Šternberk

Vznik hradu Šternberka byl v 19. století spojován s osobou Jaroslava ze Šternberka. Rukopis královédvorský ho oslavuje jako vítěze nad Tatary v boji u Olomouce, v němž prý zabil i tatarského vojevůdce a za to obdržel od krále poblíž Olomouce území, na němž založil hrad. Celé líčení je však výtvorem romantismu 19. století stejně jako texty listin vztahujících se k této události. Skutečnost je poněkud jiná, protože vpád Tatarů je zde zaměněn s událostmi o několik rodů mladšími. V době, kdy mladý Přemysl Otakar II. jako markrabě moravský získal sňatkem (r. 1251) rakouské vévodství , kde vymíral panující rod Babenberků, došlo ke střetnutí s uherským králem Bélou IV. Vojenské akce se přenesly i na Moravou, během nichž v r. 1253 řídil obranu Olomouce proti uherským Kumánům Zdeslav ze Šternberka, ten při výpadu z městských bran zabil jejich náčelníka, útočníky úspěšně odrazil a přinutil k útěku do Uher. První konkrétní údaj o Šternberku je z r. 1269 v listině Přemyla Otakara II., kterou potvrdil rozhodnutí ve sporu mezi olomouckým klášterem Hradiskem Zdeslavovým synem Albertem I. o les a doly u Domašova poblíž Šternberka. Nepřímá historická práva o tomto hradě se vyskytuje v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína († 1380), kde se uvádí, že Zdeslav obdržel od Přemyla nějaké statky na Olomoucku, kde si vystavěl hrad. Nejstarší části šternberského hradu pocházejí asi z druhé poloviny 13. století, snad z doby samotného zakladatele Zdeslava ze Šternberka nebo spíše jeho syn Alberta I. (1263 – 1303). Patří k nim zbytky opevnění hlavního paláce, především však válcová věž, do níž vede vchod ve výši prvního patra. její zdiva je 4 m silné a v dobách ohrožení tvořila centrum obrany hradu. Albert I. byl nepochybně i zakladatelem města pod hradem, o kterém je poprvé zmínka r. 1296. Vynikající osobností mezi držiteli hradu z rodu Šternberků byl v druhé polovině 14. století Albert II. (asi 1322 – 1380); působil i diplomatiky jak rádce a přítel císaře Karla IV. Albert získal vzdělání v Paříži a Boloni a sloužil v církvi jak kanovník v Olomouci, biskup ve Zvěříně, arcibiskup v Magdeburku a biskup v Litomyšli. do doby jeho vlády na Šternberku spadá také druhé stavení vývojová etapa hradu. Albertovy znaky (osmipaprsková hvězda a kříž), jak jsou známy z pečetí, se zachovaly nad gotickým portálem vedle závěru kaple a v samotné kapli na svornících a v presbytáři. Přes značné porušení pozdější přestavbou se v kapli dochovaly z té doby i zbytky nástěnných maleb ze života Panny Marie. POo smrti Albertova synovce Petra ze Šternberka v r. 1397 připadl hrad s celým panstvím, k němuž tehdy patřilo vedle města Šternberka 33 vesnic a dvě poloviny vsí (šlo tedy o jedno z největších moravských panství), Markvartovi ze Šternberka a Petrovi z Kravař. Petr z Kravař, švagr Petra ze Šternberka, převzal panství někdy před r. 1409, avšak brzy nato, v r. 1411, zemřel. Také jeho rodiny vymřela po meči : syn Beneš zemřel brzy po otci a dospělý Jindřich, pozdější moravský hejtman, padl ve vojsku krále Zikmunda pod Vyšehradem v r. 1420. Za Jindřicha se sešla 28. září 1415 na hradě drobná šlechta z Olomoucka, aby zde podepsala stížný list do Kostnice proti upálení M. Jana Husa. V husitské době , asi v l. 1426 – 1437, držela panství po padlém Jindřichovi jeho sestra Eliška z Kravař, manželka Jindřicha z Rožmberka. Za její vlády oblehl Šternberk v létě 1430 cestou z velké spanilý jízdy do Slezska Prokop Holý s táborským vojskem. Po osmitýdenním dobývání husité hrad obsadili a v jejich moci zůstal plné dva rody. Hejtmanem husitské osádky se stal Jakub Kroměšín z Břesovic, který z hradu podnikal výpady až k hradbám Litovle a Olomouce. Měšťané z Olomouce, Litovle a Uničova proto využili snížení stavu posádky na hradě v době husitských akcí v sousedních zemích a udeřili na hrad. Jeho obhájci se 19. března 1432 vzdali za právo svobodného odchodu. Posily vypravené Prokopem Holým došly pozdě. Nástupcem Elišky z Kravař se stal synovec Petra z Kravař, Jiří. Svědectvím stavební činnosti Kravařů na Šternberku zdoby, kdy byl odstraňovány stopy husitských válek, je rodový znak (zavinutá střela) na rohu někdejšího opěrného pilíře na západním nároží i portál s letopočtem 1459, který však dnes již není na původním místě. Poslední mužský člen z rodu Kravařů Jiří zemřel v r. 1466 a zanechal čtyři panství a stejný počet dcer. Při projednávání pozůstalosti téhož roku na zemském soudu v Olomouci obdržela šternberské panství nejstarší dcera Ludmila, provdaná za Alberta Kostku z Postupic, přítele krále Jiřího z Poděbrad. Po ovdovění (někdy po r. 1476) se provdala v r. 1480 za Jana Berku z Dubé a Lipé, čímž přešlo šternberské panství takřka na sto let do rukou tohoto významného panského rodu. Za Berků z Dubé došlo během 16. století k velké přestavbě hradu, při níž se již uplatnily prvky renesanční architektury. Tento další stavební vývoj můžeme sledovat podle četných letopočtů na budovách, Úpravy provedené za Václava Berky z Dubé, který držel hrad v l. 1502 – 1520, dokazuje letopočet 1507 a znaky jeho a jeho manželky Johanky z Boskovic na kamenném nadpraží v prvním patře mezi velkým sálem a arkýřovou komnatou. Činnost Ladislava Berky, který držel Šternberk od r. 1520, dokládají dva letopočty 1526 na rozích pevnostní zdi po stranách mostu z parku. Největší pozornost věnoval hradu poslední Berka Jan Václav, který nejdřív vybudoval v podhradí hospodářské a správní budovy, datované r. 1532 a r. 1536. Po požáru města v r. 1538 dal rozšířit areál hradu o rozsáhlé přístavby mimo staré hradní jádro, které byly dokončeny v r. 1560, jak dotvrzuje letopočet na nadpraží oken a dveří celé přístavby; po stranách letopočtu je vždy znak stavebníka a jeho manželky Mandalény ze Žerotína (žerotínský lev). Do berkovského období nutno počítat též horní budovu v předhradí, která nese rovněž znaky Berků z Dubé – zkřížené ostrve. Po smrti Jan Václava Berky v r. 1565 přešlo šternberské panství sňatkem jeho dcery Kateřiny do rukou kníže z Münstrberka a po jejich vymření r. 1647 sňatkem kněžny Marie Alžběty z Münstrberka s vévodou Sylviem Nimrodem na vévody württembeské. Po Sylviově smrti rozdělili si jeho tři synové Kristian Oldřich, Karel a Sylvius Fridrich panství na tři díly, z nichž dva koupil r. 1695 kníže Jan Adam z Lichtenštejna a třetí získal r. 1700, čímž bylo panství spojeno opět v jeden obrovský celek, který pak lichtenštejnové drželi až do r. 1945. město i hrad zančně urpěly za třicetileté války, zejméan za švédksé okupace v l. 1643 – 1650. Novou pohromou pro hrad se stal požár v r. 1678, který zničil horní část válcové věže. Hnojický kantor Mikuláš František Kernerius zachytil její podobu a současně popsal událost ve své kronice takto: „Léta 1678 dne 22. Aprilis k večeru o půl šesté hodiny hrom v Sternbergce na zámku věž zapálil, kteráž byla kamením přikryta, vazbou pevnou všeckno dubového dřeva silně staveno. Hořela celou noc i na druhý den celý den. Vystavena byla na ten způsob vysoká velmi. Dvakrát na ni prve bylo před tím udeřilo, ale nikdá nezapálilo, až tentokrát potřetí.“

Baroko zasáhlo do vývoje hradu celkem nepatrně; na počátku 18.století za Jana Adama Ondřej z Lichtenštejna byl pořízen ve druhém poschodí štukový strop a došlo k vnějškovým úpravám, jak dokazují znaky knížat z Lichtenštejna. Jan Adam zamýšlel provést důkladnou barokní přetavbu hradu a dal za tím účelem vyhotovit plány přestavby od brněnského stavitele Václava Schüllera; k jejich realizaci však již nedošlo. Do stavebních dějin hradu se zapsal hlavně až jeden z posledních majitelů – Jan II. z Lichtenštejna, za něhož od r. 1886 probíhala generální úprava podle projektu vídeňského architekta Karla Kaysera (1837 – 1895). Hrad, v té době již spíše zřícenina, byl při restaurátorských pracích (prováděných však bez předcházejícího důkladného průzkumu původní dispozice jednotlivých hradních staveb) v duchu romantických zásad zidealizován. Přitom vznikly nové hradní objekty tzv. schodišťový palác aj., byla doplněna hradní opevnění a bylo také použito starších částí kamenné architektury, dovezených z jiných lichtenštejnských hradů a zámků. V r. 1945 se stal hrad majetkem československého státu a byl spravován Národní kulturní komisí. Od r. 1959 je majitelem historicky významného objektu Krajské vlastivědné středisko v Olomouci, nyní Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci. Vedle sbírky exotických trofejí, která má svůj protějšek na Úsově, poskytují další sbírky hradu přehled historického vývoje interiéru od gotiky po baroko. V zámecké kapli je pozoruhodná výstava ukázek gotického umění z Olomoucka v podhradních objektech bylo umístěno známé šternberské muzeum hodin.