Žďár nad Sázavou

Za tímto účelem pozvali v roce 1252 z Nepomuku skupinu cisterciáckých mnichů, kterým na výstavbu kláštera darovali pozemky a v dědictví odkázali část svých majetků. Kláštera se samozřejmě dotkly všechny historické a společenské změny, procházející českými zeměmi. Za husitských válek byl vydrancován a vypálen. K obnově došlo až za vlády krále Jiřího z Poděbrad, který byl spřízněn s jeho zakladatelem. Novou podobu vtiskl klášternímu areálu opat Václav Vejmluva, který povolal do Žďáru významného architekta Jana Blažeje Santiniho, a tak započala éra proměn areálu do podoby jednoho z nejvýznamnějších církevních sídel své doby..

Kníže Karel Münsterberský vyměnil klášter s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským (1579 — 1598) za jiný statek, čímž se stal klášter poddanským zbožím. Kardinál František z Ditrichštejna jej v r. 1606 přičlenil k biskupským statkům. V r. 1613 klášter zrušil a v r. 1617 připojil jeho majetek ke svému rodinnému panství v náhradu za statek chropyňský, který připojil k biskupským državám. Konec 16., a zvláště počátek 17. století přinesly klášteru spolu se změnami majetkovými i některé změny stavební. V r. 1607 jej upravil zednický mistr Petr Šeres z Velkého Meziříčí. Po převodu klášterních budov do biskupské a pak ditrichštejnské držby se dočkal dalších změn, zejména přebudování opatství na zámek v 1. 1614 — 1616. Do klášterního komplexu velmi nepříznivě zasáhl ditrichštejnský hospodářský úředník Šimon Kratzer ze Schönsperka, který dal zbořit značnou část kvadratury, tehdy ještě patrně s původní křížovou chodbou z poloviny 13. století. Obnovitelem, případně druhým zakladatelem kláštera, se stal cisterciácký opat Jan Greifenfels z Greiferifelsu, který jej v r. 1638 koupil od kardinálova dědice Maxmiliána z Ditrichštejna za 44 000 zl. Majetkem cisterciáckého kláštera zůstala budova až do jeho zrušení v r. 1784 a z budov zámku se znovu staly klášterní budovy. O nový hospodářský i stavební rozkvět arského kláštera se nejvíce zasloužil opat Václav Vejmluva (1705— 1738). Také stavební úpravy úplně změnily celý areál kláštera. Již jeden z Vejmluvových předchůdců, opat Benedikt Zauninüller (1676 —169.1), znovu vybudoval konventní část s branou, mariánskou sochou a refektářem. Jeho nástupce Edmund Wagner 1691 1705) vybudoval po požáru klášterní budovy v r. 1689 u brány osmiboký kostelík sv. Markéty, dílo kutnohorského stavitele Spinettiho de Angelo, a klášterní bránu (v r. 1703). Opat Vejmluva tuto stavební Činnost bohatě rozvinul pod vedením architekta J. Santiniho, sochařů Rehoře Thenyho a Ondřeje Zonnera, malířů Willmanna a Gionimy. Vedle úprav kostela, dolního hřbitova a stavby kostela Jana Nepomuckého na blízké Zelené hoře byla nejcennější úprava opatství, které získalo Čtvercový uzavřený ráz. Tato část budov byla účelově zařízena jako akademie šlechtické mládeže (1727) a jako konírny a jízdárny. Nejcennější je však prelatura v jižním křídle opatství, tvořící jeho vstupní část, situovaná mezi jižní čist původní středověké opatské budovy a kratší dvouosé křídlo, navazující spojení se severozápadním nárožím konventního kostela. Byla vybudována jako centrální stavba na principu podélně postaveného osmistěnu v I. 1720— 1734. Ostatní křídla areálu barokního opatství až na jízdárenský, respektive konírenský trakt postavený s prelaturou patří svým členě ním již do druhé poloviny 18. století. Na dostavbě prelatury se podílel pražský stavitel F. M. Kaňka. Z původní vnitřní výzdoby někdejší prelatury, s typickými santiniovskými obrazci na klenbách, je nejvýznamnějším celkem fresková malba hlavního sálu v patře od F. Töppera z Velkého Meziříčí z r. 1734, jejímž ústředním námětem je nebeská blaženost cisterciáků. Kromě ozdobných štukových stropů, zachovaných z této části, je zde uložena dřevěná plastika Madony od pražského sochaře Jäckla z r. 1706. Stará konventní budova na jižní straně kostela, která byla také v této době upravena a uvnitř vyzdobena cyklem fresek ze života sv. Bernarda od malíře Simona Gionirny, byla po požáru v r. 1784 ve zříceninách; v 60. letech 20. století byla znovu zastřešena. Nejvýznamnějším dílem Santiniho a nejcennějším středo evropským dokladem tzv. barokní gotiky je pak architektura zmíněného poutního kostela Jana Nepomuckého na Zelené hoře z první poloviny 18. století. Zhoubný požár kláštera 16. července 1784 uspíšil jeho zrušení, o které požádal poslední opat Otto Steinbach (1782 - 1784) a k němuž došlo 13. října 1784. Dosavadní velkostatek, rozdělen na vlastní Ždárský statek, na Nové Město, Radešín, Vojnův M a Křižanov, byl předán náboženskému fondu a spravován administrací státních statků. V r. 1786 se konventní kostel změnil ve farní, dosavadní farní kostel Sv. Markéty u klášterní brány byl zrušen, prelatura byla upravena v zámecký a jako byty úředníků a ze zachované Části konventu se stala fara. Žďárský statek koupil v r. 1826 Josef Vratislav z Mitrovic, nejvyšší maršálek Království českého, za 170 550 zl. pro knížete Františka Josefa z Ditrichštejna-Proskau-Leslie. Poté jej vlastnili Clam-Gallasové a posledními držiteli (do r. 1945) byli Kinští. Po r. 1948 se stal zámek státním majetkem a později sem bylo umístěno Muzeum knihy. Kromě toho slouží okresnímu muzeu a okresnímu archívu; někdejší konírny byly adaptovány v santiniovskou expozici a v expozici vývoje cisterciáckého kláštera. Konventní budova sloužila pro expozici barokního umění Národní galerie

Po roce 1989 získali Kinští zkonfiskovaný majetek zpět do svého vlastnictví. V roce 2015 bylo v bývalém pivovaru otevřeno multimediální Muzeum nové generace, po rekonstrukci bývalé konventní budovy v ní bude fungovat kulturně kreativní centrum sloužící pro zkoušky, cvičení, výstavy a vystoupení umělců nejrůznějších oborů..