Štramberk

Zde, naproti věži, se nacházel menší dvouprostorový hradní palác, patrně dvoupatrový, z něhož ve výšce 10 m vedl ke vchodu do věže (zachován gotický portál) krytý můstek. Věž, vyzděná z lomového kamene má vnější průměr 9,6 m, v dolní části je zdivo 3,5 m silné, vnitřní prostor je zde čtvercového půdorysu se zaobleným nárožím. Dle ústní tradice bývala v nejnižším a nejužším vnitřním prostoru věže hladomorna. Po dřevěných schůdcích či žebřících se vcházelo do jednotlivých poschodí. Ve výši cca 24 m je zdivo věže již jen 1,7 m silné a čtvercový vnitřní profil se mění na kruhový o průměru 6 m. Od vchodu až do této výše je věž prosvětlena malými štěrbinovými střílnami. Teprve od této výše, kde se nacházeli obránci hradu, nalézáme okna větší. V dalším patře je možno přes malý portál s pískovcovým ostěním vystoupit na 1 m široký dřevěný krytý ochoz, který spočívá na 32 kamenných krakorcích. Nejprostornější je věž v nejvyšším patře, kde nalézáme 4 větší jednoduchá okna. Věž bývala zakončena vysokou kuželovitou střechou. Dle umístění věže lze hrad zařadit do skupiny hradů bergfritové dispozice sasko-hesenského typu. Větší palác, i když pouze jednopatrový, stával vně vnitřního hradu v místech dnešní Jaroňkovy útulny. Celý vnitřní hrad i druhý palác obklopovala další hradba do níž byly na jihozápadě a snad i na východě přistavěny hradební věže. Na západní straně pod vnitřním hradem se nacházela druhá hradní brána (nezachována) chráněná patrně do skály vylámaným příkopem (dnes zaneseným). První brána (zaniklá, nahrazena romantickou novostavbou) se nacházela cca 60 m severovýchodně od druhé brány, pod hřebenem skaliska, na jehož koruně vedla městská hradba napojující se na opevnění hradu. Přístupová cesta – stejně jako dnes – přicházela oběma branami, přešla pod severozápadní stranou vnitřního hradu i druhého paláce, ten celý obešla a do vnitřního hradu vstupovala od jihovýchodu. Předsunuté opevnění hradu tvořily ve 14. století dvě menší fortifikace. Panská vyhlídka na Kotouči (zaniklá) a Jurův kámen..

1359, kde bratr císaře Karla IV. Jan Jindřich (1322–1375) nařizuje, aby pod hradem “…se zpustošené město znovu vystavělo a dle hradu Strallenberga se nazývalo.“ V rukou Lucemburků zůstal hrad s městem až do roku 1380, kdy jej markrabě Jošt udělil v léno Vokovi III. z Kravař. Z dalších významných majitelů pánů z Kravař je třeba zmínit Lacka I., nejvyššího pražského purkrabího a moravského zemského hejtmana. Jeho syn, Jan z Kravař, byl velmi oblíben u lidu, současně patřil mezi nejbohatší a nejzámožnější feudály v zemi. V době husitských válek se na hradě mnohokrát před oderskou posádkou husitů skrývala okolní drobná šlechta. Janem z Kravař vymírá fulnecko-novojická větev pánů z Kravař. Celé štramberské panství přechází dle závěti z roku 1433 do rukou významného představitele husitské šlechty na Moravě Ctibora z Cimburka a na Křídle. Ten jej obratem prodává dál, a tak se hrad stává majetkem rodu Pukliců, kteří jej však, jak se odborníci domnívají, drželi neoprávněně a spíše silou než právem. Ze štramberského hradu se postupně stalo loupeživé doupě, odkud jeho majitelé ohrožovali široké okolí a obchodní cesty. Puklicové se dokonce snížili k ražbě falešných mincí, což doložily archeologické nálezy na hradě. Byli však také výbornými politickými stratégy, a tak se dobrovolně poddali králi Jiřímu z Poděbrad, aniž byli jakkoliv potrestáni. Před svou smrtí prodal v roce 1471 poslední z držitelů hradu z tohoto rodu Burian panství s hradem Jindřichu Černohorskému z Boskovic. V rukou tohoto rodu zůstává hrad do roku 1523, kdy prodejem přechází do rukou Bernarda ml. ze Žerotína a na Fulneku. Za pánů ze Žerotína bylo celé panství rozděleno na dvě části: starojičínskou a novojicko-štramberskou. Majitel novojicko-štramberské části, Bedřich, byl horlivým zastáncem českých bratří. V roce 1536 dostal od císaře Ferdinanda I. povolení hrad rozbořit, k čemuž však nedošlo. V roce 1558 prodávají Žerotínové Štramberk za 39 000 zlatých moravských novojičínským měšťanům, kteří se tak stávají novou vrchností a Štramberk městem podřízeným. Toto poddanství však nebylo úplné, neboť obyvatelé nebyli povinni robotami a město si dokázalo podržet některá privilegia. Z třicetileté války hrad vychází již jako ruina. Roku 1621 byl obléhán císařskými vojsky, když hrad obsadila valašská vojska. Obléháním hrad i město velice utrpěli. V roce 1624 vypálili Štramberk polští procísařští kozáci. Od roku 1624 je majitelem Štramberka řád jezuitů. Za nových pánů nastává výrazná rekatolizace a přibývá nových robotních povinností. Celý rok 1647 je Štramberk sužován nájezdy generála Arfurda Wittenberga. Jezuité žádají o možnost obnovení původních obranných fortifikací hradu, ale tuto jejich snahu zakazuje moravský zemský hejtman K. P. z Lichtenštejna. Roku 1783 se zřítila přední část hradu a od té doby ještě rychleji pustl. Kamení z hradu bylo rozebíráno na stavbu domků v podhradí, a tak z hradu prakticky zbyla jen mohutná válcová věž, kterou obklopovala ohradní zeď. V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen a o dva roky později byl Štramberk osvobozen od všech povinností.V roce 1781 přechází hrad do majetku Tereziánské rytířské akademie v Novém Městě u Vídně, která byla jeho novou vrchností až do roku 1918. Od roku 1899 získává hradní zříceninu Klub českých turistů, který přichází s plánem přebudování hradní věže na rozhlednu. Zbytky hradních zdí jsou podrobeny důkladné konzervaci. KČT pod vedením štramberského lékaře MUDr. Adolfa Hrstky, podle plánů slavného architekta Kamila Hilberta přebudovává hradní věž na rozhlednu (při současném zachování všech detailů a budováním nových konstrukcí v duchu původní podoby). Projekt arch. Hilberta dále počítal s přebudováním areálu celého vnitřního hradu do možné podoby v období gotiky s množstvím romantických prvků (podobnou, ale provedenou rekonstrukci můžeme nalézt na moravském Bouzově). Hradní věž byla zpřístupněna v roce 1903. Z celého projektu však byla realizována jen úprava věže, zbytek projektu nebyl pro nedostatek financí realizován. Možná je to pro štramberský hrad i dobře. Ve 20. letech 20. století byla na základech většího hradního paláce postavena nová turistická útulna dr. Hrstky, při jejíž stavbě byly odstraněny poslední zbytky původní palácové stavby..

O vrchu Kotouči zachovaly se některé pověsti. Jedna z nich vztahuje se ke vpádu Tatarů na Moravu v 13. století: Tataři, národ asijský, žlutého plemene, podnikli roku 1237 velikou válečnou výpravu do střední Evropy. V jižním Rusku se usadili a tam odtud podnikali veliké nájezdy na západ. Tak vnikli do Uher a do Polska. Poláci se jim postavili na odpor, byli však poraženi u Lehnice a Tataři vtrhli podél řeky Odry na Moravu. Předcházela je strašlivá pověst o veliké ukrutnosti, s jakou zacházeli s poraženým protivníkem. Tak prý také uřezávali křesťanům uši a po bitvě u Lehnice poslali prý chánu svému do Asie devět pytlů nasolených uší jako důkaz vítězství. Když přisly první zprávy o vpádu Tatarů do krajiny štramberské, lid v hrozném strachu utekl se na vrch Kotouč. Tam zřízeno narychlo opevnění, jaké jen možno bylo, Tataři v několika dnech byli už v kraji a rozložili se táborem u Kotouče, oblehli vrch, na němž křesťané hledali záchranu. Ustrašení křesťané hleděli s vrchu na ležení tatarské, v němž mezi stany hemžilo se nepřátelského vojska jako mravenců, byli jisti, že útok Tatarů nedá na sebe dlouho čekati. Nastal večer. Dole v táboře planuly ohně, pohled na ně ještě větší strach naháněl křesťanům. Tu kněží, kteří tam byli s nimi, povzbuzovali lid, aby na kolenou prosil Boha o záchranu před zlými pohany. I poklekl všechen lid a od večera se modlil. Strachu však mezi ním neubývalo, očekáváno, že ráno Tataři poženou útokem na Kotouč. Tu objevil se na západním obzoru černý mrak, rostl a rostl, roztáhl nesmírná svá tmavá křídla nad krajem. Objevovaly se blesky, začalo hřmít a bouře přichvátala v malé chvíli. Spustil se hrozný liják, ale jen nad ležením tatarským. Blesky bily do stanů, déšť se lil, mezi Tatary nastal hrozný zmatek. Křesťané na vrchu počali nabývati mysli vidouce, jak se živly, oheň a voda spojily ke zkáze pohanů. Tu někoho na vrchu napadlo, jak učiniti, aby zkáza Tatarů byla úplná. Pod záštitou noci a bouře bylo možno dostati se na jedné straně s vrchu. Houfec silných mužů pospíšil tedy k nedalekému rybníku a s velikým úsilím počal prokopávati hráz. Odkopaná hráz povolila, hrozný příval vody řítil se v tu stranu, kde bylo tatarské ležení. Síle proudu nebylo možné odolati, lidi, koně, stany, všecko unášely dravé vlny. Bouře zatím ustala, ale voda s velikého rybníka dokonala zhoubné dílo. Křesťané na vrchu Kotouči děkovali Bohu za zázračné zachránění. Když vzešel nový den, viděli, jaké spousty způsobeny byly v tatarském ležení. Pokácené stany, mrtvoly lidí a koní pokrývaly místo, kde předtím bylo ležení tatarské. Ani jediného živého nepřítele nebylo viděti. Bylo jich však jistě málo, kterým se podařilo zachrániti se útěkem. Nad krajinou vzešel krásný letní den, slunce se smálo s modrého nebe, lid na vrchu Kotouči radoval se ze svého zachránění. Byl právě svátek Nanebevzetí Panny Marie. Krajina byla zbavena Tatarů. O svátku mariánském, ve který podle pověsti zachráněni byli křesťané zázračně na Kotouči, koná se na tom vrchu každoročně pouť, pro ni odedávna pekli perníkáři perníkové "tatarské uši", připomínající krutého nepřítele, jenž ohrožoval Moravu..

Nikdo mu však nevěřil, a tak se čert vrátil do pekla s nepořízenou. Mocný Lucifer se dopálil. Poslal nejsilnějšího čerta pro velikánskou skálu, aby se s ní v noci vznesl nad Štramberk a pak ji hodil na to zbožné město. Jak Lucifer nakázal, tak se i stalo. Čert už letěl s obrovskou vápencovou skálou v náručí ke Štramberka a radoval se, jak vyplní Luciferovu vůli. Jenže krátce před cílem jeho cesty se dole ve vesnici předčasně probudil kohout a zplna hrdla zakokrhal. Viděl totiž na obloze něco bílého a myslel si, že svítá. Čert se velmi rozzlobil a mrštil skálou ke Štramberka, avšak kohoutí zakokrhání ho zbavilo síly a skála dopadla těsně před město. Ráno jí lidé dali jméno Kotouč, protože v noci někdo viděl bílou kouli letící po obloze..

Lidé již pomalu propadali panice i začali se modlit k Bohu o pomoc (bylo to právě v den Nanebevzetí Panny Marie). Bůh jejich modlitby vyslyšel a seslal nad tatarské ležení bouři tak prudkou a větrnou, že ji většina Tatarů nepřežila. Aby byla zkáza dokonalá, napadlo někoho z obránců prokopat hráz nedalekého rybníka. Vyplížili se tedy z obléhaného kopce a hráz s velikým úsilím prokopali. Voda z rybníku pak dokonala dílo Boží a poslední zbytky Tatarů zatopila. Když voda opadla, zbyly po nich jen pytle plné nasolených uší, které Tataři svým obětem uřezávali a jako trofej chánovi je posílali. Na památku těchto událostí se ve Štramberku v den Nanebevzetí Panny Marie pečou tzv. "Štramberské uši"..