Červený dvůr

Z velké části šlo o konstrukce renesanční a v jedné místnosti se nacházela klenba ještě pozdně gotického charakteru. Západní část budovy byla podsklepena. První patro, v němž býval jediný velký byt o pěti místnostech, mělo trámové stropy. Podél jižní a západní strany byly hospodářské objekty a východní stranou vedl do nádvoří hlavní vjezd. K severnímu průčelí hlavní obytné budovy přiléhal ještě v době mezi světovými válkami menší park se zděným skleníkem..

Zmínky z let 1560-1562 a ojediněle ještě 1567 svědčí o tom, že Mládský mlýn sloužil Humpolcovi jako trvalejší sídlo. Pravděpodobně po pol. 16.století proběhla přístavba renesančního obytného objektu, který vzhledem k osobě držitele mohl mít náročnější stavební formu. Od r. 1635 vlastnil mlýn Emanuel Fritschko z Fürstenmühlu, jehož potomci ho drželi až do r. 1749 a v té době se mu začalo říkat Červený. Není vyloučeno, že zámožní měšťané královského města ho mohli užívat jako reprezentativní venkovské sídlo. V r. 1801 ho koupil schwarzenberský lesní účetní Ignác Schőnauer; objekt byl tehdy označen jako Červený dvůr, zatímco mlýn asi zanikl. Za majetnictví známého pražského velkoobchodníka s dřívím Čeňka Bubeníčka byla původní obytná budova dvora v l. 1865-1866 rozšířena a přestavěna do pozdně klasicistní podoby, v r. 1867 byly přestavěny ještě hospodářské budovy. Budovu Červeného dvora obklopila okrasná zahrada a park. V r. 1870 koupil Červený dvůr od Bubeníčka hrabě Jiří Buquoy. V obytné budově dvora, označované jako zámeček, sídlila buquoyská správa a příslušníci rodu Buquoyů tu pobývali jen ojediněle při svých cestách do Českých Budějovic. V r. 1894 přijal nabídku ubytování v Červeném dvoře následník trůnu Ferdinand d´Este, jenž tehdy velel budějovické 38. pěší brigádě; byly pro něj upraveny reprezentativní prostory v 1.patře, které potom obýval až do r. 1895. Při provádění první pozemkové reformy připadl v r. 1925 do rukou státu. Areál Červeného dvora se bohužel nepodařilo včas prohlásit za státem chráněnou památku, ačkoliv významnou památkou bezesporu byl. Přes odpor veřejnosti a kulturních institucí byl soukromými majiteli hlavní obytný objekt na přelomu let 1999-2000 brutálně zbořen. Na začátku 21. stol. začal na jeho místě vyrůstat rozlehlý obytný objekt, který měl napodobovat jakýsi zámeček, ovšem v mimořádně nevkusném stylu (jak ho ohodnotil přesně p. D. Kovář)..