Litomyšl

995 knížectví Slavníkovců vyvráceno vojenskou mocí Přemyslovce Boleslava II., náležela Litomyšl pod vládu pražských knížat. Řeka Loučná se tehdy nazývala Trstěnice, tj. řeka s rákosím a trstěnická stezka byla významnou obchodní cestou spojující Čechy s východní Evropou. Těsně před polovinou 12. století uvedl Vladislav II. s pomocí olomouckého biskupa Jindřicha Zdík a do Litomyšle premonstrátský řád, jemuž daroval celou okolní krajinu k užívání a kolonizaci. Mniši se usadili přímo na hradní vyvýšenině, kterou Jindřich zdík přezval na olivetskou horu, a postavili si zde rozlehlý komplex klášterních budov. Někdejší hrad, pokud tu ještě stál, ztratil asi tehdy již svou obrannou funkci. R. 1344 se stal klášter základem biskupství pro východní Čechy a západní Moravu, zřízeného zde Karlem IV. Nový biskupský palác stál nejspíše v líci severní a východní strany dnešního zámku a jeho opevnění splývalo s hradební zdí, jejíž pozdně gotické zbytky se též nalezly při archeologickém průzkumu. Když r. 1419 po smrti Václava IV. husitské revoluční hnutí ovládlo zemi, přitáhl r. 1421 před Litomyšl Jan Žižka v čele velkého vojska. Město i s okolím přijalo čtyři artikuly pražské, biskupovo sídlo na návrší nad městem zůstalo zatím ušetřeno. Až když je r. 1425 dobyli po Žižkově smrti sirotci, biskup Aleš z Březí uprchl a tím litomyšlské biskupství prakticky zaniklo. Budov byly pobořeny a do Litomyšle byli dosazováni husitští hejtmané. Poslední z nich, Vilém Kostka z Postupic, se přidal nakonec ke straně Zikmundově a r. 1436 dostal od něho Litomyšl s celým někdejším biskupským jměním do dědičné zástavní držby. Kostkové z Postupic vládli na Litomyšli a okolním panství více než sto let. Byli většinou předními diplomaty i válečníky nejprve Jiřího z Poděbrad pak králů z rodu Jagellonců. Jejich snahou bylo vytvořit z dosavadní roztříštěné državy skupováním cizích vesnic nebo jejich částí celistvé panské území. Palác v Litomyšli (biskupský), se stal jejich sídlem. Po požáru r. 1460 musel být palác obnoven a byl i nadále opravován a zpevňován. Nepoužívané budovy v okolí paláce i pozůstatky dalších klášterních i biskupských staveb byly koncem 15. století odstraněny a v blízkosti paláce zřízeno Nové čili Horní město, kde se pod ochranou Kostků usazovali čeští bratři z Čech a Moravy a kde r. 1503 byla založena i českobratrská tiskárna. Když se Bohuš III. Kostka zúčastnil r. 1547 odboje proti Ferdinandovi I., byl nucen postoupit litomyšlské panství královské komoře a sám dožil v Brandýse nad Orlicí, který mu byl ponechán. Litomyšlské panství, které zahrnovalo vedle Litomyšle na 50 vsí a rozlehlé lesní komplexy, pak Ferdinand I. dával do zástavy věřitelům královské pokladny. V r. 1552 se stal na 15 let jeho zástavním pánem Jaroslav z Pernštejna, jenž je však záhy předal dalším zástavním držitelům. Od r. 1567 pak obdržel Litomyšl do zástavy Jaroslavův bratr Vratislav. Šlo o členy jednoho z nejmocnějších panských rodů, spřízněného sňatky s Kostky z Postupic. Vratislav z Pernštejna, od r. 1566 nejvyšší kancléře Království českého, se řídil podle vzoru severoitalských knížecích dvorů, které poznal v mládí jako dvořan pozdějšího císaře a českého krále Maxmiliána II. Za manželku měl Marii Manrigue de Lara, dceru španělského vojevůdce ve službách císaře Karla V. a dvorní dámu české královny Marie, jež sama byla také Španělka. Za hlavní sídlo si Vratislav zvolil zástavní Litomyšl, ačkoli mu jako pozůstatek kdysi obrovského rodového majetku zbývala řada panství v Čechách a na Moravě. Bylo to asi z opatrnosti, neboť zástavní panství nemohlo být zabaveno či prodáno na úhradu pohledávek četných věřitelů nebo částek, za něž byl Vratislav – hlavně samému císaři, ručitelem. O hospodářství Vratislav – na rozdíl od svých předků – příliš nedbal. Rozsah litomyšlských dvorů byl spíše menší než za Kostků z Postupic, starost o provoz byla plně přenechána úředníkům. Zato se Vratislav vedle dvorské služby plně věnoval svým zálibám, mezi něž patřilo i stavebnictví. Když se Vratislav z Pernštejna stal zástavním pánem na Litomyšli, nenalezl zde vlastně žádné sídlo vhodné k obývání, neboť dosavadní kostkovský palác, zasažený požáry města v l. 1546 a 1560, byl značně poškozen. Původně se počítalo s opravou či nejvýš menší přestavbou paláce. Místo toho se však Vratislav nakonec rozhodl k úplné přestavbě. Zbytky někdejšího paláce Kostků z Postupic nebyly však úplně rozbořeny, nýbrž bylo jich použito jako základů severního křídla zámku, což prozrazuje i pozdně gotický profilovaný portál v severovýchodním traktu. Vysoká věž starého paláce, která v době zahájení stavby zámku ještě stála, byla v průběhu stavby rozbořena a nahrazena novou, dodnes zachovanou. Návaznost na některé zbytky paláce však přece je dodnes patrná. Tak také vznikla dvě nádvoří, nové veliké, hlavní, a zadní mnohem menší, v podstatě asi pokrývající aspoň část nádvoří původního paláce. Celá stavba zámku, na první pohled jednolitá a zcela pravidelná, je tak vlastně rozčleněná a tvoří několik na sebe napojených celků. Začala slavnostním položením základního kamene 18. března 1568. R. 1574 bylo započato se stavbou kaple, která byla dokončena a vysvěcena r. 1577, a až potom se přestavoval starý palác na severní straně a budoval příčný trakt, oddělující velké a malé nádvoří. Vnější stavba tohoto příčného traktu byla pravděpodobně dokončena r. 1580 a až potom mohla být severní stěna velkého nádvoří vyzdobena figurálními sgrafity, plánovanými ovšem jistě již při zahájení stavby. Vnitřek severní stěny byl dohotoven asi do konce r. 1581. Stavba tedy proběhla patrně v l. 1568 – 1581, přičemž drobné dostavby se prováděly ještě po smrti Vratislava z Pernštejna (v říjnu 1582), a to nejméně do července 1587. Už koncem 16. století byl zámek proslulý svou krásou, jak ukazuje žádost sedmihradského knížete Zikmunda Báthoryho císaři Rudolfovi II., aby mu daroval ten „skvělý a nádherný palác, podobající se, jak se říká, slavnému paláci Pitti ve Florencii“. Toto přirovnání vzdušné nádhery litomyšlského zámku k těžké hmotnosti florentského paláce nebylo právě zdařilé. Litomyšlský zámek patří totiž k renesančním zámkům tzv. moravského typu, kde bylo již v mnohém upuštěno od klasické výstavby. Stavitelem zámku byl od r. 1568 až do své smrti v květnu 1575 císařský stavitel Giovanni Battista Aostalli, jako druhý stavitel se již r. 1570 připomíná vedoucí stavby Pražského hradu ve službách císaře Maxmiliána II. Ulrico Aostalli, který do Litomyšle nejprve dojížděl s Giovannim Battistou jako poradce, po jeho smrti pak asi sám převzal vedení celé stavby. Mezi tvůrce litomyšlského zámku patřili i další význační umělci a řemeslníci, jako kameník Battista, jehož dílem jsou například sloupy v obou patrech lodžie a hlavice komínů a který byl od počátku stavby až do r. 1573 i stavbyvedoucím. Kamení Antonín Prock byl autorem dnes již nedochované kašny v zámecké zahradě, která byla zhotovena z červeného mramoru a bílých kamenů. Jako jsou při stavbě zámku postupně uváděni mistři Hans, jenž zemřel r. 1569 či 1570, dále jeho bratr Jakub, jenž převzal zednické práce po něm, r. 1581 pak mistr Mikuláš. Mezi autory sgrafitové výzdoby na průčelí zámku byl Šimon Vlach, jenž v jednom z políček při jihovýchodním rohu zámku zanechal svůj podpis, dodnes zachovaný. Další řemeslníci – truhláři Kryštof a Matěj, tesař Andres či Šimon Grel a Albrecht Jokl, kteří lámali kámen na stavbu až u Moravské Třebové – byli patrně domácího původu, podobně i židovský dodavatel skla do oken Šťastný zámečníci, cihláři, pokrývači nebo hrnčíři, který stavěli kamna. Z úsporných důvodů se místo nádeníků používalo vězňů. Šlo o stavbu velice nákladnou. První stručný popis dokončené stavby je v pernštejnském urbáři pro litomyšlské panství z r. 1610: „Zámek, ten jest všecek od kamene a cihel čtyřhranný, v kvadrát stavěný, a v něm množství pokojův, i tolikéž kaple pro vykonání služeb božích v jednom úhlu udělána jest. Po třech stranách trojnásobny a místy čtyřnásobny pokoje nad sebou jsou a v čtvrté straně toliko pavlače na sloupích neb pilířích z kamene tesného udělány; prostředkem v zámku jest zšíří a zdélí plac na 15 sáhův. V témž zámku jest veliká kuchyně; čistotná voda ustavičně po trubkách teče.“ Původní zámecký vodovod, stahující pramenitou vodu do zámecké kuchyně a do kašny v hospodářském dvoře,je dodnes v provozu. O okolí zámku urbář poznamenával: „Při témže zámku jest zahrada pro rozličné koření zdmi ohrazená, v kteréž jest prostředkem kašna od kamene mramorového tísného stavena, do nížto voda čistá ustavičně teče; v té zahradě jest rozličné roubí a štěpí štěpováno. Jest také tu zahrada dolní též zdmi obhrazená, v kteréžto jest rozličného ovocí štípí, v nížto se může pro potřebu zámeckou letním časem všelijakého vaření, semen, salátův i jiných bylin nasívati“. Podoba těchto zahrad je ovšem dnes velmi změněna. Obdobný, ale stručnější popis německý obsahuje také urbář z r. 1659. Již půdorys zámku, téměř pravidelný čtverec, ukazuje výtvarnou výjimečnost. Jeho vstupní průčelí se obrací do úzkého předdvoří, do kterého se vchází renesančním průjezdem, umístěným v postranním křídle zámeckého pivovaru, zdobeným sgrafitem dvou halapartníků v renesanční zbroji. Do hlavního nádvoří se dnes vchází z předdvoří mezi zámkem a pivovarem hlavním portálem se znaky Vratislava z Pernštejna a jeho ženy a s vysokým lombardským nástavcem. Nádvoří je ze tří stran ve všech třech podlažích obklopeno arkádami, na každé straně po devíti obloucích. Arkádové ochozy jsou opatřeny v přízemí čtverhrannými sloupy s hrubou bosáží, v prvém patře toskánskými a v druhém patře jónskými sloupy. Obytné trakty leží za arkádami pouze v bočních křídlech, kdežto ve vstupní stěně přiléhají arkády k čelní zdi a jen v druhém patře jsou otevřeny do průčelí. V jihovýchodním rohu prvního patra vedou do zámecké kaple dveře s bohatým portálem, opatřené na rozdíl od ostatních sálů gotizujícími vysokými okny a původně snad s vysokou věží, která shořela r. 1775 a nebyla již obnovena. Průčelí hlavního nádvoří proti hlavnímu vchodu není opatřeno arkádami, nýbrž tvoří plnou stěnu, rozčleněnou jen sdruženými okny ve třech podlažích. Volné plochy stěny mezi okny zaplňuje bohatá sgrafitová výzdoba. Nejvýše pod krovem nad každým z pěti sdružených oken jsou vyobrazena poprsí vojevůdců ve zbroji, v polích mezi nimi obrázky lesních krajin se zvěří a lovcem, vpravo pak žánrový obrázek staré ženy s kocourem. Mezi okny druhého patra jsou drobné výjevy snad z antických dějin, vše patrně inspirováno předlohami s antickými reminiscencemi; zcela vpravo stojí rytíř v odění 16. století s kočkou a pěti velkými G. Hlavní pole průčelní stěny nádvoří pod okny druhého patra je rozčleněno v tři nestejně široká pole. Na nejmenším, prostředním, jsou umístěny sluneční hodiny zřejmě s obnovenou malbou a chronogramem (1737). Vlevo je zobrazena jezdecká bitva před městem podle mědirytiny, která reprodukovala ve své době slavný náčrt obrazu Leonarda da Vinci pro palác ve Florencii. Vpravo je zobrazeno vítězství císaře Konstantina nad Maxenciem na Milvijském mostě před Římem r. 312; grafickou předlohou tu byla mědirytina z okruhu Marcantonia Raimondiho, reprodukující slavný obraz z vatikánských dvora v Římě, který do tzv. Konstantinova sálu zhotovil Giulio Romano. Pět nestejně velkých meziokenních polí v prvním patře průčelí nádvoří rozvíjí pak ve sgrafitové technice starozákonní historii o Samsonovi v ucelené sérii pěti výjevů. Předlohou byla šestidílná série mědirytů Philippa Galla podle kreseb nizozemského umělce 16. století Maertena van Heemskercka. V místnostech jsou v podstatě tři druhy kleneb: jednoduchá klenba valená, dále křížová klenba s vysoce vytaženými hřebínky a konečně tzv. klenba kapucínská, jež dodává prostoru dojem jednotnosti a ucelenosti. I tato rozmanitost se vysvětluje tím, že renesanční architekt využil některých zbytků starého paláce. Vysloveně archaizující tvary byly použity v gotizující klenbě kaple. Schodiště jsou v zámku čtyři. Hlavní, široké a pohodlné, s neobvykle nízkými schody, sloužilo osobní a společenské potřebě samotné vrchnosti a jejích vznešených hostů. Druhé, mnohem užší, směřovalo ke kapli. Třetí, v nárožní věži, bylo vřetenovité a kromě cesty na věž umožňovalo projít z kuchyně do obou pater. Čtvrté, také vřetenovité, dnes již zrušené, vedlo z tzv. strážnice do prvního patra. Rozlehlé sklepy, vybudované pod celým západním křídlem, jsou zřetelně dvojí. Odděluje je mohutná základová zeď, pokračující až do štítu. Jižně od této zdi jsou veliké sklepy renesanční, mnohokrát upravené, s dnes zazděným schodištěm, vedoucím na předdvoří k hospodářským budovám. V menších a nepravidelných sklepech severně od této zdi se našly zbytky gotických klenebních náběhů, krakorce i zbytek románského obloučkového vlysu; jde snad o pozůstatky sklepů starého biskupského paláce. Celý obvod zámku – kromě středu průčelí nad arkádami – lemují štíty. Jejich řady nejsou pravidelné, nýbrž se zde střídají vysoké trojvrstvé a dvojvrstvé štíty s jednovrstvými štítky, které jsou k sobě řazeny v různé hustotě a vzdálenosti odlišně na každé straně zámku. Zámek měl v celém obvodu i v hospodářském dvorku všechny stěny ozdobeny psaníčkovým sgrafitem, v jehož obdélníkových polích jsou zobrazeny ve stylizovaných podobách rostlinné motivy, zvířata, lidské masky i celé lidské postavy v pestrých, vynalézavých variacích. Jde celkem asi o 8 000 psaníček, z nichž žádné se přesně neopakuje. Psaníčkové sgrafito bylo v pozdějších dobách zakryto hladkou omítkou; letopočet 1781 v omítce na severní straně dokládá opravy zámku po požáru r. 1775. R. 1935 byla restaurována jižní průčelní stěna; zachovalé části obnovil sochař A. K. Pochobradský z Prahy; zničené části nahradil novými, proti duchu originálu geometricky rýsovanými obrazci. Západní stěnu do zahrady obnovili s využitím motivů zachovaných částí r. 1953 pražští restaurátoři Böswart a Erhard, kteří zase dali sgrafitu proti výraznému tónu originálu silně zdrobnělý rukopis. Přes svou vnitřní stavební složitost působí zámek navenek dojmem pravidelnosti, jejíž obrovitost a monumentálnost je však dovedně zastřena teple nahnědlou kresbou sgrafit, přesně volenou gradací okenních ostění a malebnou rozmanitostí štítů. V tom tkví základní kompoziční motiv této vzácné architektury. Každá strana má přitom funkčně zdůvodněný odlišný vzhled. Lehkost a vzdušnost vstupního průčelí jsou zdůrazněny prolomenými arkádami a navíc slunečními hodinami, obnovenými ne zcela vhodně v r. 1729. Západní průčelí obrácené k městu působí monumentálně a vznešeně. Průčelí východní, nejméně pravidelné, s výstupky kaple a věže po stranách a s arkýřem v ploše stěny, skýtá pohled seversky romantický, připomínající malebnost pozdní gotiky. Architekt Giovanni Battista Aostalli navázal v této funkční nepravidelnosti na české výtvarně tradice a nedržel se přísně racionálních geometrických renesančních schémat. Litomyšlské štíty patří k nejdokonalejším specifickým projevům vyspělé české renesance; jsou nejúplnějším odkladem toho, jak byly zamýšleny a provedeny moravské zámky tohoto typu. Sgrafita na průčelní stěně nádvoří byla znalci před první světovou válkou považována za jeden z nejcennějších výtvorů v této technice v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Spojení italských arkádových dvorů s českými štíty a sgrafity v řešení Giovanniho Battisty Aostalliho vytvořilo ze stavby litomyšlského zámku jeden z nejcennějších skvostů nejen české renesance, nýbrž české architektury vůbec. Stavba zámku je o to cennější, že pozdější stavební úpravy se nedotkly takřka v ničem jeho podstaty ani vnějšího vzhledu. Řada drobných změn byla provedena již za Jana Friedricha Trautmannsdorfa, prvního představitele rodu, který se ujal litomyšlského panství po smrti Frebonie z Pernštejna r. 1646. R. 1661 dal zbořit velkou bránu, stojící před zámkem snad již od dob biskupství, r. 1669 dal opravit velkou věž a pobít plechem novou báň, vybudovanou místo staré, která byla zničena ohněm r.1635. Do období tohoto majitele spadá patrně též vznik robustní bosáže pilířů a severní stěny v přízemí, prováděné již v raně barokním slohu. jeden z pilířů nese také letopočet 1659. Trautmannsdorfové, na rozdíl od zadlužených posledních Pernštejnů, investovali však i do hospodářství. Rozšiřovali rybniční síť, budovali dvory, dbali o lesy, na jejichž vyklučených okrajích zakládali nové osady – a samozřejmě zvyšovali roboty. Ovocem těchto náhlých změn bylo velké povstání nevolníků r. 1680 a řada menších vzpour, vždy násilně a krvavě potlačených s pomocí vojska. Hrabě František Václav Trautmannsdorf dal také v letech 1743 – 1753 vyzdobit tzv. zrcadlový sál v prvním poschodí zámku obrazy velkých bitev vojevůdce Eugena Savojského s Turky a s jinými nepřáteli ve válce o dědictví španělské. Maloval je vídeňský dvorní malíř Martin Muckenbrunner. Hlavní stavební změny na zámku byly však provedeny na konci 18. a na počátku 19. století, kdy Litomyšl vlastnili po Trautmannsdorfech Valdštejnové-Vartemberkové. Jestliže ve zmiňovaném popisu zámku z urbáře z r. 1610 se psalo o „místy čtyřnásobných pokojích nad sebou“, byly myšleny kromě přízemí a dvou pater také dnes již neexistující podkrovní pokoje s okny do všech tří zastavěných stran nádvoří, jak jsou zachyceny ještě na rytině v litomyšlském tisku z l. 1700 – 1701. Ty však byly odstraněny spolu se snížením střech při úpravách nejhořejších pater po dvou velkých požárech z ledna 1768 a září 1775. Tak se stalo, že všechny prostory v obou patrech – kromě kaple – jsou radikálně přestavěny, nově přepaženy a rozděleny. V četných místnostech prvního patra se z té doby zachovaly štítové stropy a nástěnné malby malíře Dominika Dvořáka. Jen v přízemí lze nalézt nebo rekonstruovat původní dispozici a vybavení i určení většiny místností. Průčelí zámku nad arkádami bylo při těchto přestavbách opatřeno barokní věžičkou s hodinami a barokními vikýři. Hospodářské budovy náležející k zámku tvořily prakticky od počátku jednotný architektonický celek se zámeckou budovou; jen zčásti se však zachovaly v původní podobě. Pivovar, stavěný v 80. letech 16. století, byl původně zdoben jednolitým pásem štítkové atiky a jeho fasáda byla zdobena psaníčkovou sgrafitovou bosáží; v jednom z ojediněle zachovaných políček je letopočet 1630. Dnešní podoba pivovaru je v podstatě barokní z úpravy F. Maxmiliána Kaňky po požáru r. 1726; jen část portálu se zachovala v renesanční podobě stejně jako členění oken ve střední části budovy. Poslední úprava fasády je z r. 1959. Na východní stěně přiléhá k pivovaru budova jízdárny z 18. století v čele předdvoří nad brodištěm s kašnou. Samostatně stojí budova koníren též z první poloviny 18. století, dílo barokního stavitele F. M. Kaňky; nad vchodem je umístěna pískovcová socha muže, vedoucího vzpínajícího se koně, modelovaná původně r. 1725 Matyášem Braunem. Vedlejší stavba kočárovny byla nedávno upravena do původní podoby před požárem, který ji po polovině 19. století napolo zničil. Konec 18. století, zvláště doba hraběte Jiřího Josefa Valdštejna-Vartemberka, přinesla do zámku i nový vzruch, když vrchnost za svých letních pobytů v Litomyšli chtěla žít stejně kulturně jako v zimě ve Vídni a toužila se obklopit nádherou, tehdy vládnoucího empíru a potom rokoku. Valdštejny-Vartemberky od počátku pronásledovala zadluženost, ještě zvyšovaná hrabivostí a neodpovědností úředníků, jimž svěřovali péči o panské hospodářství. To je však neodrazovalo od jejich zálib, mezi které patřilo i pěstování ušlechtilých koní. Jako milovníci divadla dali si Valdštejnové-Vartemberkové zřídit bohatě vybavený a umělecky provedený divadelní sálek v přízemí zámku, kde se začalo hrát v dubnu 1798. Toto dodnes dobře zachované divadélko pro 150 diváků s 16 sestavami kulis a dvěma malovanými oponami, dílem Josefa Platzera, bylo do 30. let 19. století svědkem čilého divadelního života. Sami členové hraběcí rodiny a jejich úředníci vystupovali v německých a francouzských hrách před šlechtickými i měšťanskými hosty. Divadlo je vzácnou památkou divadelní architektury té doby. Z konce 18. i na počátku 19. století pochází rokoková výzdoba audienčního sálu s portréty Marie Terezie, Františka Lotrinského a Josefa II., zlacené, mnohoramenková a empírová kamna v místnostech prvního poschodí, obrovské portréty oblíbených hraběcích koní a četné obrazy krajin se stády koní v zámecké jídelně a přilehlé předsíni. Z konce 18. století pochází též dnešní dispozice zámecké zahrady. Zahradní plochy, jejich dispozice i určení procházely od počátku proměnami, které lze dnes jen velmi obtížně rekonstruovat. Zahrada byla několikrát rozšiřována, ale i přemisťována v souvislosti s předpokládanými změnami v orientaci stavby. Dnešní rozčlenění se v podstatě datuje do doby Jiřího Josefa Valdštejna-Vartemberka, jenž dal koncem 18. století vyrovnat plochu před zámkem k městu /při západní straně) a upravit ji ve francouzský park, zdobený barokními a raně klasicistními sochami na zahradní zdi a zahradním pavilónem v rohu zahrady nad městem. V souvislosti s úpravou zahrady byla na jejím severním okraji postavena empírová budova s úředními místnostmi vrchnostenského úřadu a bytem ředitele panství. Za zadní, severní stěnou zámku byl upraven v romantickém slohu anglický park se zahradními stavbami, rybníčkem a vodopádem, kde byl r. 1808 umístěn pískovcový pomník s postavou ležícího lva na paměť Františka Valdštejna-Vartemberka, jenž padl r. 1796 v Itálii. Do bytu a kanceláře v přízemí zámeckého pivovaru se za hraběte Jiřího Valdštejna-Vartemberka v r. 1823 přistěhoval nový sládek a pozdější nájemce pivovaru František Smetana. Dne 2. března 1824 se zde jeho ženě Barboře narodil syn Bedřich, pozdější zakladatel moderní české hudby. Všechny nákladné úpravy zámku a jeho okolí za posledních Valdštejnů-Vartemberků a náročný život šlechty prohlubovaly zadluženost panství, která se vlastně vlekla již od doby pernštejnské. Zadluženost vedla v l. 1791 – 1802 a pak znovu v období 1819 – 1891 k zavedení vnucené správy z rozhodnutí soudu. Finanční situace držitelů panství byla stále neudržitelnější, až r. 1855 došlo k vyhlášení úpadku a k dražbě zámku a velkostatku s 10 dvory, 500 hektary rybníků a 4500 hektary lesů. Koupil je bavorský kníže Maxmilián Karel Thurn-Taxis, kterému již patřily sousední velkostatky Rychmburk, Chroustovice a Košumberk. Dvory byly pronajaty stejně jako pivovary a další podniky; ve vlastní režii si Thurn-Taxisové ponechali pouze výnosné rybníky a lesy. Do zámku dosadili německé úředníky, sami zde nikdy nepobývali. Po vzniku Československé republiky byla sice v dubnu 1919 uvalena na velkostatek nejprve vnucená státní správa, ale již v květnu 1920 se změnila v pouhý státní dozor, který byl v srpnu 1922 úplně zrušen. První pozemková reforma postihla velkostatek velmi mírně. Thurn-Taxisům zůstaly tři dvory, na 400 hektarů rybníků a většina lesů. Přesto se tehdejší majitel Albert Maria Lamoral Thurn-Taxis soudil s ČSR u Mezinárodního soudního dvora v Haagu o výši náhrady. V r. 1945 byl všechen majetek Thurn-Taxisů u nás konfiskován. Litomyšlský zámek přešel do rukou státu, stal se kulturní památkou I. kategorie a r. 1962 byl zařazen mezi národní kulturní památky. Spravuje jej Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích. Pivovar byl r. 1912 označen pamětní deskou, která připomíná, že se zde narodil Bedřich Smetana. R. 1949 byl zpřístupněn veřejnosti Smetanův rodný pokoj s pietní jednoduchou moderní expozicí v celém někdejší Smetanově bytě, který byl i s přilehlou kanceláří stavebně upraven do podoby, v jaké byl ve 20. letech 19. století. Přes zimu 1973/1974 byl pak celý byt znovu upraven a vybudována nová, změněná expozice. Prostory samotného zámku byly již před r. 1945 zčásti zpřístupněny a občas propůjčovány ke kulturním účelům; například v l. 1931, 1932, a 1934 se zde konaly rozsáhlé výstavy Aloise Jiráska, Boženy Němcové a Bedřicha Smetany a byla tu také umístěna městská obrazárna. Také zahrada byla otevřena veřejnosti. Po r. 1945 se však zámek stal výhradně kulturní památkou a byl využíván převážně ke kulturním účelům. V jubilejním roce B. Smetany (1949) byly z podnětu ministra školství a kultury prof. Zdeňka Nejedlého a s jeho velkou pomocí zahájeny každoroční operní festivaly Smetanova Litomyšl. Pravidelný sled festivalů byl přerušen roku 1965 a obnoven roku 1974 v rámci oslav 150. výročí narození Bedřicha Smetany. Příprava na tento jubilejní rok byla také důvodem zahájení řady úprav a renovací v objektu zámku a přilehlých hospodářských budov. Postupně byla opravena figurální a psaníčková sgrafita v obou nádvořích i na obvodových stěnách, nově vydlážděny arkády, upraven rodný byt Bedřicha Smetany i expozice v něm, dokončena rekonstrukce jízdárny ve výstavní sál. Po rekonstrukci vnějšího vzhledu budovy konírny byla do původní podoby rekonstruována budova kočárovny pro potřeby okresního archívu a provedeny architektonické i zahradnické zásahy v zahradě, jež ji mají přiblížit stavu z počátku 19. století a zároveň upravit pro všestranné kulturní využití. V současné době se interiéry prvního a druhého patra zámku přebudovávají ve velkoryse řešené muzeum české hudby. První část expozice byla zpřístupněna veřejnosti v r. 1984. Nejvýznamnějším restaurátorským zásahem do vnější podoby zámku bylo obnovení původní renesanční lunetové římsy na západním a jižním průčelí..

Nezkažená, mysl obyvatelův, místy ještě starodávný jejich kroj a lahodná mluva unášejí nás bezděky do starých dob, připomínají nám šedou dávnověkost, kdy předkové těchto venkovanův kraj nad jiné úrodnější vlkům vyrvali, připravujíce nástupcům svým život méně pracný, veselý a spokojený. Nebylo však celé údolí za dob nejstarších obydleno. A chceme-li ohledati nejstarší sídla v krajinách těchto, vydáme se na starodávné cestě z Moravy do Čech na ves Brněnku (odtud něm. Brünnersteig) vedoucí. Při stezce, u níž nyní pšenice a žito povážlivě své hlavičky klátí, prostíral se za oněch dob širý hvozd, nejvydatnější obrana pomezí, kteréhož staří (Češi více šetřili, než potomci jich o několik set let později. Nějaký kus před nynějšími Benátkami byl les po obou stranách stezky vymýcen, a šlo se tudíž bez bázně před loupežníky a dravou zvěří. Říkalo se tomu brána zemská. Přijdouce na stezce až k údolí našemu, zastavíme se před mohutnými náspy křovím a bujnou travou porostlými, kteréž velikou prostoru asi ve výměře z jiter objímají. Darmo bychom se vyptávali lidu zdejšího, co tyto mohutné valy znamenají; ústní podání o nich dávno již z paměti jeho vymizelo a pouze staré paměti psané podávají nám o nich několik chudých zpráv. Vedlé jich svědectví jmenovala se osada, která tu stávala, Hrutovem a byla takořka závorou u brány zemské, kudy se kupec nepropustil, dokud cla nezaplatil, a kdež se nepřítel zdržoval, dokud posila z blízka a daleka nepřikvapila. Tři sta Moravanův přicházejících do okolí zdejšího r. 1056, aby knížete Spytihněva uvítali, zajato jest a potom jako rukojmě za krajany své nepokojné po městech Českých rozsázeni jsou. Klášter Litomyšlský bral platy z trhův, kteréž se na Hrutově odbývaly, rovněž i díl soli, kterouž sem kupci z Uher přiváželi, a sbíral si chmel po celém okolí Hrutovském. Ale dávno již lidé osadu tuto opustili, ponechavše dřevěná její stavení nezvratné zkáze, a toliko náspy zůstaly jako svědkové pradávné minulosti. Minouce Hrutov shledáváme, že je celé údolí domky jen poseto trvá to půl hodiny nežli se dostaneme vozovou cestou na pláni aneb příjemnější cestou dolní až ku tržišti města Litomyšle. Zde se údolí něco rozšířilo, ale jen tolik, kolik stačí na úzké tržiště a čtvero řad domův. Skorem celé město leží na rovině, jen jedna jeho část obsahující největší stavení v celé osadě, totiž zámek s kostelem u otcův škol pobožných, vypíná se hrdě nad městem dolejším, jako by tu ještě veleli duchové, jichž přání bylo rozkazem několika tisícům obyvatelstva okolního. Mnoho věků pořád prošlých vyhladilo nejstarší památky zdejší; s nimi zanikl také hrad velmi rozsáhlý a tvrdý, jehož jméno nejednou v dějinách vlasti naší se připomíná. Hrad zdejší byl zajisté Hrutova starší a každým spůsobem slavnější. Název svůj dosťal po.nějakém knížeti neb velkém pánu, o němž se více neví, nežli že slul Lutomysl. I kolem tohoto hradu bývaly mohutné náspy, a ploty dřevěné na nich sroubené dodávaly jim větší tvrdosti a nedostupnosti. Na dvou stranách chránily hrad sráz a svahy, na třetí a čtvrté (nynější Záhradské a děkanské straně) býval hluboký příkop. Úvalem mezi dvěma náspy vedoucím znenáhla a po oklikách se kráčeti mohlo k bráně, jež se nacházela na nynějším rozhraní Litomyšle a Záhradí. Uvnitř valův byly kostely, dvůr čili palác úředníkův knížecích (curia, palatium, odtud název paláce, hlavního stavení hradského), některá jiná menší stavení a také prázdné prostory; neb v čas nebezpečenství se tu mělo skrývati množství obyvatelstva okolního i se stády svými. Vše bylo ze dřeva neúhledně sice, ale spůsobně přece, jak toho potřeba žádala, zhotoveno. Nemilovaliť

staří Češi staveb kamenných, přestávajíce na staveních dřevěných. A jestli si kdo postavil stavení po spůsobu římském. t. j. z kamene, považováno dílo takové za věc velice nákladnou a podnik takový za tyranství a ukrutnictví. Pod hradem bývalo podhradí asi na prostoře nynějšího tržiště. Bydleli tu vedle osadníkův, kteří se ničím od sedlákův nerozeznávali, také kupci a řemeslníci, kteří pod záštitou valův hradských pokojně živnosti své si hleděti mohli, majíce vodu a pole své, tudíž více po ruce, nežli společnost hradská. Z toho seznati lze, že byl veliký rozdíl mezi nejstaršími hrady Českými a hrady takovými, jež byly po spůsobu západním na skaliskách a vrších v mnohem menším objemu, ale tím tvrději staveny. Proto nazývali staří letopiscové staré slovanské hrady městy (urbes, civitates), proto podrželo v ruském jazyce

slovo „hrad“ týž smysl, jaký má u nás slovo město. Onyno byly pevnostmi v našem smyslu, jměním knížete a společnosti zemské, tyto pevnůstkami někdy obvodu nejskrovnějšího a majetkem jednotlivých pánův neb zeman, kolikráte společnosti okolní více škodlivým než užitečným. Staročeské pevnosti hynuly tím spíše, čím více se zdokonalovalo umění válečnické a cizáctví prožíralo starodávné řády a obyčeje slovanské. Jako ustoupili hradové středověcí dělům a puškám, když na ně ohnivé a hromové rány vychrlovaly, a panstvo zříkajíc se živobytí prostého, sestupovalo do nížin mezi sedláky a měšťany, připravujíc si tu živobytí rozmanité a rozkošné: tak i zanikali nejstarší hradové městští, stávajíce se zřízením nových měst, kamennými hradbami hrazených, zbytečnými, ano proti prakům a jiným strojům válečným na mnoze zdokonaleným slabými a křehkými. Nejsou-li valy Hrutovské prací dětskou, hradby

měst našich výtvorem jinoší síly proti dílu mužnému, jaké vytvořili Vauban a jiní mistři v hrazení pevností?

Středověké hrady měly jinou podobu a jiné sestrojení složitější, nežli bylo u hradův nejstarších. Čím více vtip a důmysl lidský v umění válečném pronikal, tím tvrdších ohrad a obran všelijakých. Bylo třeba postavovati proti němu kromě valův s nasazenými na nich sruby a rozestrkanými koly. Bylo tu koliko bran, hradeb, domův, věží s podsebitím, pokrovím, zábradly, ochozemi, arkéři, výstupky a j. Cesta do nejvrchnější části nešla nikdy rovně, nýbrž po oklikách, ano třeba okolo celého vnitřního hradu; vše pak bylo z kamenů a ze dřeva dílem umělý'm a řemeslným zřízeno. Proto se staročeský hrad, přeměněn byv na spůsob feudální, středověkému hradu málo podobal, jak to zřejmě nacházíme na Litomyšlském hradě, jenž patřil k malému počtu hradův, kteří nebyli opuštěni, nýbrž po novém spůsobu zpevněni a zřízeni. Poněvadž bylo také podhradí bývalé na město povýšeno a zdmi ohrazeno, postavila se na městské straně jednoduchá hradba; na druhých stranách ponechány valy a příkopy, a za ně postavili nad to hradbu kamennou s ochozemi a jiným k tomu příslušenstvím. Ponenáhlu zanikla i dřevěná stavení na hradě a nahrazována stavbami kamennými. A tak vyšehrad tento neměl sice malebného vzezření, jako jiné hrady středověké, ale vyhlížel tím velebněji, poněvadž tu bylo viděti směsici domův všelijakých a staveb s věžemi tu vysokými a štíhlými, tu hrubými a širokými, a nalepené menší na nich věžičky, výstupky a j. dodávaly celku půvab rozmanitosti. Také život na hradě se časem měnil. Napřed tu bývali úředníci knížecí s brannou družinou: vladař čili správce statkův knížecích, komorník čili ten, jenž platy běžné a stálé vybíral a ke komoře královské odváděl, lovčí či polesný', který lesy hájil, zvěř honil a prodávati dal. Ale brzo se věci na hradě valně změnily. Kus po kusu dostali se blízké statky klášteru na hradě založenému. Dány jsou mu i lesy rozsáhlé, aby je vysekal a v úrodné role obrátil. Konečně tu nezůstalo knížeti nic, tak že sem ani vladaře ani lovčí neposílal a důchody knížecí skrze jiné úředníky vybírati dával. O místnosti na hradě se nikdo více nestaral, a tak se v ně klášter znenáhla, ale tím bezpečněji uvázal. Velkou část lesův mniši vymýtili, porostliny vyklučili, a všude na mýtinách povstávaly nové vesnice osazované na mnoze lidem německým. A jakož vyňati čeští poddaní kláštera z moci soudu zeměpanského, zejména krajské coudy Vratislavské čili potom Mýtské, tak že viny jich soudil toliko opat kláštera a pokuty usouzené k užitku svému obracel ; tak povstali též soudové, jaké připouštělo tehdejší právo německé; neb osadníkům novým ve všech potřebách vyhověno, jen když to peníze vynášelo, ano i někdy před dřevními obyvateli přednost dána. Na vesnicích měli potom soudce či rychtáře buď dědičné neb volené a nad celým panstvím bděl jeden soudce čili rychtář klášterský. Tak zatemňovala pravomocnost kněžská v krajině zdejší soud krajský a nastala brzo i doba, kdy ho na Litomyšlsku potřeba nebyla. Ještě čilejší život nastal na hradě když bylo zřízeno biskupství Litomyšlské a klášter na kapitolu přeměněn. Tu povstal vedle paláce opatského ještě nový palác biskupský, stavení pro hodnostáře biskupovy, jak duchovní tak i světské. Na hradě bylo živěji nežli kdy jindy, a v čas slavných služeb božích sotva se mohlo projíti hlavní cestou. Biskup maje veliké statky (Litomyšl, Landšperk), z nichž mu velké a mnohé důchody vycházely, otočil se dvorem slavným, jako nějaký kníže. Ať nedíme o hodnostářích, kteří byli v konsistoři jeho, připomeneme, že byli stále při osobě jeho hofmistr, maršálek, pokladník, mistr kuchyně, číšník, sklepník a j. mnozí. K prvním z těchto jmenovaných úřadův bráni byli šlechtici, z nichž také volen býval i purkrabě hradu Litomyšle, t. j. ten, kterýž o bezpečnost hradu pečovati, čeleď hradskou chovati, někdy i k pracím hospodářským dohlížeti povinen byl. Purkrabí byl povinen chovati na tak velikých hradech, jako bylo v Litomyšli, několik jezdcův (2 neb 3 neb i výše), sám jsa tudíž třetím, čtvrtým neb kolikátým jezdcem. Kromě toho choval na větších hradech 20-30, na menších 10-20 střelců pěších ozbrojených kušemi neb samostřely, konečně čeleď dělnou, kolik jí na hradě potřeba byla. Slovem chovati vyrozumívalo se tehda „celé zaopatření“, jak se nyní po německu říká. A poněvadž tenkráte, když pán na hradě nebydlíval, purkrabě čeleď hradskou „krmiti“, šatstvem, zbrojí, zbraněmi a jinými potřebami opatřovati musil, dáno mu obyčejně od pána (kromě služby jemu náležité) několik set kop, žito, oves, kury (slepice, jež sedláci jménem platu odváděli), ryby a j., také užíval luk jistých a mohl si dříví z lesův bráti. Kázala-li toho potřeba v čas války, najato jest něco více pacholkův branných, a rychtáři dědiční, kteří měli na panství veliké statky sedlské, byli tenkráte také povinni buď sami jíti aneb jednoho chlapa na koni i s kuší vypraviti. Kromě úředníkův biskupských, jak duchovních tak i světských, bývali při dvoře jeho panoše neb zemané chudší kteří mu sice ničím nepřisluhovali, avšak průvodem svým jízdám a vycházkám jeho veřejným lesku světského dodávali. Byliť biskupové té doby lidé dvojí spůsoby: jednou co sluhy Hospodinovi, když chodbou z paláce vedoucí sešli do kostela hlavního, aby církevní obřady vykonávali ; po druhé, když obcovali radovánkám světským, jako každý jiný šlechtic neb pán. Největší lesk biskupského dvora ukázal se při slavnostech veřejných, kdež biskup přioděn rouchem drahocenným kráčel pod nebesy dílem nákladným zhotovenými a doprovázen byl všemi úředníky svými duchovními i světskými. Při takových příležitostech podobal se hrad náš jakémusi mraveništi, v němžto se v pestré směsici osob sem a tam míhajících barva s barvou s největší rozmanitostí střídala, k milému to podívání a podivení poctivého rolníka, jenž kolik mil z dálky byl přišel, aby věc svou na zámku pořídil. Barev neurčitých a nejasných, jako má pokolení nynější ve zvyku, doba stará, neznala a naši předkové proto ani mnoho slov k pojmenování barev rozličných, jako se nyní nachází, neměli. Vychování tak velikého dvorstva, jaké mívali biskupové, potřebovalo velmi mnoho peněz; neb ti, kteří byli vyššího úřadu a stavu šlechtického, hodovali s biskupem, honosíce se tudíž i v listinách že jsou stolovníky biskupovými; ti pak, kteří byli nižšího řádu, stolovali u jiného stolu, na nějž se jídla z předního stolu přenášela. Poněvadž měl každý úředník biskupův svá pacholata a služebníky a biskup je také živiti musil, bylo tu ještě několik jiných stolův, k nimž také přičísti jest stůl pro čeleď hradskou a dělnou ; neb tam, kde sídlel pán, dostával purkrabě toliko plat pro svou osobu a neměl svou kuchyni, jako purkrabě na hradech, kdež pán nepřebýval. Z těch příčin měli mistr kuchyně, kuchaři, kuchtíci a děvečka, jež nádobí myla, práce s dostatek. Jídlo bylo dobré a jadrné, avšak prostě připraveno a dávána ho taková hojnost, že se každý dobře najísti mohl. Čeládka dostávala kromě polévky a hovězího masa okruží, hovězí hlavy, hrách a podobné krmě; na tabuli panské vídati bylo ve dni, když posty nebyly, všelijaká masa zadělávaná, pečeně, ptáky, drůbež, koroptve, zvěřinu, zeleninu ; o dnech postních pak chutné ryby všelijakého druhu, jakých panství Litomyšlské podnes poskytuje v hojnosti. Zvláště padlo mnoho kur či slepic a krmných volův. Onyno přinášeli poddaní sami v jistý čas určený, zaplativše si jimi část nynějších daní; dávali také obyčejně ke svátku sv. Martina krmené husy. Hovězí maso kupovalo se buď u řezníkův v městě aneb poráženy panské voly řezníkem, kteréhož si pán velkého panství ku své potřebě držel. Ostatku poskytovalo hospodářství polní a lesní. Válkami husitský mi přerušen jest život čilý, který na hradě panoval, ale obnoven jest po nějakém čase arci skrovnější měrou, když na hradě vrchnost světská panovala. Jak se mezi tím také tvářnost hradu samého měnila, ukáží dějiny jeho, k nimž nyní přistupujeme, opakujíce ještě jednou v krátkosti, co k spojitosti jich potřeba bude. (Pomůckami byly Jelínkova historie Litomyšle a moje rukopisné práce o biskupství Litomyšlském s regesty k tomu sebranými a staré topografii města. Při vypisování dějin hradu hleděno arci k tomu, co se hradu výhradně týkalo a tudíž mlčením pominuto vše, co se dotýče věcí jen klášterských a biskupských, jichž vypsání by jednu knihu samotnou vyplnilo.).

Podlé staré pověsti byl by však hrad ještě starší; neb nacházel se na něm kromě některých stavení knížecích chrám sv. Klimenta, jenž byl prý sv. Kyrillem a Methodějem ubírajícími se do Čech založen. K tomu přišel ještě (jak již dotčeno) klášter r. 1098 založený a knížaty a jinými dobrodinci hojně dařený, jenž brzo budovou svou, domy přistavenými, ku př. domem opatovým, školou a novým chrámem klášterským velikou část

prostory hradské zabíral. Za prvního trvání kláštera byl hrad zdejší jměním knížecím; neznámým však spůsobem dostal se celý ten vrch v držení kláštera, jak nás prameny pozdější poučují. Pod panství jehodostalo se také podhradí,r. 1259 králem Přemyslem naměsto povýšené, a nadánímirozličnými i rozsáhlé zbožív okolí, jež se skorem pozděj-šímu panství Litomyšlskémurovnalo. Opatové na hraděbydlící a spolu držitelé hradubyli: Jan 1141-1145, Deo-carus 1160-1167, Jurata 1184,Myslen 1185-1201, Heřman 1221, Valter 1225-1226, Ota1231-1234 (Heřman 1249?),Štěpán 1268-1269, Kunrat1314-1329, Jindřich Calta1339. Za těchto posledních opatův také asi přeměněnostaroslovanské opevnění hra-du a nahrazeno hradbami ka-mennými na spůsob tehdej-ších hradův západoevrop-ských. Možná že se tostalo teprv při hrazení města,jehož se níže dotkneme. Ještě než se Karel IV. krá-lem Českým stal, horlivě seo to zasadil, aby bylo pový-šeno biskupství Pražské naarcibiskupství a v Litomyšliaby nové biskupství zřízenobylo. K jeho prosbám jsapapež Kliment VI. nakloněn klášterský kostel panny Marie na biskupský povýšil a za prvního biskupa Jana opata kláštera Luckéhopotvrdil. Klášter se tím dostal v podruží biskupovo přeměněn byv na kapitolu, a statky klášterskévětšinou obráceny byly k nadání biskupství. Až po tuto dobu byl opat bydlel v paláci, jenž slove starý;však když biskup na hradě sídliti začal, nastala potřeba nového stavení, v němžto by nestěsnávaje ses převorem bydliti mohl. I vystaven jest palác řeč. Nový v místech nynějšího zámku.Za prvního spolubydlení biskupa a mnichův na hradě přišlo ke všelikým roztržkám napřed jeno statky, později i o místnosti na hradě. Co se statkův dotýče, poslán jest do Litomyšle Předslav, biskupVratislavský, jenž je roku 1347 rozdělil, ačkoliv tím ještě strany na dobro neupokojil. Po urovnání věcité, jakož i prvních záležitostí, jež spojeny byly s uspořádáním biskupství nového, obrátil biskup zrakysvé k ohrazení města posud otevřeného. Aby práci tím snáze provedl, povolil mu císař (1351, 4. května)vybírání mýta v Litomyšli, Ústí a Lanškrouně dotud, dokud by hradby městské vystaveny nebyly. V obvodhradeb byl také hrad náš pojat a z Litomyšle učiněna jest na spůsob tehdejší tvrdá a důležitá pevnost zemská.Po dvou letech (1353) zemřel biskup a na místo jeho dosazen Jan II. ze Středy, protonotář císařůva kanovník kostelův Olomouckého a Vratislavského, jenž se stal později kancléřem císařovým, jej tudížna cestách jeho provázel a málo se v Litomyšli zdržoval.Nicméně byl pečliv o dobré města, a k zvelebeníslužeb božích a k povznešení ducha křesťanského o vy zdvižení nového kláštera Augustiniánův velicepečoval. A také svůj úmysl r. 1357 provedl. Za jeho vlády bylo biskupství značně zvětšeno; neb Jan k němu připojil veliké panství Landšperské, jež od kláštera Zbraslavského směnou za některé vsi ve vnitřníchČechách získal (1358). S kapitolou svou měl biskup rozmanité rozmíšky, nejvíce však o ty věci, ježdopodrobna v rozděleni biskupa Předslava vytyčeny nebyly. Co se věcí těchto dotýče, přišly obě stranymocně na arcibiskupa Arnošta, jenž povolav k sobě biskupa Olomouckého je r. 1358 tak porovnal, žev příčině statkův pozemských mír na několik let zjednán byl. Učiniv biskup r. 1360 znamenité nadáníměstu Litomyšli, jímž teprva pravé řády městské se zde zakořenily, r. 1364 povolán byl na biskupskýstolec v Olomouci, kamž se odebrav, po 16 letech ( 1380, 23. prosince) zemřel. Tělo jeho bylo ku zvláštnížádosti jeho v klášteře Augustiniánském v Litomyšli pochováno.Nově zvolený biskup Mikuláš dlouho na Litomyšli nepřebýval; nebo jsa nemocí sklíčen již roku 1364, 6. srpna zemřel a nástupcem jeho stal se Albrecht ze Šternberka, před tím biskup Zvěřínský. Za něhose sice předešlé pře s kapitolou o statky neopakovaly, za to však povstaly nové o stavení na hradě, jichžposud obě strany společně užívaly. Dobrovolnou smlouvou r. 1366, 18. června učiněnou stalo se rozdělenítakové: Kapitole mimo konvent, v němž bydleli, vykázán palác starý (někdy obydlí opatův) a všeckojiné v tom pořadí až ku bráně scholastikově (kromě sýpky tuto stojící, jež biskupovi ponechána). Biskuppodržel nový palác, v němž bydlel, a všechen prostor z druhé strany starého paláce k půlnoci se táhnoucía brány svrchupsané se dotýkající. Dvě leta potom Albert povýšen byl za arcibiskupa Děvínského, najehož místo zvolen byl Petr Jelito, biskup Churský. O činnosti tohoto biskupa v Litomyšli mnoho známonení. Víme toliko, že r. 1368 upravil meze lesův kapitoly své a r. 1371 v Lanškrouně nový kláštersv. Augustina založil. Hned rokupotomního směnil biskupství Dě-vínské s Albrechtem ze Šternberka,kterýž tím spůsobem po druhé nastolec v Litomyšli dosedl. Pře-bývaje tu Albrecht několik let,založil nový klášter Kartuzianskýpři tvrzi své Tržku (1376), jenžse až do bouří husitských zacho-val. Založil též v Litomyšli lázeňčeskou (1378) a blíže Opatova ryb-ník řečený Sternteich, poněvadžbiskup po rodu svém hvězdu naštítě nosil. Zemřel pak r. 1380,14. ledna na tvrzi Tržecké a po-hřben v Šternberce Moravském,kdež byl klášter kanovníkův La-teranských založil. Po něm dosazen na stolec biskupský syn Janamarkrabí Moravského Jan (III.)Soběslávek, před tím probošt ko-stela Vyšehradského.1) Jemu dě-kuje obec Litomyšlská. znamenitouvýsadu roku 1883 sepsanou, kte-ráž se s účelem svým, pozdvihnoutiživnosti městských neminula. I nadále mohl biskup obci prospívati;však brzo po tom papežem po-výšen na patriarchu Oglejského,kdež r. 1394 smrti násilnou sešel.Po něm stal se biskupem Jan (IV.),notář králův, jenž důstojnosti bi-skupské r. 1387 dosáhl. R. 1391 na místo jeho dosazen Jan V. z Prahy z rodu Benešovcův, potom pro kruté stíhání husitství Železný řečený. Hned v prvních letech vlády své nemálo byl účasten tehdejších věcí zemských jakožto člen jednoty panské proti králi Vácslavovi, při čemž i násilí málo váže s Bočkem Litickým a Smilem Flaškou z Rychemburka oblehl hrad královský Potštein. S kapitolou svou učinil r. 1398, 19. srpna poslední a konečnou smlouvu o rozdělení celého panství a příbytkův na hradě. Biskupovi přiděleny město Litomyšl s dvojím předměstím (českým a německým) s lázní českou, mlýnem v hradbách a mlýnem na Lánech, řeka Trstenice až k mezem Starého Mýta, dvůr v Zahájí, vsi Újezd, Lysá (nyní Vížka), Přibinova ves, Blažkova ves, Krasina ves, Lubníček, Propastná, Cítov, Pazucha, Hranice, Ždár, Jansdorf s novou osadou, Strakov, Mikuleč, Osík, Vidlatá. Seč, Chotinov, tvrz Záběhlice u Prahy a dům v Praze pod hradem ležící, vsi Třemošná, Sebranice, Lubná, Skuhrov,Lezník, Sedlíkova hora (Pohora), Kaliště, polovice Širokého dolu, Kuncdorf a Květná, Bohuňovice, Hrušová,plat v Círekvici, Němčice, Dvořice, Svinná, Kozlov, Karle, Morašice, Sedlištky, Řikovice, Semanín, Lačnov,Heřmanice (Hermanzdorf) u Svitavy, plat ve Svitavě, Nedošín, tvrz Tržek s dvorem a mlýnem, Sedlištky s dvorem, Litrbach, rybník Sternteich se dvorem tudíž a platem ze vsi Sling, zboží v Božím doměs příslušenstvím a hrad Landšperk s rozsáhlým zbožím. Kapitole se dostaly vsi Opatov, Jetřichov, Chmelík,Střenice, Kornice, Círekvice, Javorník, Poříč, Zrnětín, Rez, plat v Církově, dvory v Hrušové, Osíku, Vlkovský,v Strakově, na Zahájí, Lažany, Pazucha s mlýny jistými a lázní německou v Litomyšli. Co se týče hradu samotného, rozdělen tak, že každé straně připadla část jistá se staveními, a sice aby převor a kapitola drželi „celou tu část, ve které nyní obývají, která z jedné strany příleží sakristii a ambitu kostelnímu a z druhé strany hledí k východu počínajíc od starého paláce na zad kůru kostela postaveného se všemi tuto se nacházejícími místnostmi a příbytky řemeslníkův, zahradou převorovou, oběma branama a jiným příslušenstvím, jak to vše hradba velká počínajíc od řečeného velkého paláce ve čtverhranu až k věži kostelní, na kteréž nyní zvon a hadiny visí, obkličuje a zavírá, také s tím městištěm, kdež bývala lázeň kapitoly, nyní se však školy nacházejí, počínajíc ode zdí klášterských a jdouc k městu až k mezi, kteráse má udělati a počínati sloupem kamenným který stojí u prostřed kaple čili sakristie kostela sv. Klimenta,však beze vší překážky hřbitovu, tudíž rovným směrem až k příkopu a klášteru bratří Augustinianův.“Ostatek v tu stranu až k městu až na vrchol hory zůstaven jest biskupovi, jemuž tedy připadla „část druhá strany kostela k severu ležící počínajíc od řečeného starého paláce za kůrem kostela ležícíma pojímajíc týž dům celý se všemi staveními novými a starými s kaplí sv. Kvirina, kudy se dolů k městujde, s hradbami z předu a ze zadu, městišti, velkou branou, jíž se chodívalo obecně od kostela a z hradudo města a na druhé straně rovněž jest pod domem, v němž na ten čas oficial obýval, i s tím celýmdomem a jakýmsi malým městištěm ležícím mezi domem oficialovým a hřbitovem u sv. Klimenta“. Stavení dílu svého každá strana měla opravovati, a na zdi hradské biskup a kapitola z měšce svého společněslíbili přispívati.Náš biskup často se zdržoval mimo Litomyšl, zvláště pro častá vyjednávání s jednotou panskou,později také pro rozbroje náboženské; však často také bydlíval na zdejším hradě maje dvůr tu zřízenýjako nějaký kníže, s mnohými úředníky, kteří v čas jeho nepřítomnosti záležitosti panství spravovali. V následujících bouřích náboženských stál biskup při té straně, jež nové učení Husem vyvolané vyhladitise snažila, pročež také Husovi všemožně odpíral. R. 1415 byl též na církevním sněmě Kostnickém, kdežproti Husovi zřejmě vystupoval, až z toho povstaly tuhé ústrky mezi biskupem a pány Českými, již seHusa zastávali. Proto i po upálení Husově největší rozjitřenost obrátila se proti biskupu, jenž byl jménemduchovenstva Českého a Moravského vedl v Kostnici při proti Husovi; jeho úředníkův na statcích došlov nepřítomnosti jeho množství listův odpovědných od pánův i od rytířův, kteřížto nemeškavše zbrojnoumocí poděliti se statky jeho, zbavili ho brzy vší péče a řízení a správu zboží pozemských. Toliko v Litomyšli udržela se správa biskupská.Když r. 1416 zemřel biskup Olomoucký Vácslav, zvolen na jeho místo Vyšehradský kanovník Aleš z Březí a poněvadž požíval přízně královy a arcibiskupovy, také jest uveden v držení řečeného biskupství. To bylo ale nevhod sboru Kostnickému, mylně zpravenému, jako by Aleš na kacíře laskav byl; pročež otcové zrušivše volení jeho, ustanovili Jana Železného biskupem Olomouckým a Litomyšlským pospolu, král však hájiv biskupa Alše v požívání netoliko biskupství Olomouckého ale i Litomyšlského,nechtěl Jana již ani do země své pouštěti. Teprve po smrti Vácslavově biskup Jan opět se usídlilv Litomyšli, po čemž r. 1420 králem Sigmundem učiněno narovnání takové, aby Jan držel biskupství Olomoucké; Alšovi pak ponecháno bylo biskupství Litomyšlské. Ještě 25. května t. r. přišel Jan do radnice zdejší, pomahaje konšelůlm sirotky po Stachovi z Vinař rovnati. Odebrav se do Moravy, bojovalproti husitství více mečem než slovy a zemřel r. 1430, 9. října v Ostřihomě v Uhřích.Aleš ujav biskupství musil si od Jana ze Smilkova na Kostelci 4000 kop vypůjčiti, aby mohldluhy, jež za pobytu svého v Olomouci učinil, zaplatiti a témuž Jahnovi na to list jistoty zdělati. Kdyžse byla za těch časův (1420) strana husitská značně sesílila, hleděla moc svou nejen utvrditi, nýbrž i rozšířiti.Za tím účelem podniknuta v dubnu r. 1421 velká výprava do východních Čech, na které podrobenajsou veškerá značnější města, konečně i Litomyšl po útěku biskupově dne 2. máje bez krveprolití osazena.Zdá se, že panství husitské na Litomyšli ještě téhož roku na podzim přerušeno jest vojskem krále Sigmundovým,jenž právě v ty doby novou výpravu křižáckou proti Čechům podnikal a část voje svého z Moravy přes Litomyšl od Čech vypravil. Poněvadž se výprava ta nezdařila, upadla Litomyšl opět v moc Husitůva učiněn tu nejvyšším velitelem Diviš Bořek z Miletínka, vůdce bratři Orebských; jenž o Litomyšl seopíraje odtud na všechny strany, zvláště pak na Moravě s nepřátely kalicha válčil. Než r. 1425 Sirotci bojujíce s bratry Orebskými opanovali Litomyšl, kteréž jim prý postoupil dne 14. února Diviš sám do Kolína se odebrav. Podrobných a věrohodných zpráv o tom nemáme a nevíme, zdali spuštění hradumáme přičítati tomuto aneb snad předešlému osazení. Zdá se, že Sirotci majíce více živlův obecnéholidu obrátili nevoli svou proti stavením duchovním na hradě se nalézajícím, jež z velké části porušenyjsou; avšak hradby zůstaly ve své dřevní podstatě. Nový hejtman Jeník z Mečkova, jinak z Nedanic,známý válečník, usídlil se v paláci biskupském, kdež si také hospodářství podlé pohodlí svého zřídil. Provozoval v Litomyšli táž práva, jako dříve biskup a ve všech jednáních konšel nacházíme jméno jehona prvním místě. Vedlé něho zůstal nějaký čas v úřadě Petr, maršálek a Jíra, purkrabě.R. 1432 byl po Jeníkovi hejtmanem Vilém Kostka z Postupic, jenž se téhož roku 13. září vedlévrchního hejtmana Otíka z Lozy a hejtmanův na Rychemburce a Landšperce ve smlouvě učiněné s knížatySlezskými připomíná. Hejtman tento zůstal na Litomyšli až do příchodu císaře Sigmunda a i potompodržel panství. Neb týž císař zapsal mu r. 1436, 21. září hrad a město Litomyšl s příslušenstvím a dvůrv Hrušové ve 4000 k. tak, že Vilém neměl lidí obtěžovati ku pohoršeni toho zboží mimo spravedlivépoplatky, a komoře královské povinen byl každý rok 100 ss. gr. platiti. 3) Jak velice toto zapsáni straněkatolické proti mysli bylo, dokazuje místo v Kronice Mikuláše z Čech, minority, jenž si stěžuje, že seLitomyšl stala peleší lotrův a loupežníkův, a tu kdež býval klášter a kostel kapitolní a kde dlel sv. Viktorin,nyní prý jest přístřeší koní a prasat, a kde stánek páně vystaven byl, jest obydlí kuchařův a lidí Bohase nebojících, jak prý sám onen minorita viděl. Nicméně zůstalo panství v držení Kostkův z Postupicvíce než 100 let, ani mezitím biskupové zapomenuti a málo známí nuzně život svůj na Moravě trávili.Vilém Kostka, syn někdy Zdenkův, jenž byl ke konci 14. stol. pánem na Postupicích, byl jednímz nejnadanějších českých pánův, býval náčelníkem ve mnohých poselstvích a stal se předkem rodiny,později zvláště dary ducha diplomatického proslulé. Téhož roku, kteréhož dosáhl panství Litomyšlského,padl v boji blíže Hradce Králové, čemuž legátové Basilejští těšili se jako trestu, jenž dostihl svatokrádce.Vilémův syn a dědic Bohuše Kostka z Postupic stál po smrti Sigmundově při straně krále Kazimíraa proti králi Albrechtovi s nemalým prospěchem válčil, později pak věrně setrvával při straně Poděbradské,jakož i r. 1448 dobytí Prahy Jiřím Poděbradským účasten byl. Zvěděv, že Litomyšl za předešlých časůvz povinnosti do důchodu biskupského ročně bečku soli odváděli, také dávku tu na nich žádal; ale uslyšev,že od toho byli biskupem Janem sproštěni, obci povinnost tu r. 1442 propustil. Zemřel r. 1449, zůstavivmladého syna Zdenka. V držení panství následovali nyní bratří Bohušovi nedílní, páni Zdeněk, Jan a Albrecht.Zdeněk, jenž byl ženat s Eliškou z Martinic, byl také horlivým přívržencem Jiřího Poděbradského,o jehož povýšení na trůn z pánův světských nejvíce se staral; také od Jiříka, když na trůn královskýdosedl, učiněn jest nejvyšším mincmistrem království 1458-1468 a nejv. purkrabí 1467. Více mu týžkrál zapsal panství Podlažické (1458), Moravskou Třebovou a Buzov (1464) a na zbožích biskupstvíLitomyšlského spočítal všech sum 12000 kop. (Bratr Zdenkův Albrecht obdržel r. 1462 od krále zápis naves Újezd a dvůr Sedlištky, jichž matka Albrechtova Eliška užívala.) R. 1468 Zdeněk bojoval s Matyášemkrálem Uherským, jenž byl na Moravu vtrhl; chtě pak špihovati klášter Hradištský, přitáhl ke hradu Zvolimezi Zábřehem a Mohelnicí, kdež dne 1. října v noci dal se přepadnouti od Františka z Háje. Tuť raněnbyv smrtelně, nazejtří skonal na Zábřehu u pana Jiřího Tunkla. Ztráta jeho byla pro krále nanejvýšecitelná a nenahraditelná; míval zajisté v něm svého nejdůvěrnějšího přítele, rádce a služebníka, svého takříkaje Alter ego ve věcech týkajících se vnitřní vlády zemské; strana pak pod obojí v Čechách celáželela v něm ztráty prvního náčelníka v stavu panském. Panství Litomyšlské (tuším od těch dob, co se stal Zdeněk pánem na Třebové) převzal Albrechtz Postupic, bratr jeho, fojt markrabství Lužického. Byl totiž co pán Litomyšlský r. 1464 Kubovi rychtáři z Janštorfa práva rychty jeho potvrdil. Když zemřel dotčený již Zdeněk, zdědil po něm Albrecht s bratremsvým všecky klenoty od zlata a stříbra, všecky listy a zápisy na zboží a konečně dům v Praze. Však tím se také stalo, že se oba bratří o veliké statky své poděliti musili, neb Albrecht podržev si Třebovoua statky své na Moravě (Helfenštein, Buděhostice, Přerov, Hranici), odevzdal panství Litomyšlskéa Landšperské bratru svému Janovi, jenž již před tím Brandýs držel, Podlažické s Novohradským bratrovciZdeňkovi (synu Bohušovu). Pan Jan byl v příčině náboženství bratřím Českým velmi přízniv, a tudíž je také na panstvísvém podporoval. K řízení panství nařídil jako vrchního hejtmana Jana Klusáka ze Zhoře. Král Vladislavnašemu Janovi rozličné milosti udělil: r. 1472, 13. května potvrdil mu všechny zápisy na zboží biskupstvíLitomyšlského, r. 1474, 3. ledna k prosbě jeho dovolil obci zdejší větší clo vybírati; když pak potom Jan udělal valy okolo hradu Litomyšle k opravě a k pevnosti téhož hradu a veliký náklad na ně učinil,tedy mu král Vladislav (1477, 9. listopadu) k dřevním sumám 1000 fl. uh. přirazil; konečně mu týž králr. 1479 další užívání panství potvrdil. Poslední léta živobytí svého míval u sebe strýce své ZdenkaNovohradského a Jiří Hrabiši († 1491, syna Albrechtova), onen i v privileji obce Brandýské Janemvydaném (1483) nazývá se seděním na Litomyšli, oba pak strýcové svědčili r. 1486, 26. června v listině, jížto Jan postoupil špitálu Choceňskému luk „Tasinek“. Byl to tuším Janův poslední zápis; nebo nedlouho potom zemřel. Po smrti Janově bratří Bohuše a Jan, vedlé zápisův a pamětí tehdejšího věku, byli pány naLitomyšli, kdež učinili vrchním hejtmanem Hynka z Újezda. Jako otec tak i oba synové nemálo přáli Jednotě bratrské, ano Bohuše stal se i jejím horlivým členem.Času toho byly stavby na hradě prodloužením věků veliké spousty utrpěly. Mimo bývalý palác biskupský, na němž pánové bydleli, byly tu jen zříceniny kostelův a ostatních stavení. Tudíž Bohuše chtěje město rozšířiti, všechna tato zbořená stavení se zemí kázal srovnati a na místě tom město (či spíšeulici) založil, ježměstem Novýmjinak Hornímnazval. Pak práva, výsady a nadání dolnímu čistarému městuza předešlýchčasův udělené král Vladislavk žádosti jeho r. 1490, dne 16.března potvrdil, poplatky k důchodu obecnímu zvýšil a nové vysadil, a táž práva i Novému městu přidělil. Takéustanovil, aby měšťané téhož Nového městana vojnu potahováni nebyli, nýbrž pro obranu hradu v na stalé potřebě zachováni zůstávali. Potom r.1491 19. dubna oba bratří měšťany hradskéna I7 let všechpoplatkův a povinností osvobodili, mosty, bránu a fortnu v době té vystavěti slíbili a město jistými výsadami obdařili. Král Vladislav vida, an Bohuše hrad přeměňuje a staví, jemu r. 1498, 8. září na, lepší staveni hradu a města 1000 k. gr. Č. připsal, nad to jej i nejv. mincmistrem učinil, konečně mu i r. 1500, 28. září povolil, že jej z Litomyšle jen biskup sám může splatiti. Bohuše, postarav se o zřízení slavné knihtiskárny bratrské na hradě, zemřel r. 1505, 29. ledna. Zůstaly po něm jen dvě dcery Anna a Markéta (vdané za Jana a Vojtěcha z Pernšteina), jimž dal strýc jich Jan věna. po 2000 k. a k tomu jim zaručil,že mají po jeho smrti zbočí Landšperské a Lanškrounské zděditi. Jan, pokud víme, ještě r. 1508 naše panství, jež mu společně se strýcem Zdenkem seděním na Novém hradě náleželo, řídil, však nedlouhopotom zemřel.

Vlachové si přivezli vápno od Jaderského moře, jak o tom svědčí drobné ulity mořských živočichů, uchované v maltě. Zobrazili tu četné výjevy ze života domácího, biblického i bájeslovného, bitvy, rytíře a lovce. Záhadným zůstává dosud obraz, nacházející se v rohu při druhé galerii. Je tam vyobrazen muž držící kočku. Nad jeho hlavou je pět písmen G. Kdo uhodne jejich smysl, kdo rozluští záhadu, již v sobě tají, ten prý najde v zámku veliký poklad. Na sta návštěvníků se již zastavilo před obrazem, přemýšlelo, co znamená pět tajemných G, dosud však nikdo této záhady nerozluštil.

Pán zámku, jemuž nebyl host právě po chuti, nařídil komorníkovi, aby ho sice dobře pohostili, ale aby ho dali spáti do očarovaného pokoje. Host si liboval, že by tak dobře pohoštěn, a v duchu si již shledával důvody, jak by mohl svůj pobyt na zámku prodloužiti. Ulehl na měkké, pohodlné lůžko, usnul spokojeně. Tu, když uhodila dvanáctá hodina, uslyšel vedle sebe mocnou ránu. Vyskočil poděšeně z lože, upřel oči do tmy. Širokým oknem padal do komnaty měsíční svit, takže si mohl prohlédnouti všechny kouty. Nespatřil nikoho, nábytek v pokoji však harašil dále, jako by jej někdo postrkoval. Nocležníka pojala smrtelná úzkost. Chtěl volati, měl však hrdlo jako zadrhnuté. Vtom se ozval pokojem hluboký, dunivý hlas:

„Saecula saeculorum!“

Host vyskočil z postele, vyběhl z pokoje jako divý. Za ním v pokoji se ozvalo žalostné zasténání, i vzbouřil host sloužící, vyčinil jim i jejich pánu, že si s ním ztropili tak krutý žert, a ještě za noci opustil zámek. Od té doby se i sloužící vyhýbali tomuto zámeckému koutu. Pokoj zůstával uzamčen, nikdo do něho nevstupoval, ba báli se do něho i pohlédnouti. Uplynulo sedm let od této příhody. Na zámek přišel žebravý mnich. Vyprosil si milodary, žádal o nocleh. Nabídli mu místo v čeledníku. „Spávám na zámcích v pokojích pro panstvo,“ řekl mnich uraženě. „Litujeme,“ pravil komorník, „že tu právě nemáme místa. Jen jeden pokoj, krásně zařízený, máme tady prázdný, v tom však již po řadu let straší.“

Mnich si dal vyprávěti příběh zchudlého šlechtice a pak se rozhodl, že děj se co děj, ztráví noc v očarovaném pokoji. Ulehl, bránil se spaní, leč spánek ho brzy přemohl. O půlnoci ho zburcovala prudká rána. Pokřižoval se, otázal se nebojácně: „Čeho sobě, duchu, žádáš? Pykáš-li za své provinění, sluha Páně ti ochotně pomůže zbaviti se kletby!“

Duch neodpověděl, jen zhluboka vzdychl a temným hlasem pronesl opět latinská slova, jak činí kněz při mši u oltáře:

„Saecula saeculorum!“

„Amen!“ odpověděl mu mnich. V tu chvíli se rozlehl komnatou radostný výkřik a vřelé poděkování:

„Bůh ti zaplať! Jsem vysvobozen.“

V pokoji ihned ustalo hlučení a klepání a mnich spal v klidu do bílého rána. Od té doby se v pokoji nic strašidelného neozvalo.

Ráda se převlékala a ukazovala v nejrůznějších šatech. Když ji sousední šlechtičny napodobily, chtějíce se jí vyrovnati, tu ve své pýše si dala upéci oblek z pečiva a ozdobiti jej barevnými polevami, jimiž se krášlí pouťové marcipány. Nesouc se jako pávice, vyšla si v něm v neděli na procházku. Na zámeckém nádvoří jí vstoupila do cesty stará, otrhaná žebračka a sepjala proti ní vyhublé ruce: „Slituj se nade mnou, milostivá paní, ulev mé bídě sebemenším dárkem!“

„Jdi mi z cesty, špinavá poběhlice!“ obořila se na ni hraběnka a kráčela pyšně dále. „Jaké to rouhání se Bohu!“ zvolala nešťastná žena, pozorujíc podivný šat zámecké paní. „Božím darem zbůhdarma mrháš, zatím co má dcera a její děti hladem strádají a hynou. Kéž tě, bezcitná paní, Bůh na místě ztrestá!“

Dořekla a v tu chvíli se pod hraběnkou otevřela země, hraběnka se propadla do hluboké jámy a jáma se nad ní zasula. Ve svém nenadálém hrobě neměla však pokoje a klidu. Její duch bloudil zámkem a zjevoval se v komnatě, v níž kdysi bydlela a z rozmaru si vymýšlela, čím by se povznesla nad druhé paní. Za pokutu měla zůstati v zakletí tak dlouho, dokud by nenapravila své provinění. Sama však nemohla tak učiniti, potřebovala k tomu prostředníka. Jednou spal v tom pokoji mladý šlechtic, který přijel na zámek s důležitým poselstvím. V noci se mu zjevila hraběnka v bílém šatě, bledá v tvářích, se zapadlýma očima. Ulekl se, chtěl volati na sloužící. Hraběnka položila prst na ústa, sepjala ruce a počala ho prositi: „Slitujte se, pane, nade mnou, nebohou hříšnicí, a vysvoboďte mě ze zakletí! Učiňte za mne pokání, jež já sama nemohu vykonati. Vyhledejte ženu, kterou jsem krutě odbyla a od níž jsem prokleta, obdarujte ji a postarejte se o její rodinu, aby netrpěla hladem! Tak budu vysvobozena a budu moci klidně odpočívati ve svém hrobě. Nikomu však o této rozmluvě nepovězte, sice vás stihne neštěstí a já se zde budu soužiti dále!“

„Vynasnažím se vyhověti vašemu přání,“ odpověděl mladík, vida, jak prokletá trpí. „Díky vám, tisíceré díky!“ poděkovala paní a zmizela tak tajemně, jak se v pokoji objevila. Časně ráno se uchystal šlechtic na cestu. Nechtěl, aby se ho někdo vyptával, zdali se mu snad nezjevil v komnatě duch propadlé hraběnky a proto vsedl na koně a tryskem ujížděl k bráně. Tam mu zastoupila cestu stráž, domnívajíc se, že cosi v zámku provedl a že prchá, aby ušel trestu. „Kam tak naspěch, jako by vás honili?“ vyslýchal ho velitel stráže. „Měl jsem v zámku zjevení,“ přiznal se mu mladík. „Spěchám vyplniti přání zakleté hraběnky.“

Jak to dořekl, v tu chvíli se pod ním vzepjal kůň a postavil se na zadní nohy. Mladík spadl na dlažbu a zůstal ležeti mrtev s roztříštěnou lebkou.

Tak jako v pohádce. A což jiného byl život umělce, který tu po prvé spatřil světlo světa, nežli jímavá pohádka? Jak podivný osud upředly sudičky dítěti panského sládka!

„Dávám ti do vínku šťastné mládí,“ řekla první sudička. „Budeš záhy prospívati v hudbě, takže se ti rodné město bude obdivovati jako zázračnému dítěti. Hudba a zpěv nechť tě provázejí celým tvým žitím!“

„Želbohu,“ pravila druhá sudička, přistoupivši ke kolébce, „že mohu dávati jen dary, které činí lidské žití bolestným a trpkým. Mám pro tebe uchystánu dvojí smrt, jež ranní tvoje srdce: smrt manželky a smrt milované dcerky, která ti vzroste v tvých mužných letech ku potěše. Pak nenávist a zlobu závistníků, kteří se budou cítiti tebou zastíněni a připadati si příliš malými vedle umělce velikána. A protože ti dala moje mladší sestra do vínku přespříliš sladké hudby, musíš prožíti svoje poslední léta v temné hluchotě.“

Zaplakala nejstarší sudička, že její sestra obdařila tak zlými dary nevinné dítě. Aby napravila její neblahý skutek, předla nit a soucitně zahlazovala bolesti, jež její sestra do ní vpletla. „A já ti k nadání, jež tu uštědřila nejmladší z nás tří, přidávám vytrvalost, která z tebe učiní genia, jehož památka bude žíti v národě věčně. Nechť tebe nikdy nezdeptají bolesti, nýbrž ať tvoji duši rozezvučí tak, aby vyzpívala všechny city, jež kdy zkvetly v lidském srdci. A že ti bylo přisouzeno, aby v stáří tvému sluchu navždy zmlkly tóny, dávám ti já milost, aby se ve tvé duši i potom rodily kouzelné melodie a aby tyto skladby patřily k tvým nejkrásnějším dílům!“

Sudičky dopředly, odstřihly nit. Z růžolícího děcka, které tu v zámeckém pivovaře spatřilo po prvé světlo světa, vyrostl národu skladatel nejkrásnějších českých oper, hudební genius, tvůrce české hudby.