zvonkohra

1950 byl nový zvon zavěšen na kostelní věž. Tato zpráva se rychle rozšířila po kraji a začalo se hlásit množství zájemců o ulití nových zvonů. Během II. světové války byla totiž většina zvonů zrekvírována pro válečné potřeby, a tak byla potřeba doplnit jejich stavy. Vše by klapalo tak jak má, kdyby se nepsal rok 1950 čili období, kdy všichni živnostníci a podnikatelé byli pod neustálým tlakem nově nastoleného komunistického režimu. Kontroly a dohled nejrůznějších státních institucí se nevyhnuly ani nově založené zvonařské dílně, avšak kvalitu a uměleckou hodnotu zvonů se soudruhům zpochybnit nepodařilo, ba právě naopak, státní kolaudátor Jaroslav Dobrodinský výrobky dílny prohlásil v roce 1953 za dokonalé. I přes to hrozil na naléhaní ONV v Přerově dílně zánik, a to na rozhraní let 1959/1960. Podařilo se však dílnu připojit k Družstvu invalidů Vsetín a zakázek dál přibývalo. Josef Dytrych byl spolu se svými spolupracovníky přijat v roce 1963 do Svazu výtvarných umělců, čímž se zvonařská dílna a výroba zvonů zařadila mezi umělecká řemesla. Po smrti Josefa Dytrycha pokračovala v díle jeho manželka Laetitie s dcerou Marií a Marcelou a jejich dcerami Leticií a Marcelou. Postupně se na výrobě zvonů podíleli i akademici (např. Jeroným Grmela, Lubomír Schneider, Otmar Oliva). V roce 1999 se dílna rozrostla o pracoviště v Prostějově. Několik tisíc zvonů vzešlých ze zvonařské dílny se nenachází jen na mnoha místech naší republiky ( Praha, Olomouc, Lipník nad Bečvou, Varnsdorf atd.), ale i ve vzdálené cizině (Japonsko, USA), zvony bychom našli i v papežské rezidenci ve Vatikánu, zvonkohru si v brodecké dílně objednala i Vídeňská filharmonie a další zvony byly darovány Slovensku, Rakousku, Maďarsku, Ukrajině....