hlavní podmínkou však bylo půdorysné zachování objektu. V roce 1930 památkový úřad zamítl veškeré žádosti o záchranu zámku s odůvodněním, že záchrana zámku by měla smysl a úspěch pouze tehdy, kdyby terén, na němž zámek stojí, byl stabilizován. Pokud trvají a budou trvat posuny půdy, jejichž rozsah a působnost nelze předem předvídat, je nemožné rozkladu zámku čelit. Tím vlastně nad zámkem vynesl definitivní ortel. Svou byrokratickou nerozhodností již na počátku 20. let zapříčinil, že se majitelé zámku o stavbu dále nestarali, nezakázal pokračování v těžbě pod zámkem, a stal se tak společně s majiteli zámku spoluviníkem jeho zániku. Ze Slezskoostravského hradu se postupně stávala nevýrazná zřícenina. V roce 1933 nechal bez stavebního povolení majitel zámku rozebrat krov nad nejpoškozenější jihozápadní částí. Touto činností pouze obnažil stropní konstrukce nosných zdí a jen urychlil zánik této cenné části. Dne 2. 12. 1933 dokonce při rozebírání krovu zahynul jeden dělník. Rozklad zámku byl nezastavitelný. Obnažené zdivo se rok od roku začalo sesouvat, zámek i s předzámčím byl vyklízen. Zámek se začíná stávat útočištěm bezdomovců a pochybných existencí, kteří zde přespávají a jen napomáhají devastaci. Chátrání zámku pokračovalo i za 2. světové války. Zámek utrpěl těžké škody 17. 11. 1944 při leteckém bombardování. Dopadem a explosí bomb těsně vedle zámku byly silně narušeny jeho zbývající části. Po válce hrad převzal stát a celý majetek Wilczků i s hradem přešel do vlastnictví Dolu Trojice. V roce 1954 byl učiněn pokus o úplnou demolici zbývajících částí hradu kromě vstupní brány, avšak urychlený zásah památkových orgánů demolici překazil. Přesto byly nepovoleně na mnoha místech hradu zbylé zdivo a konstrukce (např. železné traversy) demolovány a rozebírány za účelem levného získání stavebního materiálu. Za pomocí výbušniny byla dokonce zbořena velká část hradební zdi nad řekou Lučinou. Dalším zásahem do podoby hradu byla v roce 1965 částečná demolice jediné dochované pozdně gotické bašty. V 60. letech byla zřícenina zařazena do státního seznamu chráněných stavebních historických památek. Dokonce se začalo nahlas uvažovat o zakonzervování hradu a zachování pro budoucí generace. Byla vypsána soutěž na architektonické využití zříceniny a její využití. Soutěž vyhrál návrh Ing. arch. Iva Klimeše, který počítal s ekonomicky příznivým zakonzervováním a rekonstrukcí stávající zříceniny. Rada města jeho návrh přijala a 17. 11. 1967 schválila jeho realizaci. Počáteční euforie však brzy vyprchala. Proč vkládat nesmyslně peníze do „baráků“ našich nepřátel? Vždyť tak skvělý pozemek se dá využít přeci pro blaho našich socialisticky pracujících. A nepůjde-li to, pak raději hrad zbourat! A kde se vzal, tu se vzal, na scénu v roce 1979 přichází tajemstvím zahalená postava rádoby stavitele soudruha Rudolfa Šajdka. Kdo je tento pán, odkud přišel a proč vlastně? Na tuto otázku dnes již stěží někdo dokáže rozumně odpovědět. Jistota však je, že přišel. A začal bohužel radikálně uplatňovat své poblázněné vidiny o rekonstrukci historických staveb, o nové podobě Slezskoostravského hradu v rámci akce Z. Smutné, avšak autentické torza hradních budov z nichž mohla vzniknout zakonzervováním cenná upomínka na kdysi významný hrad, pan samozvaný stavitel Šajdek nechal do základů rozebrat a z materiálu původních hradních zdí si začal budovat svůj nový hrad, jen a jen podle svých představ. To vše za tichého souhlasu vedoucích orgánů. Těsně před touto samozvanou opravou naštěstí stačil dr. ing. arch. Z. Gardavský a Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů opatřit kvalitní fotodokumentaci torza hradu, etapové zaměření objektů hradu a průzkumné práce vstupní věže. Bohužel byl opomenut velmi důležitý archeologický a umělecko-historický průzkum areálu hradu, který by objasnil dnes už nezjistitelné přesné stáří a stavební vývoj jednotlivých částí hradu. V roce 1979 se započalo se stavbou neblaze proslulé vinárny Rotunda, jíž musely ustoupit pozůstatky nárožní okrouhlé bašty na severozápadě a přilehlá čelní hradební zeď se střílnami a část zdí hradního paláce ze severozápadní strany. To vše bez povolení státních úřadů. Celé bývalé hradní jádro se přeměnilo v betonový monolit obalený novými konstrukcemi z kamení původních zdí. Do výšky druhého patra trčí pouze střepy severní zdi severovýchodního nároží a jihozápadní zeď palácové budovy, o kterou se v období 1. republiky tolik bojovalo. Oba střepy jsou stejně jako na mnoha jiných místech nevkusně dozděny novým zdivem. Celá čelní strana východní fronty je snížena do úrovně podlahy patra a stejně jako celá plocha bývalého nádvoří a jižních i západních palácových budov, snížených do úrovně přízemí, je překryta železobetonovým stropem, čímž vznikly na východě i na západě od střepů palácových budov jakési dvě velké betonové terasy. Z tohoto „přebetonovaného“ kvádru, vymezující tvarem přesně půdorys středověkého hradu, trčí do úrovně 2. patra pouze výše zmíněné střepy dvou původních zdí dozděných cihlovými tvárnicemi a betonem. Přístup do bývalého jádra je umístěn přibližně v místech původního vstupu, avšak místo původního schodiště, dnes výškový rozdíl podlahy hradu realizuje nevhodná betonová rampa. Jen příchod roku 1989 překazil panu Šajdkovi dokončit jeho strašné dílo zkázy hradu. Nejsmutnější na tom všem je fakt, že tento stavitel dodnes necítí žádnou vinu a lituje pouze toho, že nemohl svou „práci“ dokončit. Celá léta 90. se situace kolem hradu zdála být velmi neveselá. Hrad byl v roce 1992 okamžitě prodán za 10 miliónů s úmyslem, že soukromý vlastník hrad opět oživí. Soukromí majitelé nešetřili sliby kolik do hradu vloží peněz či úmyslem vybudovat z hradu luxusní hotel a nové kulturní centrum. Z velkých slibů nakonec rychle sešlo a firma East West Leasing nakonec byla ráda, že hrad může použít u bank jako zástavu. Město Ostrava se na osudy hradu mohlo jen zoufale dívat, protože nemělo žádné právo zasahovat do soukromého vlastnictví firmy. Konečně v roce 1998 firma East West Leasing zkrachovala a město Ostrava mělo předkupní právo hrad odkoupit. S malým rozmýšlením se radní rozhodli hrad odkoupit. Tím započala prozatím poslední a snad alespoň trochu šťastná budoucnost hradu. Město Ostrava se rozhodlo hrad využít pro kulturní účely a konečně měl sloužit městu a reprezentovat její kulturu a historii. Torzo znehodnoceného hradu bylo zajištěno, opraveno a rekonstruováno tak, že hrad brzy mohl přivítat první návštěvníky. Cihlové a betonové konstrukce, kterými stavitel Šajdek znehodnotil hradní jádro, byly nahrubo omítnuty, takže rozdíl mezi kamennými zdmi a cihlovými není tak markantní. Stropy zabetonované plochy na východě i na západě byly upraveny jako vyhlídkové terasy a zabezpečeny stylovým dřevěným zábradlím. Železné schodiště procházející patry bylo nahrazeno dřevěným, které vede až do výše 2. pater, kde jsou obě torza věžovitých budov dnes ukončena. Torzem jižní budovy prochází zmíněné schodiště a spojovacím můstkem nad bývalou prolukou brány je možno se dostat na vrchol severovýchodního věžovitého paláce, kde se nachází jeden autentický okenní otvor původního zámku a původní výklenek ve zdi. V nedávné době byla celá hmota obou věžovitých budov, čili východní fronta středověkého hradu, zakončena dřevěnou konstrukcí zastřešenou sedlovou střechou s krytinou z pálených tašek. Kdyby autoři projektu střechy nad řekou krov zalomili do pravého úhlu a částečně jej přetáhli nad šířku zmíněné střechy, vznikl by dojem takřka původních hradních budov, kdy ty byly zakryty dvěma k sobě kolmými střechami do tvaru písmene L. V místnostech bývalých paláců jsou umístěny příležitostné expozice, zbrojnice a zastřešené patra slouží jako vyhlídka. V suterénních místnostech se nachází akvarijní expozice a tzv. strašidelný sklep. Budovy předzámčí již nikdy nebyly dostavěny do výše patra jako vždy bývaly, torzo cihlového patra, které započal stavitel Šajdek realizovat, bylo naopak ubouráno a přízemní budovy předzámčí byly omítnuty a zastřešeny novým krovem krytým pálenými taškami, stejně jako opravená mansardová střecha věže. Znovu zprovozněna byla i hradní studna na ploše nádvoří, dnes fungující jako fontána. Hmota budov předzámčí dokázala získat i přes své nedávné znovupostavení autentický historický charakter. Budovy předzámčí dnes slouží jako expozice o historii hradu, místnosti správce hradu či jako obřadní síň, podkroví slouží jako místo konání výstav a ve všech patrech vstupní věže jsou instalovány expozice o historii hradu. Areál hradu začíná být místem pořádání mnoha kulturních akcí: hudebního festivalu Colours of Ostrava, středověkých a vánočních jarmarků, koncertů a jiných společenských akcí.

O významu, jenž hradu přikládali jeho vlastníci, svědčí fakt, že byl již ve 13. století obehnán 4 metry vysokou a 2,5 m širokou zdí. Původními majiteli hradu byli opolští vévodové, po rozpadu vévodství pak těšínská knížata. Těšínská větev rodu Piastovců panovala na Těšínsku až do roku 1653. První písemná zmínka o existenci Slezskoostravského hradu se vztahuje k 2. srpnu 1297. Toho dne se na hradě sešli moravští a těšínští šlechtici, aby jménem svých pánů, těšínského knížete Měška a olomouckého biskupa Dětřicha z Hradce - projednali hraniční spory, které vznikaly tím, že hraniční řeka Ostravice v důsledku častých záplav měnila své řečiště. Spor byl úspěšně vyřešen. Mezi vyjednavači za stranu knížete Měška je uveden ,,comes Hermanus, dictus Speher, castellanus Ostraviensis" (hrabě Heřman, zvaný Speher, kastelán Ostravský). Slezskoostravský kastelán byl i velitelem hradní posádky a správcem sousedních knížecích vesnic. Svěření pořadatelství významného jednaní i účast hradního kastelána dokazuje význam, jaký hrad tehdy měl. Kastelán Heřman vstoupil do historie i jako zakladatel vsi Heřmanice. Slezskoostravský hrad a jeho tehdejsí kastelán jménem Drslav jsou zmiňováni ve výčtu majetku těšínského knížete Kazimíra v infeudační listině z roku 1327, v níž potvrzuje, že přijal od českého krále Jana Lucemburského Těšínsko v léno. Od té doby patřilo Těšínsko k českému státu a Slezskoostravský hrad ztratil svou funkci pohraničního hradu. Řeka Ostravice přestala být hranicí státní a stala se hranicí mezi panstvími olomouckého biskupa a těšínskeho knížete, mezi Moravou a Slezskem. Piastovci ztratili o hrad zájem a roku 1380 jej postoupili pánům z Tvorkova z rodu Benešoviců. Tvorkovští získávali postupně do svého vlastnictví okolní vsi Nové Kunčice (Kunčičky), Slezskou Ostravu, Petřvald, Bártovice, Radvanice, Václavovice, Michálkovice, Muglinov a Střítěž a vytvořili tím základ slezskoostravského panství. V roce 1440 se stal majitelem hradu známy husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, kterému tehdy již patřilo hukvaldské panství i město Moravská Ostrava. Obě Ostravy tehdy náležely na krátkou dobu stejnému majiteli. Tento stav pokračoval i v době, kdy hrad patřil Janu Talafusovi z Ostrova a Janu Tršickému z Doloplaz. Posledně jmenovaný odevzdal celé slezskoostravské panství, včetně hradu, těšínskému knížeti Přemyslu II., který je r. 1476 prodal Václavu Hřivnáčovi z Heraltic za 1.400 uherských zlatých. Pro osudy hradu i celého panství byl vyznamný rok 1508. V tomto roce získal hrad Jan Sedlnický z Choltic, který rozšířil výhodnym sňatkem panství o vesnice Heřmanice, Vrbice a Záblatí. Členové tohoto proslulého slezského rodu patřili k předním zemským uředníkům. Proto se Slezskoostravský hrad stal za krátkou dobu střediskem politického života na Těšínsku. Tak se např.7. listopadu 1531 sjelo na Slezskoostravský hrad po 11 šlechticích z markrabství moravského a knížectví těšínského, aby urovnali spor o zemskou hranici mezi panstvími Jana Sedlnického z Choltic a olomouckého biskupa Stanislava Thurza. A právě v té době zahájil Jan Sedlnický z Choltic přestavbu gotického hradu, který už dávno ztratil svůj vojensko-strategický význam, na renesanční zámek. Zůstalo však původní opevnění, doplněné o dělovou baštu. Na přestavbě hradu se podíleli i zkušení stavební odborníci z Itálie. Palácová část objektu byla doplněna o nové bytové a hospodářské prostory, na severozápadní straně byla postavena zámecká kaple, v severovýchodní části pak rytířský sál. Vstup do zámku tvořila brána s věží. Na zámeckou bránu dal Jan Sedlnický z Choltic, který zastával významnou funkci hejtmana těšínského knížectví, zasadit kamennou desku s rodovým znakem a s letopočtem ukončení přestavby hradu na zámek „1548“. Je to nejstarší zachovaný číselný údaj na území Ostravy, psaný arabskými číslicemi (všechny předchozí letopočty byly psány římskými ) a deska by měla patřit k předním ostravským pamětihodnostem. Do roku 1933 byla součástí zámecké brány, v době úpadku hradu byla umístěna na levé straně vstupní chodby Ostravského muzea a nyní již opět vévodí expozici umístěné na hradě. Jan Sedlnický z Choltic, ale i jeho nástupci byli známí svými spory o vodu z Ostravice s majiteli Moravské Ostravy i s dalšími okolními šlechtici. Přímo pod zámkem vybudoval strouhu a tím zpevnil jeho ochranu z jižní strany. Zemřel v roce 1551 a jeho dědic Jiří nechal zhotovit kamennou desku s letopočtem 1560, která je umístěna taktéž opět v hradní expozici. Slezskoostravský zámek dosáhl v 16. století své největší slávy a významu. V jeho rytířském sále se setkávali přední těšínští a slezští šlechtici, aby rokovali o zásadních otázkách života v zemi. Tak např. v roce 1572 tam odmítli příslušníci panského a rytířského stavu návrh zemského zákoníku, předložený těšínským knížetem Václavem II., který omezoval práva šlechty. V čele opozice stál právě majitel Slezskoostravského zámku i panství Bedřich Sedlnický z Choltic a jeho bratři. 30. července 1590 se na zámku konal zemský sněm, který schválil deklaraci k návrhu zemského zřízení. Velkou událostí pro zámek se stal koncem května 1592 pobyt habsburské princezny, arcivévodkyně Anny Rakouské. S početným doprovodem putovala tehdy z Vídně přes celou Moravu do Krakova, kde se 30. 5. konala její svatba s polským a švédským králem Zikmundem III. Vasou. Kuriózní bylo, že hostitelé – Sedličtí - přitom byli protestanti a rakouská princezna jako všichni Habsburkové katolička. Sedlničtí z Choltic byli vynikajícími politiky a právníky, ale už ne tak dobrými hospodáři. Rozsah panství se začal postupně zmenšovat. Zámek byl značně poškozen za třicetileté války, zejména švédskými vojsky. Kolem roku 1660 chtěla vídeňská vláda přeměnit Slezskoostravský kamenný zámek ve vojenskou pevnost proti tureckému nebezpečí. Záměr však nakonec nebyl realizován. Sedlnickým patřil zámek i panství přes 200 let. Roku 1714 přešel majetek do vlastnictví rakouskéhovojevůdce a diplomata Jindřicha Viléma, hraběte Vlčka (Wilczka) z Dobré Zemice. V rukou tohoto rodu zůstal až do roku 1945. Příslušníci rodu Wilczků byli velmi zámožní, rozšířili rozsah slezskoostravského panství, ale Slezskoostravský zámek se jejich sídlem nestal. Pokud přijeli na Ostravsko, pobývali na zámku v Klimkovicích. Ve Slezské Ostravě byla správa panství, na zámku bydlel správce a pomocný personál. Pro osudy zámku, panství a jeho obyvatele měl rozhodující význam objev černého uhlí v údolí Burňa v roce 1763, nedaleko zámku. František Josef hrabě Wilczek zahájil těžbu v roce 1787 a jeho následovníci se stali jedni z největších majitelů dolů v celé monarchii. Zámku to vsak neprospělo. Jednak vidina snadného zisku odváděla majitele od péče o zámek a pak i sám zámek byl poškozován důsledky těžby. Wilczkové obohatili zámek pouze o klasicistní přestavbu severní věž nad vchodem. V roce 1848 musel být zbourán (existuje i doměnka, že se sám zřítil) rytířský sál a zámek postupně nabýval vzhledu zříceniny. 30. listopadu 1872 jej postihl rozsáhlý požár. Teprve pak se začalo s opravami, současně však byl zjištěn pokles stávajících budov o 8 - 11 metrů následkem poddolovaní. Chátraní zámku ve Slezské Ostravě postupovalo nezadržitelně až k dnešnímu stavu, přestože se vlastníci střídali. Nyní jsou hradní zříceniny opět v majetku města. Při dalších úvahách o jejich budoucnosti je nutné si uvědomit, že jde o jednu z nejcennějších historických lokalit na území města Ostravy, jde o nejstarší světskou stavební památku. Slezskoostravský hrad začal chátrat ještě v době, kdy jej vlastnili Wilczkové, ale přesto byl ještě obyvatelný. Vlivem poddolování jeho zdi začaly praskat a první volání po záchraně hradu se ozvalo z řad památkám již někdy ve 20. a 30. letech minulého století. To, co vydrželo celá staletí, pak začalo brát nezadržitelně za své v poválečném období. V roce 1954 unikl hrad jen o vlásek úplné demolici, kdy na poslední chvíli zasáhli proti plánované demolici památkáři, ale i tak na mnoha místech posloužily jeho zbytky jako zdroj kvalitního stavebního materiálu nenechavým stavitelům. Po nich přišli pro změnu bořitelé: s pomocí výbušniny byla zničena prý kvůli bezpečnosti část hradební zdi nad Lučinou a bagrem dorazili tehdy ještě zcela dochovanou gotickou baštu. Doslova v poslední chvíli bylo torzo Slezskoostravského hradu zapsáno do seznamu chráněných stavebních historických památek. V roce 1967 vypsal tehdejší národní výbor soutěž na ideově architektonické řešení rekonstrukce hradu a využití tohoto památkového objektu. Soutěž tenkrát vyhrál ing. arch. Ivo Klimeš, který později vzpomínal: „V roce 1966 ještě existovalo cihlové hradní zdivo, dala se rekonstruovat věž, stála i gotická bašta... V palácové části se propadly stropy, ale zbyly tři zdi. V tomto prostorovém omezení se už dalo něco dělat: zdi zakonzervovat v bizarní siluetě, dovnitř vkomponovat třeba amfiteátr. Mohlo to být hezké a dalo se ještě ledacos zachránit, aby nám zbyla alespoň nějaká vazba na minulost." Návrh arch. Klimeše opravdu počítal se zakonzervováním dochovaných konstrukcí hradu a oživení celého areálu. Později, jak vzpomíná s trpkou ironií další pamětník oněch let, doc. PhDr. Petr Holý, „...došlo k nápadu přestavět Slezskoostravský hrad." Ovšem nikoliv s ohledem na zachované hodnoty tohoto památkového objektu a už vůbec ne podle Klimešova projektu, na který už si v době normalizace nikdo ani nevzpomněl. Na místě někdejší gotické bašty, jež byla smetena bagrem, začala nejdřív vyrůstat „luxusní" restaurace Rotunda, jejímž majitelem se po dokončení staly Restaurace a jídelny. Ty ji však jako vysoce ztrátovou musely po čase zavřít. Na počátku 90. let se ještě jednou otevřela, na čas se stala vyhledávaným klubem s nočními diskotékami, ale i tahle kapitola rychle skončila. Rotunda, stojící v areálu Slezskoostravského hradu, působila jako „děsivý kontrapunkt vedle ještě děsivějších pozůstatků dalších pokusů o vzkříšení někdejší hradní slávy..."

Ty zahájil jistý pan „stavitel“ Rudolf Sajdek, který začal na sklonku 70. let kámen po kameni rozebírat zbytky hradu a podle svých představ je přetvářel v „hrad" nový. Za tichého souhlasu obvodního a městského národního výboru a díky finančním injekcím budoval „hradní věž". Památkáři se pokusili zabránit nejhoršímu, ale pod pohrůžkami jednoho vysoce postaveného (dnes již nežijícího) funkcionáře Národního výboru města Ostravy to raději vzdali. Ti bojovnější podali v roce 1981 stížnost na městskou prokuraturu, kterou informovali o porušování zákonů o kulturních památkách, územním plánování a stavebním řádu při památkové obnově Slezskoostravského hradu. Stížnost však byla z Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody odeslána až o šest let později. V roce 1981 ji totiž tehdejší ředitel střediska odmítl podepsat, prý „z politických důvodů". Přehled všeho, co se kolem hradu dělo v letech od roku 1978 do roku 1987 je smutným dokladem toho, že památkáři byli vždy až ti poslední, s nimiž se někdo radil. Bez jejich souhlasu v tichosti vyrostla Rotunda, bez nich se bouralo i stavělo. „Bez našeho vědomí a souhlasu byly provedeny i zemní práce v nádvoří hradu. Na skrývce jsme nalezli pozůstatky středověké keramiky... na tuto skutečnost jsme ihned upozornili inspektora kultury NVO s požadavkem, aby zamezil dalším nepředloženým zásahům do struktury této evidované kulturní památky," napsali v roce 1981. O tři roky později se ještě zmohli na další protest a žádali o zastavení veškerých prací v areálu hradu, které nebyly projednány s orgány Krajského střediska památkové péče. V roce 1987 se pustila do osamoceného a na tehdejší dobu nezvykle odvážného boje mladá památkářka, ing. arch. Hana Paclová, která podala podnět k trestnímu stíhání za nepovolenou stavbu na Krajskou správu SNB v Ostravě. A přesto se stavělo dál. Tehdejší vedoucí stavebního úřadu Obvodního národního výboru, paní Jaroslava Novotná, vedla léta s panem Šajdkem tichý boj: „Byl vždycky o kus dál než my a památkáři protestovali marně. Je to vlastně stavba nikým nepovolená a nikomu nepotřebná." A jak to, že všechno tehdy nahrávalo do ruky jednomu samozvanému staviteli? Většinu povolení, která pan Sajdek ke svým stavebním aktivitám potřeboval, získával oklikou a na základě ústní dohody, takže skutečnou odpovědnost za některá rozhodnutí nesli ti, jejichž jména dnes nikde nefigurují. Městská prokuratura obdržela od Obvodního národního výboru Ostrava 2 podklady, podle nichž na území hradu byla odborem výstavby a VHZL zastavena stavební činnost v roce 1987, byl zajištěn projektant, který měl vypracovat projektovou dokumentaci a ta měla být v říjnu téhož roku projednána radou ObNv společně s dalším postupem stavebních úprav v areálu hradu. Přepracovaná projektová dokumentace měla být znovu projednána se všemi účastníky řízení. Stavba ubytovací části Slezskoostravského hradu nebyla povolena a byla vyřazena z plánu investičních akcí do doby přepracování projektové dokumentace. Městská prokuratura se spokojila s tímto ujištěním národního výboru, ale ve skutečnosti byla stavba definitivně zastavena až v roce 1990. Dnes je Slezskoostravský hrad úsměvně nazýván „největší černou stavbou Ostravy“. Památkáři považují ze svého hlediska Slezskoostravský hrad, který se svým významem rovnal takovým památkám, jako jsou hrady Helfštýn nebo Hukvaldy, jako nenávratně ztracený. Zpočátku se uvažovalo o tom, že hrad získá pro své potřeby nově zřízená Ostravská univerzita, ale z této myšlenky rychle sešlo. Úřad městského obvodu Slezská Ostrava nabídl na počátku 90. let svůj nepotřebný hrad firmě West Leasing Bratislava, která měla v Havířově svou pobočku. Snad byl veden nadějí, že se jí podaří vyřešit problém „co s hradem" a možná tak trochu i vrátit obvodu dávno odepsanou turistickou atrakci. Byla zpracována nabídková studie, v níž byla cena rekonstrukce hradu vyčíslena částkou 164 milionů korun. Nabídka byla k dispozici jak domácím, tak zahraničním firmám, kterým úřad nabídl hrad k prodeji. Výsledek: žádný. Částka tehdy neodpovídala možnostem tuzemských firem a ty zahraniční neprojevily zájem. Úřad, jenž byl s financemi na obnovu památky v koncích, se potom snažil prodat restauraci Rotunda i s hradem jako celek a tehdy celý objekt koupila zmíněná firma West Leasing Bratislava za 10 milionů korun, a to nebyla v ceně zakalkulována restaurace Rotunda, pouze pozemek a hrad. Firma předložila svůj podnikatelský záměr na rekonstrukci v hodnotě 50 až 60 milionů korun. Podle představ West Leasingu měl být hrad dostavěn tak, aby zde mohlo vzniknout luxusní ubytovací zařízení pro podnikatele s dokonalým zázemím. Podmínkou bylo dodržení všech požadavků památkářů. Rotunda měla sloužit po nutných úpravách široké ostravské veřejnosti od roku 1994. Slovenská banka, která měla poskytnout pro uskutečnění tohoto záměru úvěr, se prý ale dala slyšet, že „za slovenské finance nebude zvelebovat český majetek." Nestalo se samozřejmě nic. Objevil se další zájemce o koupi, agentura H+W, prý kapitálově silná zahraniční společnost, která opět slibovala: „Budeme se snažit obnovit veškeré tradice, které se po mnoha letech z hradu téměř vytratily." Z hradu měl vzniknout hotel, kadeřnictví, kosmetický salon, vinárna, diskotéka, bar a kasino. Také bazén, hřiště, tenisové kurty a supermarket. Jak je všeobecně známo, zůstalo opět pouze u slibů. Poslední etapa historie slezskoostravského zámku se začala psát v roce 1998, kdy město Ostrava využilo svého předkupního práva a hrad získalo do svého majetku. Od té doby zbytky toho, co kdysi bývalo slavným slezskoostravkým zámkem, začaly vzkvétat a staly se opět kulturním střediskem života města Ostravy.

Na hradě najdete nově instalovanou expozici o jeho historii v hradní věži, a v prostorách hradu skřipec, kládu,....POZNEJTE TUTO NEPRÁVEM OPOMÍJENOU PAMÁTKU..