socha sv. Jana Sarkandra

Socha je umístěna na masivním soklu, tvaru trojbokého hranolu s konkávně prohnutými stěnami a zkosenými rohy. Z něho vyrůstá zužující se svrchní soklová část, na přední straně opatřená kartuší. Na západní straně nese signaturu: „G. A. HEINTZ fec / ANO 1725“ a výše nápis „RIENOVIRT: A 1750“. Na soklu stojí světec v rozevlátém kněžském rouchu a biretu na pozdvižené hlavě, v pravici svírá knihu a opírá se jí o konkávně se rozšiřující pultík. Levá ruka je zdvižena a vztyčeným ukazovákem směřuje k nebi. Postava s jemně modelovaným obličejem je podána v živém pohybu, s bohatě rozevlátými záhyby roucha. Výška sochy je cca 4 m. Socha je od roku 1964 zapsána do státního seznamu kulturních památek. V roce 2004 prošla socha restaurováním, kterou provedli restaurátoři Jan Vích a Daniel Bartoš..

V Příboru navštěvoval farní školu a v 17 letech odešel na vyšší latinská studia do Olomouce. Po čtyřech letech pokračoval ve studiích v Praze. Ve Velkém Meziříčí 3. 9. 1606 uzavřel svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Není jisté, zda k svatbě vůbec došlo, do roka mu Anna zemřela a on 22. 12. 1607 přijal nižší svěcení. Po dokončených studiích 22. 3. 1609 přijal kněžské svěcení v Brně. Tehdy byla jen jediná moravská diecéze a on pak působil na sedmi jejích místech. Osudným se mu stalo působení v Holešově, kde sídlil katolický hejtman Ladislav Popel z Lobkovic. Jan tam r. 1616 nastoupil na faru po evangelickém faráři a brzy získal zpět ke katolické víře 250 farníků, kteří před tím byli protestanty. Pražskou defenestrací v r. 1618 začalo napjaté období českých dějin, Morava se k českému stavovskému povstání přidala až v květnu 1619. Se sesazením Ladislava Popela z Lobkovic, který nad Janem Sarkandrem držel ochrannou ruku, došlo k vypovězení jezuitů ze země. Skryté nepřátelství propukalo plnou silou a Jan na radu farníků opustil Holešov. Se souhlasem kroměřížského probošta odjel v červnu toho roku na pouť k Panně Marii Čenstochovské do Polska. Po měsíčním poutním pobytu odešel na Lobkovické statky do Rybníka u Ratiboře. Na jaře pak vpadlo na Moravu na čtyři tisíce polských kozáků zv. "lisovčíci" po Alexandru Lisowském. Byli posláni polským králem Zikmundem III. na pomoc jeho švagru Ferdinandovi II. Oni však cestou přepadávali hrady, městečka a loupili. Jan ve snaze uchránit Holešov jim vyšel 5. 2. 1620 naproti v čele eucharistického průvodu. Kozáci, vidouce katolického kněze s nejsvětější svátostí, seskákali s koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli. Moravští stavové pak pojali podezření, že Jan při návštěvě Polska vyjednal ve Varšavě poslání kozáků na Moravu. To ale nebyla pravda. Jan byl přesto zatčen a od 13. do 18. 2. 1620 v Olomouci čtyřikrát vyslýchán. Při druhém až čtvrtém výslechu na něm použili tzv. útrpného práva a krutě ho mučili i za to, že do obce vracel katolickou víru. V desetičlenné vyšetřovací komisi byl jediný katolík, soudce Jan Scintila, který dodatečně učinil podrobný zápis. Později ho přenesli do vězení, kde k němu měli přístup olomoučtí katolíci. Zemřel dne 17. března. Po smrti byl pohřben v Předhradí, odkud byly později jeho ostatky slavnostně přeneseny do Olomouce a jsou uloženy v katedrále sv. Václava. Blahořečen byl v roce 1860 a kanonizován při návštěvě Jana Pavla II. v Olomouci 21. 5. 1995..