kostel sv. Jana Křtitele

V sakristii se nacházejí malby Smrt sv. Františka Xaverského a sv. Jana Nepomuckého od J. L. Bernarda z roku 1868. Pseudogotické zařízení od Josefa Krejčíka z Prahy pochází z roku 1896. Z téže doby jsou rovněž varhany od kutnohorského mistra Jana Tučka. Za zmínku stojí též náhrobníky rytířů Sadovských ze Sloupna (Adama Sadovského ze Sloupna z roku 1552), pánů z Dohalic (Bořka Dohalského z Dohalic z roku 1444, Johanky Litoborské z Chlumu a na Jeřicích z roku 1520, Jana Dohalského z Dohalic z roku 1551) a jiných vlastníků zdejšího panství, přičemž mramorový náhrobní kámen Adama Sadovského ze Sloupna a Jana Dohalského z Dohalic nalezneme přímo v předsíni. Před kostelem je situována dvojice barokních obelisků, o nichž se traduje, že by mělo jít o zbytky průčelí barokního kostela z roku 1742, ale někteří autoři tvrdí, že by měly ve skutečnosti pocházet ze zámecké kaple v Sadové. Do hřbitovní zdi je pak zazděno 7 konzol žeber z původního gotického kostela, jež mají podobu hrubě otesaných maskarónů, jejichž původ se řadí do 1. poloviny 14. století. Na věži visely původně 3 zvony: první z roku 1540 o průměru 118 cm, výšce 84 cm a s nápisem: „LETA PANIE MVXXXX TENTO ZWON GEST SLIT KE CZTI A CHWALE PANV BOHV Y WSSIERZIESSIE NEBESKE ZA PA. MIKVLASSE DOHALSKEHO SKRZE WACZLAWA KONWARZE W HRADCZY NAD LAB.“; druhý o průměru 106 cm, výšce 78 cm a s textem: „ICH RVFE MIT MEINEM KLANCK ZV SAGEN GOT DEM HEREN DANG ERINERAE AVCH ZV RECHTER ZEIT DIE MENSCHEN IHRER STERBLICHKEIT 1609. ANNO 1609 HAEC CAMPANA FVNDATORE ET SVPREMO COLLATORE GENEROSO DN. HINEK BORZEK DOHALICENSIS HAEREDE IN DOHALICZ SIMVL ET LECTISSIMAE CONIVGIS LVDMILLAE DOHALICENSIS DE ZAHRADKA IN DEI LAVDEM AC GLORIAM ET ECCLESIAE CHRISTI CONVOCATIO NEM PVRISSIMI QE VERBI DIVINI AVDIENDVM SVMPTIBVS PROPRIIS DIOCAESIOS DOHALICENSIS COMPARATA. Jakoz Mogziss powissil hada na pavssti tak ma powissen biti sin czlowieka abi kazdi kdo werzj w neho nezahinvl ale mel ziwot wieczni.“ a třetí o průměru 86 cm a výšce 62 cm, který byl slit od A. Hilera vdovy a syna v Brně. Na závěr ještě můžeme dodat jako zajímavost, že tomuto kostelu se před jeho zřícením vyhýbal nechanický harfeník Jozífek Kudrnáč, který měl být po otci řezníkem, ale protože nesnášel krev a nedokázal ublížit žádné živé duši, tak se posléze dal na potulný zpěv a hru na harfu. Již dávno totiž říkal, že se mu kostel nelíbí a určitě spadne. Jeho pádu se sice nedožil, ale mnozí si později vzpomněli na to, jak se mu vysmívali a přitom nakonec došlo na jeho slova..

2. září 1354 byl kněz Mikoláš podán k farnímu kostelu v Újezdě a jeho filiálce v Nové Vsi nad Javorkou na Jičínsku. Na jeho místo nastoupil kněz Oto. Ten si o 2 roky později směnil faru s knězem Mikolášem z Újezda u Poličan. Podle všeho nešlo o jiného kněze, ale do Dohaliček se vrátil původní plebán, jemuž se v novém působišti nelíbilo nebo on se nezamlouval patronům kostela. Když plebán Mikoláš zemřel, byl v roce 1358 podán na jeho místo kněz Heřman, po jehož smrti téhož roku se stal dohaličským plebánem kněz Dobroslav. V roce 1403 nahradil zemřelého plebána Jindřicha kněz Vít z Radimě, o němž pocházejí rovněž zmínky z roku 1406. V roce 1407 nahradil zdejšího zemřelého plebána kněz Jan z Lomnice, který si o 2 roky později směnil plebánii s Janem z Nymburka. Ani nový plebán tady nevydržel dlouho, neboť si směnil místo s knězem Janem ze Staré Vody, jenž tu založil oltář „Sv. mučenníků“. Zároveň bylo stanoveno, že kdyby pro válečné nepokoje nemohl patron jít do kostela, měl oltářník sloužit na tvrzi, načež tam měl být za to pohoštěn. K tomuto bylo darováno patronem Janem Plechem z Dohalic 8 kop úroku ze vsi Strakotína. Jak dlouho zde vydržel kněz během husitských válek, to nevíme, ale po jejich ukončení se kostel stal filiálním do Hněvčevsi, při jehož kostele sv. Jiří byla až do počátku 18. století zřízena speciální komenda právě pro filiální kostel na Dohaličkách. Roku 1652 byl zdejším farářem P. Karel Rubecula, který spravoval též fary na cerekvických a mokrovouských statcích. V roce 1736 byl opět povýšen na farní kostel, i když královéhradecká konsistoř přišla s tímto plánem již před 3 lety. Některé zdroje však tvrdí, že se tomu stalo již o 6 let dříve, což je však nesmysl, který je tradovaný již od P. Františka de Pauly Švendy. Zdejším prvofarářem se 1. srpna 1737 stal P. Ondřej Chočenský, za něhož v roce 1740 vyhořela fara a podle všech zpráv byl poškozen i sám chrám Páně. Nově byl kostel vystavěn nákladem hraběnky Alžběty Schaffgotschové roku 1742, a to jako barokní klenutá centrálně oválná stavba s lucernou. Z původního gotického kostela zbyly pouze zvony, náhrobníky a tři kryptová klenutí, v nichž odpočívali bývalí šlechtičtí páni – Bořkové Dohalští z Dohalic, Sádovští ze Sloupna na Sádové, Leosničtí, Chlumští, Lípští, Střezetičtí, k nimž se později připojili Schaffgotschové a Gränzensteinové. Později byl již tak sešlý, že pro padající kusy omítky z popukaného klenutí se několik let musely konat služby Boží v malé a pod věží umístěné sakristii, přičemž lidé museli stát pod širým nebem na veřejné cestě. Navíc hlavní oltář sv. Jana Křtitele býval umístěn skoro uprostřed chrámu, sakristie pod věží, kůr hudební k východu pod místností, jež byla patrně určena pro presbyterium. V roce 1865 byla provedena oprava kostela, že v něm mohly být opět slouženy mše svaté. Do presbytáře byly pořízeny 2 nové oltáře a kazatelna. Kůr byl přenesen na západní stranu a došlo k přístavbě nové sakristie. Opravený chrám byl vysvěcen 3. prosince 1865. K tomu musíme dodat to, že u počátku sbírky na tuto obnovu chrámu Páně stála Anna Pflegrová, manželka Josefa Pflegra, ředitele cukrovaru v Sadové. 3. července 1866 byl kostel silně poškozen celodenní střelbou z děl, takže následně musel být několikrát opravován. Po prusko-rakouské válce v roce 1866 daroval císař kostelu kalich. V letech 1868 a 1871 byl kostel opraven. 13. září 1872 proběhlo svěcení nové křížové cesty, kterou chrámu darovala Žofie Leonhardi, rozená z Tolkmitů, manželka pruského plukovníka ze Skarboscéva v Poznaňsku a matka 2 synů, kteří zde byli pohřbeni. Náklad na ni činil 330 zl. Svou vděčnost za dobrotu místních lidí za prusko-rakouské války však projevila ještě řadou jiných darů, z nichž zmiňme nová antependia, polštářky, ubrusy, některá církevní roucha a zaplatila též některá zlacení a zrestaurování soch či obrazů. V roce 1875 žádal o radu ohledně zřízení 2 malovaných oken zdejší administrátor P. Jan Macháček. V té době býval hlavní oltář obrácen k západní straně, a to na rozkaz Jana Arnošta Schaffgotsche, aby se tento patron kostela mohl během mše svaté dívat na kněze při otevřených hlavních dveřích. V listopadu 1887 byly z chrámu vystěhovány veškeré obrazy a oltáře. Sochy z oltářů zamířily prozatímně na školní půdu. 15. března 1888 vypadlo při ranní mši několik kamenů z kopule a krátce po jejím ukončení se celá kopule zřítila. Celé šestici lidí, kteří se účastnili mše, se tedy naštěstí nic nestalo. Náhradou za zřícený kostel byla od 5. srpna 1888 dřevěná modlitebna na dvoře u fary. Sám kostel s krásným vysokým gotickým klenutím nad presbyteriem byl rozebírán od 4. dubna 1894 a již 29. července téhož roku zde byl položen základní kámen nového svatostánku, který posvětil hořický děkan, vikář a papežský prelát Msgr. Bohumil Hakl. V letech 1894-1896 tu byl tedy vybudován nový pseudogotický kostel podle návrhu vrchního inženýra Ludvíka Lablera, přičemž stavbou byl pověřen stavitel Josef Pošepný z Jilemnice a řídil ji zednický mistr Jakub Bastl z Prahy. Náklad byl tehdy vypočten na 43 800 zl. Vnitřní prostor cele klenutého chrámu byl rozdělen 6 štíhlými sloupy na 3 lodě o stejné výšce podle vzoru, kterým byl kostel sv. Trojice v Kutné Hoře. K jeho vysvěcení královéhradeckým biskupem Msgre. ThDr. Edvardem Janem Brynychem došlo 18. října 1896 a jeho úřední kolaudace proběhla 15. ledna 1898. Většinu vnitřního vybavení zhotovila firma Josef Krejčík, umělecký závod sochařský a řezbářský v Praze. Šlo o hlavní a postranní oltář, kazatelnu, zpovědnici, kostelní lavice a skříně v sakristii. Roku 1895 byla zdejší malá křtitelnice z roku 1632 vystavována na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Roky 1896-1897 byly ve znamení shánění finančních prostředků na zřízení druhého postranního oltáře, o což se snažili zejména místní divadelní ochotníci. Ve stejné době sochařský závod Josefa Krejčíka z Prahy rozprodal staré, ale zachovalé sochy z dohaličského kostela - 1,48 m vysokou sochu Boha otce; 1,55 m vysokou sochu Ježíše Krista a 2 m vysokou sochu sv. Jana Křtitele (skupina "Křtu"); 0,3 m vysokou holubici; 2 m vysokou Pannu Marii Bolestnou; 2 m vysokého sv. Jana Miláčka; 0,9 m vysokou dvojici andělů; 5 skupin hlav andělů o výšce 0,2-0,35 m a 7 jednotlivých hlav andělů o výšce 0,2-0,35 m. V letech 1902-1903 byl pořízen oltář sv. Václava s Božím hrobem a další bohoslužebné předměty v hodnotě 3 308,20 K. V roce 1904 místní školní rada pořídila do kostela kokosové koberce od firmy Stoupa v Praze za 78,60 K. Důvodem bylo to, aby měla školní mládež v zimě příjemnější pobyt při službách Božích. Za 1. světové války se zasloužil zdejší farář P. Bohumil Bayer o to, že byl zrekvírován pouze nejmenší zvon. Ten rovněž roku 1928 pořídil u kuklenské firmy Buřil a Riss nový zvon. V poválečném období se na kostel pozapomnělo, protože tento objekt byl symbolem starých časů. Z tohoto důvodu většina důležitých oprav počkala až na období po sametové revoluci v roce 1989. 1. října 1994 byl kostel znovuvysvěcen královéhradeckým biskupem Mons. ThDr. Karlem Otčenáškem. V letech 2006-2007 byl s pomocí dotací opravován hlavní oltář. 8. dubna 2007 byla na slavnost Zmrtvýchvstání Páně sloužena mše svatá za doprovodu rockové skupiny Michael, 1. rocková mše v celém širém okolí. Použité zdroje:

Josef Horák, Topografický popis všech osad hejtmanství Kralohradeckého, jenž obsahuje soudní a berní okresy: Kralohradecký, Hořický a Nechanický, 1877;

Josef Kurka, Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecese Litomyšlská (Místopis církevní do r. 1421), 1914;

Antonín Bartušek, Jarmila Krčálová, Anežka Merhautová-Livorová, Ema Charvátová-Sedláčková, Emanuel Poche a Zdeněk Wirth, Umělecké památky republiky Československé. Sv. I. Umělecké památky Čech, 1957;

Emanuel Poche, Umělecké památky Čech. 1. A-J, 1977;

Václav Uhlíř, Varhany královéhradecké diecéze, 2007..