dráha Žitava - Ojvín - Jonsdorf

Do 25. 11. 1890 zajistili vybudování tratě, která u viaduktu trati Žitava - Liberec navazovala na markersdorfskou dráhu, objela po jižním obvodu centrum města a po dosažení úpatí kopců se ve stanici Bertsdorf rozdělila na dva krátké koncové úseky do Ojvína (Kurort Oybin) a Johnsdorfu. Jediná soukromým kapitálem financovaná saská "úzkokolejka" byla od počátku provozována státními drahami a využívala tak společné provozní zázemí u žitavského hlavního nádraží s tratí do Markersdorfu. Vybudování trati se ukázalo záhy jako velké ekonomické vítězství: počty lázeňských hostů i jednodenních návštěvníků řádově stoupaly (z 594 letních hostů v Ojvíně roku 1884 na více než 13 000 před II. světovou válkou). Stát nakonec dráhu roku 1906 zcela převzal. Vzrůstající doprava si vynutila roku 1913 stavbu druhé koleje v úseku Zittau Süd - Bertsdorf (jediná úzkorozchodná železniční dvojkolejka v Německu), během 20. a 30. let pak úpravy ve všech stanicích pro zvýšení kapacity a komfortu cestujících. Zejména během obou světových válek a v obdobích po jejich skončení, kdy prakticky neexistovala automobilová doprava, zažívala dráha o každé neděli s pěkným počasím zatěžkávací zkoušku. Rok 1945 znamenal pro žitavské úzkorozchodné tratě těžký přelom. Nejprve byla 22. 6. zastavena doprava na trati do Markersdorfu, který se s celým pravým břehem Nisy ocitl v území polského záboru. Přerušilo se tak středoevropsky unikátní mezistátní úzkokolejné spojení, vzniklé roku 1900 propojením prodloužené saské dráhy a trati Frýdlant - Heřmanice (Friedland - Hermsdorf) společnosti Frýdlantské okresní dráhy. Trať na nyní polském území zcela zanikla po roce 1961, kdy na ní byl zastaven provoz. Více než polovinu její trasy pozřela jáma lignitového povrchového dolu Turów. Brzy po roce 1945 byla demontována i druhá kolej mezi Žitavou a Bertsdorfem, která padla za oběť reparacím do Sovětského svazu. Až do poloviny 60. let byla dráha nenahraditelným spojením do rekreační oblasti, kam mířilo stále velké množství občanů tehdejší NDR, zbavených možnosti legálně vycestovat a odkázaných na hromadnou dopravu vzhledem k trvalé nouzi o osobní automobily. Ani s rozvojem autobusové dopravy v oblasti její význam zásadně neklesl, nebyla proto nikdy zařazena do útlumového programu, který během 60. a 70. let 20. století přinesl likvidaci většiny saských úzkorozchodných tratí. Až II. polovina 80. let přinesla dráze reálné ohrožení díky plánům na vyuhlení celého prostoru jižně od Žitavy, které naštěstí odvrátila změna společenských poměrů po roce 1989. Po období tápání v I. polovině 90. let převzala provoz na dráze opět soukromá společnost, která zde spolu se zájmovým spolkem provozuje turistickou dopravu, vedenou celoročně parními lokomotivami, ke kterým v létě na části vlaků přistupuje zdejší unikát: jediný dochovaný úzkorozchodný motorový vůz v Sasku z roku 1938..