Aš

Všechny negativní změny, které se s ním udály, dopadly nepříznivě rovněž na panská sídla, která v něm stávala. Město Aš se vyvinulo z malé osady, založené nejspíše ve 13. století. První písemná zmínka o něm pochází již z roku 1232, kdy římský král Friedrich dal Jindřichovi staršímu z Plavna a jeho synovi Jindřichovi mladšímu do zástavy Aš a Selb. Další zmínky o něm pocházejí ještě ze 13. století, jako např. zpráva z roku 1270, týkající se místního kostela. Poté, kdy se Ašsko stalo součástí českého státu, je roku 1331 získali do zástavy Neubergové. Po nich je drželi asi od roku 1400 Zedwitzové, kteří se tu trvale usídlili. Aš společně s Podhradím změnili na hlavní sídla veškerého pozemkového majetku, který byl od 17. století rozdělen na několik částí. Za Neubergů a Zedwitzů vzniklo na území Aše několik panských sídel. Za nejstarší je považována tvrz, vzniklá v neznámé době, poprvé však zmiňovaná až v 16. století. Teprve roku 1534 použil tehdejší majitel zboží Sebastián Zedwitz predikát ve tvaru "zu Asch", svědčící o jeho existenci. Lokalizace tohoto sídla je dosud neznámá. Literatura většinou soudí, že stávalo v místech pozdějšího zámku na tzv. Niklasbergu, či v sousedství dnes zničeného kostela Nejsvětější Trojice v západní části města. V jeho sousedství totiž probíhá příkop, který mohl být součástí opevnění nejstaršího ašského panského sídla. Tato teorie ovšem dosud nebyla ověřena. Druhým panským sídlem v Aši byl zámek na tzv. Niklasbergu, tvořícím severovýchodní část města, položenou o něco výše nad jeho jádrem. Kdy vznikl, není dosud jisté. V 17. století ho vlastnili Dresselové, poté přešel do rukou Zedwitzů, ovšem roku 1659 ho od zadlužených Kryštofa Adama a Josefa Zedwitze odkoupil Kryštof Brusch. Po Janu Friedrichovi z Perglasu, který byl v držení Niklasbergu od roku 1689, však opět přešel do majetku Zedwitzů. Novým majitelem byl Antonín Josef František, který s manželkou Emilií Marií, rozenou z Hartenberka, přesídlil z Kopanin do Aše. Za něho byl zámek přestavěn a vzhledem k tomu, že Antonín přešel na rozdíl od svých příbuzných na katolickou víru, byla v prvním patře vedlejší zámecké obytné budovy zřízena nová kaple s vlastním knězem. Antonín Josef František neměl mužské potomky, proto nabídl roku 1724 statek České koruně jako tzv. "ženské" léno s podmínkou, že majitel musí být katolického vyznání. Jeho návrh byl císařem Karlem VI. přijat a Niklasberg změněn skutečně v české léno. Tato událost měla ovšem dalekosáhlé důsledky i pro město. V důsledku vytvoření tohoto nového českého léna byl statek vyjmut z území města Aše a pojmenován podle katolické kaple Niklasberg. Po určitou dobu byl poté považován za samostatnou obec. Po Antonínově úmrtí roku 1731 zdědily Niklasberg skutečně jeho dcery Vilhelmína, provdaná Beustová, a Mariána Zedwitzová. Po nich zdědil statek se zámkem Vilhelmínin syn Josef Adam Beust. Od něho statek odkoupil roku 1786 Erdman Jan Zedwitz a po jeho smrti ho zdědili synové Jiří Erdman a Zikmund. Areál panského sídla a poplužního dvora stával přímo na tzv. Niklasbergu, v blízkosti mladšího katolického kostela sv. Mikuláše. Jeho architektonický výraz známe ze starých plánů a z vyobrazení z konce 18. století. Poplužní dvůr sestával z několika budov se zámkem. Ta měla podle vyobrazení dochovaného na mapě z osmdesátých let 18. století podobu obdélného patrového stavení, krytého valbovou střechou s několika komíny. Plán dvora a zámku, zřejmě jen o něco málo mladší než zmíněné vyobrazení, dokumentuje, že zámecká budova, označená čp. 150, stávala v čele dvora při vstupu, vpravo a vlevo od ní se táhly hospodářské budovy a katolická kaple sv. Mikuláše ve vedlejší zámecké budově čp. 153. K tomuto plánu je připojeno další zobrazení zámku a hospodářských budov. Zámek tvořila jednoduchá obdélná budova o jednom patře s valbovou střechou. Jeho dvorní průčelí bylo sedmiosé, hlavní vstup byl umístěn mimo jeho osu. Nároží stavby zdobila ozdobná bosáž, fasády členily mezipatrová a korunní římsa. Zámecká budova i s dvorem roku 1814 za velkého požáru města vyhořela. V jejích místech byla poté zřízena zahrada, nová obytná budova majitelů byla založena na troskách vedlejší obytné budovy dvora s kaplí sv. Mikuláše. Dvoupatrovou stavbu krytou mansardovou střechou na téměř čtvercovém půdorysu vystavěl punčochář Jan Jiří Unger, který stavební parcelu po bývalém poplužním dvoře se zámkem od Zedwitzů odkoupil. V jejím držení se poté vystřídalo ještě několik majitelů, dnes je sídlem městského muzea. Literaturou je sice označována jako zámek, stojí však pouze v místech vedlejší obytné budovy bývalého zámeckého komplexu, neboť vlastní zámek byl položen v místech před ní. Její jižní nároží vyznačuje kamenná Salva Guardia umístěná v oplocení zahrady. Po požáru a následném prodeji Niklasbergu přenesli Zedwitzové své sídlo na jiné místo v Aši. Zikmund je nechal zbudovat v jihovýchodní části města, při dvoře zvaném Kaltenhof. Bylo to patrové stavení ze smíšeného zdiva, zčásti kamenné, zčásti cihelné. Z jeho interiéru zasluhuje zmínky zřejmě jen schodiště a hlavní sál v patře. Budova nového sídla sloužila Zikmundovi jen krátce, neboť ten se záhy přestěhoval jinam. Zřejmě v té době vzniklo pojmenování tohoto objektu "starý zámek". Po jeho opuštění majitelem zůstal načas prázdný, roku 1862 ho koupilo město a přeměnilo na chudobinec, ovšem již o deset let později starý zámek zbořilo a v jeho místech vystavělo nemocnici. Zatímco Zikmund si po zániku zámku na Niklasbergu vystavěl nové sídlo v jihovýchodní části města, jeho bratr Erdman si je nechal vybudovat v areálu dvora zvaného Vorwerk v části města zvané Stein. Dvůr dříve tvořil příslušenství zedwitzovského statku Kopaniny. Toto panské sídlo dostalo záhy pojmenování "nový zámek", neboť vzniklo o něco později než zámecká stavba v Kaltenhofu. Zedwitzové ho udrželi v majetku až do roku 1870, kdy byl Kurtem prodán továrníkovi Jindřichovi Klaubertovi. V následujícím období se v jeho držení vystřídalo ještě několik majitelů. Zánik stavby nastal v šedesátých letech našeho věku, kdy došlo k asanaci celého areálu dvora včetně zámku. Dnes se v jeho místech rozkládá nezastavěná plocha, vymezená ulicemi Kamennou a Pivovarskou. Posledním "panským sídlem" Zedwitzů v Aši byl dům v Mikulášské ulici čp. 154. Po jeho požáru roku 1814 a následném zvětšení, kdy dostal nové čp. 100, ho Zedwitzové roku 1853 prodali továrníkovi Davidovi Panzerovi. Po následných stavebních úpravách se dům dožil až šedesátých let našeho století, kdy byl stržen a zanikl. Dnes stojí v jeho místech domy čp. 2, 4 a 6 ve východní části Mikulášské ulice. Z bývalých pěti zedwitzovských panských sídel v Aši se tak nedochovalo žádné..

Od Dresselových dědiců získali Cedvicové ašský zámek zpět a v r. 1659 jej prodali bohatému chebskému měšťanu Kašparu Bruschovi. Brusch se stal v r. 1648 ašským soudním správcem (proto se psal také z Najperka), r. 1659 chebským purkmistrem a v r. 1670 si koupil za 1200 zlatých rýnských i statek Otov u Hazlova. R. 1689 prodal Mikulov za 4000 zlatých rýnských zase Cedvicům zpět. Tím funkce ašského soudního správce zanikla a Cedvicové žádali, aby jim bylo povoleno držet Aš jako svobodný a dědičný statek. Císař Leopold I. to ale odmítl a výslovně prohlásil Aš za léno Koruny české. S jeho držbou souviselo i právo vaření piva a osvobození od všech daní, dávek a vojenského ubytování. Dodnes to zde připomíná reliéf Salva guardia z r. 1724. K zámku patřil i dvorec Vorwerk v dnešní Mikulášské (dříve Zámecké) ulici, počítaný někdy také k statku v Kopaninách, kde byla později rezidence cedvického panství na Ašsku. Když hrabě Antonín Josef Cedvic přestoupil v r. 1702 na nátlak své manželky Josefy, rozené z Hartenberku, na katolickou víru, dal na svém zámku Mikulově zřídit domácí kapli. Tzv. starý zámek stával na místě domů čp. 150, 151 (Holštejnský dvůr), 152 (hospodářská budova s kaplí z r. 1709), 153, 391 a 400 okolo Klauberovy zahrady, vzniklé později v místech zámeckého dvora. Podobu zámku známe až z r. 1780; tehdy jej tvořily jednoduché hrázděné patrové budovy, obklopené hradbami. V této části města stával kostel sv. Mikuláše, zbořený v r. 1630 v souvislosti se švédským vpádem. Dnes na jeho místě stojí pseudorenesanční kostel z r. 1867. V r. 1977 byly všechny budovy na místě bývalého zámku zbořeny.

Cestou zpět měl za společníka cizince mluvícího velmi dobře francouzsky, italsky, latinsky a řecky, jenž navštívil mnoho evropských zemí. Když projížděli Čechami, konverzace se zcela přirozeně stočila k alchymii. Vyslanec byl člověk umíněný ve svých názorech, popírající reálnost této vědy, a jak říkal, nevěřil ničemu, co neviděl na vlastní oči. Šestnáctého února k večeru oba cestovatelé přijeli k městečku Aš. Liebknechtův společník, aniž by cokoliv řekl, jej převedl ke kováři. Chtěl provést pokus pomocí ohně z kovářské pece, ale pro pozdní hodinu museli experiment odložit na příští den. Nazítří vložil neznámý do kelímku rtuť, potom k ní nasypal červený prášek, a rychle jej smísil s kovem. Rtuť začala tuhnout, a když obsah vyklopil, bylo to nejkrásnější zlato, jaké lze spatřit. Potom si cizinec připravil druhý kelímek, do kterého rovněž umístil rtuť, aby zopakoval předcházející pokus. "Tentokrát je zlato méně pěkné než předtím," konstatoval operátor a dodal, že jej přečistí. Hned nato jej rozpustil v novém kelímku a přidal k němu malé množství jiného prášku. Zlato téměř okamžitě ztratilo svou barvu a zbělelo. Když se kov slil, našli na místě zlata devět uncí nejčistšího stříbra. Zlato, jež obdrželi v prvním pokusu mělo cenu šedesáti dukátů. Cizinec nabídl oba kovy darem Liebknechtovi a opustil jej, aby pokračoval svou cestou do Francie... Úryvek je převzat z knihy historika hermetismu Louise Figuiera Alchymie a alchymisté. Autor soudí, že dotyčným alchymistou, možná největším Adeptem ze všech, byl tajemný Lascaris, narozený na ostrově Mytilene a pocházející ze staré císařské rodiny Lascarisů. Byl údajným zasvětitelem jiného velkého Adepta Solomona Trismosina. Působil začátkem 18. století v celé Evropě, zvláště na území Německa, kde jej osobně poznal dánský kancléřský rada Dippel, jehož vzpomínek se Figuier na mnoha místech dovolává. Lascaris obvykle neprováděl transmutaci před svědky, ale je možné, že projednou porušil své zásady, aby přesvědčil nedůvěřivého vyslance. Na Jenské universitě se prý uchovaly tři kelímky, které byly k této transmutaci použity..