domek Maxe Švabinského

Sedlová střecha je kryta eternitem a podepřena dvěma původními dřevěnými sloupy. Uvnitř je předsíň s dřevěnými schody na půdu; místnost s trámovým sloupem a betonovou podlahou. Vlevo ode dveří stojí kachlová kamna a vyřezávané židle, vpravo postel. Dále je kuchyň se dvěma okenními osami, na severní stranu (okna šestitabulková), rovný strop, podlaha cementová. Vybaveno původním secesním nábytkem a původními kachlovými kamny. Původní vybavení, lidový nábytek a keramika, secesní pohovka, na stěnách reprodukce děl Maxe Švabinského, zachováno původní rytecké nářadí mistra. Střecha levé části je sedlová, kryta eternitem. V západním štítě malba Maxe Švabinského. Vlevo, v rostlinách klečící ženská postava se sepjatýma rukama a stojící muž v dlouhém plášti, v rukou držící klobouk, napravo od okna, stojí sv. Václav v dlouhém plášti, v levé ruce přidržuje žerď praporu, pravou žehná, na hlavě má korunu a kolem ní svatozář. Uprostřed a nad ním je keř vinné révy, nad ním dvě holubice v letu, pod oknem listy vinné révy a páska s nápisem: SV. VÁCLAVE VÉVODO ZEMĚ ČESKÉ ORODUJ ZA NÁS. Malby ve štítě provedl Max Švabinský za jeden den, a to 30. 7. 1900..

Roku 1891 si chaloupku pronajala rodina pražského železničáře Rudolfa Vejrycha. Manželé Vejrychovi sem pravidelně zajížděli se svými dětmi Karlem, Rudolfem a Elou. Od roku 1895 zde své volné chvíle trávil i nápadník Ely, student pražské malířské akademie Maxmilián Švabinský. Kozlovská krajina i samotné stavení mladého umělce natolik inspirovalo, že dnes mluvíme o „kozlovském období“ Švabinského. Sepětí Maxe Švabinského a Kozlova se ještě upevnilo, když roku 1900 došlo k jeho sňatku s Elou Vejrychovou. Toho roku se také Kozlovská chaloupka dočkala změny. Karel Vejrych k původní staré části přistavěl novou, prostornější s rozlehlým světlým pokojem. Štít nové chaloupky pak Švabinský s Rudolfem Vejrychem a Otakarem Vaňáčem ozdobili výjevem Svatý Václav přijímá dary. Po rozchodu s Elou navštívil Švabinský Kozlov v roce 1919 naposledy, aby se zúčastnil pohřbu Elina otce Rudolfa Vejrycha. Tím po čtyřiadvaceti letech skončilo jeho „kozlovské období“. Vedle osobnosti jakou byl Max Švabinský vyrůstala v rodině Vejrychových další. Elin bratr Rudolf byl malíř. Další bratr Karel měl od mládí hudební nadání a působil jako profesor klavírní hry v Kišiněvě. Později se usadil v Kozlově a věnoval se hospodářské práci. Po smrti Rudolfa Vejrycha st. a odchodu Maxe Švabinského byla stará kozlovská chaloupka obývána Josefou Vejrychovou a její nová část Elou. Ela Švabinská žila i nadále v Kozlově čilým společenským životem. V době 2. světové války spolupracovala s komunisty, proto byla roku 1943 zatčena gestapem a do konce války vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Po válce se věnovala psaní vzpomínek. Zemřela v roce 1967 a je pohřbena spolu s dalšími členy rodiny na malém kozlovském hřbitově. Po smrti Ely Švabinské se kozlovská chaloupka stala majetkem dcery Rudolfa a Anny Vejrychových Zuzany Švabinské–Vejrychové, adoptivní dcery Maxe Švabinského. Krátce před smrtí Zuzany byla chaloupka i s dochovaným vybavením prodána městu Česká Třebová. Dnes je Chaloupka Maxe Švabinského majetkem města Česká Třebová a spravována Městským muzeem v České Třebové. Je v ní umístěna expozice připomínající osudy rodiny Vejrychů a Maxe Švabinského. Chaloupka je zapsána do státního seznamu kulturních památek v roce 1976..