Polouvsí

V roce 1987 bylo místo tvrziště konečně úspěšně lokováno. Pozůstatky tvrziště se opravdu nacházejí mezi Luhou a bývalým dvorem, takřka uprostřed louky, která tento prostor zabírá. Jižně od místa tvrze se kdysi nacházel tzv. Závichův rybník. Ten zabíral takřka polovinu současné louky, sevřené mezi říčku Luhu a úpatí svahu ke dvoru. V minulosti byla velmi vlhká niva Luhy využita pro rybníky, které pokrývaly celé údolí od Dubu až po bývalou polouveskou tvrz. Zakládání rybníku je možno přičíst Pernštejnům, kteří zdejší panství koupili na počátku 16. století. Dnes jsou v těchto místech jen vlhké louky, ale umělé hráze rybníků jsou dosud viditelné, některé zcela neporušené. Tvrz v Polouvsí a její obrana byla bezpochyby spjatá s vodou, mohlo se jednat dokonce i přímo o tvrz vodní, avšak existenci zdejších rybníků již patrně nezažila. Jádro tvrze stávalo na uměle navršeném pahorku z materiálu, jež byl získán vyhloubením okružního širokého příkopu. Stavba tvrze byla postavena z kamene, jak je i písemně doloženo, a obehnána patrně jen palisádou. Obraně tvrze napomáhala zavodněná bažinatá okolní krajina. Dnešní návštěvník očekávající výrazné tvrziště, či dokonce pozůstatky zdiva, bude velmi zklamán. Tvrziště má problém v terénu najít i znalec. Po mnohá desetiletí, kdy toto místo sloužilo jako louka, bylo samotné tvrziště intenzivně ničeno a pomalu tak mizelo. Dodnes se z jádra tvrze dochoval jen velmi, ale velmi nevýrazný pahorek vystupující nad terén asi o 0,5 m. Jádro mělo patrně oválný půdorys, či obdélný s ukosenými nárožími rozměrů cca 20 x 13 m. Zřetelnější, i když toto slovo je zde poněkud zavádějící, je hrana jádra na severozápadě. Kolem celého jádra tvrziště obíhal až 23 m široký příkop a val. Vnější hrana příkopu se v lehkých náznacích zachovala již pouze na severozápadě lokality. Není vyloučena ani možnost dalšíko příkopu, alespoň na přístupové západní straně. Na jihu byl bývalý příkop a val přerušen mladší (i když v pohledu dneška také velmi starou) hrází již zmíněného Závichova rybníka, která se v podobě valu, který jde příčně přes louku, zachovala dodnes. Lokalita polouveské tvrze jde nejlépe vidět z větší dálky a v dobře, kdy není vegetace a kontury bývalého jádra, příkopů a valů lépe vyniknou. K odhalení tvrze také lehce „napomáhá“ vegetace, jež má v místech příkopu poněkud odlišnou barvu než v místech valů a jádra. Lehce rozeznatelné je místo tvrze i na letecké mapě.

První zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1464. Ves, jako součást drahotušského panství je připomínána již roku 1371, kdy patřila bratřím z Drahotuš a posléze markraběti Janu Jindřichovi. Roku 1412 získávají Polouvsí Riesenburkové. Roku 1438 se tu připomíná Bedřišek z Polouvsí. Po něm je zde Jan z Riesenburka, který umírá brzy před rokem 1494, ale již roku 1480 jedná o prodeji Polouvsí s tvrzí s majitelem sousedního hranického panství, Vilémem z Pernštejna a na Helfštejně. Ke koupi však nedošlo, neboť roku 1493 dává král Vladislav II. ves Polouvsí s tvrzí a ves Dub Janovi Žopskému ze Žop. Žopští byli rozrodem jedné z větví Fulštejnů. Jan ze Žop však prodal 2. prosince 1501 Polousí s tvrzí a dvorem za 800 zlatých uherských bohatému magnátu Vilémovi z Pernštejna. Ten vše ihned připojuje ke svému hranickému panství. Snad také právě připojením k hranickému panství ztrácí stará tvrz svůj původní význam a zaniká. 4. července 1510 prodal Vilém z Pernštejna Polouvsí a "dvůr svůj vlastní" Janovi Doubravovi a jeho potomkům. O tvrzi se v prodejní listině již nemluví. Roku 1548 je na zdejším dvoře uváděn Václav Haugvic z Biskupic s chotí Kateřinou. Roku 1555 prodává Václav Haugvic Polouvsí Janovi staršímu Kropáčovi z Nevědomí, který je opět připojuje k hranickému panství. V roce 1582 dostává svobodný dvůr v Polouvsí (zv. Dolní dvůr) vladyka Jiří Hrachovec z Hrachovic. V letech 1582 - 1594 sedí na zdejším dvoře a svobodném mlýně Jan mladší Sak z Bohuňovic. Od roku 1613 je tu Jan Lisovský z Lisov, který odkazuje své statky švagrovi Karlu Zdeňkovi Žampachovi z Potštejna. Žampach prodává statky v Polouvsí a Dubu za 175 000 zlatých moravských charvatskému šlechtici Karlovi Bergerovi z Bergu. Po nich je uváděn jako majitel dvora Václav Moll z Modřilic, který je však pro svou aktivní účast v protihabsburském odboji uvězněn a připraven o všechny své statky. Václav Moll (také Mohl) byl pánem na Hranicích a Drahotuších. Veškerý Mollův majetek připadl kofiskací kardinálu Františku Dietrichštejnovi. Po smrti kardinála Dietrichštejna (19. září 1636) vše dědí jeho synovec Maxmilián kníže z Dietrichštejna (1636 - 1655) a dále jeho potomci. V tomto rodu zůstává celé zboží až do 24. 12. 1909. Později přešlo panství spolu s Polouvsím do držení rodu Althanů. Poslední majitelkou byla Antoinette hr. z Althanu, která prodala dvůr a zbytky polností statku po roce 1932 místním osadníkům. Dvůr přečkal takřka celé 20. století, avšak jeho druhou polovinu byl dvůr již jen v troskách a nakonec byl rozebrán zcela.