kaple sv. Vavřince

V každé stěně byla situována čtveřice toskánských pilastrů, na nichž spočívala hlavní římsa. V horní části stěn bychom našli polokruhem zaklenuté malé okno, přičemž na západní straně se nacházel polokruhový hlavní vchod v kamenném ostění a v římse nad obloukem byla kartuš s erbem Zárubů z Hustířan (později se zde měla nacházet kartuš s grambovským znakem, alespoň podle vzpomínek Roberta Krámského z roku 1937, ale podle všeho šlo o omyl a záměnu se zárubovským erbem). Uprostřed stanové střechy, dříve pokryté šindelem, byl umístěn osmiboký sanktusník, jenž nebyl oplechován, ale rovněž bychom na něm našli šindelovou krytinu. Mnohem hezčí býval interiér kaple, který byl 10,3 m dlouhý a 9,5 m široký. Ve čtveřici koutů byla umístěna vždy na rozích okosená kaplička, jež spolu s valenou klenbou dotvářela dojem zaklenutých pásů se stejným množstvím lunet, mezi nimiž bychom našli klášterní klenbu, typický produkt renesančního stavitelství, vznikající kolmým průnikem 2 valených kleneb na čtvercovém půdorysu. Pod dlažbou byla zřízena krypta, do níž však nebyl nakonec umístěn žádný nebožtík, jak se původně plánovalo. Zařízení kaple procházelo po staletí mnohými změnami, některé věci zmizely ve válečných obdobích, jiné kvůli položení objektu, kdy se nedalo uchránit před různými nenechavci, zejména v moderních časech, tj. po 2. světové válce. Oltář byl složen z jednoduché menzy, na níž se skvěla malba kamenování sv. Štěpána od pražského malíře Václava Kroupy z 50. let 19. století. Průčelí kaple pak zdobil dřevěný kříž a po stranách sošky Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého, což je doloženo vzpomínkou hněvčevského faráře P. Václava Kalaše z roku 1895. Na přelomu 19. a 20. století bylo vybavení interiéru již mnohem prostší a bylo tvořeno zejména polychromovanými dřevěnými soškami sv. Vavřince, sv. Františka a sv. Barbory, které sem věnovala v roce 1695 Barbora hraběnka Zárubová z Hustířan (viz http://depositum.cz/knihovny/pamatky/tiskclanek.php?id=c_7484). Ze všeho zmíněného se však do dnešních dob dochovaly pouze obvodové stěny s otvory pro okna a hlavní vchod, sám vedlejší vchod, snad vzniklý mnohem později, byl zazděn..

Zde je nutno dodat, že někteří autoři nevylučují ani jeho autorství, neboť zemřel 22. října 1684, tedy v době, kdy se předpokládá vznik objektu. Postavena byla nedaleko prýštícího pramene s železitou vodou, jenž byl brán jako léčivý, nákladem Františky Magdaleny hraběnky Zárubové z Hustířan, paní na Cerekvici, jež ji nechala zasvětit sv. jáhnu a mučedníku Vavřinci. Tato zakladatelka byla dcerou hraběte Kašpara z Grambů, zakladatele jezuitského chrámu v Hradci Králové, a manželkou Václava hraběte Záruby z Hustířan, pána na Cerekvici, Kostelci, Potštýně a Vamberku. Byla nesmírně zbožná a denně i za největší nepohody vystupovala na příkrý vrch, aby se ve své svatyni mohla zbožně pomodlit. Častěji v roce, zvláště v období velkých církevních svátků, zvala kněze jezuitského řádu, aby zde konali služby Boží. Zemřela roku 1689 v Cerekvici, kde byly královéhradeckými jezuity konány za spásu její duše třídenní smuteční služby Boží s kázáními. Jako vzpomínku na ni pořídila její snacha Barbora Ludmila, rozená hraběnka z Vrtby, v roce 1695 do kaple dvojici soch – své patronky sv. Barbory a patronky její tchyně sv. Františky. Později začala péče o objekt postupně upadat. Teprve ve 40. letech 19. století ho nechali obnovit svým nákladem bratři František a Štěpán Langrovi, kteří založili nebo rozšířili řadu zdejších nadací a na cerekvickém hřbitově nechali roku 1852 postavit kapli sv. Štěpána. V roce 1854 byla při silné vichřici drobně poškozena šindelová střecha kaple a vyvrácena trojice okolních statných dubů, takže na místě zůstaly pouze dva stromy. Až do 60. let 19. století sem přicházelo hojně procesí z okolí Cerekvice i z dalších částí kraje na svatovavřineckou pouť, třetí to cerekvickou v řadě. Jak vypadala, tak o tom zanechal časopiseckou zprávu Robert Krámský v oběžníku Hospodářsko-průmyslové jednoty okresu Hořického „Žatva“, jenž vyšel 21. října 1937: „A bývala to slavná pouť, kde se scházívala četná procesí v doprovodě kněží ze vzdálených míst a nepřehledné zástupy lidstva z nejbližšího okolí, jež zaplnily celé prostranství kolem kaple a kolem četných zábavních podniků při cestě z vesnice v tato místa. Po slavné bohoslužbě, konané zde právě jen o pouti, oddal se lid veselí a v družnosti zapomínal na strasti života.“

Pak již návštěvnost postupně ochabovala, čemuž dopomohlo i to, že za prusko-rakouské války obsadil kopec Lysici a kapli na jejím vršku prapor pruského 27. pluku pěchoty pod velením plukovníka Franze von Zychlinského a nechoval se tu zrovna dobře. Nastalo další údobí nezájmu a kaple se dostala do zuboženého stavu, kdy se na mnoha místech objevily ve zdech trhliny, kamenné obložení oken a dveří hrozilo pádem a dveře se pro svou zchátralost nedaly ani zavírat. Sám patron kaple se ocitl ve finančních těžkostech, takže s objektem nemohl nic udělat. Nebylo to však nic nového, protože již roku 1777 poukazoval autor latinské topografie „Antiquitas“ Jan Karel Rohn na zbědovaný stav kaple a napsal, že příčinou tohoto stavu je to, že kaple nemá nadaci. Nebyl to však problém neexistující nadace, ale častá vlastnická výměna cerekvického panství, což způsobovalo to, že nebyl kapli věnován přílišný zájem, takže její střecha byla prohnilá a vůbec vše nebylo v dobrém stavu, pouze u klenutí byla vidět mistrovská práce a díky němu se interiér objektu jakž takž zachoval. A nesmíme zapomenout také na různá vandalství, protože svrchu báně býval na jemném plechu vymalovaný sv. Vavřinec a ten byl neznámými lidmi rozstřílen. Až v roce 1887 došlo ke změně patronátních poměrů, protože Cerekvice přešla v držení Nejvyššího rodinného fondu, který na poděkování Bohu a na památku výročí 40 let panování císaře Františka Josefa I. dal důkladně kapli roku 1888 opravit (nová výmalba, mramorování a pozlacení oltáře, polychromování soch sv. Vavřince, sv. Františky a sv. Barbory, postříbření lampy, pozlacení kalichu, nově pořízený pluviál a oltářní koberec), což dokládal nápis nad vchodem: "OBNOVENO V JUBILEJNÍM ROCE 40-LETÉHO PANOVÁNÍ J. C. K. APOŠT. VELIČENSTVA CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA I., NÁKLADEM NEJVYŠŠÍHO RODINNÉHO FONDU. 1888." K posvěcení kaple kapitulním děkanem a generálním vikářem královéhradeckým Msgre. Eduardem Prašingerem došlo 12. srpna 1888 za účasti hořického vikáře a děkana Msgr. Bohumila Hakla. Ale kaple jako kdyby byla prokletá a přitahovala různá neštěstí. 10. června 1892 uhodil blesk do vížky, načež poškodil trámoví a sházel část šindelové krytiny. K zapálení vížky naštěstí nedošlo. Otvorem pro větrání sjel po drátě, na němž byla zavěšena lampa, do kaple, v níž nezpůsobil žádné velké škody. Poničil jen cementové sloupy pod kůrem a následně zmizel v zemi. Vedle toho byla vzhledem ke svému položení vždy poškozena za každé velké vichřice, jež cerekvickou krajinu zasáhla. 13. srpna 1905 zkolaboval hněvčevský farář P. Václav Kalaš, a to před cestou na Lysici, kde měl vykonat velké služby Boží. Od té chvíle byl upoután na lůžko a 5. září téhož roku zemřel. Později byla kaple na žádost posledního držitele cerekvicko-třebovětického panství vyhražena rodině rytířů z Kleebornů jako hrobka, k jejímuž zřízení však nedošlo. Jak vypadala za své slávy, když nebyla ještě chátrající ruinou, je popsáno v „Soupisu památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. XXXI. Politický okres novopacký“ od Antonína Cechnera:

„KAPLE SV. VAVŘINCE na Lysci, vršku as 5 minut od Cerekvice vzdáleného. Kaple vystavěna nákladem Františky Magdaleny hraběnky Zárubové, v druhé polovici XVII. století. (Obr. 31.)

Zevně prostá, omítaná stavba, stojí na obdélném půdorysu; o kamenný hladký trnož opírá se v každé stěně čtvero toskánských pilastrů, které nesou hlavní římsu. Ze stanové střechy (šindelové) vyčnívá osmiboký sanktusník, krytý též šindelem. Uprostřed západní zdi jest vchod v pískovcovém ostění, svrchem půlkruhem přepásaným. V římse nad obloukem vsazena v kusý štít kartuš se znakem Zárubovým. Nad vchodem a uprostřed ostatních tří zdí jest okno v kamenné obrubě, svrchem půlkruhové. Zajímavě řešen jest vnitřek, 10.30 m dlouhý a 9.50 m široký. V každém ze čtyř koutů vestavěna jest malá kaplička, přes roh okosena, čímž vzniknou kolem oken čtyři, valenou klenbou zaklenuté pásy, otvírající se do kaple čtyrmi lunetami; prostora mezi lunetami sklenuta klášterní klenbou. Výprava jest zcela jednoduchá. Na oltáři stojí dřevěná soška sv. Vavřince a po stranách na konsolkách sošky sv. Františka a svaté Barbory. Všecky tři – nevalné ceny – jsou polychromované. Poslední dvě darovala sem Barbora hraběnka Zárubová z Hustířan r. 1695.“

V zaniklé osmiboké věžičce býval zvon, který byl zrekvírován za 1. světové války. Kaple mívala též své varhany. Původní nástroj vznikl někdy kolem roku 1800 a opraven byl v roce 1888 Karlem Guthem z Prahy a roku 1902 varhanářskou firmou Rejna-Černý z Prahy-Královských Vinohrad. Jinak se s objektem mnoho nedělo. Naposledy byl objekt opraven v roce 1937 patronátním úřadem ve Smiřicích, ale konání poutí na Lysici je doloženo ještě za německé okupace. Kromě toho sem mířily různé výpravy turistického charakteru a rovněž vyjížďky Janákova selského banderia, většinou vždy o svátku Tří králů. Hrálo se zde však i divadlo a konaly různé koncerty, např. 1. července 1934 tu cerekvičtí sokolové uspořádali operetu Marina, kterou sehrál dramatický odbor Máj z Jaroměře. Po osvobození se však na ni již zapomnělo, takže roku 1957 upozorňoval MNV v Cerekvici odbor pro školství a kulturu rady KNV v Hradci Králové na havarijní stav objektu, ale od té doby se nic nedělo. Sama obec dala přednost počátkem 60. let 20. století vybudování areálu lysického přírodního divadla, kde se hrálo divadlo a promítaly filmy, ale stav kaple ji tolik nevzrušoval. Další upozornění pochází z roku 1970 od SÚPPOP v Praze, které připomínalo KSPPOP Východočeského kraje se sídlem v Pardubicích, že je kaple ve velmi špatném stavu, ale výsledek byl stejný jako před lety. Roku 1971 se zřítila střecha kaple, takže do ní začalo téct a přírodní vlivy udělaly své. O 20 let později objekt zakoupil Milan Suchý z Lukavce u Hořic, který se chtěl pokusit o jeho záchranu, z čehož nakonec nepřízní osudu a vandalismem druhých sešlo. 18. února 1993 byla kaple sice prohlášena za nemovitou kulturní památku, protože její kvalitní architektura „má souvislosti s tvorbou C. Luraga“, ale 22. června 2011 došlo ke zrušení tohoto prohlášení (s platností od 15. července téhož roku), protože z objektu se stala ruina a vše kvalitní, zejména kamenné prvky (ostění oken, dórské pilastry s odsazeným pískovcovým soklem a profilovanou hlavicí, 2 půlkruhově sklenuté portály zazděných vchodů a půlkruhově sklenutý portál v edikule s nadpražní římsou a rozeklanou supraportou s erbem uprostřed plochy), bylo z něj odcizeno. Své dny má tak tato kaple již sečtené, což můžete vidět z přiložených fotografií. Použité zdroje:

Otakar Jedlička, Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866. Díl prvý: Do bitvy u Králové Hradce, 1883;

Otakar Jedlička, Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866. Díl druhý: Bitva u Králové Hradce, 1883;

Kolektiv autorů, Národopisný sborník okresu Hořického, 1895;

Josef Horák, Topografický popis všech osad hejtmanství Kralohradeckého, jenž obsahuje soudní a berní okresy: Kralohradecký, Hořický a Nechanický, 1877; Kolektiv autorů, Národopisný sborník okresu Hořického, 1895;

Antonín Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. XXXI. Politický okres Novopacký, 1909;

Josef Kurka, Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecese Litomyšlská (Místopis církevní do r. 1421), 1914;

Emanuel Poche, Umělecké památky Čech. 1. A-J, 1977;

Petr David a Vladimír Soukup, 777 kostelů, klášterů, kaplí České republiky, 2002;

Tomáš Horák, Varhany a varhanáři Jičínska, 2008..