
Pevnůstka se nachází v Olomouci v areálu bývalého Vojenského opravárenského podniku v ulici Na Šibeníku, v průmyslové zóně na Šibeničním vrchu. Dnes je zčásti necitlivě upravený a znehodnocený fort využíván řadou firem. Objekt není přístupný veřejnosti a je možné jej zahlédnout pouze částečně zvenčí areálu. Forty na Šibeničním vrchu a Tabulovém vrchu byly totožné. O existenci těchto dvou ojedinělých památek většina lidí neměla donedávna ani tušení. Jejich mohutnost je však běžným lidem skryta, protože se nacházejí ukryty v kopci a aby si mohl zájemce udělat představu, musí se na forty podívat z ptačí perspektivy.
Ve druhé linii obrany se nacházela kasematní hradba se třemi příkopovými kaponiérami. Ve třetí linii byl mohutný, téměř 19 metrů široký podkovovitý val a ve čtvrté linii byl dlouhý kasematový objekt zvaný retuint. Forty na Šibeničním a Tabulovém vrchu jsou shodné, jediným rozdílem této pevnůstky bylo to, že v týlu nebyla vybudována šíjová kaponiéra a přístup byl možný přímo z volného terénu. V Evropě tyto forty nemají obdobu a nejsou součástí fortového věnce budovaného později kolem celé olomoucké pevnosti. Proto také nejsou označeny římskými čísly jako ostatní olomoucké forty. Jejich názvy jsou odvozeny od německých názvů kopců, na nichž byly vybudovány, fort Tafelberg se dá tedy přeložit jako fort Tabulový vrch..
Právě z těchto míst útočila v roce 1758 na olomouckou pevnost pruská armáda. Z obavy dalšího útoku byl v letech 1833-1834 Camillem Vacanim vypracován projekt na vybudování dvou samostatných pevnůstek na Šibeničním a Tabulovém vrchu. V plánu byl ještě třetí objekt fort Paulowitz (Pavlovice), ale k jeho vybudování nakonec nedošlo. V roce 1838 začaly výkopové a další přípravné práce potřebné ke stavbě. Podplukovník Emanuel Zitta se svým desetičlenným týmem ještě přepracoval původní Vacaniho projekt. Stavba pevnůstky začala v roce 1839. Podle plánu měla být dokončena již v roce 1844, ale kvůli komplikacím při stavbě se práce zpomalily a k dokončení došlo až v roce 1846. Objekt sloužil jako dělostřelecká kasárna arcivévody Viléma (Erzherzog Wilhelm Artillerie Kaserne am Galgenberg) a později byl využíván jako kasárna "hrubého dělostřelectva“. Ve 2. polovině 20. století sloužil Vojenskému opravárenskému podniku. V současnosti je tato kulturní památka využívána řadou firem..