
Hořín navštivte až budete na Mělníku. Sejděte dolů k mostu a na druhé straně ihned slezte po schůdkách dolů do lesíka. Tam již narazíte na žlutou značku ČKT, která vás zbývajících 500m dovede. Zámek je velmi cenný, představuje umělecky jednotné architektonické dílo - ikdyž je dnes ve špatném stavu. V přízemí jsou např. rokokové interiéry, tzv. Kamenné pokoje z let 1760 - 1763. Další zajímavostí je krásná zámecká kaple zdobená freskami J. P. Molitora a sochami I. F. Platzera.
M. Kaňkou. Současná podoba je od arch. J. K. Spannbruckera z přestavby v letech 1736 - 1746. Kaňkův zámek tak můžeme vidět v hlavní budově, okolní pavilony s hospodářskými budovami jsou již od Spannbruckera. Interiéry byly dokončeny až roku 1763. V té době byl zámek již ve vlastnictví Lobkoviců..
Okolo r. 1696 si dal hrabě Heřman Jakub Černín postavit v Hoříně barokní lovecký zámek podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho, který malbami vyzdobil malíř F. M. Schiffer se svým bratrem Antonínem. Současně byla u zámku nově zřízena a upravena zahrada a postavena kašna. Počátkem 18. století vznikly hospodářské budovy sousedního dvora podle návrhu Dominika Bossiho, vrchního políra z Kosmonos, kde v té době stavěl podle návrhů Alliprandiho několik objektů. V r. 1710 působil v Hoříně krátce jako stavitel František Maxmilián Kańka. Z této prvné stavební etapy hořínského zámku se nezachovalo téměř nic. Když v r. 1710 hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic zemřel, zdědil panství nezletilý syn František Josef, jehož poručnicí byla jeho sestra Marie Markéta, provdaná za hraběte Františka Josefa z Valdštejna. Mladému Černínovi dosavadní lovecký zámek nestačil, a proto dal podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky postavit na jeho místě v l. 1713 – 1720 barokní zámek. Po náhlé smrti Františka Josefa Černína v r. 1733 se vdova Marie Isabela, rozená markraběnka z Westerloo, provdala za jeho bratra Františka Antonína. Novému majiteli zámek v Hoříně opět nevyhovoval a pověřil stavitele Jana Christiana Spannbruckera dalšími úpravami, především rozšířením zámku. Spannbrucker se rozhodl pro radikální řešení. U hlavní budovy zámku navrhl odbourat boční části hlavní budovy, přistavět nové trakty pokojů a postavit dva nové pavilóny spojené s vlastním objektem zámku diagonálními spojkami. Jeden z pavilónů měl sloužit jako obydlí pro hosty, ve druhém plánoval zřízení zámecké kaple. Již původní Spannbrucekrův návrh obsahuje velkolepou koncepci čestného dvora omezeného na podélných stranách budovami postavenými na osy pavilónů a určenými původně za stáje. Krátkými diagonálními spojkami byly spojeny s dvěma dalšími pavilóny s byty pro služebnictvo, které uzavíraly dvůr při vstupu do zámku. Podle původního návrhu měl mít zámek přízemí, vysoké první patro a snížené druhé patro. Hlavní sál měl prostupovat obě patra. Ještě během stavby však došlo ke změnám. Pravděpodobně se ukázala větší potřeba obytných prostor, a tak bylo druhé patro zvýšeno a bylo přidáno patro i pavilónům při vchodu do zámku. Zvýšením druhého patra ztratil ovšem velký sál správné proporce a po několika pokusech o řešení dostal stejnou výšku jako ostatní místnosti v prvém patře a změnil se tak v pouhý největší pokoj zámku. Přípravné práce na stavbě byly zahájeny v r. 1736. Když byla stavba v plném proudu, František Antonín Černín v r. 1739 zemřel. Jeho zájem o stavbu dosvědčuje i poslední vůle, ve které ukládá vdově Marii Isabele, aby hořínský zámek dokončila v plném rozsahu podle původních plánů. Zdůrazňoval zvláště stavbu zámecké kaple sv. Jana Nepomuckého. Ve stavbě se pokračovalo až do r. 1742, kdy architekt Jan Christian Spannbrucker zemřel, aniž se dočkal dokončení díla. Smrti stavitele a nejisté poměry prvních let vlády Marie Terezie způsobily přestávku v práci. Především bylo nutno rozhodnout o stavbě zámecké kaple, která byla svěřena Anselmu Luragovi; ten dodal počátkem r. 1744 plány a ještě téhož roku na příkaz hraběnky Marie Isabely začal se stavbou. Lurago se lehce vypořádal s problémy, které vznikly tím, že byl nucen navazovat na Spannbruckerův obdélný pavilón. Konstruktivní jádro stavby zvýraznila uvnitř dvojice pilastrů, které zdobí nosné nosné pilíře a římsa,. jejíž linie respektuje přímé úseky kladí nad pilastry i oblouky klenoucí se mezi pilíři. Také vnitřní výzdoba kaple byla svěřena vynikajícím umělcům. Byli to Bernardo Spinetti, který současně s kaplí v Hoříně zdobil štukaturou Černínský palác v Praze, hlavní oltář z barevných mramorů postavil podle Luragova návrhu kameník Josef Lauerman a sochy pro hlavní i oba postranní oltáře dodal v r. 1746 Ignác František Platzer. Lavice s kazatelnou a postranní oltáře dělal truhlář Jan Bendl a pozlacovačské práce byly svěřeny malostranskému malíři Janovi Georgiovi Schmidtovi. Varhany v kapli jsou dílem nepomuckého stavitele varhan Jana Ondřeje Niederleho. Velká freska na klenbě kaple s námětem oslavy Jana Nepomuckého i devět dalších obrazů s alegorickými náměty na vedlejších klenbách jsou dílem Jana Petra Molitora. Nenucená nepravidelná skladba hořínských fresek, kdy asymetrické shluky postav na velké ploše prosvětlené oblohy jako by se ztrácely v lehké hmotě nadechnutých oblaků, staví je mezi nejlepší práce Jana Petra Molitora. Vysvěcením kaple v r. 1747 však stavba zámku neskončila. Pokračovala dále budovami stájí a pracemi na vnitřním zařízení a stavební program byl splněn někdy okolo r. 1750. Dokončený zámek se stal částí věna dcery Marie Isabely z druhého manželství s Františekm Antonínem Černínem, Marie Ludmily z Černína, když se v r. 1753 provdala za knížete Augusta Antonína z Lobkovic. Této větvi Lobkoviců patřil pak zámek až do r. 1948. Změna majitele přinesla i nové oživení stavebních prací na Hoříně, především nových úprav vnitřních prostor. V l. 1760 až 1763 vyzdobil dva tzv. Kamenné pokoje v přízemí zámku Carlo Giuseppe Bossi, člen naturalizované štukatérské rodiny pocházející z Porta, asymetrickým hřebínkovým štukem, rámujícím zcela volně nástěnné malby a popínajícím jako stvoly rostlin stěny i stropy. Malby krajin, které ve stejné době namaloval na stěnách Ondřej Pečina, doplňují výzdobu těchto nevelkých a intimních prostor. V l. 1766 – 1767 byla dokončena knihovna, kde prováděl práce malíř a pozlacovač z Mělníka Josef Antonín Dittmann. Rokoková kamna v zámku dělal hrnčíř Josef Züng a většinu nábytku dodal místní hořínský truhlář Jiří Skalník. K posledním stavebním změnám došlo na sklonku 18. století, kdy byl na zahradním průčelí postaven nízký tympanon a uvnitř zámku přestavěno schodiště. Tyto zásahy však nijak pronikavěji neovlivnily celou stavbu Jana Christiana Spannbruckera a Anselma Luraga, takže hořínský zámek patří k nejzachovalejším objektům slučujícím prvky pozdního baroka s raným rokokem. „Kamenné pokoje“ pak představují nejvyzrálejší rokokové prostory v Čechách. V hořínském zámku je dnes umístěna zemědělská škola a internát.
Sice se Hořín svým českým jménem poprve l. 1336 připomíná. Královny pozdější tu přebývaly a mívaly tu úředníky. L. 1389 byl tu Beneš šafářem a Mareš purkrabí. Štěpán byl purkrabí před rokem 1406. Také tu bývalo manství služebné ke hradu Mělníku. Císař Zikmund zapsal (1436) ves Hořín Janovi Černínovi z Černína, ale získán potom zase k Mělníku. Mezi tím tvrz zanikla a v zápisech od r. 1437 připomíná se tu pouze dvůr. Nový zámek vyzdvižen teprve l. 1747 stavitelem Loragem. Je to vlastně hromadění jednotlivých budov do osmihranu..