Neděliště

Budova zámku bývá někdy připisována Janu Blažeji Santini-Aichlovi, ale bez archivních důkazů. Až na menší opravy nebyl zámek nikdy přestavěn a zachoval se tak ve své původní podobě. Strop sálu v 1. patře měl (a snad ještě má) velmi kvalitní freskovou výzdobu, jejím autorem by mohl být J. V. Neunhertz..

V r. 1346 náležely Půtovi z Turgova, v l. 1351–1367 dominikánskému klášteru v Hradci Králové, od něhož je získal Půta z Častolovic. V l. 1448–1450 je doložen Jan z Nedělišť jako stoupenec Jiřího z Poděbrad. V druhé polovině 15. nebo na počátku 16. století získalo Neděliště město Hradec Králové, v jehož majetku jsou doloženy poprvé v r. 1509. V r. 1547 byla ves městu konfiskována pro jeho účast na protihabsburském odboji z l.1546–1547. Ještě v r. 1547 koupil konfiskovaný majetek města Jan z Pernštejna a v r. 1548 prodal Neděliště Elišce z Chlumu, manželce Hamzy ze Zábědovic. Hamza ze Zábědovic si zvolil Neděliště za své sídlo a postavil zde tvrz, jejíž stavba byla ukončena v r. 1571, jak o tom svědčí (snad) dosud zachovaná kamenná deska s hamzovským erbem a letopočtem 1571, umístěná v domě čp. 29. Po r. 1579 se Hamzovi vnuci o Neděliště rozdělili, přičemž tvrz s dvorem a částí vsi, která se začala nazývat Dolní Neděliště, připadla Pavlu Hamzovi ze Zábědovic. V souvislosti s tímto dělením je tvrz poprvé doložena v písemných pramenech. Dolní Neděliště s tvrzí koupil v r. 1593 od Pavla Hamzy jeho starší bratr Bořek Hamza. Tvrz pak drželo ještě několik Hamzů ze Zábědovic až do r. 1643, kdy po delších sporech získala Dolní Neděliště vdova po Pavlu Hamzovi Dorota Barbora, rozená Hrušková z Března, podruhé provdaná za Jana Pisingera. Od Doroty získala v r. 1652 Dolní Neděliště Magdalena Polyxena Míčanová, rozená z Valdštejna, podruhé provdaná z Ladronu. Po její smrti (1667) dědicové prodali v r. 1669 Dolní Neděliště s tvrzi Františku Ignáci Gailasovi. Nový majitel spojil Dolní Neděliště s Hořiněvsí a tvrz pak záhy zanikla. Po r. 1668 se již v písemných pramenech nepřipomíná. Tvrz stávala uprostřed vsi v místech domu čp. 29. Zde se z ní zachovaly sklepy. Nad vchodem do sklepů je umístěna již zmíněná deska s erbem a letopočtem. Při dělení rodového majetku Hamzů ze Zábědovic, k němuž došlo po r. 1579, získal část vsi Nedělišť, která se začala nazývat Horní Neděliště, vnuk Hamzy ze Zábědovic Myslibor Hamza. Ten si zde postavil tvrz. Byla to jednopatrová renesanční stavba, vybudovaná severovýchodně od dnešního zámku. Myslibor Hamza prodal v r. 1588 Horní Neděliště s tvrzi hradeckému měšťanovi Jakubu Kadrmanovi z Kelče (†1599). A to je první zpráva o existenci druhé nedělišťské tvrze. V průběhu 17. století se majitelé tvrze rychle střídali, až v r. 1689 koupila Horní Neděliště od Jana Petra Straky z Nedabylic Alžběta Lukrécie Dobřenská z Dobřenic. Ta v r. 1705 odkázala hornonedělišťský statek svému strýci Karlu Ferdinandovi Dobřenskému. Nový majitel si v sousedství tvrze postavil zámek a tvrz byla změněna v byty úředníků a služebnictva. V souvislosti s tím byly nově upraveny interiéry a odstraněny zbytky opevnění. Od konce 19. století přestala být budova udržována a v r. 1918 přešla jako majetek Habsburků do vlastnictví státu. Ani tehdy však nebyla opravena, a proto musela být v r. 1936 pro velmi špatný stav zbořena. Dnes už se z ní nezachovaly žádné stopy. V jejích místech je část zámecké zahrady. V r. 1705 odkázala Alžběta Lukrécie Dobřenská Horní Neděliště svému strýci Karlu Ferdinandovi Dobřenskému z Dobřenic (†1734). Novému majiteli nevyhovovala nevelká renesanční tvrz, a proto si postavil v jejím těsném sousedství reprezentační barokní zámek. Zakladatele zámku dnes připomíná erb na štítě středního rizalitu severního průčelí. Dobřenští zůstali majiteli zámku až do r. 1862, kdy byl prodán ve veřejné dražbě Jaroslavovi ze Šternberka. Jaroslav ze Šternberka přistoupil k opravě zámku, který zpustl za posledního majitele z rodu Dobřenských Michala. Oprava byla ukončena v r. 1865, ale již v r. 1866 za prusko-rakouské války byl zámek vážně poškozen. Proto byl v r. 1867 opravován znovu. Jaroslav ze Šternberka zemřel v r. 1874 a zámek zdědila jeho dcera Růžena, provdaná Croyová. Ta prodala v r. 1908 nedělišťský velkostatek i se zámkem správě císařských panství. Od té doby bylo Neděliště spravováno ze Smiřic a v zámku byly umístěny jen byty úředníků a kanceláře. V r. 1918 přešel jako majetek Habsburků do rukou státu. Budova i po r. 1918 sloužila jako byty, ale nebyla udržována. V r. 1950 musela být vyklizena. Až do konce 70. let byla prázdná budova ve správě MNV. Potom ji převzalo Východočeské ředitelství spojů v Pardubicích a chystalo její úpravu na rekreační středisko, ke které ale nedošlo a zámek zůstal do konce 80. let 20. století prázdný. Dnes je v soukromých rukou a snad probíhá jeho oprava. Zámek je jednopatrová budova obdélníkového půdorysu, krytá vysokou mansardovou střechou. Stojí v parku uprostřed obce. Hlavní průčelí je rozčleněno tříosým středním rizalitem, který vrcholí štítem s erbem Dobřenských. Obdobný rizalit je i na zahradním průčelí..

Lidé na to upozorňovali, ale on toho nedbal, jen se na ně utrhl a šel si svojí cestou. Když nepomohli živí, poslechl mrtvé. Byl podzimní chladný čas a v kapli se již přes týden nesvítilo. Správce seděl po dobré večeři ve vytopeném pokoji a četl spokojeně zábavnou knihu, že se mu ani spát nechtělo, ač jindy při ní pravidelně podřimoval. Jak udeřila jedenáctá, zhasla najednou v zámku všechna světla, na schodech z přízemí do poschodí se strhl podivný hukot podobný rozbouřenému větru, po chodbách to šumělo jako proud velké vody, který hrozí strhnout s sebou vše, co mu stojí v cestě. V chodbách zámku a zvláště ve správcově pokoji, něco tajemně šustilo, jako když ježek v noci slídí a chodí za nábytkem. Správce vstal a rozsvítil, aby zjistil, co se děje, ale nic nenašel, přesto hukot a šumot trvaly až do svítání. V zámku nikdo nespal a správce byl rád, když se rudými záblesky na východě hlásilo svítání. Jenže totéž se opakovalo celý týden každý večer a každou noc s naprostou přesností. Zámečtí pobledlí, zmlklí a malátní, téměř nemocní hleděli denně se strachem vstříc soumraku, protože spánek dávno vyprchal z jejich lůžek. Úředníci byli odhodlaní se odstěhovat a služebnictvo chtělo vypovědět službu. Tak se správce rozhodl učinit rázný konec řádění neznámého strašidla. Poručil kočímu, nebojácnému člověku, který by byl pro něj život dal, aby s drábem na chodbě v noci hlídali a vyzkoumali tak, co je příčinou nočního neklidu v zámku. Kočí se domníval, že se nějaký darebák převléká v noci za strašidlo a provádí po zámku noční rejdy, a tak si umínil, že ho pořádně vystraší, jak tehdy bývalo zvykem. Obul si bačkory, oblékl teplý kabát, ozbrojil se silným obuškem a usedl s drábem na zámecké schody, aby viděl co se bude dít. Byla jasná, měsíčná noc, venku ani v zámku se nic nehnulo, měsíc zatopil krajinu stříbrným světlem, že by jehlu na zemi našel. Jak odbila jedenáctá, zhasla opět v zámku světla, strhl se divný šumot, zámecké dveře se otevřely a do chodby vstoupil černě oděný muž s knihami v podpaží. Neslyšně jako pravý duch, kráčel po chodbě a bez jediného zvuku vstoupil na schody. Kočí s drábem vyskočili, aby chytli neznámého, ale ovanul je přímo hrobový chlad, že jim paže ztuhly a oni jako omráčení padli na zem. Černá postava vystoupila po schodech do prvního patra, bloudila beze slova temnými chodbami a stejnou cestou se vrátila do přízemí. Dveře se před ní opět samy otevřely a postava vyplula do čarokrásné podzimní noci. Šum a neklid v zámku však po ní zůstal. Když se kočí s drábem z leknutí vzpamatovali, vyskočili a uháněli, jako když jim za patami hoří, do čeledníku, kde všem vyprávěli co viděli a zažili. Shromáždění všeobecně usoudili, že černě oděný muž je jistě některý z pánů Dobřenských, který nemá v hrobě pokoje. Druhý den ráno vyprávěl kočí s drábem správci, jak se vypravili na strašidlo, jak se po jedenácté hodině zámecké dveře samy otevřely, jak černě oděný pán s knihami pod paží prošel tiše chodbami zámku, jak vanul z něho mráz, jak kolem něho cosi šustilo a klapalo, jak chtěli tajemnou postavu chytit, ale jak je neznámá moc srazila k zemi a ruce jim ztuhly, jak se černá postava vrátila tou samou cestou do přízemí, kde se jí dveře opět samy otevřely a ona před zámkem zmizela stejně, jak se zjevila, a šumot a hukot trval až do svítání. Správce stál bezradně před kočím, hleděl do neurčita a po zádech mu přecházel mráz. Kočí tedy přednesl prosbu zámecké chasy, aby správce dolil olej do lampy v zámecké kapli, neboť všichni pevně věří, že mrtví v hrobkách nemají klidu a pokoje, protože se na ně zapomíná a protože se jim nesvítí, zhasíná světlo v celém zámku a tajemný šumot nedá nikomu spát. Je prý to pomsta mrtvých, proti které je každý bezmocný. Správce vyhověl, dolil olej ve věčném světle a ještě tentýž den bylo v zámku ticho a klid jako dřív..