Dobřenice

Bojislav Dobřenský z Dobřenic, který jako velitel braniborského vojska se rozhodující měrou podílel na porážce Turků u Vídně r. 1683 byl pro své služby císařem, spolu se svým strýcem Rudolfem Dobřenským povýšen do panského stavu. Pravděpodobně Ferdinand Rudolf Dobřenský z Dobřenic dal na místě původní tvrze postavit po r. 1693 barokní zámek. R. 1863 byly Dobřenice exekučně prodány v dražbě a koupil je Karel Daniel Weinrich, který dal část starého zámku zbořit. Na zbytku původního zámku byla kolem r. 1900 provedena nástavba. V letech 1865 – 1868 postavil Weinrich na pozůstatcích zbylého zámku jednopatrovou vilu, nový zámek. Před zámkem je brána se sochami lvů, pocházející z 20. století. V padesátých letech byl zámek sídlem šlechtitelské stanice Výzkumného a šlechtitelského ústavu řepařského. Nyní je v zámku a v přilehlých hospodářských budovách umístěna jezdecká škola a chov koní.

Jeden z čápů narazil v mlze na větev a zranil se tak, že nebyl schopen dalšího letu. Druhové jeho ani nezpozorovali, co se mu přihodilo, a tak zůstal tu mladý, statný čáp sám a bez pomoci. Však přece se našel kdosi, kdo se ujal nebohého a zachránil ho před smrtí hladem. Byl to Předbor, syn rytíře Petra, dobřenického pána. Vyšel si záhy ráno na lov, doufaje, že v mlze spíše přiblíží se k zvěři a zasáhne ji šípem. Cestou zahlédl zraněného čápa. Překvapený čáp se ani nepokusil o útěk, avšak, když se k němu mladík přiblížil a chtěl ho uchopiti, bránil se zoufale, sekaje po rukou Předborových svým dlouhým, ostrým zobanem. Leč boj byl marný. Než se nadál, byl uchopen a zdvižen do výše. Předbor, zpozorovav jeho zranění, vzal jej opatrně v podpaždí a odnesl jej domů. Na dobřenické tvrzi věnovali zraněnému čápu všemožnou péči, aby se brzy zhojil. Krmili ho a donášeli k rybníčku, aby se tam mohl vykoupati. Když poznal, že s ním dobře smýšlejí, ochočil se a zvláště k Předborovi přilnul a vděčně se k němu tulil. Netrvalo dlouho a pozdravující se čáp byl na dvoře dobřenickém jako doma. Rejdil po dvoře, vysmýčil kdejaký kout, proháněl drůbež, škádlil psy. I dali mu jméno Šotek. Zvykl si na to jméno tak, že přiběhl, kdykoliv na něho zavolali: „Šotku, Šotečku!“

Jak jeho křídla sílila, zrovna tak rostla i touha po rozletu, po rybnících, bažinách, po svobodném lovu…Jednoho dne se rozběhl po dvorku, zamával křídly, odrazil se nohama a vznesl se do výše. Zakroužil nad tvrzí, jako by dával „sbohem“, zamířil k rozbředlým lukám. Nerozloučil se však navždycky. Po několika dnech se vrátil, přivedl si družku a počal si na střeše tvrze budovati hnízdo. Předbor jásal radostí a s ním se radovala i celá rodina rytířova, majíc to za znamení, že se jejich domu bude povždy držeti štěstí. Bezstarostné, poklidné časy neměly však stálého trvání. Jednoho dne došel od krále rozkaz, aby se Předbor dostavil s lidem zbrojným do Prahy a vytáhl proti Turkům, kteří se zmocnili Svaté země a všemu křesťanstvu hrozí záhubou. Předbor se rozloučil s Dobřenicemi, zavolal si naposledy na Šotka a pohladil ho po hebkém peří, jako by mu svěřoval svůj rodný statek do ochrany. Přidružil se k vojsku královskému a vytrhl s ním do pole proti nevěřícím. Přečetná byla nebezpečí, jež hrozila vojsku, blížícímu se ve stálých půtkách jen zvolna k cíli daleké cesty. Vojín po vojínu hynul nepřátelskými zbraněmi i nemocemi, klesal únavou anebo upadal neopatrností do zajetí a byl pak prodán Turky do otroctví. Jednoho dne došlo i na Předbora. Byl zaskočen zrádným nepřítelem, zajat a poslán do Missurie do otroctví. Dva a dva spoutáni k sobě byli zajatci vedeni nehostinnou zemí a prodáni pak v Missurii zlému, lakotnému pašovi. Těžké dni nastaly Předborovi ve službách bezcitného pána. O bídné stravě, o hrsti ztuchlé rýže musel do únavy pracovati, večer pak spoutali ho okovy, by jim nemohl uprchnouti, a nechali ho spáti na holé zemi. Dlouho tak strádal tělesně a hynul i steskem a touhou po domově, nemoha se nijak vyprostiti z otroctví, neboť ukrutný paša požadoval za jeho propuštění tři měšce zlatých dukátů. Měsíc po měsíci, rok po roce plynuly v utrpení a beznaději. Nad Missurií táhlo již třetí jaro od té doby, kdy opustil Předbor svoji vlast. Zase objevovala se vysoko v oblacích hejna ptactva mířící k severu a Předbor posílal po nich pozdravy vzdálené domovině. Jednoho dne, když pracoval na zahradě, spatřil nad sebou hejno čápů. Napadlo ho, není-li snad mezi nimi i Šotek, jehož kdysi zachránil před zahynutím a s nímž se pak celá tvrz spřátelila. I vetkl rýč do země, a přiloživ dlaně k ústům, zavolal proti hejnu:

„Šotku, Šotku, Šotku!“

A hle, jaký se tu stal div! Jeden z čápů se odloučil od svých druhů, zakroužil nad zahradou, a když na něho Předbor znovu zavolal, spouštěl se níže a níže, až se konečně snesl k nohám Předborovým. Nebylo pochyby, byl to Šotek, věrný host a přítel dobřenické tvrze. Tu napadlo Předbora, že by mohl Šotek donésti na rodnou tvrz zprávu o jeho zajetí a tak mu přispěti k záchraně. Strhl rychle se stromu kůry, napsal na ni zprávu pro svého otce a připevnil ji tkanicí čápovi na krk. Pohladil ho, řekl mu:

„Leť, Šotečku, pozdravuj mi moje Dobřenice a šťastně tam vyřiď můj vzkaz! A dej pozor, abys cestou nezahynul, neboť na tvém životě závisí teď i můj!“

Šotek se přitulil k Předborovi, jako by byl jeho slovům porozuměl, a pustil se v další rychlý let, sledován Předborem, jak se stále zmenšuje a konečně jako nepatrný bod se ztrácí v modrých dálavách. V Dobřenicích se již počínaly jarní práce, v dědině se opět rozléhal veselý zpěv, jen na tvrzi bylo neveselo. Dobřenského pána skličovaly myšlenky na trpký osud jeho syna, který se dosud nevrátil domů, ačkoliv již dávno bylo po vojně. Kromě zprávy, že upadl do zajetí, ničeho jiného se o něm nedoslechl. I domníval se, že zahynul v zajetí, a v duchu se rozloučil s myšlenkou, že se s ním ještě kdy shledá. Jednoho dne – bylo to již dávno po svatém Řehoři, kdy čápi letí přes moře – zakroužil nad čtvrtí čáp. Všichni mu radostně pohlédli vstříc. Poznali, že je to Šotek. Však se Šotek již spouští nebojácně ba dvůr a rovnou míří k šafářovi. „Copak to máš, Šotku, na krku?“ podivil se šafář. Rozvázal tkanici, sňal kůru, a když zpozoroval, že jest na ní cosi napsáno, donesl ji panu Dobřenskému. „Hle, co s sebou přinesl Šotek z jižních krajin.“

Pan Dobřenský se chopil kůry, a jak četl slova do ní vepsaný, ruce se mu pojednou rozechvěly a z očí mu vytryskly slzy. „Předbor poslal zprávu, Předbor žije!“ zvolal vzrušeně a přečetl všem, kdož se kolem něho shromáždili, Předborův vzkaz. Dal si ihned sedlati koně, vzal s sebou tři měšce dukátů a pospíšil ke králi do Prahy, aby mu oznámil radostnou zprávu a požádal ho, aby vypravil poselství do Missurie, které by jeho syna vykoupilo z otroctví. Dříve ještě, nežli se čápi rozloučili s polabským krajem, byl Předbor na své rodné tvrzi a těšil se ze svého šťastného zachránění. Čáp Šotek spatřiv ho, snesl se mu k nohám a zaklapal zobanem, jako by ho vítal a zároveň se radoval, že splatil takto svůj dluh. Na památku milého Šotka zvolil si pak Předbor znak, na jehož modrém poli bylo viděti stříbrného čápa s červenou nohou, zdviženou vzhůru.