Křížová cesta 21. století

Také jezuité v sousední Žirči měli zájem vybudovat stejným způsobem nové poutní místo. Žádný z těchto záměrů nebyl v plném rozsahu uskutečněn. Myšlenka však zaujala východočeského rodáka, sochaře Vladimíra Preclíka. Údajně byl na ni upozorněn betlémáři ze Dvora Králové nad Labem. Po konzultacích s tehdejším královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou získal podporu i u Královédvorského kraje a r. 2004 založil občanské sdružení Křížová cesta. Členy tohoto neobvyklého sdružení se kromě zakladatele stalo 14 dalších oslovených sochařů tří generací, kteří přijali závazek vytvořit zdarma z hořického pískovce dílo s duchovním námětem. Námět byl libovolný a nebyl vázán na náboženskou nebo biblickou tématiku, mohl být i obecně duchovní nebo filozofický, věnovaný otázkám lidského utrpení, bolesti, naděje, lásky či smyslu života. Díla vznikala v letech 2005-2008 v pískovcovém lomu v Ostroměři nebo v ateliérech jednotlivých umělců. Dokončení jejich instalace v plenéru, na autorem vybraném prostoru nad Stanovicemi, se Vladimír Preclík již nedočkal. Zemřel počátkem dubna 2008, jeho projekt byl úspěšně dokončen o půl roku později. Všech 15 výtvarných děl, která jsou majetkem Královéhradeckého kraje, je uvedeno v galerii obrázků. Práce jednotlivých autorů jsou rozesety podle Preclíkova plánu na protáhlé louce nad Stanovicemi mezi lesem a železniční tratí. Na začátek novodobé křížové cesty se vydáme od křižovatky silnic u Stanovic po červené značce stoupající k podchodu trati. Hned za ním nás v louce přivítá první dílo v podobě tří andělů. 1. První zastavení je dílem Daniela Kloseho ZVĚSTOVÁNÍ a vychází z biblické scény, kdy archandělé Michael, Gabriel a Rafael přinesli Panně Marii zvěst, že se jí narodí syn Boží. Daniel Klose (1973), rodák z Opavy, je nejmladším ze všech zúčastněných tvůrců. Kromě umělecké tvorby se věnuje i pedagogické práci na opavské umělecké škole. Jeho andělé se slétli na zem, avšak ještě není jejich čas. Zkameněli. Jednou ale procitnou, zažehnou svá křídla a rozletí se zvěstovat novinu…

Za podchodem trati opustíme červenou značku, která dále stoupá lesem k Braunově Betlému, a dáme se vpravo podél trati. Bude nás doprovázet pro změnu žlutá značka. Hned naproti andělům nás upoutá další zastavení. 2. Druhé zastavení představuje dílo zvané ROUŠKA VERONIKY. Jeho autorem je Stanislav Hanzík (1931), po úmrtí Vladimíra Preclíka nejstarší člen skupiny. Hanzíkova díla jsou rozeseta po mnoha místech v republice i v cizině. Mezi nejznámější patří portrétní busty herců Josefa Kemra, Rudolfa Hrušínského nebo Stanislava Neumanna v Národním divadle, socha Dobrého pastýře v kapli na Řípu nebo socha Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech v Praze z r. 2009. Dílo nazvané Rouška Veroniky sice zpracovává námět z biblické doby, avšak příběh samotný není obsahem bible. Připomíná čin soucitné ženy, které se zželelo Ježíše vlekoucího svůj kříž na Golgotu a rouškou mu otřela tvář zbrocenou krví a potem. Na roušce se otiskla Kristova tvář. Na konci 1. století se rouška dostala do rukou papeže Klementa I. a dodnes je uchovávána jako relikvie v kapucínském klášteře Manoppello ve střední Itálii. 3. Třetí zastavení ZÁZRAK NANEBEVSTOUPENÍ je dílem sochaře Vojtěcha Adamce (1933-2011), který po Preclíkově úmrtí převzal vedení skupiny a dokončil realizaci myšlenky. Adamec pocházel z katolické rodiny bohatého sedláka na střední Moravě, která byla těžce postižena komunistickými represemi v 50. letech 20. stol. Pracoval na budování hutí v Ostravě a jeho mimořádný výtvarný talent zachránil prof. Otakar Španiel, který mu umožnil studium na UMPRUM. Adamec jako sakrálně zaměřený sochař žil v ústraní v osadě Štít u Chlumce nad Cidlinou a ve větší povědomost vstoupil až po r. 1989 zásluhou tehdejšího biskupa královéhradeckého Dominika Duky. Nejznámějším Adamcovým dílem je sousoší sv. Vojtěcha a jeho nevlastního bratra Radima, instalované od r. 2000 na slavníkovském hradišti v Libici nad Cidlinou. Pro Hradec Králové vytvořil zdařilé sochy papeže Jana Pavla II. a českých královen Elišky Rejčky a Alžběty Pomořanské. 4. Nad Adamcovým dílem je umístěna práce Ellen Jilemnické (1946) TRNOVÁ KORUNA jako symbol lidského utrpení. Jilemnická pochází z rodiny hořického regionálního historika a středoškolského profesora. Sochařství studovala v Hořicích na místní sochařsko-kamenické škole a dále na akademiích ve Wroclawi a v Praze. Je zároveň malířkou a básnířkou. Byla provdána za psychologa, filozofa a kulturologa Vladimíra Boreckého (1941-2009). V Praze lze vidět její dílo Metamorfózy roku u Chodovské tvrze a ceněnou sochu sv. Jana Nepomuckého u mostu v Dolních Počernicích. Na budově Divadla Na zábradlí je její busta mima Ladislava Fialky, pro Hořice vytvořila pamětní desku svému otci. Je také autorkou řady funerálních plastik. 5. V dominantní poloze při železniční trati se nachází práce iniciátora celého díla Vladimíra Preclíka (1929-2008) nazvaná KATEDRÁLA PROSBY. Mohutné sepjaté ruce měly být podle autorova projektu původně ještě o metr vyšší. Bohužel nebyl k dispozici vhodný kámen a také nezbýval čas. Nemocný Preclík proto projekt upravil, samotnou práci v kameni však již musel provést sochař Stanislav Hejl. Preclík zemřel půl roku před dokončením celého díla. Do jeho sochy byla vložena schránka se zprávou pro budoucí generace. Vladimír Preclík patřil mezi nejvýznamnější české umělce. Jako absolvent sochařsko-kamenické školy v Hořicích a Vysoké školy UMPRUM v Praze vytvořil na 800 soch a také napsal 12 knih. Již r. 1967 ho mezinárodní jury zařadila mezi 50 nejvýznamnějších sochařů světa. Preclík byl velmi občansky i profesně činný; byl profesorem VUT v Brně, předsedou spolku Mánes i PEN klubu, od r. 1998 má muzeum svého díla v Bechyni. 6. Dalším zastavením je dílo Jana Koblasy (1932-2017) SVATÁ RODINA. Koblasa, rodák z Tábora, žije od r. 1968 v cizině a jeho dílo je roztroušeno po celém světě. Proslul nejen jako sochař, ale též jako malíř, scénograf, básník i hudebník. Po r. 1989 několikrát navštívil svou vlast a zúčastnil se tu sochařských sympózií. Pro Jihlavu vytvořil sochu Gustava Mahlera a na rakouské hranici u Mikulova stojí jeho dílo Rodina. Zhotovil také několik náhrobků svých uměleckých přátel. 7. Nad dílem Koblasovým se nachází práce Ivana Jilemnického (1944-2012) SVĚTLO V TEMNOTÁCH, jakýsi stylizovaný kříž, v němž mezi dvěma kamennými vertikálami prochází světlo. Znázorňuje poslední okamžiky před setměním, smrtí a vzkříšením. Ivan Jilemnický byl starším bratrem již zmíněné sochařky Ellen Jilemnické a rovněž v rodných Hořicích absolvoval sochařsko-kamenickou školu. Žil sice v Praze, ale v Hořicích měl po celý život ateliér. Pocházel z evangelické rodiny, což poznamenalo filozoficky jeho tvorbu a v době normalizace byl postižen zákazem vystavování. Pracoval pro různé evangelické sbory, ale vytvořil také velká pískovcová díla, která lze spatřit především v pražských Strašnicích, kde je po něm pojmenován park, nebo před Poštovním muzeem, v rodných Hořicích pak na vrchu Gothard. 8. Další zastavení po pravé straně stezky nese název SLZA. Stojící kapka slzy je doplněna srdcem a křížem, které leží na boku. Autorem díla je sochař Václav Fiala (1955), který žije v rodných Klatovech. V roce 1976 absolvoval studium na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a věnoval se nejprve malířství. Od roku 1992 působí jako sochař, který pracuje s kamenem, dřevem i železem. Velké množství jeho děl se nachází nejen v ČR, ale i v Německu, Rakousku a USA. Jako příslušník mladší generace zaujal i Vladimíra Preclíka, který ho vyzval ke spolupráci. 9. Naproti Slze se nachází dílo nazvané VYKOUPENÍ, jehož autorem je pražský umělec Jan Hendrych (1936). Tento sochař a malíř byl jako mnoho jiných po roce 1968 postižen zákazem vystavování a proto se v následujícím období věnoval restaurátorství. Po roce 1989 se svobodně vrátil k vlastní tvorbě a stal se i vysokoškolským pedagogem. Z jeho děl lze v Praze vidět např. bustu Václava Hollara (1999) a v Třeboni na hrázi rybníka Svět pomník slavného rožmberského rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan z r. 2003. 10. Velmi osobitý výtvarný projev měl sochař Marius Kotrba (1959-2011), jehož dílo PIETA je dalším zastavením. Název naznačuje, že dílo stylizovaně představuje Pannu Marii s mrtvým synem na klíně. Marius Kotrba byl rodákem z beskydské Čeladné a žil v Rožnově pod Radhoštěm. V letech 1981-1987 studoval na akademii u prof. Hanzíka, absolvoval též studijní pobyt v Nizozemsku. Od r. 1995 pedagogicky působil na Ostravské univerzitě. Zahynul tragicky r. 2011 při autonehodě na Slovensku, když ho za jízdy postihl infarkt. Z jeho prací je nejproslulejší mohutná socha sv. Kryštofa u dálničního obchvatu Olomouce. 11. Výše po levé straně se nachází dílo, které se svým vzhledem poněkud odlišuje od ostatních. Jmenuje se HLEDAČ a jeho autorem je Michal Šarše (1956). Tento absolvent Akademie výtvarných umění z let 1978-1984 tvoří spíše než sochy objekty s využitím kamene, kovu a dřeva. Tyto materály byly použity i při vzniku Hledače, který na první pohled připomíná mimozemšťana. Figura vrostlá do sedadla obrací svět do sebe v touze dotknout se jeho tajemství a objevit smysl lidské existence. 12. Na opačné straně cesty se nachází pozoruhodné dílo nazvané KRAJINA KŘÍŽE, jehož autorem je Čestmír Mudruňka (1935). Mudruňka patří ke starší generaci v kolektivu autorů. Jako absolvent Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích studoval v letech 1958-1964 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Laudy, Pokorného a Hladíka. Poté si zřídil na pražské Letné ateliér a věnoval se především restaurátorské práci. V Praze se nacházejí jeho drobnější díla jako kašny, fontány nebo sluneční hodiny. Jeho dílo pro křížovou cestu patří mezi nejvíce obdivované. Tvoří ho dva samostatné kamenné objekty. Ve větším je otvor ve tvaru kříže, kterým lze pohlížet na menší část tvořící vlastní kříž. Krajina zůstává stejná, kříž se mění podle toho, z jakého úhlu jej nazíráme – stejně tak i ten, který si životem neseme…

13. Druhý nejmladší ze skupiny sochařů, brněnský rodák Jiří Marek (1972) vytvořil dílo nazvané LÁSKY BOLEST. Marek studoval sochařství v Uherském Hradišti a v Brně a poté v letech 2006-2009 ještě restaurování soch na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho dílo představuje lásku života v uzavřeném kruhu. Ten ale může být rozseknut smrtí. Pak se velká láska změní ve velkou bolest. Kompozice ve tvaru kříže zachycuje poslední setkání Ježíše Krista s matkou Marií a Máří Magdalénou. 14. Předposlední zastavení je často obdivováno také pro své výborné umístění. Autorkou BRÁNY NADĚJE je Jaromíra Němcová (1959), pražská rodačka, sochařka, grafička, fotografka a restaurátorka. Studovala Akademii výtvarných umění v letech 1980-1988 u profesorů Axmana a Hanzíka. Působí jako pedagožka na Univerzitě Pardubice v ateliéru restaurování v Litomyšli. Její práce na příběhu představuje postavy, které se v pase zlomily, aby se navzájem opřely. Už mezi nimi není napětí, zvítězila opora. Branou je možné i pohlédnout vzhůru do bezbřehých nebes. Průhled branou, která je umístěna na jednom z nejvyšších míst, za příznivého počasí skutečně umožňuje vidět k severu až na hraniční hřeben Krkonoš. 15. Poslední dílo na cestě, zvané OBELISK, vytvořil sochař a restaurátor Jiří Kačer (1952), žijící v Hostivici u Prahy. Tento vyučený štukatér později absolvoval kamenicko-sochařskou školu v Hořicích a v letech 1975-1981 sochařství a restaurování soch na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho čtyřhranný obelisk je symbolem síly myšlenky a její schopnosti odolávat, podpořené vzájemnou soudržností a stálostí ve smýšlení. Za Obeliskem trasa moderní křížové cesty končí. Žlutá značka se stočí vpravo do podchodu pod tratí a pokračuje k železniční stanici Žireč, která je také možným východiskem k návštěvě areálu. V tom případě je směr jeho návštěvy opačný..