kostel sv. Jakuba Staršího

E. Martinelliho z roku 1737. Martinelli v něm vyšel ze staršího projektu olomouckého zednického mistra Matyáše Kniebalda a původně měl za úkol tento starší projekt pouze posoudit, neboť byl již schválený konzistoří, ale nelíbil se knížeti Liechtensteinovi. Proto výsledný (dodnes dochovaný) plán kombinuje původní (taktéž dochovaný) Kniebaldův projekt s Martinelliho vlastními prvky. Výstavba začala už roku 1740 kopáním základů presbytáře a slavnostním položením základního kamene. Pak ovšem práci zastavily tzv. Slezské války, při nichž mj. několikrát vyhořela fara. V práci se tedy pokračovalo až po nástupu nového faráře P. Prunera. Při realizaci místními zednickými silami (v letech 1754-6) byl Martinelliho architektonický detail pozměněn, takže jeho projektu odpovídá pouze půdorys (včetně systému zaklenutí) a celkové hmotové řešení stavby, zatímco například podoba okenních šambrán, pilastrů, říms atp. nikoli. Při stavbě bylo využito renesanční věže staršího, roku 1754 strženého kostela (v krovu kostela je vidět na věži dochované renesanční sgrafito). Kostel zajímavým způsobem doplňuje skupinu dalších zhruba deseti Martinelliho sakrálních staveb projektovaných pro Schwarzenberky a Liechtensteiny, dochovaných v Čechách, na Moravě a v Dolním Rakousku. Stejně, jako tyto ostatní kostely je i kostelecký chrám vznosnou architekturou s monumentálním a vzdušně působícím interiérem. Barokní mobiliář kostela zdobí kvalitní pozdně barokní sochařská díla olomouckého sochaře Františka Hirnleho a také několika děl Jana Michaela Scherhaufa. Oltářní obrazy jsou z konce 19. století nebo i mladší. V kontextu moravských venkovských kostelů patří kostelecký chrám k zajímavým a dosti kvalitním pozdně barokním realizacím a vyniká mj. svou slohovou jednotností, neboť až na mladší oltářní obrazy patří do jednoho slohového období.

Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Bratři nechali všeho a následovali Krista (předpokládá se, že odešli po zázračném rybolovu; zdůrazňuje se pohotovost opustit „loď“ lidských jistot a následovat Krista). Pro jejich temperamentní povahu jim dal Ježíš Kristus přezdívku „Boanerghés“ – „Synové hromu“. Jednou, když jim byl při putování do Jeruzaléma odmítnut v jisté samařské vesnici nocleh, chtěli na ní hned svolat oheň z nebe. Měli za to, že po odmítnutí by měl bez prodlení následovat trest. Ježíš byl však proti násilí, a bratry za jejich nápad přísně pokáral. Jakub s Janem patřili ke Kristovým privilegovaným učedníkům, kteří byli povoláváni k významným intimním událostem (vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění Páně na hoře Tábor, povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě; kde se úzkostí potil krví atp.). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Je zcela zřejmé, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě a podílel se na jejím budování. Podle jedné tradice putoval Jakub po Španělsku, které bylo důležitým regionem Římské říše, a hlásal zde evangelium (zobrazován jako poutník s holí). Legenda vypráví, že se zde jeho misijní snahy nesetkaly s úspěchem – byl odmítán a podařilo se mu získat jen 8 učedníků. Chtěl svoje misijní snahy vzdát a vrátit se do Palestiny. Ještě před svým odchodem se sešel se svými učedníky, když zažil zjevení Panny Marie: Za temné mrazivé noci se po nebi rozlila záře, a spatřil i se skupinou svých učedníků jak se k nim snášejí andělé, kteří nesli jaspisový sloup (pilar) s Pannou Marií. Poté, co andělé postavil sloup na zem, Panna Maria promluvila k Jakubovi: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“ Svatý Jakub na určeném místě v Zaragoze vybudoval kapli Santa Capilla, která se později stala součástí Baziliky Panny Marie na Sloupu. Madona del Pilar nebo Madona ze Zaragozy se stala patronkou celého Španělska, a její chrám patří mezi nejslavnější mariánská poutní místa. Podle jiné tradice působil sv. Jakub v Jeruzalémě a Samařsku. O jeho působení nejsou spolehlivé záznamy - ty hovoří až o tom, že roku 43 nebo 44 byl v období kolem velikonoc zatčen v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy I. (vnuka nechvalně známého Heroda Velkého), a na příkaz krále sťat mečem. Zahynul mučednickou smrtí jako první z dvanácti apoštolů. Přijal svou násilnou smrt pokorně a svůj život obětoval pro pravdu, kterou hlásal. V souvislosti s jeho popravou vypráví legenda o farizejovi Josiášovi, který při zatýkání Jakubovi ještě hodil sám kolem krku provaz. Při doprovázení Jakuba na jeho cestě k popravišti se Josiáš obrátil na víru poté, co zažil, jak Jakub zázračně uzdravil ve jménu Ježíše Krista muže nemocného dnou, který nemohl chodit a prosil Jakuba o pomoc. Sv. Jakub pravil: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“, muž poté uzdraven vstal a mohl chodit. Josiáš prosil na popravišti Jakuba o odpuštění a vyznal se zde z víry v Ježíše Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje, načež byli oba sťati. Sv. Jakub byl nejprve pohřben v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska třemi mnichy, patrně z důvodu ochrany před Mohamedány, nejprve do Zaragozy, a poté, co byla r. 714 dobyta Maury byly ostatky přeneseny k Irii Flavii v Galicii. Zde na nějaký čas dokonce upadly v zapomnění, ale později (r. 813) si mramorové hrobky všiml poustevník Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. Tehdejší král Alfons Cudný nechal nad hrobkou vystavět r. 816 chrám sv. Jakuba a začalo se zde pomalu rozrůstat město Santiago de Compostella. Existuje ale i legenda, popisující jak ostatky sv. Jakuba přenesli tři andělé do paláce pohanky Lupy ve Španělsku poté, co se stala křesťankou (nebo že po smrti sv. Jakuba jeho učedníci vložili jeho tělo do loďky, aby nebylo zneuctěno, a tu vypustili na moře – andělé ji potom bezpečně dovedli až ke břehům Španělska, kde byla nalezena, ostatky byly s patřičnou úctou uloženy do hrobu a nad tím poté vystavěn chrám Santiago de Compostella). Katedrála Santiago de Compostella ve stejnojmenném městě je po celém světě vyhlášeným poutním místem. Původní chrám sv. Jakuba byl při nájezdu Maurů r. 997 zničen, král Alfons III. dal poté vystavět na jeho původním místě v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu; ostatky sv. Jakuba byly uloženy ve stříbrné rakvi v chrámové kryptě. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svatého města (který má Jeruzalém a Řím). Roku 2012 byl do katedrály sv. Víta v Praze přivezen zub sv. Jakuba a další dva fragmenty z jeho uctívaných pozůstatků. Další legendy vypráví že se sv. Jakub zjevoval křesťanským rytířům, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, jedna popisuje jak se zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je také sv. Jakub nazýván Matamoros (Maurobijec). Další legenda se týká Svatojakubské mušle – vypráví loď, která přivezla do Španělska ostatky sv. Jakuba, stála v přístavu a z hvězd dopadal na jeho ostatky podivuhodný třpyt. To tolik polekalo koně jednoho portugalského rytíře, že skočil do vody i s rytířem, sedím mu na hřbetě. Rytíř byl však naštěstí zachráněn, jen po vytažení na palubu všichni s úžasem patřili na jeho tělo, celé pokryté svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, popisující zázračnou záchranu lidí díky sv. Jakubovi. Svátek sv. Jakuba se slaví 25. července. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků, Španělska, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků, je vzýván za dobré počasí a na ochranu před revmatismem. Mezi jeho atributy patří: kniha / svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou („Svatojakubská mušle“), bývá zobrazován jako apoštol s knihou (svitkem), jako poutník s holí, poutnickým kloboukem a brašnou nebo jako rytíř Maurobijec. Dalšími jeho atributy jsou meč a kůň..