Mělník

Původně zde bylo hradiště, nazývané Pšov, od rodu slovanského kmene Pšovanů. Podle Kosmovy kroniky provdal poslední kníže Pšovanů Slavibor svojí dceru Ludmilu za českého knížete Bořivoje; kněžna Ludmila zde dle legendy často pobývala a vychovávala zde také svého vnuka Václava, který tu pěstoval vinnou révu. Poslední zmínka o Pšovanech je z r. 972. Je možné, že již touto dobou byl zdejší hrad vdovským sídlem českých kněžen. Jako první se zmiňuje na sklonku 10. století kněžna Emma, manželka Boleslava II., která razila ve zdejší mincovně vlastní stříbrné denáry s nápisem „Civittas Melnic“. Pravděpodobně v této době došlo ze změně jména hradu na Mělník, snad v souvislosti s přestavbou původní dřevěné, opevněné stavby na zděný hrad (konec 10. stol.). Podle titulu Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku došlo k přestavbě na kamenný hrad až ve 13. a 14. století. Jak již bylo řečeno, jednalo se o královský věnný hrad, držený manželkami českých panovníků. Zřejmě za posledních Přemyslovců, v 2. polovině 13. století došlo k velké výstavbě gotického hradu. Rozsah tehdejšího hradu byl menší, než dnešního zámku – hrad se rozprostíral přibližně v místě dnešního západního zámeckého křídla (zachovaná podélná gotická síň, pův. obytná, nynější kaple sv. Ludmily s křížovou klenbou z konce 14. / poč. 15. stol.). Poslední českou královnou, která sídlila na zdejším hradě, byla Johanka z Rožmitálu, manželka Jiřího z Poděbrad, která zde také r. 1475 zemřela. Brzy nato byl hrad panovníkem zastaven pánům z Veitmile. Během 15. století byl hrad několikrát rozšířen a stavebně upraven, koncem 15. století byl pozdně goticky přestavěn. Za Zdislava Berky z Dubé, který získal Mělník do zástavního držení r. 1542, byl hrad přestavěn na renesanční zámek, objekt byl v této době rozšířen o nové severní arkádové křídlo (dat. 1553; povolení k přístavbě však vydáno již r. 1545), přestavba bývá označována za práci italského architekta Giovanni Battisty Aostalliho, s jistotou se na práci podíleli řemeslníci z pražské dvorské hutě. Sgrafitová výzdoba z této doby patří mezi nejstarší a umělecky nejoceňovanější u nás. V době, kdy byl zástavním držitelem Jiří starší Popel z Lobkowicz, bylo r. 1579 renesančně přestavěno západní křídlo které bylo také prodlouženo na jih. V pozdně renesančním stylu byla přistavěna vedle věže patrová budova zvaná „Peklo“ v l. 1606 – 1625. V letech 1605 – 1611 spravovala Mělník přímo císařská komora. V popisu z roku 1606 se hovoří mj. o dvou nedávno přistavěných křídlech. Od r. 1611 byl zámek v zástavě Viléma Vchynského, od r. 1619 potom Václava Pětipeského z Chýš (zástava propadla konfiskací). Po bitvě na Bílé hoře získal Mělník do zástavy Vilém Slavata z Chlumu. Za třicetileté války bylo město se zámkem obsazeno r. 1631 Sasy a r. 1643 Švédy (značné ztráty na majetku). Roku 1646 získal zpustošený zámek do zástavního držení Heřman Černín z Chudenic, který jej nechal opravit a nově zařídit. Roku 1687 koupil panství se zámkem Heřman Jakub Černín z Chudenic. V 90. letech 17. století dal František Antonín Černín zámek rozšířit barokní přístavbou jižního nižšího arkádového křídla (stavitel Francesco Ceresolla), stavba probíhala do konce 17. století podle původního návrhu Giovanni Battisty Maderny; později přepracovaného architektem Domenicem Egidiem Rossim (mj. r. 1692 vypracoval návrh nového schodiště). Barokně bylo upraveno i západní křídlo zámku vč. gotické kaple (1695-96). Z konce 17. století pochází patrně také úprava vstupní budovy nad branou, kde byly prolomeny střílny. Pod jižním křídlem byly vybudovány dvoupatrové vinné sklepy s valenou klenbou. Roku 1753 získali Mělník věnem Lobkovicové, za kterých byly provedeny již jen menší stavební úpravy. Roku 1765 zámek poškodil požár, po kterém byl sice opraven, ale nadále sloužil většinou potřebám hospodářské správy neboť upřednostňovaným sídlem vrchnosti se stal nedaleký Hořín. Nakonec se i správa panství r. 1938 odstěhovala jinam. Mezi světovými válkami byl na zámku zřízen vinný restaurant. R. 1948 byl zámek Lobkovicům znárodněn, poté zde byla zřízena expozice Národní galerie českého a světového malířství 17. a 18. století. Zámek se stal také sídlem okresního muzea. Roku 1992 byl zámek v restituci vrácen zpět rodu Lobkoviců. Roku 1993 proběhla rekonstrukce zámku, který dnes nabízí prohlídky interiérů a pohostinství turistům (restaurace, vinné sklepy). V těsném sousedství zámku stojí trojlodní chrám sv. Petra a Pavla (původně románský kostel, později přestavován)..

A když dorostly, tu rozestupují se zelené clony a v zlatých paprscích podzimního slunce dozrávají a sládnou plody nad jiné povýšené, neboť jejich šťáva se stala symbolem krve Páně. K mělnickým vinicím odnáší se pověst o svaté Ludmile, dceři knížete Slavibora. Byl to poslední kníže Pšovanů. Neměl mužských potomků, jen jedinou dceru, moudrou a přelaskavou. Ta se provdala za knížete Bořivoje a přijavši křesťanství zahořela křesťanskou zbožností a horlivostí. Na labských stráních vlastní rukou pěstovala révu a z hroznů připravovala víno, aby sloužilo k uctění památky na poslední večeři Páně, kdy Kristus, sedě s učedníky svými naposledy, kalich s vínem vzal a žehnaje jim píti z něho dával, řka: „Totoť jest kalich krve mé!“

Když se po letech stala babičkou, vracela se svatá Ludmila ráda na svůj rodný hrad a brala s sebou vnuka Václava, aby jí pomáhal v jejím zbožném díle. Když po čase víno na mělnických stráních zatrpklo, dal Karel IV., jenž poznal sladkost plodů révy burgundské, přivézti z Francie nový, ušlechtilejší druh révy a osázeti jím mělnické vinice. Známe z básně Nerudovy, jak ve společnosti svého dvořana Buška z Velhartic – třebas mu s počátku připadalo nové české víno trpké – přece rád vypil nejednu číši mělnického.

Byloť platu panského poskrovnu a jeho žena byla velmi žádostiva pěkných šatů i dobrého jídla. Proto psal písař městským sousedům supliky a skládal dopisy, vybíraje za svoje umění poplatky v penězích i věcech, potřebných pro kuchyni. Nevedlo se mu zle, avšak nepřestával býti nespokojen. Měl sice měšec plný stříbrňáků, přál si jich však míti celou truhlici a k tomu kopu třpytných, zlatých dukátů. Když tak jednou v noci ležel v posteli a v mysli toužil po bohatství, otevřely se tiše dveře a do jizby přicupital drobný mužíček, sotva na dvě pídě dlouhý, v červené čapce, s dlouhou holí v ruce a mošničkou přes rameno. Proběhl se po světnici, zastavil se u písařovy postele. Písař se probral z polosnění, protřel zrak, zahleděl se vypoulenýma očima na skřítka, pitvořícího se v měsíčním svitu. Na postel dopadl stín hole, o niž se skřítek opřel, a šinul se zvolna po peřině. „Chceš peníze?“ zašvitořil skřítek a vyňav z mošny hrst zlaťáků zazubil se na písaře. Polekaný písař nebyl s to vykoktati jediné slůvko. Po peřině se znovu mihl stín a zase ozvalo se slaboučkým hlasem:

„Toužíš po penězích?“

„Ano,“ vyhrkl konečně písař. V tu chvíli to na posteli zacinkalo a písařovi se skutalily do ruky zlaté, zvonivé dukáty. „Po druhé dostaneš více,“ zaznělo z podlahy a mužíček drobnými krůčky vyběhl z jizby. Po tři noci opakovala se návštěva dobrého mužíčka a písařův měšec se utěšeně plnil zvonivým zlatem. Čtvrté noci však pokazila písařovi radost neblahá nehoda. Žena písařova se probudila právě ve chvíli, kdy skřítek vešel do světnice. Spatřivši v rukou svého muže dukáty, nepřestala na něho naléhati, dokud jí svého tajemství nevyjevil. „Máš sice zlato,“ řekla zasmušile, „ale kdož ví, není-li z rukou samého ďábla, který si za to přijde pro tvou duši? Hned ráno půjdeš do kostela a vyzpovídáš se knězi, aby rozhodl, můžeš-li pro sebe skřítkův dar podržeti.“

Písař, pojat strachem před pekelným ohněm, šel hned na ranní mši ke zpovědi. Vyzpovídal se, ale kněz mu nechtěl dáti rozřešení, dokud všechny peníze, jež mu skřítek daroval, nevěnoval na úpravu chrámu. Smutně vracel se písař domů, hořce želel dukátů. Umiňoval si, že se bude míti od nynějška lépe na pozoru, a až ho skřítek znovu obdaruje, nikomu že zlata nevydá. V obavách očekával v noci štědrého dárce, neboť si nebyl jist, zdali se o jeho činu nedověděl. Před půlnocí zadupaly ve světnici drobné krůčky, před postelí se zakývala skřítkova hůl a v zápětí nikoliv její stín, nýbrž ona sama dopadla na písaře. – „Tady máš odměnu za to, žes prozradil naše tajemství!“

Žena písařova slyšela rány i mužův nářek, nemohla se však probrati ze spánku. Když se probudila, skřítka viděti nebylo. Ani muž neodpovídal na její otázky. Ležel všecek ztlučen v bezvědomí na své posteli.

Bude to v době, kdy český národ bude ujařmen nejkrutěji. A ještě jiné tajemství chová v sobě tajuplné podzemí. Hluboko v zemi je uložen poklad v starých, dubových sudech. Na těch sudech leží černý pes ohnivých očí a poklad v nich ukrytý bedlivě střeží. Již od dávných dob slýchali lidé o tom pokladu, nemohli však cestu k němu najíti. Až jednou při čtení pašijí, když se otevřel vchod do podzemní chodby, vešli sem kněží, nesoucí hořící svíce. Uzřeli poklad, avšak ve chvíli, kdy se k němu přiblížili na dosah ruky, zdvihl se vítr a zhasil jim svíce. Kněží se vrátili do kostela s prázdnem a již nikdy žádný z nich se neodvážil sestoupiti do podzemních chodeb. Marně by se kdo pokoušel zmocniti se pokladu násilím a mocí. Vyjde sám na světlo a bude vydán lidu, až vyhoří Mělník do základů. To se stane v den svátku Nejsvětější Trojice. A protože Mělnickým byl milejší krov nad hlavou nežli hrsti peněz, putovali každoročně v procesí do kostela Nejsvětější Trojice a prosili za odvrácení ohně od svých střech.