Hněvkovice

Chodby částečně sklenuty křížovými hřebínkovými klenbami. Zbytky někdejšího ohrazení jsou patrné na západní a zčásti též na jižní straně. Na obou koncích jižní ohradní zdi stojí při vstupu do dvora barokní brány zčásti zazděné, současné s přestavbou tvrze..

Zpustošená tvrz byla v roce 1685 arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna přestavěna na barokní zámek. Valdštejnův znak a letopočet se také zachoval nad vchodem do budovy. Od 1942 až dodnes v zámku a přilehlých budovách funguje škola..

Měl všeho dostatek, a tak jej nevyvedly z míry ani stížnosti poddaných, kteří se mu snažili nalhat, že jim vojáci tábořící u Týna berou všechno jídlo a píci pro dobytek, takže nemají doslova co jíst. Zahnal je klením a odešel přemýšlet, komu odkáže své jmění, když nemá potomky. Že by snad mohl o svůj majetek přijít, jej ani ve snu nenapadlo. Zemská hotovost, která tak znepokojovala jeho poddané, byla v plné síle a kde byl konec císařským žoldnéřům. Ale uplynulo pár dní a Týn nad Vltavou obsadila vojska Dona Baltazara de Marradas. Bylo jen otázkou času, kdy vyrabují, vyjedí a vypijí Týn a vtrhnou do Hněvkovic. Jenomže etické mudrování nebylo Jeronýmovi k ničemu. Musím odtud pryč a zachránit co se dá, letělo mu hlavou. Pobíhal zběsile po tvrzi a házel na hromadu všechno, co mělo nějakou cenu. Jak se hromada zvětšovala, bylo mu jasné, že vše s sebou nepobere. Rozhlížel se bezmocně po pokoji, až mu oči padly na kovanou truhlu. Naplnil ji až po okraj vzácnými věcmi, ale vzápětí mu došlo, že truhlu sám neunese. Jediný člověk, který se na tvrzi vyskytoval, byl Prokop. Oficiálním povoláním písař, jinak také kuchař, stolník, číšník, pradlena, pokojská, komorná a kdoví co ještě. Byl mladý a přičinlivý. Donesli truhlu do suterénu a Jeroným Prokopovi poručil, aby truhlu co nejdokonaleji zazdil. Pak si sbalil svých pár věcí a s Prokopem vyrazili ve spěchu zadem do polí, zatímco Marradasovi vojáci už roztloukali přední zámeckou bránu. Přebrodili Vltavu a obrátili se směrem k Čihovicím. Mezitím Jeronýma napadly černé myšlenky, že až nebezpečí pomine, může se Prokop vrátit a vyzvednout si poklad. Usoudil, že Prokop je zákeřný ničema, rozpřáhl se a ... Tady se pověst rozchází do dvou verzí. Podle jedné vytáhl Jeroným meč a Prokopa jedinou ranou probodl. Podle druhé jej naopak neprobodl, nýbrž zastřelil. Pak pověst dodává, že z místa hrůzného činu odejel a ztratil se ve světě. Ale nenašel klid. Když zanedlouho zemřel, podle historických pramenů r. 1622, začal se jako duch zjevovat v hněvkovickém zámku a hledat poklad, který si nestačil vyzvednout. Buďme trošku realističtí a řekněme, že celá situace dopadla podle zákona logiky jinak. Jeroným, pohodlným životem naprosto nesportovní typ a navíc starší osoba, Prokopově jízdě nestačil a za hranicí svého panství se ztratil. Skleróza zřejmě nepominula, v průběhu staletí se stále prohlubuje, a tak hledá pan Jeroným svůj zazděný poklad v Hněvkovicích dodnes..