Hradec Králové

Bývalý hrad zbořili také předkové Hradeckých, ovšem nikoliv z těch příčin, pro které brány bořeny. Kde tento hrad stál v městě na táhlém návrší stojícím, ani cvičeným okem nepoznáš, pokud ti nepomůže ústní podání, že jej máš hledati na místě nynějšího semináře. Ale i v tomto rozsáhlém stavení, které stojí na kraji hory, blíže Pražské brány, ani nejmenší památka bývalého hradu se nespatřuje. Před dávnými lety již věže hradby a příkopu se zemí srovnány a zbyla toliko z jednoho starého domu, který na hradišti vystaven byl, klenutá místnosť při zemi, v níž se oratorium nachází. Neníť pochyby a takměř za jisto se pokládati může, že založen byl Hradec za dob pradávných, pohanských, a že náleží k nejstarším osadám v Čechách. Nasvědčují tomu nemálo starožitnosti, které se tu a v okolí v předešlému století vykopaly, i poloha při Zlatém prutu, kterýž patří k nejúrodnějším částem Čech. Jakou měl asi způsobu Hradec tehdejší, již jednou jsme (díl I. str. 2, 173) pověděli. Pokládán jsa od dávna za přední pevnosť zemskou, ano do vzniku a rozkvětu Hor Kutných za přední místo po Praze, nejednou hostil ve své ohradě dvůr knížecí. Po něm se jmenovalo Hradecko neb kraj Hradecký, kterýž celé horní Polabí, poříčí Cidliny a Orlice, pokud byly obydleny, obsahoval, a mýcením a zalidňováním pomezných hvozdů stále rostl. V právních poměrech Hradčanů čili obyvatelů Hradce staly se ve věku 13. veliké změny. Posavadní totiž rovnosť všech před zákonem, aťsi bydleli na hradech anebo ve vsích, přestala zakládáním obcí svobodných, to jest takových, které svými zvláštními úředníky a namnoze novými řády se řídily. Proti této v našich zemích nové, avšak v zemích vlaských již staré věci, kteráž se znenáhla po celé střední Evropě šířila, roznášejíc vlaský duch svobody mezi Němce a Slovany, nemohly se posavadní řády ve své všeobecné platnosti udržeti. Staré hrady proměňovány pak v města hrazená aneb založena města nová na místech příležitých. Mezi svobodnými městy, kteréž takto vznikaly, objevuje se záhy i Hradec, jehož právem města na východě Čech ležící, na př. Litomyšl r. 1259, darována. Za vysazením Hradce následovalo řádné jeho opevnění po způsobu vlaském či romanském. Jestliže byly posud ploty, náspy, močály, strmé stráně, trní a hloží předními pomůckami opevňování, udělány na místě toho nyní zděné hradby, příkopy vyzděné, brány a věže, jakož ještě spatřujeme při našich městech královských, pokud památky ty a takové zúmyslně a zbytečně se nemařily. A poněvadž králové nejednou na Hradci dvorem bývali, a práce úřadů zeměpanských přese všechny výsady osobám a společnostem udílené se množila, poněvadž lidstva a rozsáhlosti kraje rok od roku přibývalo, nastala potřeba, proměniti bývalý dvůr knížecí ve stavení takové, jež bylo právo potřebám tehdejším. A tak vznikl královský hrad Hradecký, jenž stoje v ohradě městské zevnějšího zavření na ten způsob, jako bývalo u hradův o sobě stojících, nepotřeboval. Od města oddělovala jej bezpochyby prostá zeď. Tuším, že hrad tento již stál, když se král Vácslav II. v letech 1289, 1292 a 1293 na Hradci zdržoval. Ano praví se, že Jitka, manželka jeho, zde roku 1296 dcerušku Markétu (potom manželku Bolka knížete Lehnického) porodila. Úředníci, kteří sídleli na hradě zdejším, byli purkrabě, komorník, cudař a vladař. Purkrabě královský rozdílný byl od purkrabí panských, jsa v hodnosti úředníka zemského. Měl hlavně péči o obranu hradu a kraje, i o sbírání branné družiny, a proto pod ním stáli všichni manové, nápravníci a dvořáci, kteří byli povinni v čas nebezpečenství na hradě Hradeckém k obraně jeho se dostaviti. Kromě toho měl politickou moc nad krajem či úřadem svým, vykonával nálezy právní, ano soudil i sumárně, t. j. tehdy, když se jednalo o rychlý nález bez průtahův a zachování dlouhých formalit, jako na př. bylo při dluzích na pouhé listy neb úpisy půjčených. Moc svou měl ovšem, jako jiní úředníci, do vůle královy. Komorník a cudař byli předními úředníky při coudě neb soudu krajském. Onen přijímal všecky úroky královské, dávky na penězích, též pokuty soudní, na soudech sedal na prvním místě a ke službě své měl posluhy úřední, kteří se též komorníky nazývali. Cudař řídil průběh soudní, vyslýchal průvody či důkazy stran a řídil, tuším, také potaz čili poradu soudcův. Na coudě soudily se všechny věci které se jmění movitého a nemovitého dotýkaly, neméně i čistě osobní pře, šlo-li o slova hanlivá neb utrhání na cti a dobrém jméně a j. v. Pře a zápisy dlužní, pokud věci ty před soud králův v Praze nenáležely, zapisovaly se ve dsky Hradecké, a shledává se ve starých pamětech, že tento úřad desk až do husitských válek trval. Vždy však se zapisovaly do těchto desk jen částky malé a jen jisté pře coudám zůstavené, tak že se tyto dsky tak zvaným dskám menším v Praze (dskám totiž původního úřadu Pražského) rovnaly. Jak daleko sahala právomocnosť vladařova, jenž statky královské spravoval, není nám známo. Jisto jest, že mu nebylo poddáno panství Trutnovské, a o jiných panství královských (kromě Bydžovska), když byl hvozd pomezný rozdán, nemáme známostí. Úřad vladařů byl ovšem znamenitý, doku měl král více panství v Hradečtě, ale když i v okolí Hradce kolik statků rozdal, spravoval vladař málo zboží. Za Vácslava II. to ani za to nestálo vladaře ve Hradci sázeti, zejména po roce 1297, když byl král i domy na podhradí Hradeckém, kteréž posud k panství Hradeckému slušely, k městu připojil. Od těch dob pronajímáno vladařství. Král Vácslav najav je Purkartovi, sousedu Hradeckému, na jeden rok, vymínil si, aby z toho o vánocích úrok 90 hřiven stříbra zaplatil a v témž roce dvůr královský buď v Praze aneb ve vladařství samém po 6 neděl vydržoval. Vsi Kunradswald a Gerhardsdorf (neznámého položení), které k témuž vladařství náležely, pronajal král dvěma Němcům. Poslední nám známý vladař Hradecký byl roku 1311 Henlin. Po smrti Vácslavově dána jsou města Hradec, Jaroměř, Chrudim, Polička a Mýto k věnnému užívání ovdovělé králové Elišce, kteráž si Hradec, jakožto z těchto měst nejznamenitější, za vdovské sídlo zvolila. Poněvadž na hradě zdejším mnohá léta přebývala, říkalo se jí mezi lidem „králová Hradecká.“ Kterak se brala o to, aby zjednala nástupnictví v Čechách synům císaře Albrechtovým, již (I. 174) vypravováno bylo. Stalo se to z nenávisti k pastorkyním jejím, jak Anně tak i Elišce; nenávisť pak k této rostla po r. 1310, když se byla Eliška vdala za Jana Lucemburského a stavši se tak královou, přední místo před královou ovdovělou držela. Na radu a s pochvalou svého milostníka Jindřicha z Lipé provdala králová Hradecká r. 1315 svou dceru Anéžku za Jindřicha kníže Javorské ve Slezí, upsavši mu za věno Hradec bez vědomí a mimo vůli panující králové. Pro tu věc nutkala se tato, jak k maceše, tak i k milostníku jejímu. Z jejich návodu zajal král Lipského a stíhal přátely jeho, ani se ho zastali, válkou. V těch bouřích přivolala králová zdejší lid vojenský ze Slezska a vzdavši mu svá věnná města, ustoupila do Brna. Ačkoliv bouře panská potom (r. 1316) spokojena a uklizena, nevrátila se přece Eliška do Hradce, nýbrž zůstala v Brně až do své smrti († r. 1335). Učinivši pořízení o jmění svém, nezapomněla též na kostel sv. Ducha a klášter minoritský ve Hradci. O prostotě její svědčí to, že mívala jen asi 11 služebných (čtyři ženské, sedm mužských) a že byla beze vší nádhery, průvodů do kostelův a nikoliv v hedvábí ani ve zlatohlavu pohřbena. Když r. 1762 hrobka její v Brně otevřena, našli tělo její v prostém rouše ve dřevěné rakvi. Král Jan ujav od Elišky věno její, zapsal jí roku 1319 jisté peníze a dědiny náhradou. Dne 1, listopadu r. 1318 vydal král v Nymburce list Hradčanům, v němž doloženo jest: ačkoliv město pro podporu králové a straně její poskytnutou v nemilosť královskou upadlo, že přece nyní přijato na milosť a na své pokorné prosby odpuštění dosáhlo. Potvrdil jim starobylé výsady a daroval les Bor u města ležící (a posud ke vladařství Hradeckému náležitý), aby město na všech stranách hradbami zpevňovati mohli. Kromě toho slíbil, že již Hradce nikomu nezastaví. Purkrabí královským byl tu tehda Macek řečený Mnich, jenž svědčil na listě r. 1320 Dobrušským daném. Roku 1321 dne 24. dubna dal král Hradeckým novou výsadu aby hradby náležitě obnoviti a upevniti mohli. Odpustil jim na 7 let úroky královské a dovolil, aby dříví k pálení vápna potřebného v lesích královských do vůle své poráželi a kámen vápenný a stavební kdekoliv sobě lámali beze všeliké překážky purkrabí Hradeckého aneb kohokoliv jiného. Ačkoliv byl připověděl, že Hradec nikomu nezastaví, přece slibu svého nedodržel, zastavil jej nějakému neznámému pánu. Když markrabě Karel, syn Janův, království České spravovati se jal a říši v úpadku nemalém jsoucí spatřil, vyplacen jest Hradec a připojen ke komoře královské. Z hojné berně, kterou Karlovi páni povolili, vyplatil nejen mnohá panství zastavená, ale mohl se dáti do stavení nového hradu v Praze a opravení stavení hradských ve Hradci. Na hradě zdejším přebýval nějaký čas bratr jeho Jan, vévoda Korutanský, byv nějaký rok před tím od manželky své Markéty Tyrolské odpuzen. Roku 1345 dne 23. června zapsal tu 900 kop dluhu panu Jindřichovi z Hradce. Purkrabí ti byl r. 1356 Rupert, držitel vsi Heřmanic. Císař Karel pojav za manželku ve čtvrtém loži Elišku, dceru Bugslava vévody Pomořského (r. 1363), zapsal jí kromě jiného věna město Hradec se všemi úroky, požitky, právy a jiným příslušenstvím v 6000 kopách tak, aby ona a měšťané všech jejích věnných měst králi s celou mocí a se vší pilností proti nepřátelům koruny pomáhali. Císař a císařová učinili Hradeckým všelijaké milosti; císařová zejména potvrdila jim výroční trh „poslední“ řečený, zakazujíc přísně purkrabí svému, aby z toho trhu od města více nebral, než jeho předchůdcové z takových trhů podlé starých práv vybírali. Téhož roku, kterého císař zemřel (r. 1378), byl Purkrabí Hradeckým Aleš z Cimburka, pán na Veselí. Po smrti císařově odebrala se Eliška na své vdovské sídlo do Hradce; zde bydlela na př. roku 1382, když k Hradčanům jisté výsady udílela. Toho roku ji byl navštívil král Vácslav, dvorem jsa nějaký čas na hradě zdejším. Dne 24. února roku 1393 zemřela Eliška na Hradci a pohřbena v kostele sv. Víta na hradě Pražském. O její síle vypravovalo se, že mohla podkovu rukama roztrhnouti a cínové talíře jako papír skrucovati. Hradečtí chovají po ní posud vzácné památky. Císařová Eliška nebyla matkou Hradeckým, nýbrž pánovitou macechou, ukládající veliká a těžká břemena na ně. Vybírala od nich peří a ukládala jim daně a půjčky, že i od židů sobě peníze půjčovali. Král Vácslav zpraven byl o chudobě, škodách a těžkostech, do nichž byli Hradečtí skrze císařovou a minulé války upadli; pročež dal r. 1395 všem městům věnným výsadu, že je nesmí králová beze svolení králova zastaviti a nové dávky na ně uvalovati. Heřman z Choustníka nazývá se roku 1395 hejtmanem Hradeckým. Roku 1399 byl tu purkrabí Předbor z Ronova jinak ze Žandova, jenž byl r. 1405 maršálkem králové. Roku 1400 zapsal král druhé choti své Žofii Bavorské požitky z věnných měst a meškal s ní roku 1402 nějaký čas na Hradci. Hrad zdejší prý roku 1407 velikou zkázu ohněm vzal, ale byl potom zase v dobrý stav uveden. Jindřich z Vartemberka byl tu roku 1415-1419 purkrabí. Když nastaly bouře husitské, udrželi úředníci královnini Hradec v moci strany katolické až do 26. června r. 1420. Tehda ztekli Hradec bratří Orebští, přepadše jej náhle (viz I. 54). Královští v městě byvše nenadálým útokem překvapeni rozutíkali se na hrad aneb věže zdí městských, ale poddali se brzo a vyvedeni z města. Když takto Hradečtí hrad opanovali, nastaly veliké změny v městě i na hradě; na tomto zajisté přestala působnosť všech úřadův královských a krajských, soudové zašli a jich věci spravovali nyní Aleš Vřešťovský a Jiří Chvalkovský, hejtmané města Hradce a bratrstva Orebského. Kníže Sigmund Korybut usadil za purkrabí Hradeckého pana Diviše Bořka z Miletínka, když byl Hradec opanoval a jistou sobě stranu odpornou přemohl. Strana tato a s ní, jak se zdá, většina obyvatelstva Hradeckého popírala bezpochyby Bořkovi další oprávnění k hejtmanství od té chvíle, co kníže Sigmund přestal býti vladařem zemským, ale nevyřídila nic proti němu, an stál Bořek se Žižkou za jedno. Ale později nejspíš vešel s Pražany v užší svazky, jak souditi lze z tažení jeho do Moravy v celé jejich moci vojenské, a Hradec byl tudíž pod panstvím jeho vnuceným odcizen bratrstvu Orebskému, jemuž před tím byl velikou podporou. Když Diviš vytrhl do pole na Moravu, zůstavil v Hradci na svém místě bratra svého Jetřicha (r. 1423). Tu vyšli poslové od dotčené strany vyslání prosit Jana Žižky, meškajícího na hradě svém Kalichu, aby přijda uvázal se v město jejich, a nabízeli se k tomu pomocí svou. Starý vojvoda husitský potřebu vida, aby stranu svou před panstvem a Pražany ubezpečil, vydal se ihned ke Hradci. Když přitáhl k městu, vzbouřili se Hradečtí proti Jetřichovi a vpustivše Žižku, vypudili onoho z města. Potom sebravše se, vytloukli hrad a hradby jeho obořili, aby s něho více městu panováno býti nemohlo. Pokusy činěné Pražany a Divišem, aby Žižku z města vytiskli, nevedly k žádnému konci. Hradečtí opanovavše hrad, drželi jej i město mocně až do r. 1437, když již císař Sigmund v Praze sídlel. Za toho času, když císařovna Barbora na království České korunována byla, zapsal jí císař se svolením sněmu (r. 1437, v únoru) Hradec nad Labem hrad a město se clem, mýty, podacími a vsí Plačici, zboží Albrechtické, města Chrudim, Mýto, Poličku, Jaroměř, Dvůr, panství Trutnovské, Mělnické, Lichtemburské s Chotěbořem, hrad Svojanov, rybářství na Hradčanech a podací v jistých vesnicích. Císařovna nesdílela však po smrti manžela svého († r. 1437) na Hradci, nýbrž na Mělníce, ale zemřela ve Hradci r. 1451 dne 11. července. Byla prý žena chlípná a též konec její byl bezbožný. Asi současně s dotčeným korunováním obnoveny úřady zemské v Praze, ale mnohé úřady krajské, přestavše roku 1419 působiti, neobnoveny více a zanikly dokonce. Dsky krajské Hradecké, couda a j. zašly jako jinde a posavadní jich působnosť přidělena zemským soudům v Praze. Jen úřad purkrabský v Hradci obnoven zase tím způsobem, jako býval dříve; i byly v celém království dva úřady a soudy purkrabské, v Praze a v Hradci, a kromě toho zvláštní právo v Lokti, Tachově a Kladsku. Purkrabími na Hradci byli r. 1454 Mikuláš z Léskovce a r. 1457 Matěj ze Hrušky. Následovali potom v úřadě dotčeném za krále Jiříka Mikuláš z Dubé (r. 1460-1471), za Vladislava Vácslav Hložek ze Žampachu (r. 1471), Vilém Krušina z Lichtemburka (r. 1478-1479), Mikuláš Hořický z Hořic (r. 1479-1494), Beneš Sendražský ze Sendražic jako administrator (r. 1501-1502), Vácslav Čéč z Nemyčevsi (r. 1503-1504). Když se stal Bohuněk Černín z Černína purkrabím kraje Hradeckého, byl již hrad Hradecký až na malé zbytky zanikl. Hradby a braně prsní roku 1423 zbořené nebyly již obnoveny a staveb něco také od té doby spustlo a zastaveno znenáhla novými domy. Ještě zbyl dům královský „na hradišti Hradeckém,“ jejž dal (r. 1507, 21. května (král Vladislav dědičně dotčenému Bohunkovi a všem budoucím purkrabím. Ze starého zvyku říkalo se i domu tomu „na hradě.“

O soudech purkrabských v Hradci sjíždělo se mnoho šlechty v Hradci, což bývalo sousedům sice s velikým užitkem, ale mělo také mnohé stránky nehezké. Nacházíť se zajisté, že při větším počtu bujných hodovníků ve Hradci často k hanlivým slovům a výtržnostem přicházelo, při čemž druhdy i síně soudní ano i kmeté sami neušetřeni. Z těch příčin přišlo i k nářkům v okolí Hradeckém. Roku 1570 mluvil Vácslav Hamza ze Zábědovic v příbytku svém na Dluhodvořích takto: „Pan purkrabě kraje Hradeckého do soudu purkrabství kraje Hr. nasázel chlapů,“ a tu hned jednoho z nich Melchysedecha Bořka z Dohalic jmenoval. Tento mrze se, že jej Vácslav „jako jednu osobu přísežnou téhož purkrabství v tu povinnosť od JMC. volenou a potaženou“ chlapstvím nařekl, žaloval naň u komorního soudu a zde právo své provedl. Také domluv dosti slyšeti bylo v síni soudní, když se jednalo o dluhy a jich vymáhání. Mikuláš Dobřenský z Dobřenic na př. domlouval roku 1597 na den sv. Rozíny Petrovi Kapelovi pro peníze, jež mu byla Kateřina Otmarova z Hustířan dlužna, řka: „Pane Petře ! já jsem již dávno paní Kateřinu pro sumu peněz mně povinnou zatknouti dal a ona mně peněz neskládá a se při ouřadě nestaví; protož chci, abyste se ihned na osobu její domlouvali a druhého nepoctivého zatykače žádejte.“ Paní Kateřina žalovala na Mikuláše, že jí nařekl, jako by se byla nad poctivostí svou zapomněla. Známý spisovatel Vácslav Plácel z Elbinku byl tehdaž (od r. 1591) předním písařem při úřadě purkrabství, r. 1597-1599 také berníkem kraje Hradeckého a zemřel r. 1604, zůstaviv vdovu Libuši z Kaliště a Otrsfeldu. Soud purkrabský zůstal ve Hradci až do roku 1706; toho roku přenesl císař Josef I. úřad ten do Prahy, ale pro to nezrušen úřad purkrabský, nýbrž udržel se až do roku 1803. Purkrabové byvše již drahně let počítáni k úředníkům zemským, měli poslední čas i místo v radě místodržitelské. Dům purkrabský daroval císař Josef I. (r. 1706, dne 23. září) biskupovi Hradeckému Tobiášovi Janovi, aby jej pro sebe a své kapitulární kanovníky upravil. Avšak r. 1709 určil biskup dům ten pro seminář, maje již místa a jiné domy koupené pro svá a kanovníků sídla, a ihned téhož ještě roku jal se přestavovati obdržený dům, položiv i základní kámen ke kostelu sv. Jana Nepomuckého. Na začátku r. 1714 byl purkrabský dům zcela přestaven a upraven za seminář a ponechána z něho za refektář dobře klenutá síň, ve kteréž se někdy k soudu purkrabskému sedávalo. Síň tato jest nynější oratorium..

I nedovedli si Hradečtí událost vysvětliti jinak, nežli že se klášter propadl dovnitř kopce a že se nad ním země zasula. O propadlých jeptiškách zaznamenal jesuita Balbín tuto příhodu:

Na stráni pod hradem rostly za jeho času léčivé byliny. Balbínova matka poslala tam služku, aby jich natrhala. Služka chodila zarostlým příkopem, trhala byliny a skládala je v kytice, nepozorujíc ani, že se dostala k polozasutému vchodu do podzemí, zarostlému křovinami. Tu, jak oči od země pozdvihla, spatřila před sebou štíhlou jeptišku, bíle oblečenou, se svazkem klíčů za pasem. Ulekla se, zbledla v tvářích a strachem se počala třásti. „Nebojte se,“ oslovila ji jeptiška. „Poslala vás sem paní Zuzana?“

Služka němě přisvědčila, divíc se, jak může neznámá o této věci věděti. „Pojďte se mnou!“ vyzvala ji jeptiška. Odemkla dveře, vedoucí do podzemního sklepení, vstoupila dovnitř a pokynula dívce, aby ji následovala. Tu sice pudila zvědavost, kam chodba vede, nicméně strach jí dosud lomcoval, takže se neodvážila do ní vstoupiti. Nahlédla dovnitř, spatřila tam zář, vycházející z hromad stříbra a zlata. Jeptiška zpozorovala, že se děvče bojí. Pokročila sama kupředu, vzala z hromady hrst zlata a vhodila je dívce do zástěry. „Bude-li vaše paní potřebovati peněz, přijďte si opět pro nové,“ pravila a zmizela v podzemní chodbě. Služka poděkovala za dar, pospíšila s penězi domů a odevzdala je paní. Nikdy však se již neodvážila po této příhodě vstoupiti do hradního příkopu..