klášter piaristů s kostelem Nalezení sv. Kříže

Prostor dnešních Klášterních zahrad patří historicky k proboštskému chrámu Povýšení sv. Kříže, piaristickému klášteru s kostelem Nalezení sv. Kříže a k Augustově tiskárně. Klášterní zahrada sloužila vždy jako užitková a okrasná. V době před vystavěním barokního piaristického chrámu měla renesanční úpravu. Pozdější úpravy byly barokní, i tehdy tu byla zelinářská i ovocná zahrada, v části byla štěpnice. V části zahrad u proboštského kostela se nacházel jak katolický, tak protestantský hřbitov. Dnes jsou zahrady uzavřeny starými i nově postavenými opukovými zdmi, které částečně probíhají v místě původního městského opevnění. Ještě ve 30. letech 20. století byly zahrady používány a udržovány. Po odchodu piaristů z Litomyšle v roce 1948 zcela zpustly a nebyly od té doby používané ani přístupné. Zahrady se nacházejí v těsném sousedství významných dominant města a ve strategicky položeném místě v centru městské památkové rezervace. Také proto se město rozhodlo uvést je do důstojného stavu. V říjnu roku 1997 vyhlásilo veřejnou soutěž, jejímž předmětem bylo "architektonické řešení prostoru Klášterních zahrad jako veřejného městského parku či zahrady". Cílem bylo vytvořit odpočinkové místo pro obyvatele i návštěvníky města v centru zámeckého návrší. Soutěže se zúčastnily přes dvě desítky architektonických kanceláří; vítězem se stal ing. Zdeněk Sendler z Brna. Hlavní motivy vítězného návrhu jsou "zahrada - divadlo, divadlo - zahrada (dominanty kostelů s výhledem na pozadí historického města)", geometrické pojetí prostoru a propojení zahrad se zámeckým areálem a městem. V květnu 1999 byla zahájena rekonstrukce, která trvala déle než rok. Po jejím dokončení byly Klášterní zahrady slavnostně otevřeny 2. září 2000 v rámci oslav Dnů evropského dědictví netradičním svatebním ceremoniálem za přítomnosti několika desítek starostů historických měst a téměř tří tisíc dalších návštěvníků a hostů. Areál zahrad má rozlohu přes jeden hektar. Návštěvník tu najde altán s výhledem na město, "šachovnici" s trvalkami i květinové záhony. Plochy trávníků jsou určeny k volnému pohybu i odpočinku. V centru zahrad se nachází bazén s mlhovištěm a sousoší, které městu daroval sochař Olbram Zoubek. Součástí zahrad je také sociální zařízení, v budově bývalé kočárovny je prostor, kde se budou moci návštěvníci občerstvit a posedět v příjemně upraveném suterénu. Nezbytností je celoplošné automatické zavlažování a osvětlení celého prostoru (několik variant - úsporné celonoční, večerní a slavnostní osvětlení)..

Součástí koleje je refektář se štukovou a malířskou výzdobou a podobně zdobená kaple zvaná Očistec. Už při založení koleje vznikla rozsáhlá, později několikrát upravovaná zahrada se sadem, která dnes tvoří důležitou část komplexu tzv. Klášterních zahrad. V roce 1714 začal majitel litomyšlského panství, hrabě František Václav z Trautmannsdorfu se stavbou nového velkého kostela a nových škol. Namísto původních plánů Mikuláše Rossiho byl přijat projekt významného barokního architekta Giovanni Battisty Alliprandiho (v Litomyšli - v proboštském kostele - je i pohřben), po jeho smrti v roce 1720 dokončoval stavbu kostela František Maxmilián Kaňka, který jen upravil vzhled fasád a byl zřejmě autorem interiérů. Budova školy (dnešní Muzeum a galerie) byla dokončena roku 1719 (nad portálem byla osazena socha zakladatele řádu - sv. Josefa Kalasanského), stavba kostela o tři roky později. Na výzdobě kostela se podílela řada dalších významných umělců - sochy čtyř evangelistů v křížení a sv. Václava a sv. Prokopa na fasádě vytvořila dílna M. B. Brauna (Jiří Pacák), klenbu kupole vymaloval r. 1728 Václav Jindřich Nosek a obraz na hlavním oltáři dodal významný italský malíř F. Trevisani. Kostel se stal neodmyslitelnou součástí panoramatu města a je jednou z nejvýznamnějších barokních staveb regionu. Vybavení kostela utrpělo nejprve několika požáry - zejména v letech 1735, 1775 a 1814. Při požáru r. 1775 bylo velice poničeno vnitřní vybavení, výmalba kupole, která už nebyla obnovena, a padl mu za oběť i oltářní obraz, který byl o tři roky později nahrazen kopií profesora vídeňské akademie V. Fischera. Zařízení bylo doplňováno ještě i v průběhu celého 19. století. Varhany na kůru, kdysi jeden z nejlepších nástrojů ve východních Čechách, dnes bohužel v dezolátním stavu, postavil ve 20. letech 19. století kutnohorský varhanář Horák. Kostel sloužil především bohoslužbám otců piaristů a studentů piaristických škol. Stal se také místem posledního odpočinku příslušníků řádu i hrabat z rodu Trautmannsdorfů a Valdštejnů-Vartenberků. Piaristé opustili Litomyšl v roce 1948. V letech 1948-1949 proběhla na dlouhou dobu poslední oprava kostela (opravy věží a krytiny). Už od roku 1958, kdy byl poprvé oficiálně konstatován havarijní stav celého kostela, se pak táhnou neúspěšné snahy o jeho rekonstrukci. V roce 1972 byl kostel převeden do vlastnictví státu (od té doby jej spravuje Památkový ústav v Pardubicích, dříve KSSPPOP). Teprve v roce 1978 byl zpracován projektový úkol na celkovou rekonstrukci, práce však ani poté nezačaly. V letech 1981-82 bylo demontováno vnitřní zařízení kostela a část vybavení byla předána k restaurování; k plánované demontáži soch evangelistů a varhan však už nedošlo a práce byly opět zastaveny. Na začátku devadesátých let proběhlo v kostele několik koncertů v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Už v roce 1967 bylo zjištěno demolování rakví v kryptě kostela, vandalové se ostatně podepsali i na ničení ostatních částí stavby. V letech 1991-94 pak proběhla částečná rekonstrukce chrámu. Opravena byla střecha (zejména nebezpečně prověšené krovy), obě věže a fasáda. V letech 1997-2000 pak byla opravena i budova koleje. Piaristický kostel není dnes veřejnosti volně přístupný. Na rehabilitaci interiéru tato významná památka teprve čeká..

Zrestaurovány byly oltáře i mobiliář, na podlaze jsou bronzové nápisy, které připomínají podstatné okamžiky stavby. Spirálovité schodiště, které vede na novou vyhlídkovou terasu, bylo zabudováno do jižní věže. Sakrální umění královéhradecké diecéze je zachyceno v rámci expozice, která vznikla na ochozu.