Slezskoostravský hrad

Kdysi dávno, ve 13. století, byl nad soutokem dravých řek Lučiny a Ostravice vystavěn hrdě se tyčící pevný strážní hrad dohlížející na hranici mezi Slezskem a Moravou….. zní to jako začátek pohádky. Ano, je to již hodně dávno, kdy naposledy nad soutok obou řek shlížel hrdý a pevný hrad, takřka pohádkový. Přestal být mocenskou oporou, sídlem spravedlivých a moudrých knížepánů těšínských, pánů z Tvorkova či Sedlnických. Před sto lety byl svými posledními šlechtickými pány, v Rakousku nesmyslně oslavovanými Wilczky, vydán napospas dobře vynášející těžbě černého uhlí. Ani změna režimu v demokratický hradu neprospěla, i když v době 1. republiky lze snahy o opravu hradu vysledovat, bohužel marné. Mezi slušnými lidmi platí pravidlo, že „do nemocných či mrtvých se nekope“. Bohužel po válce byla slušnost to poslední na co se hledělo, a tak se do „umírajícího“ hradu začalo kopat. Začal být trnem v oku, nechtěnou upomínkou na feudální minulost Ostravy. Hrad byl dán na pospas samozvanému staviteli Rudolfu Šajdkovi, který na hradě doslova překopal a převrátil každý kámen a začal si stavět takřka úplně nový hrad. Jeho dílo zkázy naštěstí přerušil revoluční rok 1989. Dnes hrad konečně patří městu Ostrava, a tím začala pro hrad zatím poslední etapa jeho dějin, snad s lepší budoucností než ho stihla doposud. Hrad se opět stal významnou historickou stavbou města, místem konání rozličných kulturních a společenských akcí. Ač se nevyrovná svou slávu a výstavností brněnskému Špilberku či pražským Hradčanům ani zdaleka, je to jedinečná památka a stavba, která upomíná na nás samé, naši povahu a dobu, která kolem nás procházela.