Hluboká nad Vltavou

Evropského významu je soubor tapiserií. V reprezentačních pokojích jsou soustředěny nejcennější předměty zámeckého mobiliáře. Zámek byl obýván hlavně na podzim v době honů. Prohlídka prochází soukromými pokoji kněžny Eleonory v 1. patře (ložnice, oblékárna, pracovna) poté prohlídka prochází reprezentačními salony zámku, tzv. Piana nobile "vznešeného patra". Velkým ranním salonem (galerie předků rodu Schwarzenbergů), kruhovými salony polygonálních věží, Velkou jídelnou (zařízena novorenesančně. Mj. orientální koberec s tzv. "čintamani" - světový unikát), Přijímacím salonem do knihovny (12 tisíc svazků). Dále vede prohlídka kolem divadla do kaple a zbrojnice. Prohlídku uzavírá zimní zahrada. Délka prohlídky 55 min. Interval dle zájmu návštěvníků 10 - 30 min. Ve skupině max. 55 osob.
Soukromé apartmány - Prohlídka soukromých pokojů jednotlivých členů rodiny - kněžny Terezie, rozené hraběnky z Trauttsmandorfu - Weinsberku, dále kněžny Eleonory, prohlídka vede přes pokoje knížete Jana Adolfa II. - Hamiltonův salon, kuřácký salon, dále Malou jídelnu Terezie, Loveckou jídelnu. Další pokoje jsou věnovány posledním majitelům zámku - knížeti Dr. Adolfovi Schwarzenbergovi (1890-1950) a jeho manželce, kněžně Hildě (1897-1979) , roz. princezně Luxemburg a Nassau. Prohlídka vede také přes Velký mramorový sál (neorokokový styl) a chodbou kolem osobního a nákladního výtahu se přes zámeckou věž vrací na nádvoří zámku. Délka prohlídky 55 min., interval 1x za hodinu, max. 25 osob ve skupině.
Kuchyně - Zámecká kuchyně byla vybudovaná za přestavby zámku v pol. 19. století. Zařízena podle anglického modelu, byla přísně vedena (hygiena). Na svou dobu velmi moderně vybavena (ventilace, výtahy, výtlačný vodovod). Další modernizace proběhla za vlády knížete Adolfa Josefa a jeho manželky Idy, roz. princezny z Liechtensteinu. Provoz byl opatřen novými kuchyňskými kamny a výkonným ventilačním systémem, také byl zřízen osobní výtah a modernizovány výtahy původní. Délka prohlídky 35 min. Interval mezi prohlídkami 30 - 60 min. Max. 25 osob ve skupině.
Věž - Zámecká věž, přístupná za příznivého počasí, nabízí krásnou vyhlídku po okolí.
Park - Nejbližší okolí zámku je upraveno do podoby pravidelných parterů na dvou terasách. Rozsáhlý krajinářský park byl založen Schwarzenberky v 50. letech 19. století. V okolí zámku i v parku je dendrologicky hodnotná sbírka cizokrajných dřevin. Zámecký park má rozlohu 58 ha..

Jedni tvrdí, že hrad získal svůj název díky svému umístění hluboko v lesích, jiní naopak prosazují názor, že se tak stalo kvůli výstavbě na skále nad hlubokým vltavským údolím a někteří se dokonce domnívají, že název je odvozen od studně, která je na zámku hluboká snad 125 m. O prvním období stavby a o jejím založení se ví velice málo. Její vznik se datuje do poloviny 13. stol. Stavebníkem byl zřejmě český král – většina autorů soudí, že to byl král Václav I (1230-1253) a krátce po založení byl dán zástavou soudci Čéčovi z Budějovic. Další zmínka je v zápisu kronikáře, že roku 1265 král (Přemysl Otakar II. – syn Václava I., králem se stal ve 20ti letech a vládl 1253-1278) Hlubokou Čéčovi odňal. V tomto roce byly založeny České Budějovice, což je často dáváno s odnětím hradu Čéčovi do různých souvislostí. V roce 1278 získal panství Záviš z Falkenštejna spolu s rukou královy vdovy Kunhuty (druhá manželka Přemysla Otakara II.). Již od Přemysla Otakara II. patřil hrad do majetku krále a z různými přestávkami, tomu bylo i za Karla IV či Jiříka z Poděbrad až roku 1562. Roku 1562 prodal král Ferdinand I. Hlubokou do dědičného vlastnictví pánům z Hradce, kteří hrad přestavěli na renesanční zámek. S přestavbou začali již v roce 1563. Po bílé hoře byl v rukou nejprve Španělského majitele za něhož vzniklo kolem zámku nové opevnění a od roku 1661 byl zámek ve vlastnictví Schwarzenbergů. Zámek koupil Jan Adolf I. Schwarzenberg. Na přání knížete Adama Františka, Adolfova vnuka, přestavěli na počátku 18. století P. I. Bayer a jeho nástupce A. E. Martinelli zámek do podoby barokní. Ve druhé třetině 19. století se rozhodli kníže Jan Adolf II. s manželkou Eleonorou přestavět Hlubokou ještě jednou, tentokráte do podoby romantické. Projekt vypracoval architekt Franz Beer a ten také stavební práce, zahájené roku 1840, po dvacet let řídil. Staré budovy byly zbourány a místo nich nově vystavěn malebný zámek ve stylu tudorské gotiky připomínající zámek Windsor. Jeho náročnou vnější a vnitřní výzdobu dokončil roku 1871 Beerův nástupce Ferdinand Deworetzky. Schwarzenbergové zámek vlastnili po plných 286 let až do roku 1947..

Bývalá jízdárna, stáje a kočárovny byly v polovině 20. století upraveny na Alšovu jihočeskou galerii se stálou expozicí jihočeského gotického umění a holandského malířství 16.-18. století a sezónními výstavami českého umění 20. století..

Stál v čele pánů, kteří zdvihli odboj proti králi, takže musil uzavříti s Rudolfem Habsburským nevýhodný mír. Po smrti Přemyslově, když ovdovělá královna uprchla z Bezděze do Opavy, octl se Záviš mezi jejími dvořany a svými uhlazenými mravy i duchaplností si získal její srdce a později i ruku. Byl uznávaným básníkem a obdivován i jako zpěvák. Pro svoji sílu a nebojácnost byl považován mnohými za černokněžníka. Když se mladičký král Václav II. vrátil z vězení, svěřil vládu svému otčímovi. Záviš se chopil pevnou rukou vladařských otěží. Smrt královny Kunhuty se mu však stala osudnou. Král povolal k sobě roku 1287 manželku Gutu, dceru Rudolfa Habsburského, s níž byl zasnouben již jako dítě, a Záviš počal ztráceti svůj význam a vliv. Vzdal se místa při královském dvoře a věnoval se správě svých statků. Patřily mu tehdy nejen statky zděděné, nýbrž i panství, jichž nabyl sňatkem s ovdovělou královnou. Když seznal, že se nepřátelé chystají připraviti ho o zastavené královské statky, nastoupil znovu cestu k moci a věhlasnosti. Počal se ucházeti o ruku sestry uherského krále Ladislava, Juty. Když mu byla přislíbena, vypravil se do Uher s hojnými dary. Na cestě byl přepaden a oloupen Hynkem z Lichtenburka a sám se jen stěží zachránil útěkem do kláštera v Opatovicích. Zanedlouho poté, lépe vyzbrojen, vydal se znovu na cestu, dostal se šťastně do Uher a byl tam ve Stoličním Bělehradě oddán s Jutou. Král Václav II. vyzval z popudu svých rádců Záviše, aby vrátil korunní statky. Záviš odmítl tak učiniti, odvolávaje se na to, že je drží právem. Když se mu narodil z nového manželství syn, pozval Záviš na křtiny krále Václava. Závišovi nepřátelé namluvili králi, že ho chce Záviš zrádně vylákati z Prahy a připraviti ho o život, aby se mohl sám státi králem. Na jejich radu oznámil Václav II. Závišovi, že přijímá pozvání s podmínkou, jestliže pro něho přijede a sám ho doprovodí. Záviš netuše zradu přijel do Prahy s mnohými dary. Královně Gutě přivezl vzácný závoj. Pověrčivá Guta měla Záviše za černokněžníka, a proto vhodila závoj do ohně. Když se Záviš chystal odjeti, bylo mu sděleno, že jest zatčen. Tasil meč, chtěje si uvolniti cestu, neodolal však mnohonásobné přesile. Byl spoután a uvržen do vězení. Dvě léta ho král věznil, dvě léta vzdoroval Záviš jeho vůli a odmítal žádost o vydání zastavených hradů královských, jejichž posádka mu zůstávala věrna. Tu poradil sám Rudolf Habsburský mladému králi, aby vozil zajatého Záviše od hradu k hradu a pohrůžkou, že bude Záviš sťat, aby donutil jejich posádku k vzdání se a vydání hradu. I v tuto chvíli, kdy nad ním visel meč, projevil Záviš ducha statečného a povahu pevnou a neoblomnou. Řada hradů se vzdala, pod hradem Hlubokou však došlo ke krvavému zakončení Závišovi „křížové“ cesty. Vůdce královského vojska Mikuláš z Opavy, který patřil k jeho úhlavním nepřátelům, vyzval purkrabího Vítka, bratra Závišova, aby vydal hrad bez boje, nechce-li, aby Záviš před jeho zraky vykrvácel. Vítek se domníval, že je to pouhá hrozba, k jejímuž provedení se nikdo neodváží, i odmítl tak učiniti. Tu se dostavil k vojsku, tábořícímu na louce pod Hlubokou, sám mladý král. Doufal, že purkrabí uposlechne jeho rozkazu. Když jeho výzva neměla účinku, odejel odtud a ponechal Mikulášovi z Opavy na vůli činiti, co dále uzná za nutné. Mikuláš bez váhání uskutečnil hrozbu. Dal zbudovati na louce lešení a poručil stíti Záviše těžkým, ostře seseknutým prknem spuštěným s výše – jak to za francouzské revoluce činili guillotinou. Tak před zraky bratří přišel hrdý Záviš dne 24. srpna 1290 o svou krásnou, vzdornou hlavu. Jeho smrt prý oplakávaly všechny české ženy. Na místě, kde byl sťat, byl později postaven památník. Louka ta byla nazvána „pokutní“. Rostla prý na ní po léta zkrvavená tráva. Nešťastné události vzpomíná tklivými verši básník Adolf Heyduk:

Hluboká, Hluboká s věžmi a valy,

za dávna Záviše pěvce tu sťali,

sťali ho pod hradem na svěžím luhu,

ubohý zpěváku, ubohý druhu!

Rád že měl královnu, padla mu hlava,

posavad rudne tu od krve tráva.