
Doly Ema a Lucie (správně Emma Lucia) byly významné černouhelné hlubinné doly v katastru Slezské, dříve Polské, Ostravy. Stávaly v těsném sousedství, a proto sdílely většinu osudů spolu. Dnes, po jejich zániku, je všeobecně známá především Halda Ema, oblíbený cíl Ostravanů. Malo kdo však ví, že slavná halda dostala své jméno právě po dolu Ema, který stával na jejím úpatí.
Oba doly, jámy, byly vyhloubeny jen asi 50 m od sebe, proto časem splynuly v jeden funkční celek označovaný spíše jako důl Ema. Důl stával na konci tzv. údolní Burňa (Trojické údolí), kde bylo ve 2. polovině 18. století nalezeno poprvé na území Ostravy černé uhlí. Zároveň měl důl doslova dokonalé topografické umístění: cca 600 m severně se rozkládal Důl Terezie (Petr Bezruč), 600 m východně Důl Michálka (Michaeli, Petr Cingr) a cca 600 m jihovýchodně Důl Trojice (Svatá Trojice). Dnes bychom místo asanovaného areálu dolu nalezli snadno. Na konci ulice Na Burni se vydáte po žlutě značené turistické trase na Haldu Emu. Po cca 100 m se od této stezky odpojuje doprava pěší chodník směřující k jízdárně SK Mušketýr. Pokud se po tomto chodníku turista vydá a ujde dalších cca 100 m narazí vpravo u cestičky přímo na zakonzervovaný oplocený výduch Jámy Emy s malým kamenným pomníčkem. O cca 50 m dále směrem do lesa je pak podobný výduch a pomníček Jámy Lucie. Zde stával až do 60. let 20. století rozsáhlý důlní komplex dolů Ema a Lucie, na jehož budovy neupomíná zhola nic.
Sousední jáma Lucia byla založena v říjnu 1863, jen necelých 50 m jižněji od jámy Emy, a od počátku měla funkci jámy větrné (větrací). Název dostala podle dcery hraběte Vlčka Marii Lucii. Po sjednocení v podstatě zrcadlových povrchových šachetních budov kolem roku 1870 dostal areál jednotný vzhled. Ve své době se důl Ema Lucie tímto uspořádáním objektů stal jedním z nejmodernějších šachet v okolí. Pro posílení větrací funkce byla ve východní části dobývacího pole vyhloubena větrací jáma Eliška (Elizabeth) s větrnou roštovou pecí. Zrušena byla patrně kolem roku 1899. V roce 1874 byla pod Emu převedena těžba z nedalekého samostatného dolu (jámy) Prokop a v roce 1875 i do té doby samostatná sousední větrná jáma Lucie. Po roce 1910 začalo být zřejmé, že se uhelné zásoby pod dolem Ema a Lucie postupně vyčerpávají. Proto bylo rozhodnuto o udržení provozu pro dotěžení zbytků slojí jen s minimem investičních vkladů. Postupně byl provoz utlumován a důlní pole rozděleno mezi doly Michálka a Svatá Trojice. Oficiálně byla těžba na dole Ema ukončena k 31. březnu 1933. O rok později byly obě jámy zasypány - nejprve Ema, poté Lucie. Zbořeny byly nedlouho poté i historické zděné jámové budovy se středovou propojovací přístavbou. Zbytek areálu přežíval až do 60. let. 20. století, kdy byl v důsledku rozšiřování haldy beze zbytku zdemolován. Důl Ema Lucia těžil uhlí především z jakloveckých vrstev, vyjímečně z vrstev porubských. Samotná těžba probíhala mezi lety 1868 až 1933. Jáma Ema měla soudkovitý průměr o rozměrech cca 6,1 m x 3,5 m a dosáhla maximální hloubky 438 m. Lucia měla průměr menší, 4,9 m x 3,3 m, a dosáhla hloubky 436 m. Dobývací pole dosáhlo hodnoty 119 ha. Uhlí vytěžené na Emě Lucii bylo koňmo dopravováno ke zpracování do nedaleké koksovny u dolu Svatá Trojice. Z technického hlediska důl představoval na počátku 20. století starší typ šachet. S ohledem na útlum těžby se v jeho případě nedostalo k možnosti přestavby na důl s typickou ocelovou těžní věží. Vlastní těžní věž Emy z roku 1910 byla pouze 14 m vysoká (po střed osy lanovnicových kol), s hlavou posazenou na zdivu těžní budovy. Starší těžní věž byla dokonce jen dřevěná, vysoká necelých 11 m. Areálu tak spíše dominoval 36 m vysoký komín. Sousední větrací jáma Lucia byla po roce 1903 rekonstruována, když byla do starší zděné těžní věže vsazena nízká pyramidální věž ocelová. Důl Ema a Lucia sloužily i jako jámy čerpací, a to dokonce i pro sousední doly Michaeli a Svatá Trojice. Po zrušení dolu tuto funkci převzal důl Michaeli..