kaple sv. Karla Boromejského

Na kapli se nachází nevysoká věžička, zakončená jehlancovou střechou s křížem. Pod ní je zvonicové patro. Pod korunní římsou se nachází kruhové okénko, kterým proniká světlo za vstupní dveře. V interiéru jsou tři lavice pro věřící, několik sošek svatých včetně Panny Marie, obrázky křížové cesty a jednoduchý oltář. Nad ním visí obraz svatého Karla Boromejského s jeho typickým orlím nosem. Na boční straně kaple jsou tři okna s půlkruhovým záklenkem. Kaple prošla opravou v roce 1993. Kaple je zapsaná v seznamu nemovitých kulturních památek místního a regionálního významu okresu Olomouc..

Karel odmala ministroval a již v dvanáctém roce věku vstoupil do stavu duchovního a přijal tonzuru i duchovenský oděv. V 11 letech byl Karel jmenován majitelem tamějšího kláštera, takže mu náležely desátky z obročí. Tyto příjmy Karel rozdával chudým. Ve svých 14 letech odjel do Pavie studovat na univerzitě práva a filozofii. Již v té době se Karel odlišoval od ostatních studentů. Ponořil se do studia tak hluboko, že je musel několikrát přerušit kvůli vyčerpání. V roce 1559 Karel na univerzitě v Padově obhájil univerzitní teze s vyznamenáním a byl prohlášen doktorem obojího práva. Krátce na to Karlův strýc Jan Angelo Medici dosedl na papežský stolec jako Pius IV. Karel byl odmala strýcovým oblíbencem, proto ho papež brzy pozval k sobě do Říma. Po předčasné smrti svého staršího bratra Federica v roce 1562 Karel ještě zpřísnil svůj asketický životní styl, prováděl kající duchovní cvičení podle sv. Ignáce a velmi málo spal. Poté se rozhodl stát knězem a roku 1563 přijal kněžské svěcení. Karel na počátku kněžské dráhy musel překonat vadu řeči. To se mu úspěšně podařilo, takže se stal jedním z nejvýznamnějších katolických kazatelů 16. století. Papež ho jmenoval biskupem a poslal do Milána, kam nastoupil jako arcibiskup roku 1565. Dále byl jmenován do sboru kardinálů. Milán se pro Karla stal hlavním životním působištěm a posledním zastavením. V roce 1576 v Miláně propukla obrovská morová epidemie, které během téměř dvou let podlehlo na 10 000 obětí. Stala se největší zatěžkávací zkouškou Karlových organizačních schopností, morální síly a víry. Karel zavedl přísný hygienický režim. Kromě toho postupně rozprodal veškerý svůj majetek, aby financoval náklady na živobytí zbídačelých obyvatel Milána. Dále konal prosebná procesí, bohoslužby na otevřených prostranstvích, pravidelně navštěvoval špitály a novými předpisy přikazoval kněžím, aby kdykoliv sloužili nemocným a zaopatřovali umírající. Zejména ke službě vyzval kapucíny a jezuity. Karel také výrazně ovlivnil jednání tridentského koncilu. Zasloužil se o znovuobnovení rozhovorů mezi soupeřícími stranami. A následně na jeho přímluvu nechal papež okamžitě závěry koncilu zavést do života církve, i přes protesty některých šlechticů a duchovních. Akta koncilu Karel ve své arcidiecézi tvrdě prosazoval. Nadlidským úsilím a hladověním se stále vyčerpával a trpěl záchvaty horečky. V říjnu roku 1584 dostal poslední záchvat, kterému již nedokázal odolat. Podle oficiálního životopisu na otázku svého zpovědníka, kdy si přeje přijmout poslední svátost, odpověděl: hned a po zaopatření tiše zemřel. Po slavném pohřbu byl Karel se všemi poctami pochován v kryptě milánského dómu. V té době byl již mnohde v Itálii oslavován jako světec. V roce 1602 byl Karel blahořečen a o 8 let později, roku 1610, byl papežem Pavlem V. svatořečen..