Lanšperk

1249, nebo jeho synové Heřman a Oldřich z Drnholce. Stavebník si vybral pro hrad strategicky výhodně položené místo, vysoký ostroh se strmými boky nad levým břehem Tiché Orlice. Vlastní hrad postavený v nejjižnější části ostrohu, nebyl rozsáhlý a jeho nepravidelný půdorys byl dán podobou této části ostrohu. Hlavní oporou hradu byly strmé boky ostrohu, nad nimiž byla vybudována hradba obklopující celý areál. V ní byla na severozápadní straně vstupní brána, na severní straně byl k hradbě přistavěn palác, na protilehlé jižní straně další, pravděpodobně hospodářská budova. Mezi oběma budovami bylo nevelké nádvoří se studnou. Jednalo se o tzv. hrad s plášťovou zdí, pro který je typické, že neměl věž. Pouze na severní straně, kde ostroh byl v úrovni okolí, byl k hradu snazší přístup. Zde byly vybudovány dva příkopy, které ve východo-západním směru protínaly ostroh. V nevelké prostoře mezi nimi byla vybudována další hradba. Ze severní strany byl také přístup do hradu po cestě, která vedla po západním okraji ostrohu k mostu přes první příkop. Dále cesta pokračovala branou v hradbě mezi oběma příkopy k mostu přes západní část druhého příkopu a vyústila do hlavní brány. Hrad byl postaven z lomové opuky v raně gotickém slohu. Jeho celková dispozice se v dalším vývoji téměř nezměnila. Na malém prostoru severně od prvního hradního příkopu býval dvůr a nevelké podhradí, doložené však poprvé až v r. 1544 pod názvem Budy. V areálu podhradí se spojovala cesta přicházející od severu s cestou z údolí Tiché Orlice, která stoupala po jihovýchodním úbočí hradního ostrohu. Společně pak obě cesty směřovaly k prvnímu příkopu. Místo hradu zřejmě již před jeho vznikem mělo jméno Landesberg, tj. zemská hora neboli hora patřící ke královským majetkům. Jméno pak převzal i nově postavený hrad. Lanšperk se poprvé připomíná v r. 1285, kdy ho král Václav II. současně s dalšími majetky ve východních Čechách postoupil manželovi své matky Závišovi z Falkenštejna. Lanšperské panství potom ve dvou etapách v r. 1292 a 1304 daroval nově založenému Zbraslavskému klášteru. Založení kláštera a donace lanšperského panství byly Václavovým pokáním za Závišovu popravu. K lanšperskému panství tehdy patřilo kromě hradu Lanšperka ještě jedno město, tři městečka a 43 vsí. V neklidných dobách po zavraždění krále Václava III. (1306) bylo lanšperské panství často pleněno okolními světskými feudály. Aby se klášter vyhnul těmto nájezdům a také pro obtíže spojené se správou odlehlého panství, dával často Lanšpersko do zástavy (v r. 1316 Hajmanovi z Dubé, v letech 1319–1325 králi Janovi Lucemburskému, v l. 1338–1341 jeho synu Karlovi, markraběti moravskému, pozdějšímu králi Karlovi IV., v r. 1343 olomouckému biskupovi Janu VII. Volkovi). V r. 1358 postoupil Zbraslavský klášter lanšperské panství výměnou za některé statky v okolí Prahy litomyšlskému biskupství, v jehož čele tehdy stál biskup Jan ze Středy. Hrad se stal sídlem biskupských hejtmanů. Prvním z nich byl Smil z Brandýsa, připomínaný v této funkci v l. 1360–1363. Po r. 1358 připadl Lanšperku též úkol chránit vojenské a politické zájmy litomyšlských biskupů ve východních Čechách. Tato úloha vystoupila do popředí zvláště v počátcích husitského revolučního hnutí. V předvečer husitské revoluce došlo ke sporům o litomyšlské biskupství. Biskupem byl tehdy Jan V. řečený Železný, jeden z hlavních odpůrců husitství, který se též zúčastnil jednání koncilu v Kostnici. Král Václav IV. nechtěl povolit jeho návrat do Čech a do úřadu litomyšlského biskupa prosazoval Aleše z Březí, který byl současně i biskupem olomouckým. Rozpor vyřešil teprve v r. 1420 král Zikmund, který po příchodu do Čech Janovi Železnému postoupil biskupství olomoucké a Alešovi biskupství litomyšlské. Protože se Aleš z Březí v době svého působení v Olomouci značně zadlužil, vypůjčil si ještě v r. 1420 peníze od Jana ze Smilkova a na Kostelci. Jako zástavu za tuto půjčku potvrdil král Zikmund Janovi panství lanšperské. Tato zástava pak přešla na příslušníka katolické šlechty Václava z Dubé. Proto na Lanšperku byla v této době posádka věrná Zikmundovi. Ta se zde udržela až do r. 1425, kdy se hradu zmocnili východočeští husité – sirotci. Dobytý hrad svěřili do správy Janu Městeckému z Opočna. Jan Městecký si vlastnictví dobytého hradu zajistil tím, že získal i zástavní právo k hradu, které předtím náleželo Václavovi z Dubé. Brzy po r. 1425 začal Jan Městecký z Opočna hledat cestu od husitů k Zikmundovi a nakonec se změnil v otevřeného nepřítele husitské revoluce. Proto sirotci v r. 1429 oblehli Lanšperk znovu a pod velením táborského hejtmana Jakuba Kroměšína z Březovic hrad dobyli a posádku Jana Městeckého odtud vyhnali. Hrad převzal vítězný hejtman Jakub Kroměšín, ale záhy jeho správu postoupil jinému táborskému hejtmanovi Janu Šárovcovi, který pocházel z Moravy. Jan Šárovec vládl na hradě až do konce 40. let 15. století. Z hlediska právního však hrad zůstal majetkem Jana Městeckého, který se v r. 1430 opět sblížil s husity. Ten v r. 1432 své zástavní právo k Lanšperku postoupil příslušníkovi katolické šlechty Janovi z Jenštejna, synovci Jana z Jenštejna, třetího pražského arcibiskupa. Po r. 1437 přešla zástava na Janova syna Pavla z Jenštejna, který ji postoupil Bohušovi z Kosině. Žádný z těchto zástavních držitelů na hradě nepobýval a jaký byl jejich poměr k Janovi ze Šárova nelze přesně určit. V r. 1451 Bohuš z Kosině postoupil lanšperské panství Zdeňku Kostkovi z Postupic. Nový majitel přesto, že vlastnil mnohá další panství (Litomyšl, majetky podlažického kláštera, Moravskou Třebovou, Bouzov), na rozdíl od svých předchůdců opět pobýval na hradě a věnoval mu značnou pozornost. Dal provést na Lanšperku rozsáhlé opravy, které měly odstranit škody způsobené obléháním v l. 1425 a 1429. Jejich dokladem je dvojí typ zdiva ve zbytcích plášťové zdi. Při opravách bylo totiž použito pískovcových kvádrů, zatímco původní stavba byla z lomové opuky. V souvislosti s opravami a úpravami hradu prováděnými za Zdeňka Kostky došlo pravděpodobně k zesíleni hradního opevnění tím, že byl opevněn i prostor podhradí ležící severně od hradu. Hlavní součástí tohoto opevnění byla mohutná, ze země navezená bašta stojící v severozápadní části podhradí, tam, kde do jeho areálu vstupovala cesta vedoucí k hradu od východu. Na úpatí bašty byla asi přístupová cesta přerušena příkopem, dnes však zcela zaniklým. Opevnění se dále skládalo z dřevěných palisád a plotů, které na jihu navazovaly na první hradní příkop a na severu na zmíněnou baštu. V tomto opevnění byla i nová vstupní brána na úpatí bašty a na východní straně branka pro cestu z údolí. Toto opevnění dnes již zcela zaniklo. Doba, kdy bylo opevněno podhradí, není doložena písemnými prameny, ale na dobu po skončení husitské revoluce lze usuzovat z toho, že podobné fortifikační stavby vznikly v této době i u jiných hradů, např. Lichnice a Chlumu. Nelze však vyloučit vznik opevněni již v době, kdy na hradě byl hejtmanem Jan Šárovec. Za Kostků z Postupic a potom Pernštejnů sdílel Lanšperk společné osudy s Lanškrounem až do r. 1544, kdy Jan z Pernštejna byl nucen prodat pro dluhy lanšperskou část lanšpersko-lanškrounského panství, k níž kromě hradu Lanšperka patřila tři městečka a 30 vsí, Petrovi Bohdaneckému z Hodkova. Od Petrových synů koupil v r. 1564 tuto část Vratislav z Pernštejna, a tak znovu rozdělené panství spojil. Ale i Vratislav z Pernštejna se zadlužil nákladným životem a jeho syn Jan z Pernštejna byl nucen prodat v r. 1588 lanšpersko-lanškrounské panství Adamu Hrzánovi z Harasova. K panství tehdy kromě hradu Lanšperka, města a zámku Lanškrouna patřila ještě tři města, jedno městečko a 54 vsí. Ještě před uskutečněním prodeje dosáhl Jan z Pernštejna spolu s bratrem Maxmiliánem toho, že jim král Rudolf II. postoupil toto panství jako dědičný majetek, neboť až dosud mělo charakter zástavního statku. Od počátku 16. století hrad Lanšperk, s výjimkou doby vlády Petra Bohdaneckého a jeho synů, nesloužil jako panské sídlo. Bydlel zde pouze hejtman, který panství spravoval. V době pobytu na panství se Pernštejnové zdržovali na zámku v Lanškrouně. Proto hrad Lanšperk začal pustnout. V r. 1588 se v kupní smlouvě popisuje jako objekt s mnoha pokoji, který by bylo možno malým nákladem opravit. Nový majitel Adam Hrzán se věnoval rozšíření zámku v Lanškrouně a o poměrně odlehlý Lanšperk se nestaral, takže zcela zpustl. Jako pustý se připomíná poprvé v r. 1622, kdy Zdeslav Hrzán z Harasova prodával panství Karlovi z Lichtenštejna. Za Lichtenštejnů zkáza hradu i nadále postupovala. Zdivo zpustlého hradu sloužilo jako stavební materiál pro výstavbu v podhradní vsi. Výstavba nových obydlí ve vsi zcela porušila původní přístupovou cestu k hradu, první hradní příkop i prostor mezi oběma hradními příkopy. Zcela zmizelo opevnění podhradí i příkop pod severozápadní baštou. Devastace hradního areálu vyvrcholila v r. 1790 za Aloise Josefa z Lichtenštejna, kdy byl zrušen lanšperský dvůr a jeho pozemky postoupeny poddaným, kteří si ze zřícenin hradu postavili ve vsi další domky. Asi v této době byla původní cesta nahrazena úzkou pěšinou, která jde z vesnice východním úbočím hradního návrší na dno bývalého druhého příkopu a tudy k místu původní brány do vlastního hradu. Tato dnes jediná přístupová cesta nemá tedy s původním stavem nic společného. Posledním zásahem do hradního areálu byla v l. 1897–1898 výstavba pseudogotické kaple na vrcholu sypané bašty. Lichtenštejnům náležela hradní zřícenina až do r. 1922, kdy se při první pozemkové reformě stala majetkem obce Lanšperka. V r. 1944 si zříceninu od obce pronajal tehdejší Klub českých turistů v Ústí nad Orlicí, pod jehož vedením byly v l. 1944–1947 provedeny na hradě zabezpečovací práce a průzkum, při němž byly odkryty a vyčištěny sklepní prostory paláce. Zde byly uloženy raně gotické architektonické prvky nalezené při průzkumu. Zříceniny hradu stojí na jižním okraji nynější vsi Lanšperka. Z hradu se zachoval druhý, ve skále vylámaný příkop, severní část plášťové zdi, která stojí na okraji skály přímo nad příkopem, a část sklepních prostor paláce, dosud zaklenutá valenou klenbou. V menší míře se zachovaly zbytky příčných zdí v paláci. Ostatní zdivo paláce, protilehlých hospodářských budov i větší části plášťové zdi vytváří jen terénní vlny porostlé trávou a křovím. Prohlubeň uprostřed nádvoří je pozůstatkem studně..

Říkala jsem mu, že jsem v létě byla na Zvíkově. Úplně ožil a povídá: Zvíkov, ten znám, to je ten hrad se špičatými okny. Tam byly plesy a radovánky, tam se sjížděli králové, ale já jsem sloužil k obraně. Taky jsem se ptala, jestli je tam u něj něco zajímavého, třeba tajná chodba. Posmutněl a povídá: To bys musela dolů, hodně dolů. Tajná chodba tady je, ale musela by se vykopat, už je skoro zničená. Dole, tam bys viděla zajímavosti. (nenapadlo mě, jaké)

V hospodě se člověk dozví nejvíc. Upovídaná hospodská mi napovídala tolik zajímavostí, které nebyly ani na informační tabuli u hradu. Když jsem jí řekla, že jsem si s hradem povídala, tak vykulila oči a ptala se, o čem. Pomalu jsem jí to říkala a ona mi ke všemu něco řekla. Prý v podzemí žije nějaký Stromouch. O něm mi hrad nevypravoval, ale já se na to ani neptala, protože jsem to nevěděla Je k tomu nádherná pověst. Přemysl Otakar II. věnoval celé území Vladislavovi (?) a poprosil ho, aby na něm postavil obranný hrad. Vladislav to udělal právě tady v tom místě. Mimochodem místo je úplně fantastické pro obranné účely, protože okolo jsou skály a lesy do podkovy a v tom jednom místě, kde není žádná přírodní překážka, bylo místo akorát pro hrad. Na místě na kopci, kde ho chtěli postavit, bydlel Stromouch. Byl to člověk-strom, který měl místo rukou větve a místo kůže kůru. Dovolil jim postavit hrad s podmínkou, že tam bude bydlet s nimi v podzemí hradu. Hrad postavili a skutečně ho nikdy nikdo nedobyl. Jednou se to skoro povedlo. Útočníci chtěli nechat posádku hradu vyhladovět, ale ta chodila tajnou chodbou pro zásoby. Když začali útočníci dobývat hrad útokem, Stromouch požádal okolní stromy o pomoc a ty se seřadily do rojnice a šly proto nepřátelům. Nepřátelé se lekli a utekli. Hrad zpuštošili až za husitských válek husité. Stromouch prý žije v podzemí hradu dodnes. V únoru je každoročně cesta za Stromouchem. Hejno lidí jde na hrad a hledají Stromoucha. Ale ten se jim neukáže..

"Nuže, Marto, pověz mi kam tak zadumaně vyhlížíš ?", tázal se tehdy pan Petr. "Skoro bych řekl, že pozoruješ našeho Vaňka tamto na louce, kde seno posekávají.Ale to je příliš daleko, ani sám orel by tam nedohlédl," pravil pán z Hodkova. Chůva Matra ujišťovala svého pána, že opravdu pozoruje louku, a na ní Vaňka, kterého, jak tvrdila, velice dobře vidí. Pan Petr Bohdanecký se převelice divil. Přestože měl sám velice dobrý zrak, nedokázal v dáli na louce nikoho rozeznat. Všechny postavy mu připadaly jako nepatrné tmavé tečky, v sebe splývající. "Chceš mne klamati, a proto nepravdu díš", pravil pan Petr. Chůva však opáčila, že nemá důvodu si vymýšlet a hned taky prstem ukazovala. "Náš milý Vaněk jest právě pátým v řadě. Má černou kazajku a na hlavě pořádný širák," bránila se chůva. Pán se znovu zakoukal do dáli ale ani tak sloužícího Vaňka od ostatních nerozeznal. Slíbil tedy Martě, že okamžitě nechá osedlat svého koně a na pastvinu se ihned rozjede. Bude-li pravda to, co chůva Matra viděla, dostane Vaňka za muže, i tu panskou louku navrch. Sám pán Petr jim k tomu svatbu vystrojí a ještě i bohatého vyžití oběma přidá. Když pan Petr na svém koni docválal na panská luka, poznal, že Matra ani slůvkem nelhala. Vše bylo jak pravila. A tak se stalo, jak pán Bohdanecký slíbil. Martě a Vaňkovi nevídanou svatbu vystrojil, i ten kus panské louky, kde zrovna Vaněk senoseč vykonával jim darem zavdal. Martě ještě k tomu pěkného věna na vyžití dal. Oběma potom na zdraví a dlouhý život na jejich svatbě připil. Vaněk v podhradí vybudoval malý dvorec a darovanou louku držel ke svému hospodářství. Když po mnoha letech chtěli Pernštejnové jako držitelé Landšperka onu louku vykoupit zpět, Vaňkovi potomci ji ani za drahý peníz nechtěli prodat. Tolik si vážili daru dobrotivého pana Petra Bohdaneckého z Hodkova, že si jej ponechali jako drahocennou památku..