Netolice – MPZ

Jistá je existence raně středověkého opevněného bodu na svatojánském návrší na pravém břehu Netolického potoka (dříve Rapačov). Toto hradiště, stejně jako dvě sídla v podhradí, navazovalo na sídelní tradici, doloženou archeologicky již z pravěku. Vyvinulo se v sídlo Netolického kraje, odkud mu vládl zeměpanským jménem pověřený úředník. Dnes se na jeho místě nachází archeopark, který využívá zde učiněných nálezů (viz heslo). Funkci hospodářského zázemí panského sídla plnily pravděpodobně dvě osady, které se nacházely na protějším břehu hluboce zaříznutého údolí. Obě se pravděpodobně rozvíjely kolem dvou kostelů: u kostela sv. Václava je jeho románský původ doložen, u mariánského se předpokládá. V zeměpanském majetku zůstal areál do roku 1263, kdy jím Přemysl Otakar II. nadal nový klášter ve Zlaté Koruně. Důvodem byl rozvoj nových královských měst v okolí (především Budějovic a Písku), která ležela v komunikačně výhodnějších polohách. Klášter učinil z Netolic tržní centrum severní části svých držav. S využitím obou starších osad založil městečko, jehož nová část se čtvercovým náměstím navázala na osadu kolem mariánského kostela (dnes Staré Město) a dvěma paralelními ulicemi se napojila směrem k severovýchodu na osadu václavskou. Městečko zřejmě nikdy nebylo hrazeno. Mniši zahájili stavbu nového velkého farního kostela, kterou dokončili po stabilizaci poměrů v zemi počátkem skutečné vlády Václava II. Netolice spolu s ostatním klášterním panstvím uchvátili za husitských válek i přes svou katolickou orientaci Rožmberkové, kteří ho drželi (nejprve zástavně, od roku 1513 dědičně) do roku 1602. Zejména v 16. století došlo k velkému rozvoji městečka, což se odrazilo ve výstavbě renesančních domů hlavně na náměstí. Tato epocha skončila tragickým přelomem: 15. 6. 1619 Netolice vyplenilo a zčásti vyvraždilo Dampierrovo císařské vojsko. Od roku 1622 byly Netolice opět ve šlechtickém držení: spolu s celým krumlovským panstvím je získali Eggenbergové. Městečko se velmi pomalu vzpamatovávalo z válečné tragedie, předbělohorského počtu obyvatel dosáhlo až o více než 100 let později. Od II. poloviny 17. století byly obnovovány městské dominanty, měšťanské domy získávaly barokní, později klasicistní vzhled. Až koncem 19. století se město začalo rozšiřovat výrazněji za hranice středověké zástavby. Jádro města si uchovalo v podstatě původní hmotovou skladbu, výjimku představuje zejména mohutná budova nové radnice (viz heslo). Fasády četných objektů prošly úpravami, jádra řady z nich však nadále zůstávají barokní, v některých případech i starší. Ani období tzv. socialismu nepoznamenalo Netolice až na drobné výjimky (zejména nákupní středisko v Obecní ulici) výrazně rušivě. I v jihočeských poměrech je výjimečná míra dochování zejména prostých domků na úbočích údolí Netolického potoka. Po roce 1990 došlo k obnově dominant města i řady běžných domů..