Vlhlavy

Pravděpodobně i na zbývajících částech obvodu existovaly další budovy, jejichž relikty nebyly zjištěny. V severní části nádvoří byly při výkopu zachyceny zbytky studny o průměru 2 m. Pozůstatky vnější zemní fortifikace - příkopu - jsou nejlépe zřetelné na západním a jihozápadním okraji areálu, přiléhajícím k malé návsi. Směrem k severu se postupně ztrácí, ale právě v těchto místech se podle mapy stabilního katastru ještě v 19. století nacházel úzký rybníček zalomeného tvaru, který logicky fixuje severozápadní roh tvrze a vytváří představu o průběhu severního okraje jádra. Rybníček vznikl nepochybně v části dřívějšího příkopu, který býval v dobách existence šlechtického sídla napouštěn vodou; vzhledem k přítomnosti rybníků a nízké poloze tvrze nečiní toto napouštění velkých technických obtíží. V 2. polovině 20. století byl při úpravách částečně zasypán. Další protáhlá sníženina se rýsuje podél východního okraje jádra - hloubka 1 m o šířce kolem 10 m. Oba dodnes patrné zbytky příkopu propojovala podle svědectví místních lidí "strouha", vymezující jižní okraj jádra a zasypaná někdy v 80. letech 20. století; také ona jistě byla pozůstatkem příkopu a její zavezení si vynutila komunikační potřeba. Měla údajně hloubku 3 m a šířku kolem 15 m. Současné znalosti o podobě zaniklé tvrze jsou jen velmi nepřesné. Je předpoklad, že stavební vývoj tvrze měl nejméně dvě základní stavební fáze. První středověkou, při níž byl vymezen rozsah tvrze, její základní půdorysná osnova a vzniklo zemní opevnění; ve druhé pozdně gotické nebo renesanční došlo k rozšíření obytných prostor panského sídla na dobový standard. Tuto poslední stavební fázi bychom mohli spojit s Kořenskými z Terešova a Malovci z Malovic, kteří jako poslední užívali tvrz k trvalému obývání. Vlhlavské sídlo však mělo zároveň i nemalý význam vojenský, jak tomu nasvědčuje zájem husitů (1420), stejně jako strategická pozice tvrze za poděbradských válek (1470) a dokonce ještě za stavovského povstání (1619). Mimořádným dokladem o významu Vlhlav za rytířů Kořenských z Terešova je skutečnost, že jsou zaneseny na Klaudyánově mapě Čech z roku 1518 jako jediná lokalita mezi Českými Budějovicemi, Vodňany a Netolicemi. Zdejší tvrz náležela k nejlépe vybaveným a opevněným sídlům drobné šlechty na Českobudějovicku..

V letech 1362 - 1369 se zde připomíná jeho syn Mikuláš z Vlhlav a jeho bratr Oneš. Na podzim roku 1420 za Jana Hrůzy z Vlhlav byla tvrz dobyta a vypálena husity. Brzy však byla obnovena, neboť i nadále plnila rezidenční funkci. V době své nejlepší slávy v 16. století, kdy byla v majetku Kořenských z Terešova a po nich Malovců z Malovic a na Dřítni (od roku 1548) poplužní dvůr, pivovar a rybniční hospodářství spolu s nimi prosperovaly natolik, že patřily k nejvyhledávanějším zdrojům pro kupce z celého hlubockého panství. Jan z Malovic zde dokonce sídlil, protože zdejší tvrz byla pravděpodobně výstavnější a pohodlnější než tvrz v Dřítni. Jeho syn Bohuslav někdy mezi léty 1562-1567 přesídlil opět do Dřítně a zdejší sídlo začalo být zanedbáváno. Jeho syn Jan se ale stále psal na Dřítni a Vlhlavech, zřejmě ale spíše sídlil častěji v Dřítni. Podle urbáře z roku 1617 byla vlhlavská tvrz "stará spuštěná a sešlá". Za stavovského povstání o majetek Jan Malovec přišel. Poslední zmínka o tvrzi pochází z roku 1628 ve smlouvě o dědičném prodeji hlubockého panství Baltasarovi de Marradas. Podle některé literatury stávala až do roku 1677. Poté byla prodána místním usedlíkům, kteří kámen z tvrze použili na stavbu hospodářských budov. Asi v 1. polovině 18. století (před rokem 1760) byla na hradišti bývalé tvrze postavena dvě obytná stavení - čp. 6 v západní části a čp. 28 v části východní. Postupně byly rozebrány poslední zbytky kamenných zdí a definitivní konec znamenaly úpravy v 60. a 70. létech 20. století..