Velký Vřešťov

století, kdy byl vybudován novější hrad blíže stejnojmenné vsi. Důvodem přesunu sídla byly zřejmě malé rozměry ostrožny, které neumožňovaly další stavební rozvoj..

Nad ním vypíná se vysoký homolovitý chlum, jehož severní a západní boky příkře spadají: homole tato, jež tiché údolí nemálo krášlí, nesla za dob minulých hrad, z něhož jen málo památek zbylo. Dosud zbyly z něho mohutné náspy a hluboké příkopy, kteréž volnější svahy homole na jižní a východní straně objímají. Ti, kdož ke hradu vcházeli, překročili příkop na jižní straně po nějakém mostě a vstupovali po cestě, kterouž dosud dobře znáti jest, obcházejíce vrchol chlumu mezi ploty a hradbami, až se octli zase na jižní straně u pevné brány těžkým hřebenem zavřené. Nyní nevadí již nic příchozímu, neb dávno se brána, věž, domy a hradby sesuly a v prach sesypaly, ledva na tom místě elliptickém (53 m. dlouhém a 44. m. širokém) památku spatříš, že tu stávalo kolikero stavení, neb i ty sklepy, kteréž tu před lety bývaly, se provalily a zůstavily jen prohlubně. Hradiště i boky jeho posázeny jsou ovocnými stromy. Hrad Vřešťovský postaven jest asi na počátku 14. století, možná i již ku konci předešlého století. Mutina Vřešťovský znám byl pro boje, kteréž asi r. 1280 s rotami braniborskými u Hořiněvsi sváděl. Vojek ze Vřešťova a Albert, syn Rubina z Ryzemburka, založil roku 1348 oltář a kaplanství při kostele Chotěbořském. Dotčený Rubin měl manželku Luchardu neb Luchnu (bezpochyby z rodu pánů ze Vřešťova), kteráž se v letech 1360-1370 jako paní na Vřešťově a Chotěbořích, jsouc již několik let vdovou, připomíná. Táž potvrdila klášteru Jaroměřickému smlouvu, kterouž byl s n. manželem o nějaké dědiny učinil. Vřešťovské panství ujali po ní tři synové: Albert jinak Aleš, Aleš druhý a Beneš. Nejstarší z nich, který se roku 1355 jako pán na Třebešově připomíná, zemřel před rokem 1378; bratr jeho Aleš držel potom Vřešťov až do roku 1379 nedílně s Benešem. Roku 1378 dne 24. prosince založili oba bratří nový oltář sv. Kateřiny v kostele Vřešťovském, jejž nadali platy v Manivicích a Bohanově Lhotě, aby oltářník za duše bratra Alše a manželky jeho Kačky mše svaté sloužil. Beneš nabyl zboží Krčínského a spravoval v letech 1389-1395 zboží Vřešťovské sám; r. 1395 měl nějaké jednání s farářem Libčanským, jemužto dal za předešlé desátky jistý plat, a r. 1401 prodal plat ve Kněžicích (Kněžičkách) faráři Chotěbořskému. Asi roku 1402 dosáhl Aleš, syn jednoho z dotčených Alšův, let svých, po čemž mu strýc jeho Beneš panství Vřešťovského postoupil. Týž se vyskytuje potom často jako patron kostelův a oltářů ve Vřešťově a Chotěbořicích a přenesl roku 1408 plat, kterýž k oltáři sv. Kateřiny ve Vřešťově ze vsi Bohanky vydáván byl, na ves Jerce. Proslavil se obzvláště za válek husitských. Byl předním původcem shromáždění lidu či táboře, který se r. 1420 dne 25. června na Kunětické Hoře sešel; odkud vedl lid shromážděný po zatáčkách ke Hradci, jehož se lstí a náhlým přepadením zmocnil. (Hleď toho na str. I. 54.) Byl také jeden z těch, kteří se starali o uvedení do země krále polského, k němuž sám šestý poslán jest. Jsa jedním z hejtmanů Hradeckých a bratří Orebských vytáhl toho roku k Opatovicům, chtěje klášter zdejší ztéci, ale odbit jest krvavě. Po smrti Žižkově, kterýž byl r. 1423 nejvyšším hejtmanem bratří Orebských či potom tak zvaných Sirotkův, stal se Aleš takořka hlavou jednoty té, a poněvadž byl sice rodu starožitného, ale nebohatého (a za ním se jiní mocnější lépe zakrývati mohli) a mezi výstředními a vlažnými jako uprostřed stál, zvolen jest r. 1433 dne 1. pros. „pány a hejtmany vojsk a zemany, městy i obcemi království Českého a markrabství Moravského“ za správce a vladaře zemského a přidáno mu 12 osob, aby mu radíce působily obecné dobré národu. Od té doby držel pan Aleš se stranou mírnější proti jednotě Táborské, zejména i v bitvě Li panské. Přijetím Sigmundovým za krále českého (roku 1436) skončilo se vladaření Alšovo. Ve slavném shromáždění (dne 14. srpna) učinil nejprve pan Menhart z Hradce řeč k zemskému správci, děkuje mu jménem stavů za věrnou a snaživou péči, kterouž vedl o dobré

obecné i o česť národa, a prosil jej, aby již propustil stavy ze slibův a přísah jemu jakožto správci učiněných. Pan Aleš mluvil o upřímném snažení svém, opatřiti pokoj a řád v zemi a posloužiti ku prospěchu koruny, a vzdal moc a právo své do rukou císařových, jemu poroučeje sebe i veškeren národ. Císař učinil jej potom nejvyšším písařem a zastavil mu čtyři vesnice kláštera Opatovského. Ještě potom jezdíval na sjezdy krajské a sněmy zemské, jsa též sám čtrnáctý mezi těmi, na něž rytířstvo volbu nového krále přeneslo (r. 1440). Pan Aleš vykročil z tohoto živobytí r. 1442 dne 4. června. Zůstali po něm dva synové: Aleš starší a Aleš mladší, z nichž měl tento některé menší statky, zejména i r. 1482 Mokrovousy. Aleš starší ujav se Vřešťov i Krčín přijal na sebe bezpochyby povinnosť mladšímu bratru hotové peníze splatiti, ale že k penězům přijíti nemohl, zastavoval statky své. Vřešťov prodal strýci svému Janovi Lapkovi z Ryzemburka vymíniv si právo, aby jej mohl vyplatiti; ale když potom peníze na hotově měl (r. 1462), nešlo to tak hned, a Lapka učinil dosti závazku svému teprve tehda, když se byl toho Aleš dosoudil. Ledva vyplatil Vřešťov, prodal jej šmahem Janovi Zajíci z Hazemburka. Když se pán tento nad přísahou a povinností svou zapomněl, vytrhli Hradečtí ke hradu Vřešťovskému, jehož (r. 1467) po nějakém čase útokem dobyli. Osudy Vřešťova po kolik let potom zběhlých nám známy nejsou. Ku konci téhož století seděl na něm Věnek Kordule ze Sloupna, kterýž se naposled r. 1492 připomíná. Po jeho smrti zůstali čtyři synové. Starší dva, Jan a Hynek nesrovnávali se s mateří a poručníky bratří svých nezletilých Purkarta a Jindřicha, až je i k soudu zemskému poháněli. Z těch příčin nalezl soud zemský, aby byl statek otcovský rozdělen a do té doby, aby jej společně opatrovali. podlé toho dostali starší bratří za svůj díl hrad Vřešťov se dvorem popl. a městečko, vsi Vilantice, Žiželeves, Rožnov, Dubenec, Miřejov, Sedlce, Maňovice, Doubravu, Chlumek, Hořičky (?), Bukovník, Zálezly, Jerce a Bohaňku, a mladší bratří zboží Kozojedské. Starší bratří rozdělili se potom ještě jednou, a každý z nich vzal polovici hradu a panství. Starší Jan držel kromě toho zboží Vrchlabské a Žírec; jedinká dcera jeho Kordule Tetaurova ze Sloupna prodala r. 1521 (vkl. dne 27. února) polovici svou Vřešťova hradu, dvoru a městečka, vsi Žiželeves, Bohaňku, Doubravu, Maňovice, Jerce, Chlumek, Zálezly, Dubenec a Bukovník, celé i necelé, strýci svému Purkartovi. Druhá polovice Hynkova dostala se po jeho smrti bezdětné dvěma bratřím jeho ještě žijícím, a když pak k podělení přišlo, dostaly se Purkartovi půl Vřešťova, ves celá Miřejov a čásť vsi Sedlec. Tak držel celé panství Vřešťovské, od něhož čtyři vesnice odprodal. Roku 1544 obnovil manželce své Mandaléně věnný zápis na 600 kop, kterýž jí byl před lety na zboží Vřešťovském učinil, a zemřel nedlouho potom. Purkartovi synové Věnek a Vácslav rozdělili se v prosinci r. 1548. Onen dostal zámek Vřešťov všechen i s kopcem a stavením, dvůr pod zámkem, pivovár, mlýn podhradní, městečko s domem panským s kostelem, ves Vilantice, podací na Chotiborkách a člověka pod Bukovinou. Vácslav obdržel Žiželeves a některé vesnice, a poněvadž tu bytu pro něho nebylo, vymínil si, aby až do sv. Havla příštího v jistých světnicích na Vřešťově bydleti a studnice tudíž užívati mohl. Věnek hospodařil dobře, koupil statek Nepo kojnický a zemřel r. 1570, odkázav v posledním pořízením svým (r. 1569, 11. prosince) všechen statek dětem svým mužského pohlaví. Hned po smrti jeho dělen jest statek Vřešťovský mezi 6 synů jeho a poněvadž byl statek na tolik dílů skrovný, obdrželi díly na Vřešťově toliko bratří Vácslav, Jindřich a Věnek, a ostatní odbyti, tuším, penězi. To se povedlo, tuším, skrze pletichy vdovy Kateřiny proti synu nevlastnímu Purkartovi, „kterýž se pokládá a býti praví syn dědic nejstarší.“ Dceři n. Albrechtově Markétě a poručníkům jejích Markétě Zachářové ze Sloupna a Věnkovi zapsal Vácslav r. 1598 summu 3000 kop míš. na své polovici hradu Vřešťova; po téže paní Markétě zdědil statek Jeřický. Toho roku (dne 31. prosince) prodal Karlovi Zárubovi z Hustířan les Bukovinu. Po smrti Jindřichově našlo se na dílu jeho (dvořích kmecích s rybníky a lesy) drahně dluhů, pročež díl jeho (roku 1600 dne 27. července) skrze pány od soudu zemského nařízení Věnkovi za 8800 kop míš. prodán. Tento hospodařil moudře a šetrně, držel také Rodov a za posledních let svého živobytí celé panství Vřešťovské, jsa poručníkem a opatrovníkem Jana Purkarta, syna n. Vácslava. Témuž sirotku zapsal (r. 1610) na Vřešťově dluh, a když přišed r. 1613 k letům požádal na Věnkovi dílu otcovského, vydal mu (vedlé smlouvy dne 30. září učiněné) 2900 kop míš. na jistotách a 1309 kop 24 gr. míš. úroků zadržených. Učiniv r. 1616 na hradě zdejším poslední své pořízení zemřel r. 1618 a pochován vedlé manželky své v kostele Vřešťovském, kdež byl r. 1615 úředníkem jeho Jan Duchek Borovnický kamennou kazatelnu svým nákladem zřídil. Věnkův syn Zikmund Jindřich provinil se v letech 1618-1620 jen malou měrou, pročež odsouzen (r. 1623, 13. března) k manství. Ale k přijetí léna nikdy nepřišlo, poněvadž se Zikmund tomu vyhnouti dovedl, užívaje v tom všelijakých úskoků právních. Roku 1626 ohlásil, že by do žebroty přivedl a třeba až do smrti vězněm zůstával; i žádal, aby mohl povolně stateček svůj prodati a věřitele spokojiti. Oznámeno mu, aby tu kdež náleží, se postavil, taxu statku svého složil a dále vedlé císařského poručení, „ač nechce-li té od JMC. jemu učiněné milosti a statku jemu k manství zůstaveného propadnouti a ztratiti,“ se zachoval. po dvě léta prodlužována mu lhůta. Roku 1628 podal v té příčině novou supplikaci dokazuje, že na témž statku jest více dluhů, než zač šacován jest. Konečně (r. 1630, 30. června) byl dán rozkaz, aby byl statek Vřešťovský prošacován. Takovým způsobem dovedl toho, že mu byl statek skrovný, k němuž mimo zámek jen městečko Vřešťov s pivovárem, mlýnem a dvorem a ves Vilantice patřily, r. 1631 prozatím z léna propuštěn. Zikmund Jindřich zemřel roku 1638 asi na konci měsíce dubna, odkázav posledním pořízením svým (vzdělaným na Vřešťově dne 31. ledna) statek svůj všechen synům svým. Ale za nedlouho zavaleny jsou dědicům veliké těžkosti, poněvadž zaplacení pokuty za účastenství v rebelii ještě nebylo vyřízeno. Dědicům Zikmundovým zabrán Vřešťov po druhé, a za administratora jeho i statku Studnického konfiskovaného nařízen Gerhart Lux z Luxenšteina. To vše vykonáno před rokem 1652. Roku 1660 vloženi byli, což i přes odpor Evy Kordulové, rozené Lehnarky, vykonáno. Již za doby administrace nebydlel držitel na Vřešťově, poněvadž tu byl byt poněkud těsný a přístup k němu nepříliš pohodlný. Když pak po smrti Luxově statek Vřešťovský (r. 1675 dne 16. září skrze pány k tomu nařízené Janovi ze Šporku prodán byl, nemohlo se již na starém hradě s bezpečím bydleti. Pustý hrad hynul, jeho zdi sesouvaly se po bocích kopce, a kde nešlo samo od sebe rychle, tam valně pomáhala ruka lidská; neb i minulí věkové měli své „moderní požadavky.“ Již před sto lety nebylo na Vřešťově nic více, než jeden provalený sklep a něco málo zdí. 2. Příběhy Ryzemburské a Kordulovské. Kterak manželství u předků našich uzavíráno a okvaseno bývalo, již jsme jednou (I. 183) vypravovali. Přese všechny smlouvy a potvrzení církevní byl svazek tento druhdy velmi volný, neb z dějin středního věku známo jest, že panovníci nejednou anobrž začasté manželky své odpuzovali a jiné pojímali, a že jich v tom mocní a bohatí následovali. Stávalo se to často i se svolením církevním, dokud tato v područí světském zůstávala, a někdy i po tom, když si byla církev moc světskou podmanila. Příčina toho spatřuje se zajisté v tom, že církev z důležitých příčin někdy nešváru toho a nevázanosti dopouštěla. Vždyť jest známo, že poprvé, tuším, odepřeno Jindřichovi VIII., králi anglickému, aby mohl manželství s Kateřinou Aragonskou zrušiti; a že se naopak stalo u císaře Napoleona I., tohoť jsou ještě pamětníci. Co se našich panovníků dotýče, připomenuti buďtež králové Přemysl I. a II. O Markvartovi ze Záluží psáno jest ve starých pamětech, že si vzal první manželku r. 1353 a druhou později, ještě za jejího živobytí, a že se k němu r. 1377 obě hlásily; i mohlo by se drahně jiných příkladův uvésti. Do podobné věci zapletl se i jeden potomek starých pánů Vřešťovských. Voršila jinak Ofka z Kuncdorfu vychována byla u Burjana Labutě ze Švamberka na hradě Řebříce, později dána byla na Hořovice, a když si pán zdejší stýskal, nevěda kam jí má díti, poslal pro ni Burjan pacholka a ten ji na koni přinesl. Po nějakém čase žádali jej konšelé nějakého blízkého města (Rakovníka ?), aby ji dal za nějakého kožešníka; i slíbil tak učiniti a provdal ji za 4 neděle. V Praze poznal Voršilu Aleš z Ryzemburka a pravil jednou k ní: „Milá Ofka ! pojeď se mnou, zdám se s tebou.“ Natoť jela s ním. Když Aleš jednou z tvrze své Mokrovous do Prahy odjel, uloudil Voršilu Jiří Hořinka z Třesovic a oddal se s ní; neb mu nalhala ona, že se pán její v Praze žení. Oddával je na Třesovicích kněz Jan Chlumecký. Když se vrátil Aleš z Prahy, poslal k Hořinkovi, aby jemu Voršilu vrátil, že se mu list na 200 kop ztratil. I navrácena jest potom Alši, a Když se spolu jednou nepohodli, odpudil ji od sebe. Věc ta přišla konečně před soud kněze děkana kraje Hradeckého, před nímž stály obě strany se svými přátely. Tu domlouvala Voršila Alšovi řkouc, „že si pán a muž můj zdávaný a nikdá bych se toho nenadála, abys mě měl opustiti a se mnú nebyti a jiné ženiny sobě chovati.“ I pověděl Aleš, že sobě ku potřebě čeledi chová, a „že s tebou býti nechci, neb ty máš muže jiného zdávaného, Hořinku řečeného.“ Odpověděla Voršila: „Milý pane Alši ! ne taks mne vymluvil z Prahy, víš dobře, žes mi sliboval, že se se mnou zdáš, a řekls mi:,Milá paní Ofka, když ke mně přijedeš, chciť tomu všemu dosti učiniti.‘“ Pravil Aleš: „Mluv pravdu a nemluv křivdy, však neříkají Ofka, všakť říkají pravé jméno Voršila, a nepokážeš toho žádným člověkem, bychť sliboval se s tebou ze zdáti.“ Tu učinil děkan otázku na Alše řka: „Pane Alši ! táži se tebe pode ctí i pod duše zatracení, jestli paní Ofka tak s tebou řádně knězem oddána a na jaký způsob a na jaká slova jsi ji z Prahy vymluvil.“ Řekl Aleš: „Na ten, aby byla se mnou do vůle a své, a když by chtěla ode mne, že ji zase pošli, kdež chce.“ Tu se ptal opět děkan Alše, zdával-li jest se sní. Odpověděl: „Že sem se sní zdal, neb sem znal, že mi toho žádná škoda není, poněvadž prve muže má zdávaného.“ Tuť jej pomatovala Ofka řkouc: „Se mnou slib prve máš a skrze ten slib mám k tobě lepší právo než on, a jestliže se mnou se oddati nechceš, pánu Bohu přísahám, žeť tě zabím.“ Tu Aleš vysokými slovy klel, že jí nesliboval, když k němu z Prahy jeti měla, by se sní oddávati chtěl. Jda pryč se světnice ohlédl se Aleš zase a pověděl: „Proč se neptáš na muže prvnieho, však se doptáš, že máš ještě prve zdávaného s sebou, než Hořinku; ptej se jinde ještě víc, snad se doptáš třetího muže.“ I řekla Ofka: „Milý pane ! můžete mluviti, co chcete, a že to vše činíte té ladře (kobyle ?) a oslici, kterouž jste sobě zvolil.“

Kněz děkan nemoha jich smluviti, uručil je pod 50 kopami, aby stáli před administratorem v Praze. Aleš nestál a propadl základ, z něhož Ofka Alšova strýce, kněze Samuele z Ryzemburka (r. 1507), po smrti Alšově poháněla. Když Aleš ke smrti pracoval, vzpomněl si přece na Voršilu a odkázal jí mnohé věci, jako záponu, páteř korálový s přímem pozlaceným, dva drahé kameny, peníz vyražený na stříbře, plešek stříbrný, kosť jednorožce, čechly tři kmentové, dva koberce (bílý a žlutý), dvě čepice kuní, dva punty (kuní a labutí), knížky patery, váček kupecký, měšec s pásem, dvě truhlice okované, stolici s puklami, tři kotlíky, dva kotrkaly (štíty jízdných), pavézku, dřevce, hevery, dvě kuše, svícen měděný, čtyři polštáře kožené, dvoje prachoví, čtyři podušky, prostěradlo, stoly, lože. Těch věcí se Ofka teprve r. 1510 na Janovi Černčickém z Kácova dosoudila. Něco podobného, jako tu bylo vypravováno, v rodině Kordulův se nestalo, ale přes to byli přece velice bujní. Mírný jenž se někdy pychu dopustil, rozkázav lidem svým, aby v cizím lese honili zajíce s tenaty. Strýcové a potomci jeho byli mnohem bujnější Jan Kordule ze Sloupna, Vácslav z Pařízku a Beneš ze Sedražic učinili (před r. 1535) půtku a výtržnosť v Novém městě Pražském na jistém radním, jejž posekali. Konšelé byli přijeli na saních k jich hospodě, t. j. domu, ve kterémž bydleli, a nechavše pacholka na saních vešli do světnice. V tom přišli dotčení tři výtržníci, připíjeli pacholku, konvici jemu k ústům přirážejíce a potom se zbraní potrhajíce braně obnažili. Když konšelé vyběhli a napomínali jich, aby toho nechali, činili pobídky, a poněvadž i konšelé kordův svých dobyli, přišlo k půtce. Jan činil v městě Hradci mnohé svády a výtržnosti: konváře jednoho a několik sousedů zbil, svícen mu zsekal, na manželku se potrhoval a purkmistru i radě pohrůžku činil. Když potom rychtář městský ten hluk staviti chtěl, slíbil mu sice Kordule, že pokoj zachová, nicméně však jednoho starého člověka zúmyslně zbil, a kdyby mu byli předešle tesák nevzali, kdo ví, jak by se byl k němu zachoval. Hradečtí vznesli věc tu na hejtmany království; tito jej pak napomínali, aby se mírně choval; na místě toho zahrozil oněm řka, „že o tom to město zví, co se tu stalo,“ a purkmistru zvláště vyhrožoval. Žádali tady Hradečtí za opatření, „poněvadž se to často u nich zbíhá, aby se z lehkých příčin o to jiní nepokoušeli.“ Kordule vzat jest v Praze na závazek, aby šel na Černou věž, a potom musil slíbiti, že Hradeckým ničím škoditi nebude. Nesměje Hradeckým škoditi opověděl jim přece, ale jen v duchu, čekaje na příležitosť, aby se komukoliv z nich pomstil. Příležitosť naskytla se mu brzo. Sněmy zemskými zapovídáno bylo nositi dlouhé ručnice kromě svých gruntův a na cizích jen tehda, byli-li to vojáci aneb když lidé nějakého škůdce honili. Zastihl-li kdo někoho s dlouhou ručnicí na svých gruntech, mohl jej proto ke komornímu soudu z pokuty poháněti, a mnozí tak ze msty činívali. Asi r. 1540 vysláni byli drábi Hradečtí (t. j. lidé najetí za vojáky) do Pardubic, aby tam byli vymustrováni; někteří sousedé vzavše ručnice šli s nimi a provázeli je do Vysoké. tu se zastavili v krčmě ve světnici a nechali za sebou ručnice na lavici. V tom přijel Jan Kordule, sedl si za stůl a kázal si vajec navařiti. Ohlížeje se ve světnici uzřel Hradecké s ručnicemi, a poněvadž mu to bylo vhod, pokřikl na jednoho z nich, Jana Hřiba: „Půjčiž sem té své ručnice.“ I učinil Hřib tak. Tu pravil Kordule: „To je ničemná ručnice, půjč mi té druhé.“ Tedy mu podal ručnici jiného souseda. „To je ručnice pěkná a dobrá,“ pravil Kordule a ptal se, je-li nabita. Řekl soused, že jest. I otevřel si Kordule okno a vystřelil. Potom řekl ke přítomným: „Páni ! buď vám to svědomo, že teď Hradečtí chodí s ručnicemi proti zápovědi.“ Když potom vsedal na koně, prosili ho Hradečtí: „Pane Jene, nečiňte nám toho, však sme chudí tovaryši.“ I pravil on: „Páni milí ! potud hůlka vyvržena.“ I jel pryč a pohnal potom dva sousedy z nošení ručnic. Jednou přijel Jan s Bedřichem Pecingarem z Bydžína na grunty Dohalské a chtěl tu lidi obojího pohlaví bíti, smířeje k nim s kuší napjatou a šípem naloženým; ženám některým chtěl i kuši tu na hrdlo klásti. Prudké krve byl i Věnek starší Kordule. Jednou zbil člověka poddaného Mikuláše a Jiříka bratří Otmárův z Holohlav. Za to přišli tito r. 1541 do domu jeho s lidmi a služebníky svými ozbrojenými lajíce mu zle, a Mikuláš potom meč svůj ke břichu Věnkovu směřil. Roku následujícího přišel v noci se Štěpánem Tetaurem z Tetova do dvora Újezda slove u sv. Jana, kdež Mandaléna z Konecchlumí, paní letitá, bydlela. Měla nějakou při s nima a proto Věnek bez ostýchání krávy, koně, klisny a nábytek ve dvoře zajal a pobral, komory vysekal, svrchky odtud pobral a tak vytisk Mandalénu z držení dvora, sám se v něj uvázal. Potom šel ke komoře, kdež paní nemocná ležela, a tu k ní mluvil, aby s ním učinila smlouvu a hned nazejtří odpověď dala. Když pak ho pro Boha prosila, aby jí pokoj dal, učinil jí pohrůžku řka: „Zvyj. babo ! poněvadž se se mnou nechceš smluviti, přísáhám pánu Bohu, opovrhla řád a právo, že s tebou tak sehrám, bych měl země prázden býti.“ Roku 1543 přijel Věnek s týmž Štefanem do domu Jaroslava Kordule ve zbrojích s jízdnými a pěšími a tu jej zbili. Téhož ducha byl i Věnek mladší, pán Vřešťovský. Roku 1541 dne 21. května učinil ve Dvoře městě půtku na p. Rodovského, při čemž mu Zilvar pomáhal a děvečku zbil. Když se Věnek ctí a věrou zavázati nechtěl, že bude na soudě státi, tu dali v městě udeřiti na poplach a sezvonivše se, zajali jej a dali na věž, kdež vězňové sedali. Nazejtří když jim slíbil, propustili jej. Za to je Věnek obeslal z výtržnosti, jako by byli naň násilně a výtržně sáhli. Roku 1542 dne 16. dubna přišel v městečku Vřešťově na Mikuláše, pacholka Bedřicha Absolona z Ledské, do marštale a jej zranil; za to seděl na Černé věži. Počkav se roku 1544 u Hradce s Bohuslavem Pachou z Chrudimě a v Plotištích, dobyl naň zbraně a honil se za ním po polích. Kdož by napočítal, co se tito Kordulové pokut a útrat soudních naplatili. Později Kordulové byli něco mírnější. Jindřich měl při s Jiříkem Ratychem, sousedem Pražským poněvadž mu (r. 1579) arcilhářů nadal a kromě toho k němu před lidmi mluvil: „Dočkám se toho, že na šibenici visneš.“ Na bratru jeho Janovi vyplnilo se přísloví, že vlk nese dotud, dokud ho neponesou. Byl zavražděn Janem Myškou ze Žlutic, a bratr jeho Vácslav, jenž Myšku pořadem práva vinil, často proto do Prahy jezdil, drahně peněz protrávil, a když i ta věc k přátelskému jednání podána byla (r. 1587), konce se dočekati nemohl. Roku 1596 obeslal Melichar Teyprecht (který byl r. 1621 vězením na Rábu pokutován), Jindřicha mladšího Korduli, poněvadž tento jej jdoucího s hradu Pražského domů v potřebách pána svého za plášť trhal, na něho dotíral a zavřenou pěstí ve tvář v levé oko uhodil. Všecky viny rodu Kordulovského smazány a spraveny měrou dostatečnou po bitvě Bělohorské, skrze niž rod Kordulovský tak jako jiné rodiny vladycké v chudobu klesl. Na malých statcích život svůj trávíce a jen někdy zřídka vyššího úřadu se domohše dočkati se Kordulové našeho věku, a jestliže nevymřeli r. 1828 Aloisií Kordulovnou ze Sloupna, žijí doposud v zapomenutí a zátiší..