Velhartice

Přímo před ní jsou (prý mnoho desítek metrů hluboké) zatopené šachty a celá patra bývalého dolu..

Po úzkém padacím můstku se přechází na velký kamenný most (jedinečná vyhlídka) a po podobném můstku do obranné věže Putny. Délka prohlídky je cca 50 minut. Zámek - prohlídkový okruh vede zámeckými renesančními interiéry. Renesanční zázemí šlechtické rodiny žijící v polovině 17. století - rodinná místnost, šatna šlechtičny, komůrka komorné, jídelna, herna, taneční sál, lovecká chodba. Délka prohlídky je cca 40 minut. Volná prohlídka - impozantní dvouštítová budova bývalého hradního pivovaru (příležitostně využívaná k různým interaktivním expozicím či výstavám), zbytky vinopalny, hradební okruh spodního nádvoří a zadního parkánu, krásná vyhlídka do údolí řeky Ostružné obtékající hrad. Po areálu jsou volně rozmístěné různé hry. Skanzen lidové architektury - před hradem postupně vyrůstá v prostoru zaniklého předhradí soubor staveb lidové architektury. Hodnotné stavby transferované sem z pošumavského předhůří z důvodu nemožnosti jejich záchrany v původním umístění. Od r. 2009 je tento okruh oficiálně přístupný návštěvníkům..

Je to jedno z nejkrásnějších pošumavských údolí, které tato říčka vytváří, a jeho malebné zalesněné stráně dokreslují a podtrhují impozantnost a mohutnost hradní stavby. Dominanty objektu tvoří neobyčejně hmotná torza středověkého hradu: palác zvaný Rajský dům a jeho protějšek, přední věž, vzájemně spojené mohutným kamenným mostem. Působivost těchto, ale i ostatních gotických staveb zvyšuje barevný odstín kamene, ze kterého byly vystavěny – červenohnědá rula. Na Rajský dům navazuje stavba novějšího renesančního paláce zvaného Huertovo křídlo; je ze 17. století. Hrad byl založen na přelomu 13. a 14. století, mezi roky 1290–1310, patrně jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Stavbu začal Bušek starší a později přebral Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. (Bušek mladší z Velhartic byl zpopularizován básní Jana Nerudy. ) Hrad byl budován v tehdy oblíbené tzv. dvoupalácové dispozici. Jádro hradu tvořily tedy dva paláce vzájemně propojené hradbami. Přední z paláců, Rajský dům, stojí na nejvyšším místě hradní skály. Je to stavba značné výšky a zajímavého půdorysu ve tvaru písmene D. Kamenné bylo u tohoto paláce pouze obvodové zdivo, vnitřní konstrukce byly původně výhradně dřevěné. Zajímavé jsou okenní otvory paláce, které dokazují jeho stavební změny – od nejstaršího sdruženého okénka v jižní zdi přes obdélné otvory s jednoduchým ostěním až k oknům se zbytky středního prutu. Z jihozápadního rohu paláce vybíhá zbytek hradby původně uzavírající horní nádvoří od západu, za renesančních úprav ale snesené. V tomto zbytku je zachován gotický portál – zadní portál původní vchodové věže. Hradba uzavírající nádvoří ze strany východní se nám zachovala ne příliš narušena, jelikož tvoří zadní stěnu renesančního Huertova křídla. Tato hradba přechází v druhý gotický palác na nejjižnějším cípu hradu. V hradbě jsou zachovány dvě řady střílnovitých okének a gotický portálek branky umožňující přístup na parkán před Rajským domem. Jižní gotický palác se stal při přestavbách v 17. století součástí Huertova křídla. Aby bylo lépe kryto poměrně dobře přístupné severozápadní čelo hradu, byla vybudována předsunutá velká hranolová obytná věž. Má masívní 2,5 m silné zdi. Ve značné výšce je její severovýchodní zeď protažena několika úzkými střílnámi a nad nimi okny s jednoduchým pravoúhlým ostěním. Uvnitř, v jihozápadní zdi věže, asi ve výši druhého poschodí, je hrotitý portálek ke schodišti, které vedlo v síle zdi do hořejších pater. Jediný možný přístup do věže byl po padacím můstku opírajícím se na jedné straně o dva kamenné krakorce na věži dodnes zachované a přecházejícím do portálku ve věži, na druhé straně nasedajícím na kamenný most (nynější přístup v přízemí je nového data). Spojovací článek mezi jádrem hradu a věží (resp. mezi Rajským domem a věží) je kamenný most – stavba, která v hradních areálech střední Evropy nemá obdoby. Je dlouhý 32 m, široký 3 m a vysoký téměř 10 m, se čtyřmi lomenými oblouky na masívních pilířích. Tato stavba umožňovala poměrně zajímavý a progresívní způsob obrany hradu v případě dobývání. Kdyby se nepříteli bylo podařilo zmocnit se paláce, mohli obránci hradu ustoupit z jeho druhého patra na most, který mohl být dočasně hájen, a tím zpomalit postup nepřítele k poslednímu opěrnému bodu hradní obrany, ve velké věži, v níž mohl zbytek posádky klást poslední odpor. Pochopitelně byl možný i postup opačný, od velké věže k Rajskému domu, přičemž padací můstky na obou stranách mostu dovolovaly přístup oboustranně znemožnit. Obranyschopnost hradu byla ještě zvýšena v 15. století hradbou obepínající celou severovýchodní část hradu, přecházející v hluboký ve skále tesaný suchý hradní příkop. Součástí této hradby byla vrátnice s širokým gotickým portálem, kterým se do hradu vstupuje. Přechod přes hradní příkop původně umožňoval padací most. Na spodním jižním nádvoří je ještě jedna výrazná stavba nepravidelného půdorysu – dvouštítový hradní pivovar, který pohledově nádherně vyvažuje úzkou a vysokou stavbu jižního gotického paláce. V držení rodu pánů z Velhartic zůstal hrad do roku 1390, kdy sňatkem přešel v majetek Jana z Hradce, jehož syn Menhart, nejvyšší purkrabí Království českého, odpůrce Jiřího z Poděbrad, často sídlil na Velharticích. Chtěje znemožnit korunovaci Jiřího z Poděbrad na krále, ukryl Menhart korunovační klenoty Království českého, k nimž měl vzhledem ke své funkci přístup, tajně na velhartickém hradě. Tím byly Velhartice nesmírně vyznamenány, ale hlavně to ukazuje na to, že byly v této době opravdu hradem bezpečným a pevným. Od poloviny 15. století do začátku století 16. byli vlastníky hradu Švihovští z Rýzmberka a po nich Zdeněk Lev z Rožmitálu. Tento šlechtic získal pro velhartické panstí několik dalších privilégií, nicméně svým nákladným životem ho zadlužil tak, že za jeho syna Adama z Rožmitálu byly prodány ve prospěch hlavního věřitele Jindřicha Planského z Žemberka. Na konci 16. století (1597) koupil panství Volf Gothard Perglar z Perglasu, ale po stavovském povstání, jehož se zúčastnil jeho syn proti Ferdinandu II., byly Velhartice zkonfiskovány. Získal je císařský generál Baltazar de Marradas, který je roku 1628 prodal neblaze proslulému generálovi Martinu de Hoeff Huertovi. Tento dobrodruh získal během třicetileté války různými svými loupežemi a lstmi velké jmění, dosáhl hodnosti generála a nakonec i šlechtického titulu svobodného pána z Velhartic. Do historie velhartického hradu, který byl v té době již značně poškozen, se zapsal Martin de Hoeff Huerta jeho rozsáhlou přestavbou. Za něho vznikl ve východní části horního nádvoří na mohutných základech gotického hradu nový pozdně renesanční palác, původně jak v přízemí, tak ve svým prvním patře s arkádami, vybavený komfortem válečného zbohatlíka. V budově tohoto paláce zůstaly zachovány mimo jiné prostory původní renesanční černé kuchyně, v prvním poschodí pak tzv. Rytířský sál se zbytky nástěnných maleb a s profilovanou štukovou římsou. Na jižním konci paláce, v bývalém druhém paláci gotickém, který se stal při přestavbách součástí Huertova křídla, je zajímavý prostor bývalé hradní kaple s válcovou věží. V rámci Huertovy stavební činnosti na hradě bylo z důvodů zpříjemnění prostředí mnoho vnitřních zdí hradu zbořeno, změněny směry komunikací a provedena řada zásypů. Při injektážních pracích byl například v roce 1979 v takovémto zásypu objeven malý kamenný můstek postavený při založení hradu, původně sloužící k přístupu na horní nádvoří. Jméno Martina de Hoeff Huerty provází mnoho hrůzostrašných pověstí o jeho působení na velhartickém panství, kdy se svými třiceti jezdci tvrdě rekatolizoval zdejší kraj. Že jeho vláda na Velharticích však nebyla pro poddané jenom utrpením dokazuje to, že na velhartickém panství zrušil robotu. Roku 1653 již byla přestavba hradu patrně skončena a majitelkou hradu se stala Johanka Františka Račínová z Račína, která měla zájem o údržbu hradu. Její příbuzní zde však nežili a tak hrad pustl. Pustl i v držení Bechyňů z Lažan i francouzského rodu Desfourů. Od roku 1826 spravoval hrad rod Sturmffederů, který nechal nejpoškozenější části hradu opravit. Po nich přišel rod Hennebergů a nakonec poslední šlechtičtí držitelé hradu Windischgrätzové. Za těchto držitelů, vzhledem k tomu, že jejich finanční prostředky nepostačovaly na všechny opravy na hradě nutné, opravoval ze svých prostředků zdivo torzálních staveb hradu dobročinný spolek Družina sv. Kláry. Tyto opravy byly prováděny od roku 1930 do roku 1934. Roku 1945 opouštějí Windischgrätzové hrad a správu přebírá tělovýchovná urganizace Sokol, později Státní památková správa a od roku 1960 Západočeský krajský národní výbor. Od roku 1973, kdy přestaly být obytné budovy používány k rekreaci, byl hrad kompletně předán do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody Plzeň. Byly zde zahájeny práce na základním statickém zabezpečení hradních staveb, na které naváže jejich kompletní rekonstrukce (např. hradní pivovar). Upravené prostory pivovaru a následně Huertova křídla slouží jako výstavní prostory. V dnešní době se malebný areál tohoto hradu stává stále více předmětem obdivu četných návštěvníků domácích i zahraničních, jak si to originalita hradu, jeho historie i krása půvabného okolí právem zaslouží..

1337 (zemřel v Meranu). Jeho stejnojmenný syn Bušek rovněž dlel často při družině krále Karla IV. jako mistr komory (od r. 1352). Po Buškově smrti (okolo r. 1371) převzal Velhartice jeho syn Jan (zemřel před r. 1390), jehož obě dcery se provdaly do rodiny pánů z Hradce. Starší Kateřina byla manželkou Jana staršího z Hradce (†1417) a držela jednu polovinu panství, mladší Anna po smrti svého manžela Menharta z Hradce (†1391) se provdala za Václava z Vartemberka, kterého Oldřich z Rožmberka přiměl, aby se vzdal Annina nároku na druhou polovinu Velhartic, kterou přikoupil (1395) zmíněný Jan starší z Hradce. Po něm dědil syn Menhart, za něhož vystavěna na hradě velká věž na úschovu korunovačních klenotů uložených na velhartickém hradě za husitských válek. Když zemřel (1453) Menhartův syn Oldřich z Hradce, poručník jeho nezletilých dětí Zdeněk ze Šternberka prodal velhartické panství Děpoldovi z Rýzmberka. Od jeho potomků koupil Velhartice r. 1506 Zdeněk Lev z Rožmitála a z Blatné (†1535). Jeho dědic Adam Lev vzal na sebe povinnost splácet otcovy dluhy, zadlužil se však navíc sám a nezbylo mu než prodat r. 1540 velhartické panství Adamu ze Šternberka. Nevalné hospodaření nakonec vedlo r. 1589 k rozdělení panství, přičemž hrad a část panství získal Jindřich Plánský ze Žeberka. Od jeho vnuka Jana Viktorina koupil v r. 1597 Velhartice Volf Perglar z Perglasu. Volfův syn Václav Otakar se přidal na stranu evangelických stavů (1618–1620) a majetek mu byl po Bílé hoře zabaven. R. 1622 jej zabral císařský generál Baltazar Marradas, ale v r. 1628 byly Velhartice prodány císařskému plukovníku Martinu de Hoeff-Huertovi. Tento cizinec prováděl na velhartickém panství násilnou rekatolizaci. Do dějin hradu se zapsal výstavbou pozdně renesančního paláce na starých gotických základech a pivovaru v podhradí. Po Huertovi (†1637) dědila jím adoptovaná Anna Marie z Moldavy. V soudním popisu panství z r. 1653 se rozeznával zadní (středověký) trakt od nového zámku. Vysoká gotická věž byla tehdy pustá a sloužila jako sýpka. V druhém parkánu stál pivovar. Toho roku (1653) koupil Velhartice klášter karmelitánů v Menším Městě pražském, ale ještě v témže roce zase panství prodal Johance Františce Račínové z Račína. Další rychle se střídající majitelé velhartického panství byli vedeni jen hospodářskými zájmy a hrad zanedbávali. R. 1813 se Velhartce dostaly do majetku rodiny Sturmfelderů z Oppenweileru. Člen rodu Karel začal v r. 1848 opravovat starý hrad v duchu romantických nálad. Za posledních držitelů velhartického velkostatku Henneberg-Spiegelů byl okolo r. 1930 upraven Huertův palác podle návrhu architekta K. Pecánka. Do rozsáhlého hradního areálu se vchází gotickou branou v původní hranolové věži (dnes zčásti snesené), před níž býval příkop. Před dolní částí hradu, předhradím, je úzký parkán a za ním hradba zpevněná okrouhlou baštou a vysokou věží vlevo. Z gotické části hradu se zachovaly zříceniny obytného paláce zvaného Rajský dům, spojeného mohutným kamenným mostem s protější věží zvanou Putna, do níž býval přístup z mostu po padacím můstku do zachovaného gotického portálku v prvním patře. Věž byla třípatrová, v její jihozápadní zdi vedlo schodiště do horních pater. Sousední renesanční palác byl přistavěn k staré hradební zdi, v níž zůstal gotický portálek a střílny. V poschodí jsou patrné zbytky někdejších nástěnných maleb. Na tento renesanční trakt přestavěný v 19. století navazuje nejstarší část hradu s gotickou kaplí a válcovou věží..

Přicházejíce k Velharticům uzříme napřed kapli sv. Majdalény na vysoké stráni a o sobě stojící. Za ní rozšiřuje se údolí tak, že se tu městečko Velhartice, vsi dosti podobné, rozestříti mohlo. Poněvadž jest na všech stranách výšinami zavřeno, neuvidíš je a pamětihodný jeho kostel teprve tehda, když se máš do něho ubírati. Nad ním spatříš starý hrad Velhartický, stojící na ostrohu, který z výšin nad městečkem k jihu vybíhá, odtud k potoku srázně spadá a od vysoké hory Borku hlubokým údolím, v němž potok teče, oddělen jest. Jako za starých dob, tak se chodí i nyní ke hradu na výšinu, odkudž hradiště vybíhá a kdež jest od století zřízen dvůr poplužný. Odtud jde stará cesta otáčejíc se za dvůr ke hradu, jenž na konci ostrohu stoje, dílem hlubokým, ve skále vytesaným příkopem a náspem, dílem strmými a sráznými stráněmi zpevněn byl. V jihozápadním jeho rohu za příkopem stojí přední brána, zvaná obyčejná Vrátnice. Jest v přízemí věžovatého stavení z lomeného kamene postaveného; sklenuta jest gotickým ale dosti tupým obloukem, vedlé něhož se ještě otvory pro kladky spatřují, aby odtud most zpodjímán býti mohl. Veníře brány jsou ze štukoví přitesaného a příkop před ní pro snadný přístup zasypán. V průjezdu v levo jest střílna do příkopu, v pravo výklenek k odpočívání příchozích. Nad branou byly dvě světnice s třemi okny a u nich sedla z lomeného kamene. Z brány přicházelo se do dolního hradu, napřed totiž do parkánu nebo malého a úzkého přihrádku, v němž jest okrouhlá bašta z hradby ven vybíhající. Z přihrádky se může do ní jíti, neboť jest tu komůrka (stará vězení z cihel postavené); v levo je výklenek s otvorem pro vzduch, v pravo je výklenek se záchodem. Nad tím nahoře jest položen okrouhlý kámen s erbem, na němž jest pruh pošikem přes štít a křídlo nad helmou položený, asi ze 17. století pocházejícím. V levo nad parkánem spatřuje se vysoká velká věž a vedlé ní most kamenný, což oboje k hornímu hradu náleželo. Most je zvláštní zjev sám sebou, poněvadž mu rovného v Čechách není (i městečko má tuto specialitu ve svém erbu), ale je tu proto, poněvadž poslední útočiště hradu, které bývá nejdále v zadu, tuto jest položeno nad branou. I jest tedy zvláštností Velhartického hradu, že zakladatel vedl cestu v podobě kličky a že hrad nerozdělil na přední a zadní, jak často bývalo, nýbrž umístil horní hrad na hřebenu ostrohu a přední hrad pod ním na mírnějším jeho (hřebenu) svahu. Ubírajíce se starou cestou podlé jihozápadní hradby spatříme za nedlouho, ana se hradba láme v trojhranatý ústupek, jenž byl dobrý a příhodný pro obranu hradu. Kousek dále dělí se cesta; V levo jde k hornímu hradu do dvora předního hradu čili zadního nebo velikého parkánu, který ze všech částí hradu největší prostoru zabírá. Od malého nebo předního parkánu oddělen byl prostou zdí, v níž byla ovšem také brána. V pravo při hradbách jsou zříceniny nevelkého stavení, které bývalo naposled vinopalnou, ale bylo již l. 1653 pusté. Nyní spatřují se jen základní zdi. Uprostřed dvora byla kašna (l. 1683 stará kašna) ze dřeva postavená, do níž se tlačila voda z Ostružné vodovodem, po němž se prý v jižním údolí ještě známky spatřují. V jižním rohu velkého parkánu jsou zříceniny pivováru, přistavěného snad později ke hradbě, zde zakulacené. Stavení to znatelné je po dvojích štítech, ale jen polovice při hradbách jest přikryta (je tu skladiště), ostatek jest úplně pust a rumem a kamením sesutých částí zasypán. (Okna těchto dvou stavení, cihlami obložená, ukazují, že byla ještě později zřízena, než stavení samo.) Pod stavením bývaly prostranné pivovárské sklepy s kamennými sloupy, na nichž klenutí stojí, také se tu spatřují malá okénka na způsob střílen, ale dveří tu není. Pod tím krytým stavením ve sklepě je studně hluboká, vytesaná „ ze škály “ (jak se tu říká), nyní zaházená. V přízemí býval pivovár s pánví na 5 sudů, tři dřevěné štoky, nad tím v prvním poschodí byla sýpka a světnice s komůrkou, v níž sládek bydlíval. K pivováru patřilo bezpochyby také čtverhranaté stavení, přistavěné k jižním hradbám, v němž se podlé pověsti konice nacházely. Léta 1743 „ byly tu sešlé marštale “. Možná tedy, že byly v přízemí a nad tím příležitosti pivovárské. Nyní je všechno pryč kromě venkovské hradby, a je tu zahrádka. Za tímto stavením láme se hradba na způsob bašty a zatáčí se k hornímu hradu, který se se svou novou částí nad tímto místem na skále vypíná. Na této jižní straně jest hrad zdola pro sklané útesy zhola nepřístupný. Do horního hradu nepřicházelo se jinudy než přímo z předního parkánu. Jdouce nahoru po cestě nasypané. která o tom svědčí, že se k němu dříve vylézalo, přijdeme tam ovšem bez překážky; také branka posud zachovaná nebrání nám tak, jako bránívala za onoho času. Branka jest prostá v jednoduché zdi, do končitého oblouku sklenutá. Mostu zvoditého tu nebylo, poněvadž se šlo ke brance po stupních nebo schodech. Stavení horního hradu obsahují pět částí. Nad samou brankou vypíná se velké věžovaté stavení, jak se zdá, starý palác prvních pánů Velhartických, asi čtyři poschodí vysoký, nepravidelného základu, ani čtverhranatý, ani kulatý, ani rohatý, ale každého něco. Na tu stranu ke dvoru ke dvoru bývaly pavlače na zděných pilířích; s této strany poskytuje stavení toto pohled malebný okny svými, rozmanitě rozloženými, různé velikosti a různého tvaru. Jako u všech starých stavení je tu oken poskrovnu a jsou kamennými veníři obložena. Pod zemí jsou sklepy ve skále vytesané, k nimž jdou schody přímo ze dvoru. Do přízemí se vstupuje jednoduchou brankou, zřízenou v přístavku, jímž se stavení toto na skále stojící podporovalo. Za tím bývala stará branka a nad ní dvě střílny. Toto přízemí jest u tohoto stavení z venkovské strany podzemním, poněvadž se tu skála, na níž stavení stojí, výše vypíná, než na straně vnitřní. Schody šly nahoru hned od branky nebo vchodu a jimi přišlo se teprve nad klenutými sklepy do prvního poschodí, které jest ode dvoru druhým. Tu bývala prostranná síň klenutá, které se říkalo Rajský sklep. Nad tímto sklepem, z něhož jen kus zbyl, byla troje patra nad sebou, v nichž se ještě dosti pozdě bydlívalo. Svědčí o tom bílení na zdech. Oken je tu drahně (též polosesutý, v 16. neb 17. věku postavený komín); u některých byla sedadla. Zdá se, že Rajský sklep jest postaven hned při založení hradu, a ostatek co jest nad ním, že postaven v 15. století. Zdali byly před tím vyšší části ze dřeva, dnes již nelze věděti. Stavení toto úplně pusté jest bez krovu, bez střechy a beze vší ochrany proti zhoubnému povětří a hrozí sesutím. Vedlé tohoto starého paláce táhne se po východní straně hradu palác nový, kterýž postavil Don Martin de Huerta. V starší době tu byla buď prostá, ale hrubá hradba nebo některé menší stavení. Úprava stavení tohoto jedno poschodí vysokého, které má dole ve dvoře chodbu s hrubými sloupy, svědčí o svém zakladateli ze 17. století, jak viděti nejen zvenčí, nýbrž i ve světnicích, které přikázány jsou Velhartickému hajnému za byt. Zvláštností je tu jeden sklep, který byl naposled řemennou komorou, v němž jest nahoře výklenek zvýší Podpis Huerty a rukopis Zdeňka Lva z Rožmitála. jen nemnoho přes 1 m. přes 3 m., zdélí a asi 2 m. zšíří. Tento výklenek býval zazděn, a poněvadž byl mezi přízemím a prvním poschodím, nikdo o něm nevěděl, až jej náhodou odkryli. Odtud vznikla pověsť, že tu uschována česká koruna, kteráž sem prý z Karlšteina zavezena byla. Že pověsť ta aspoň v příčině tohoto výklenku lichá jest, dovodí se tím, že výklenek teprve asi l. 1630 postaven byl. (O převezení klénotů královských na Velhartice jedná se v dějepisné části.) Že pak výklenek tento proto učiněn byl, aby se tu drahocenné věci tajně uschovávaly, jest zřejmo. Do prvního poschodí tohoto stavení jde se po pohodlných schodech. Jest tu dlouhá chodba a nad přízemní chodbou osvětlená 12 okny do dvora obrá cenými. Z této chodby lze vstoupiti do 12 pustých světnic, na jejichž bílých stěnách se zbytky neuměleckých maleb spa třují. Dvě světnice jsou bez stropu, tak že viděti až pod krov. Vedlé tohoto stavení k jižnímu rohu stojí starý dům věžovatý s kaplí nepra videlných základů. Chodí se nyní do něho z prvního po schodí nového paláce. Pří zemí jeho obsahuje dva pevné sklepy, jichž západní stranu Klíma, bývalý vrchní Vel hartický, 1. 1826 lehkomyslně proraziti dal, hledaje tu po klady. neboť tímto nesmysl ným bouráním ztratilo vy soké a těžké stavení svůj pevný základ, nachýlilo se a na té straně se 1. 1838 sřítilo. Tímto pádem se také stalo, že zrušeny a zkaženy dvě světnice hořejší i s krovem nad nimi, a stará kaple na samém konci zůstavši o sobě státi, stala se nepřístupnou. Nyní je stavení to zase obnoveno, tak že co se sřítilo, je přistavěno, zdi zvenčí jsou teď velmi dobré, a stavení dána úprava taková, že na konci jeho je okrouhlá věž a kromě toho ještě jedna nová věž přistavěná. Světnice, které před tím byly, zůstaly, ale co se nezřítilo, také neopraveno. Kaple vedlejší jest opravena (t. j. co bylo chybné, vycvikované), ale také pustá. Tato kaple, ke které jest síňka do kulata klenutá, má dvě okna, podlahu cihlami dlážděnou a stěny prosté; zůstala totiž v té způsobě, jak ji obnovil Huerta, jenž čásť tuto s novým domem spojiv, vše podlé vkusu svého předělati dal. Z druhého poschodí stavení Rajského (viz obraz) přicházelo se na pamětihodný kamenný most, jenž stojí na čtyřech okrouhlých a jediném čtverhranatém pilíři; ty jsou z drobného kamene postaveny a končitými oblouky spojeny. Vysoký jest tento most i s parapetními zdmi asi 10 m., a bohužel, porostlý borovicemi. Po tomto mostě ustupovali obležení, kdykoliv již celý hrad ztracen byl, do posledního útočiště, velké věže, kteráž jest od mostu jen tolik vzdálená, kolik měl délky můstek, který se spustil na dotčený most z gotické branky, jež se v druhém poschodí věže nachází. Ještě dobře viděti na této brance veníři obložené, jak most zapadal a jak k podpoře jeho byly dva krákorce. Velká věž (u lidu řečená u putny) stojí na vysoké skále a založena jest do obdélníka. V jejich hrubých zdech jsou schody vedoucí až na vrch. Schody ty ovšem jdou od branky, a tudíž se muselo do spodních místností buď choditi po dřevěných schodech nebo lézti po žebřících. jak se u staré věže samo sebou rozumí, nebývalo v přízemí oken, kromě úzké střílny sem a tam. V novější době prolomili přízemí ze zvědavosti, avšak nenašli tu nic kromě rumu a kamení z horních sesutých částí spadlých. Přízemí velmi vysoké sahalo až k dotčené brance. V prvním poschodí bylo málo oken, v druhém a třetím několik jich, odtudž viděti, že se tu bydlívalo. Ještě v 17. století tu mívali sýpku na obilí. Severozápadní strana této věže jest roztržena. Karel Theodor svobodný pán Sturmfeder jal se 1. 1848 starý hrad opraviti, k čemuž jej měla nejen nouze dělného lidu 1. 1847, nýbrž i obava, že by neměl příbytku, kdyby zámek na Hrádku shořel. V zimě před tím na hradě rovnáno, kamení a ostatní potřebné svaženo, a v březnu se začalo stavěti. Výsledek byl ten, jak již pověděno. Při vyvážení starého rumu našly se všelijaké staré mince, kusy železa, střely, pouta, lebka divokého vepře, několik tesáků kančích, čelisti velkých zvířat, koule, hrnce a krásně broušené sklenice, což všecko přišlo do Hrádku. K porovnání nynějšího stavu s tím co tu bývalo od dvou set let, přidáváme dva popisy (čísla vztahují se na čísla v plánu). Hrad náš popisuje se v odhadu r. 1653 takto : „ zámek Velhartice, totiž v předním zámku slove starým (3), jsou světničky dvě, kandelář jedna, komory nevelký dvě, hostinice z prken a špižírna jedna. V prvním parkánku světnička pro vrátného (4) a marštale na 4 koně. V zadním a novým zámku předně věž vysoká pustá (23), seypka v ní na obilí, vedlé ní most kamenný (21), jde k starýmu stavení (19), od tlustých starodávních zdí nad klenutým sklepem slove Rajským, vedlé něho u nových schodův jsou dvě světnice a dvě komory pěkný, a před nimi pavlače na zděných pilířích, za nimi velký palác (16), vše v nově od don Martina de Hoeffhurta stavený a jinší dva pokoje nedostavený; pod týmž hořejším stavením jest sklepův suchých i podzemních šest a světničky tři bez voken i bez dveří; kuchyně tím způsobem; studnice sama od sebe zasypaná; střechy nad tím šindelní, všechny zlý a děravý, jako i z druhý strany pavlače od dřeva na spadnutí. To vše se šacuje i s těma některýma stolma, stolicemi a ložemi prázdnými za 1500 kop míšenských. “ Dále se popisuje vedlé zámku v druhém parkánu (7) stojící pivovár (10) s příslušenstvím, klenutý s 3 dřevěnými štoky, starou kašnu (8), nad pivovárem sýpka se světnicí a komůrkou pro sládka a při tom pustá vinopalna. To vše v ceně 250 kop. V odhadu r. 1743 jest jen tento popis : „ Zámek na vrchu a na skále vystavený, okolo kterého sou dílem valy ze skály vytesány, však vše velmi jest sešlo a dílem jen staré vysoké zdi stojí; nad vjezdem do toho zámku jest sešlé stavení (3), v kterých vrátný bydlí; veyšeji u druhého vjezdu (14) v levo pod starou věží vynachází se dva ze skály vytesaný sklepy, nad nima zas jeden malý ze skály vytesaný, a druhý klenutý sklep; v tom dílu, kde se ještě bydleti může (16) a šindelem přikryto jest, vynachází se při zemi průchod, tři sednice, pekárna, pak veliký klenutý pokoj, v kterým správce bydlí, podlé toho kuchyně velká klenutá a dvoje sklepy nad sebou; v druhým štoku nachází se zase průchod a v pravo od schodův čtyři pokoje, v levo ale velká tabulnice, malá kuchynka a ještě tři pokoje, pak v rohu kaple (17). Toto stavení jest také pro nesprávu tuze sešlo, s něco dobrýma vokny a kamny zaopatřené, pokládá se za ty špatné dřevěné mobilie, za ty sešlé maštale (11) 1600 zlatých. pivovár v zámku (na 5 sudův) v pravo pod tím druhým vjezdem, sice od kamene, však velmi na střeše a krovích sešlý a t. d., šacuje se za 350 zlatých. “

Velhartice jmenovaly se prvotně Vilhartice a staročesky obyčejně tak, majíce jméno své po Vilhartovi. Byla to prvotně nepatrná osada, která svůj pozdější vznik děkovala jediné tomu, že ležela blíže „ sličného hradiště “. Dávno před tím, než hrad Velhartický stál, přebývali Bohuslav a synové jeho Svojše a Dluhomil, předkové zakladatelů v kraji Prachenském, majíce tu Bor, Zdoun a od 1. 1254 také Budětice. Ke sklonku téhož století žili z téhož rodu bratří Svojše z Vzdouně a Bohuslav z Budětic. O tomto jsme povídali nahoře, že sídlil na hradě Budětickém a 1. 1290 dav klášteru Doksanskému ves Dolany, dostal od něho vsi Radotice, přestanice, Staníkov, Druhaveč a Konín. Tím zboží rodu toho na Ostružné se nacházející nemálo se zvětšilo. Několik let potom (každým způsobem v 1. 1290-1318) postaven hrad Velhartický. Kým se to stalo, nelze uhodnouti; také není jisto, patřil-li jedné osobě nebo několika, poněvadž rod Velhartických se na počátku 14. století tak rozvětvil, že příbuznosť údů jeho mezi sebou není všude zřejma. Tak na př. nacházíme kromě Buška (1. 1318-1360), o němž se ještě mluvili bude, bratří Půtu a Dluhomila (1. 1334) Bolka, pak Bohuslava z větve Budětické. Od jednoho z nich pocházela později větev Letovská, jež držela z počátku Zavlekom a později dosti schudla. Jiná větev, totiž Heršteinských z Velhartic, aspoň po 15. století se udržela při jmění a přetrvala, ač v chudobě, všechny ostatní větve. Nejbohatší větev z nich, která držela hrad Velhartický, nejdříve vyhasla. Pradědem jejím nám prvním známým byl Bušek z Velhartic, jenž se po r. 1318 často připomíná. Že z počátku sám Velhartice nedržel, seznati lze s potvrzením faráře Velhartického 1. 1349. Toho totiž podávali Bušek, Bolek (nebo Boček) a Mabka, vdova po Půtovi. Poněvadž se později v držení Velhartic jen synové Buškovi vyskytují, lze za to míti, že Bušek díly spoludržitelů skoupil. Když se kralevic Karel z ciziny do Čech navrátil a ve správu Čech na místě otce svého se uvázal, učinil Buška svým komorníkem. S ním zkusil 1. 1335 dobrodružství se strašidlem v starém domě purkrabství na hradě Pražském. V 1. 1347-1360 byl Bušek kamrmistrem a krále na jeho cestách provázel. Čteme tedy jméno jeho velice často v majestátech císařských. Požívaje u císaře nevšední přízně dosáhl skrze něho velikých výhod. Vilém, jeden ze čtyř synů jeho, stal se farářem v Klatovech, odbarován byv od papeže několikerým kanovnictvím (1. 1344-1365), ale teprve r. 1365 nacházíme jej ve studiích theologických. Ostatní synové z mateře Keruše byli : Jan, Bušek a Vácslav. Jan dostal 1. 1356 dvoje kanovnictví v Olomouci a Vratislavi, ale duchovního stavu se brzo zřekl. Bratr jeho byl od 1. 1351 královským hofmistrem, později maršálkem a proto obyčejně

při císařském dvoře. Okolo l. 1371 on i bratr Vácslav pomřeli bez dědiců přečkavše bratra Viléma. To asi bylo také příčinou, že Jan se odřekl všeho obroku duchovního a po bratřích Velhartice, Hrádek, Čečovice, Bor, Petrovice a Kolinec ujal. Současně oženil se s dcerou bavorského rytíře Petra Ekra z Eku a poručil proto vše jmění své, zejména Velhartice a Hrádek svatu svému Petrovi mladšímu a manželce jeho Edltrudě z Šenštejna zapsal. Naproti tomu zavázal se Petr, kdyby Jan nějakou válkou stížen byl, anebo kdyby musel zboží svá z nouze prodati a proto darování svá odvolati, že mu má list darovací vrátiti; to se však nestalo a listy dotčené leží posud v Mnichově. Jan zápis ten učinil ve strachu, že brzo zemře. Z téhož strachu učinil l. 1371 nadání klášteru Klatovskému, a určil, jaké služby zádušní se tu za příbuzenstvo jeho mají konati. Léta 1373 dovolil Jan Zdatovi, faráři Velhatrickému, aby na chlumě blíže městečka kapli na česť Božího Těla a sv. Maří Majdalény vystavěti mohl. Po učiněném nadání pán a farář k tomuto kostelíku kaplana dosazovali. také farnímu kostelu učinil mnohá dobrodiní. Kdysi okolo l. 1382 nacházíme jej ve velkém přátelství s Oldřichem z Rožemberka. Bavorům se byl odcizil úmrtím své manželky, a druhá manželka jeho Žofka z Opočna, byla ve vzdáleném příbuzenství s Oldřichem. Jan měl r. 1385 při s klášterem Nepomuckým, kterýž nějaké dědiny u Vlčnova nově zdělaným rybníkem zatopil; obě strany přišly mocně na pana Oldřicha z Rožemberka, jenž mezi nimi slušnou výpověď učinil. Pán tento moudrý a mocný byl tehda takořka ochráncem rodu a zboží Velhartického, což se i nejednou ukázalo. Z příčin neznámých, které však s událostmi r. 1371 souvisely, zmocnil se bavorský pán Hertvík z Degenberka seděním na Veisenšteině (v Dolních Rakousích) hradu Velhartic a Aničky, mladší dcery Janovy, a unesl ji do Bavor, chtěje tím způsobem otce k postoupení panství donutiti. Z těch příčin začal pan Oldřich válku, která způsobila nemalé záhuby. K míru přišlo r. 1387 dne 24. srpna výpovědí Jana lantkrabě z Leuchtenberka. Války minuly mezi nimi. Oldřich vzal Jana, děti jeho a jmění jich ve svou ochranu. Hertvík pak poslav Aničku na Velhartice, odevzdal ji panu Oldřichovi a odřekl se hradu, kromě toho práva, jež jemu a Petrovi z Eku po smrti Janově a dětí jeho příslušelo a kromě peněz, klénotův a jiných věcí, kteréž Hertvík z Velhartic byl odvezl. Také si Hertvík

vzal a odvezl svršky a nábytky, kteréž měl na Velharticích, avšak zůstavil tam praky, zbroje a listy rodinné, jež byl povinen Oldřichovi v moc odevzdati. Konečně pan Oldřich Hertvíkovi všecky „ jeho útraty “ (1000 kop) nahradil a teprv po jich zaplacení jemu hrad Velhartický odevzdán. Smlouva učiněna na Nových hradech, kamž se potom i Jan přestěhoval, tu až do smrti ve zvláštním domě na hradě přebývaje. Roku 1390 již nežil. Držitelem skutečným Velhartic byl pan Oldřich. Znamenaje blízkou smrť svou, učinil r. 1390 dne 16. února o Velharticích pořízení takové; Mladší panna, Anička, aby byla dána za Menharta, syna Heřmanova z Hradce, starší však za Jana mladého z Hradce; obě aby obdržely hrad Velhartice a 110 kop na svatební šaty, jež jim odevzdá Buzek, purkrabě Velhartický. A jakož měl Oldřich velké výlohy s Janem a s dětmi jeho a za vykoupení hradu 1000 kop vyplatil, přece peníze ty od dědiců míti nežádal. Oldřichův syn Jindřich provedl vůli otce svého dokonale; po smrti Oldřichově vdány obě slečny a každé z nich dána polovice hradu Velhratického a příslušných statků. Menhart z Hradce, jenž choti své věno na zboží svém Kunžackém a Strmilovském zapsal, byl mladík zdraví nestálého a nedostatečného; za tou příčinou učinil s ním Jindřich r. 1391 dne 15. ledna smlouvu takovou : Kdyby Menhart „ bratr jeho “ umřel prve než Anna, a že by paní tato na svém vdovství jsouc nebo za koho jiného se vdadouc, chtěla Jindřicha čím napomínati nebo nesnáz činila o zboží Velhartické, má jej Heřman, otec Menhartův, zastaviti. Vskutku zemřel Menhart ve dvou letech po tom a již r. 1393 dne 20. prosince nacházíme Annu, ana jest vdána za Vácslava z Vartemberka; avšak tento podvolil se dne dotčeného tomu, že má polovice zboží Velhartického při Anně a Jindřichovi, poručníku jejím, zůstati a on Vácslav k němu žádného práva nemíti; i sliboval proto, že jim nebude na tom zboží škoditi ani purkrabě na Velharticích a Boru sázeti bez vůle jich obou. Roku 1395 zavázala se Anna, že chce mateři své za plat věnný, kterýž měla na Újezdci, jinde na svém Velhartickém zboží jiný plat odevzdati. Zároveň s tímto ustanovením prodala polovici svou panství Velhartické Jindřichovi

z Rožemberka, vymínivši si toliko úrok roční 170 kop do svého života. Jedině zboží Čečovské zůstavila si Anna, sedíc na něm ještě r. 1412 s manželem svým Vácslavem; když pak tento nějaký čas potom zemřel, vdala se po třetí za Hynka staršího z Dubé a z Náchoda, jemuž dva syny porodila. Jakmile Jindřich Anniny polovice nabyl, prodal r. 1395 dne 6. července půl hradu Velhartic s poplužím před hradem celým, lesy Borkem, Loučovým, Březovou, Chrasty a stráněmi podlé Nemílkova, a řekou pod hradem, mlýny, se dvěma rybníky

nad hradem, s polovicí města a podací a platem v Tedražicích Janovi ze Hradce a Kateřině manželce jeho a obdržel směnou od nich polovici jejich zboží Čečovského a Petrovského. Druhou polovici Velhartic držela Kateřina provdaná r. 1391 za Jana staršího z Hradce, kterýžto po smlouvách věnných se zavázal (15. ledna) panu Jindřichovi, že má věno manželčino na svých statcích zapsati. Věno zapsáno na Řečici a Vlasenici, též na hradě Velhartickém. Bylať mu Kateřina svou polovici Velhartic odevzdala, a Jan se vyskytuje proto jako patron kostela ve Vzdouni (l. 1391), oltářů Velhartických (r. 1394-1415) a kostelů v Kolinci (r. 1413) a ve Zbynicích (r. 1413. Jan byl účasten také některých jednání zemských, sedal (r. 1394-1415) na soudě zemském a stal se r. 1402 se Zdeňkem z Rožmitála hejtmanem kraje Prachenského. Jan patřil k nábožným pánům věku toho; daroval r. 1396 dne 23. července ke kapli sv. Maří Majdalény a sv. Doroty ve Velharticích 7 kop 26 grošů českých ročního platu ve všech Štěpanicích, Jakubicích, Milenovicích, Zahrádce a Tajanově, aby zde mohl kaplan přisluhovati. Také 19. dubna r. 1409 dobře opatřil faru zdejší a 30. září téhož roku kázal založiti v kostele Klatovském oltář ke cti sv. Kříže, sv. Matěje a sv. Blažeje, daroval mu 8 kop úroku ročního a zapsal plat ten na panství Horaždějovském. Roku 1412 rozmnožil sakřišťansví fary Velhartické, a přidal se pak, když vypukly bouře husitské, na stranu kališnickou, pročež se zapletl v nemilá záští s bratrem svým Jindřichem, mistrem Strakonickým. Přikoupiv r. 1395 druhou polovici hradu Velhartického, stal se potom samostatným držitelem hradu, na němž choval své nařízené purkrabí, jako r. 1397 a opět r. 1415-1418 Drslava

z Jindřichovic, r. 1399-1401 Ondřeje z Sohostova, r. 1408 Oldřicha Babku, r. 1411-1412 Pavla z Vydří, r. 1413 Jana z Bešin, r. 1414 Úlehli z Úloha, r. 1419 Hněvka z Neznašova. Jan zemřel asi r. 1418, zůstaviv z manželství svého s kate řinou z Vilhartic syna Menharta a dvě dcery. Menhart, dědic panství Velhartického, vyskytuje se r. 1418 jako patron oltáře sv. Šimona a judy ve Velharticích. Nežli vešel v držení celého panství Hradeckého, sídlíval na Velharticích, pokud pilné potřeby přítomnosti jeho v Praze nežádaly. Že by byla koruna česká při dobývání hradu Karlštejna (1. 1422) na hrad zdejší zavezena a zde po kolik let v tajném sklepě uschována bývala, jak Hájek tvrdí, dokonce se nepo tvrzuje; neboť ona dávno již do Uher zavezena byla, ani Čechové, chtíce se koruny a klénotů královských pro nového krále Vitolda zmocniti, ještě před hradem Karlštejnem leželi. Menhart z Hradce, jenž byl tehda držitelem hradu našeho, přikoupil k panství od Oldřicha z Rožemberka vsi mnohé, které měla n. Žofka z Opočna ve věně zapsané, a spojil je s panstvím Velhartickým. Roku 1429 postoupila mu stará jeho máti Kateřina zápisy a vše právo své na hradě Velhar ticích i také na Řečici a Vlásenici, začež jí povinen byl do životně 70 kop ročního platu vydávati. Menhart dal 1. 1444 první výsadu městečku před hradem, jež však na zmar při šla. Hrad zůstal potom v držení Menhartově a syna jeho Oldřicha. Purkrabími na hradě byli v těch dobách : r. 1425-1426 Čeněk ze Suchdola, r. 1427 Jan starší z Běšin, r. 1430-1433 Petr Štrouch z Chlumku, roku 1435-1444 Jan starší z Běšin, r. 1445- 1452 Olkmar z Neznašova, r. 1453 Oldřich z Košumberka, r. 1457 Petřík z Mlazov, r. 1458 Vilém z Košumberka. Jestliže však dříve nebyl poctěn hrad náš scho váním koruny, tak se to stalo po zději. Když byl Jiřík z Poděbrad dobyl Prahy a Menharta zajatého na Poděbrady odvezl, počal Oldřich, syn Menhartův, sbírati moc válečnou proti jednotě Poděbradské, nezameškav před tím žádného prostředku, kte rýmž by otce svého zprostiti mohl vazby. Přese všechna psaní Oldřichova nebyl Menhart propuštěn, neboť chtěli páni Poděbradští, aby na sněmu odřekl se Menhart nejvyššího purkrabství Pražského a sním také Karlšteina i klénotů zemských, kteříž právě této doby jeho kázáním z Karlšteina podtají na dědičný hrad jeho Velhartice převedeni byli. Šly naň žaloby, že by klénoty ony byl utrácel, a žádáno na něm, aby z nich učinil počet zemi na sněmu. Na témže hradě zůstaly klénoty ty několik let. Byloť to věcí povážlivou a povahu Oldřichovu hanící, jak následující událosť pro tehdejší okolnosti a zvláště pro povahy osob dosti značná svědčí. Starý táborský hejtman Bedřich ze Strážnice, jenž se byl z prospěchův osobních na stranu Oldřichovu přidal, od některého času v přátelství k jednotě Strakonické po voloval. Oldřich byv od něho r. 1451 o umluvený žold a záškodní peníze upomínán, pojal jej s sebou do Hradce a ukázal mu kříž zlatý se svátostí a s kamením, slibuje dáti mu jej v zá stavu, aby zjednal sobě naň peníze; pak i vedl jej na Velhartice a ukázal mu tam klénoty zemské, korunu i jiné, kterýmiž by dluh vyvaditi se dal. Potom vrátiv se do Hradce a byv vždy předse upomínán, dal mu ten zlatý kříž k zástavě na bezpečném místě. Bedřich ohlé daje se na mnoha místech nenašel konečně bezpečněj šího, nežli-nepřítele svého pana Jiříka. Oldřich z Hradce učiniv poručnictví o statku svém, ustanovil (r. 1452), aby poručníci jej drželi a po zapla cení dluhů sirotkům n. Jana z Hradce odevzdali. Když tedy r. 1453 zemřel, stalo se tak, a jménem sirotkův uvázal se ve správu Zdeněk ze Šternberka, poručník jich, ale podlé dialogu Rabšteinva špatný poručník, jenž dědictví jich obloupil. Prodal s poručníky ostatními Velhartice a Horažďovice, kteréž k nim v posledních letech drženy, Děpoltovi z Ryžemberka. Sirotci, když k létům přišli, rádi by byli trh ten zvrátili (r. 1458), ale již to nešlo a musili se spojiti zbytkem peněz, které jim skrze poručníky odevzdány. Děpolt usídlil se zase na hradě Velhartickém, na němž od dlouhých dob jen úředník bydlíval, a postoupil Horažďovic Rackovi z Kocova, tuším, pro snadnější zaplacení. Děpolt zemřel r. 1474, zůstaviv syny Viléma a Půtu. Tito prodali r. 1478 plat na jednom domku ve Velharticích ke kaplan ství sv. Anny kostela Matky Boží ve Velharticích, a r. 1479 znamenavše škody, které městečko Hrádek ohněm a nepřáteli utrpěli, znova je vysadili v zákup, a to hlavně proto, že jim bývalý list zákupní shořel. Vilém připomíná se jako pán na Velharticích ještě r. 1487, ale již r. 1506 byly v držení Zdeňka Lva z Rožmitála. Týž totiž tehda městečku svému Velharticům vyprosil u krále obdarování na dva výroční trhy, a způsobil léta 1520 přeložení téhodního trhu ze čtvrtku na sobotu, aby nepřekážel novému městečku na Horách Matky Boží. Zdeněk Lev horlivě hájil výsady stavu svého a nebyl přítelem stavu městského; to však mu upříti nelze, že poddaným nedovoloval ubližovati. Když Lenhart Pretvic z Havraně, hejtman na Sýcově (r. 1530), synka jednoho tak zsekati dal, že sotva živ zůstal, káral jej Zdeněk „ sám znáti můžeš, že na pacholata takové trestání nenáleží tak příkré, by pak i vinna byla. Také i ta jest vůle má, aby poddaní moji mimo spravedlnosť a jejich povinnosť obtěžováni nebyli a zvláště robotami; by pak někdy i z peněz dělali, aby v tom byla slušnosť zachována, aby se jim též platilo, jako od jiných i strava dávala, na kteréž by slušně přestati mohli. A také z peněz dělajíce, aby i svých děl jim náležitých tudy neopouštěli, nebo i o chudé sluší mně péči míti, i jinému pánu, jako o bohaté, poně vadž jest vůle Božská, aby každý v spravedlnosti opatrován byl. “ V témž listu i to napsal : „ Já bych rád umenšení práce měl i od sedlákův, po něvadž i úřady, kteréž na mně byly, jsem složil, chtěje sobě práci umenšiti a s Boží pomocí v pokoji býti, ale když se co na mne vznese od kte rého podanného mého, znám v tom svú povinnosť, abych se tím zane prázdnil. “

Zdeněk Lev, chtěje hornictvím pomoci si k větším důchodům, obdržel r. 1511 od krále Vladislava dovolení, aby mohl na Velharticku a na všech statcích svých kovy vyhledávati, ale čilejší hornické zaměstnání povstalo v okolí zdejším teprve okolo roku 1520 za panování krále Ludvíka, který dal r. 1521 Zdeňkovi Lvovi horní svobody pro městečko Hory Matky Boží a je r. 1522 na horní město povýšil. Za těch dob městečko Velhartice r. 1511 z větší části vyhořelo a 20. srpna r. 1517 Zdeněk Lev nevěstě své (manželce syny svého Adama Lva) Anně z Biskupic na zboží Velhartickém 150 kop pražských ročního platu dskami zemskými věnoval. Ještě se musíme zmíniti o události Velhartic se týkající. Když byla města česká r. 1520 oblehla Janovice, hrad Petra Sudy, vytáhl mu na pomoc do pole nejvyšší kancléř Ladislav ze Šternberka, ku pomoci své volaje pány ze Švamberka, z Rabšteina, Romšperka, Gutšteina, z Veitmile, z Lobkovic a Šliky, aby obrátil prý služebníka svého Petra Sudu před násilím od měst jemu činěným; ale když obsílal k sobě na Velhartice zemany z krajův okolních, mnozí odepřeli mu pomoci, nechtíce prý ani chváliti ani podporovati obyčejů páně Sudových. Za časů páně Zdeňkových byli purkrabími na Velharticích : r. 1514 -1516 Pavel z Voltav, písař, r. 1523 Jan z Bezdědic, r. 1526 Jiří Petřina z Maličína, r. 1527 Jan z Bezdědic, r. 1531 Mikuláš ze Sobětic a r. 1357 Albrecht Šitka z Radovesic. Zdeněk Lev zemřel r. 1535 dne 14. července, nadmíru zavadiv statky své. Patři sice k nejbohatším pánům v Čechách, ale nákladným živobytím zadlužil se tak, že rod svůj uvedl v chudobu a Švihovské a jiné rukojmě do toho strhl. Syn jeho Adam Lev nemoha vybřednouti z tísní, zase si půjčoval peníze a tak ještě více zabředl.. Odhodlal se tedy prodávati Velhartice a prodal je r. 1540 neb 1541 Adamovi ze Šternberka za 13.500 kop grošů českých a měl mu je ve dsky zemské klásti příští suché dni, avšak v tom dsky shořely (r. 1541). Ke vkladu sice r. 1542 přišlo, ale mezi tím byl Adam (r. 1541)

všechny svoje statky rukojmím postoupil, aby se na nich hojili. Ve Velhartické panství s Hrádkem, Kolincem, jinými menšími statky a mnohými vesnicemi uvázali se Jindřich Planský z Žeberka, Anna ze Solhauzu, Mikuláš z Úšavy a Vácslav Vyntíř z Vlčkovic bez ohledu na prodej a snad i proto, že Adam také plniti nemohl, od věřitelů pak si dávali nároky jich postupovati. Společné hospodaření na Velharticích činilo obtíže. Když Jindřich Planský r. 1552 manželce své věnovati chtěl, musil učiniti na zámku a městě Velharticích a ostatních panství, pokud by na díl jeho náleželo. A jestli Jan Rendl, syn n. Mikulášův, mluvil r. 1554 k Jindřichovi Planskému : „ J. svou k. m. nebudeš mě víc šiditi “, a že jest všudy tak dobrý jako on, třebas byl Jindřich stavu panského, stalo se to zajisté po předcházejících neshodách. Ve vrchním dozoru se střídali. Tak na př. řídil jeden čas hrad Velhartický Mikuláš Rendl, a Michal Březský z Ploskovic byl u něho v l. 1544-1545 purkrabí na Velharticích. Nedostal za celá dvě léta služby purkrabské a také mu nezaplatil 39 sudů piva, které od něho ke své potřebě na zámek Velhartice vzal. O to se pak r. 1555 s Janem soudil. K zamezení všech neshod učiněna soudem zemským výpověď mezi zápisníky, jak kdo podlé velikosti nebo malosti svého zápisu (to jest peněz zapsaných) toho statku užívati má; avšak přes to neshody nepřestávaly. Léta 1555 vinil Jindřich Planský Vácslava Vyntíře, že nesmírně v řekách loví a v lesích zvěř všelijakou honí, a když mu Jindřich ceduli řezanou poslal, jestli by Vyntíř loviti nebo honiti chtěl, aby jemu neb

úředníku jeho oznámil, že on Jindřich by na svůj díl také k tomu lovu a honu vyslati chtěl, tu v tom Vyntíř rovnosti zachovávati nechtěl. Jediným prostředkem spasitelným mohlo býti dělení, ale to bylo dílo pracné a nákladné, které se protahovalo. Jindřich opatřiv manželku svou Lidmilu ze Sedčic jiným způsobem, svedl věno její ze zámku Velhartického, a učiniv po řízení, obdařil dcery Benignu a Marjanu, protože ho nehněvaly a sním se nesoudily, jako první dcery, které měl s předešlou man želkou Annou z Berberka. Syn jeho Šebestián Jáchym neměl s macochou dobrou vůli; ta zajisté vinila jej r. 1563, že uvázav se po smrti otcově ve Velhartice vloživ se ve mlýn Hájkovský poplatní pod městečkem, který ona koupila a zaplatila. Asi v ty časy a každým způsobem před r. 1560 přišlo k roz dělení. Jindřich dostal kromě hradu celé městečko Velhartice, půl městečka Hrádku, půl městečka Hartmanic, vsi Drouchavec, Stanikov, Chotěšov, Krašovice, Petrovice, Vojtice, Kněžice, Malonice, Tajanov, Konino, Břetice, Vlastějov, Trsice, Braslav, Štěpanice, Jakubice, Smrčnou, Kunratice, Zálužice, Částkov, Kochanov, Světlou, Krušec a Radešov celé a necelé. Jan Rendl z Úšavy vzal za díl tvrz dvůr a ves Čachrov, polovici městečka Hrádku a vsi Jeseň, Chřepice, Němčice, Kůzí, Dehtíno, Přestanice, Sobekov, Zamyšle, Zvíkov, Růvnou, Javory, Těšov, Mochov, Bošov, Radostice, Milinov, Hlavňovice, Radvanice, Bystré, Častonice, Čeletice, Jarkovice, Zahrádku, Kunkovice, Braníčkov, Dobřemilice, Předvojovice, Nemílkov. Díl Anny ze Solhauzu obsahoval Zbynice, Krutěnice, Vlčnov, Lešišov (díl) a Břetětice. Vyntíři konečně se dostaly městečko Kolinec, Mokrosuk ves a díl Lešišova. Z tohoto podělení viděti nejen jak velké bylo panství Velhartické, nýbrž i jaké byly díly nestejné, podlé velikosti a malosti peněz na něm zapsaných. Když Šebestián r. 1566 do uher vojensky jel, nemalé těžkosti měla manželka Žofie z Janovic, kterou v těžké nemoci opustil. Lidé jí činili protivenství, tak že sama s dcerkami svými nebyla bezpečna. Počátek učinili poddaní Sušických, tak že přiběhli do obydlí strýce Šebestiánova, před jeho manželkou kordy dobývali, sekali a jí roucho s hlavy strhli. O pozdějších osudech Šebestiánových není nic známo. Synové jeho Jan Jindřich a Jan Viktorin zůstali nedílni až do zletilosti tohoto. Když pak r. 1588 polovici svou městečka Hrádku prodali, zdělali poslední den téhož roku dílčí cedule, avšak k vlastnímu rozdělení přišlo teprve r. 1589 dne 24. července. Jan Viktorin zůstal na Velharticích, a Jindřich nemaje žádného sídla, dal se na faru Kněžickou v Petrovicích, Ondřeje, faráře svého, dal na chalupu koželuha a sám si dědiny, louky a lesy farní přivlastnil. Jan Viktorin způsobil r. 1591 pohoršení, když na den Hromnic s Žofií, mateří svou, vzali z chrámu Velhartického monstranci velikou, stříbrnou a draze pozlacenou a vezli ji na Lnáře pánu z Kolovrat. Osada se bouřila pro to a zemané v okolí osedlí sjeli se do Nemílkova, odkudž psaní učinili k pánu žádajíce, aby monstranci navrátil, sice by musili na jinou cestu pomýšleti. Jan Viktorin odpověděl zpurně, že od nich a předkův a poddaných nic k tomu kostelu nadáno není a že žádní kollatoři kromě jeho samého nejsou. Z toho se někteří rozzlobili a vesnice své jinam obrátili. Rozuměl tedy tomu tak, že kollatoři mohou fary a kostely obírati podlé libosti. Knězi Vojtěchovi Pořickému, faráři zdejšímu, vzal r. 1594 dědinu jeho na Veselici a dal ji svému hudci. „ Z toho se rozumí, že více přál hudci nežli knězi. O niž, když jsem se domlouval, chtěl pán na mne sáhnouti a mne bíti, “ píše týž kněz. Téhož roku vyjel na vojnu do Uher a vrátiv se oženil se. Panství jeho již bylo mále. Majíce bratří sestrám otce svého Benigně provdané z Vartemberka a Marii vdané Smrčkové ze Mnichu věno na Velharticích zapsané vyplatiti, to učiniti s to nebyli; tuť nároky sester těch převedl jest na sebe Vácslav Smrčka z Mnichu a na Čečelicích, žaloval bratří Planské a r. 1597, 17. dubna zveden jest komorníkem od desk zemských Janem Kninským na panství Velhartické. Jan Viktorin byl tím nucen Velhartice, k nimž již jen dvě vsi (Chotěšov a Douchavec) náležely, prodati (r. 1597, 16. dubna) Volfovi Gothartovi Perlarovi z Perlas, spolu také pánu na Tedražicích, po němž je zdědil syn Vácslav

Otakar Perglar z Perglasu. Tento se držel r. 1618-1620 stavův evangelických a sloužil králi Fridrichovi; za tou příčinou odsouzen jest jmění svého, jakož i soused jeho Petr Lukavský z Řenec a na Nemílkově. Panství Velhartické z počátku (r. 1622) zůstaveno jest pověstnému válečníkovi Don Baltazarovi de Maradas ale r. 1628, 15. listopadu prodali královští komisaři Pavel Michna hrabě z Vacinova a Felix Vácslav Pětipeský z Chýš a z Egerberka zámek Velhartice, městečko pod ním, ves Drouchavec, Chotěšovy, v Malovicích jednoho poddaného, u Matky Boží na Horách Velhartických krčmu výsadní „ a co se tam více poddaných najde “, tvrz a ves Mokrosuky s dvory poplužnými, vsi Čerma, Lešišovy, Nemanice a t. d., tvrz a ves Nemilkov, ves Braničkov, Zahrádku, v Radvanicích tři poddané, v Tvrdoslavi krčmu, v Makově dvě chalupy a dvory poplužné Don Martinovi de Hoef Huerta, JMC. válečné radě a nařízenému nejvyššímu za 55.000 fl. rýnských. Huerta, rodilý Španěl, byl jeden z dobrodruhů, kteří svou dráhu dobře zvolili. Přišed do Čech již před r. 1615, bezpochyby v průvodu nějakého mladého pána, který byl ve Španělích, na zkušenou přiženil se k rodině Kolovratské nepěkným způsobem a potom bezohledným svým jednáním k velikému jmění si pomohl. Staročeští poctiví páni asi divně se dívali na dobrodruha, o němž se povídalo, že z chudého krejčího stal se téměř milionářem; neboť za náklady válečné, jež si za svůj pluk (který však usoužený lid městský a vesnický živiti musil) a za peníze, které prý knížeti z Lichtenšteina půjčil, udělal si velký účet, který za tehdejšího špatného finančního hospodářství bez námitky byl zaplacen statky na lacino odhádanými. Měl v zástavě město Písek s panstvím Píseckým, Královský Hvozd a dědičně držel Neustupov, Vlčkovice a Milčín kromě Velhartic. Byv přijat za obyvatele království, povýšen r. 1628 na „ svobodného pána z Velhartic “. Španělské jeho ukrutenství a fanatická jeho mysl náboženská učinily ho vhodným prostředkem při provádění katolické reformace. Na podobojí byl nelítostiv. Jednoho písaře Dobříšského, jenž byl preceptorem na gruntech Sušických, řetězy svázati a do nejhlubší věže zámku Velhartického vhoditi kázal, tak že tu za živa hnil. Na zámku Velhartickém postavil nový dům a obyvatelům městečka nejen potvrdil všechny dosavadní svobody (r. 1631, 4. března), nýbrž zamýšlel také zříditi jim seminarium neb dům k liternímu učení. Zemřel r. 1637 dne 13. prosince. Poněvadž manželka se ho odříkala a záko nitých dědiců neměl, přijal za dítě své šlechtičnu Annu Marii „ vejvodovnu z Moldavy “ a posledním pořízením (15. února r. 1635) učinil ji dědičkou veškerého jmění svého. Tělo jeho pochováno jest na jeho přání v kostele františkánském u Marie Sněžné v Praze před oltářem, kterýž byl nákladem svým zříditi dal. Šlechtična Anna Marie potvrdila r. 1640 svobody Velhartických strany svobodného odkazování a osvobození od robot, ale vynutila za to od nich větší platy. Vdána byla poprvé za purkrabě z Donína a po jeho smrti za svobod ného pána z Farnsbachu, brzo však takými dluhy panství stížila, že je nemohla udržeti. Místokomorník Adam Pecelius z Adlersheimu a na Hořenicích od hádal r. 1653, 12. července s komorníkem Vácsla vem Medunou panství Velhartické konventu kar melitánskému v Menším městě Pražském v 19224 fl. 6 kr. 1 d. nezaplacených dluhův a útrat a odevzdal je řečenému konventu k držení. Karmelitáni panství dlouho nedrželi, neboť převor jich P. Petrus a S. Alexio postoupil práva svého (4. října r. 1653) paní Johance Františce Račínce z Račína, rozené Bechýňovně z Lažan. Paní tato provdaná za Humprechta staršího z Račína, koupila po jeho smrti (okolo r. 1648) Bukovou a vdala se opět za pana Arnošta Abunda Krakovského

z Kolovrat. Posledním svým pořízením odkázala statek Velhartický z polovice manželu a z polovice Jiříkovi Vácslavovi z Račína a Anně odtudž, dětem svým, ale manžel před vyhlášením kšaftu tohoto zemřel (r. 1686). V polovici Kolovratskou zvedeni Anna Kateřina Kolovratová ze Sulevic a Albrecht Krakovský z Kolovrat a na Libyni. Syn Jiří Vácslav, jenž byl od r. 1674 radou komorního a dvorského soudu, z počátku se dědictví neujímal, položiv odpor proti kšaftu mateře, ale když se pře protahovala a sestra jeho Anna Terezie (nejprve Boryňová, později Kocová na Úlišovech) jemu díl svůj postoupila, dal se také na svou polovici (r. 1688) zvésti. Později stal se Jiří Vácslav samotným pánem a povýšen jest majestátem, daným 28. srpna r. 1702, do stavu panského. Hrad a statek Velhartice prodal r. 1710 Ludvíkovi Ignácovi rytíři Bechyni z Lažan na Dlouhé Lhotě a Bystřici, hejtmanovi Menšího města Pražského, z jehož rukou hrad náš i s panstvím (podlé kšaftu 19. října r. 1710) na Maximiliana Josefa Bechyni z Lažan na Svinné dědičně přešel. Tento prodal Velhartice 1. června r. 1729 Josefovi Karlovi Perglarovi z Perglas za 62.000 fl. a 100 dukátů klíčného, jenž tolik dluhů na panství zdělal, že mu bylo kridou odňato a 30. října r. 1743 ve prospěch mnohých jeho věřitelů místokomorníkem Janem Vácslavem Vraždou z Kunvaldu v 39.954 fl. 4 kr. rýnských odhádáno a hraběti Janovi Ferdinandovi Desfours v Montu a Athienville prodáno. V držení rodiny této zůstaly Velhartice 70 let a dostaly se v našem století sňatkem rodině Stumfederův von Oppenweiler. Za těchto posledních držitelů byl starožitný hrad příliš zanedbán a v zříceninu proměněn; posledně i jakýsi ředitel panství Klíma řečený r. 1826 poklady v starých zdech hledal a tím dvoje klenutí podkopal. Jako přídavek k dějinám klademe dvě svědomí ze 16. století v téže věci, z nichž zvláště druhé ze vsi Milenovic pocházející pro svou zvláštní mluvu je zajímavé :

Pan Přibík kdy jest nejprve u mne seděl, měl konvici piva před sebou a já sem s ním za stolem seděl. V tom přišel pan Petr Cíl s Smetanovou sousedou v noci i sedl k panu Přibíkovi; neviděl ho. potom jakž ho uhlédl, šel od něho na druhou stranu stolu, i sedl a v tom kázal sobě vína naliti. A jakž on sobě kázal naliti, pan Přibík hned také kázal sobě naliti vína a půl pinty piva. Tu jsem já řekl k ženě své : „ Nenalívej žádnému. “ V tom jest pan Přibík řekl : „ Proč by mi nenalila ? Já prvního také nezaplatím. “ V tom pan Cíl řekl : „ Proč by nalili takovému šibalovi a pokládači ? “ A v tom jsem od

nich odešel po kyj a než sem já se obrátil, že sou byli s kordy v hromadě. Tu sem mezi ně vskočil a oběma braň chytil. A v tom světlo troje zahaslo. Tu mi pan Přibík řekl : „ Nedrž mne ! on mě zseká a rukou mi probodl. “ A v tom sousedi přiběhli, a děvečka Smetanovic vytočila tesák panu Přibíkovi a pan Přibík vytočil tesák panu Cílovi. A v tom se chytili v náruče i zatočili se a upadli prostřed světnice. Tu jsem je roztrhl opět, a v tom konšelé a rychtář když přiběhli, poručil jsem jim to opatřiti. Tohoto sem svědom, když Přibík byl u Vodičky na hospodě, tehdáž Cíl přišel tam s Smetanovou i Přibík seděl za stolem. On sedl pan Cíl na druhý roh také za ten stůl, i tehda kázal sobě Cíl vína naliti. A tehda Přibík bude říci : Nalí mi pintu vína a půl pinty bílého piva. A tehdáž Cíl bude zase říci : Nalí mi pintu vína. Tehda hospodář bude říci : Ženo ! nenalívej piva ani vína žádnému. Tehda Přibík řekne : Proč by mi nenalila, nadáš -li mi, nedám za první nic. A tehda Cíl řekl : Nenalívej, však hospodář v svém vládne, a takovým pokládačům zvláště. A tehda Přibík odpoví mu : Nejsem pokládačem žádným. A v tom se vyschopí oba dva z zástolí, tu sobě domlouvají, a Přibík bude jemu říci : Pane Cíli, dej mi pokoj, za to tě prosím, a jestli že mi pokoje nedáš, dámť vrch hlavy šavlí. A v tom hospodář zavolá : Ale jdi prej někdo po rychtáře. A já odejdu po rychtáře i tu již nevím, jak jsou oni dělali, až jsem zase přišel do světnice. Tehda Přibík zavolá : Vondro, již sem já proboden !-Vodičko, pust mne ! Tehda já přijdu, a Vodička drží jednu šavli pod paží a druhú za jilec a šermuje tak nad sebou. A já chci jim brániti ty šavle. Přiběhna Adam mne okřikne : Stůj ! nebeř jim, nech jim šavle. A já nevěda, kterak udělati, boje se, že sobě škodu udělají, tehda nebyl žádný, než hospodář sám, a já běžím, zazvoním na planýř. A u pacholete sem neviděl žádného kordu ani před počátkem ani po skonání..

Se svou zdivočelou soldateskou táhl od města k městu, pálil a vraždil a mučil zatvrzelé „kacíře“. V Dobříši chytili jeho slidiči bakaláře Pavla, který se tam skrýval, přijav místo správce. Aby měli důvod k jeho trýznění, vyzvali ho, aby vstoupil do vojska a přísahal císaři věrnost na standardu. „Nemohu, nebudu, nechci lháti Bohu,“ prohlásil bakalář statečně surovým žoldákům, kteří ho jali. Když uslyšel Huerta o jeho vzpouře, dal si ho předvésti. Obořil se na něho, počal mu hroziti strašlivými tresty. Bakalář nesinal před jeho ďábelskou tváří, neprosil, nepoddal se. Slyšel sice již mnoho vyprávěti o jeho krutosti, avšak vědom si svého práva nepocítil před cizákem bázeň, nýbrž jen bezmezné pohrdání. „Zmrskejte ho!“ poručil Huerta a sám přihlížel, jak dopadají na jeho obnažené tělo krvavé rány. Trýzněný zaťal zuby, nehlesl, neprosil, nechtěje dopřáti surovci, aby se radoval z jeho nářků. Huerta šílel vztekem. Poručil zmučeného bakaláře spoutati na rukou i nohou a dopraviti ho na hrad Velhartice, který obdržel od císaře za své krvavé služby. Zneuctěn byl ten hrad, bývalé sídlo slavného Buška z Velhartic, k nebi o pomstu volaly jeho šeré zdi, v nichž se kupily zločiny nového pána, kterého uvedly do panského stavu neřesti, lest, bezcitnost a zrada. V hluboké, mrazivé lidomorně, podobné temnému hrobu, do níž byl spuštěn, trpěl nešťastný bakalář zimou i hladem a jeho tělo za živa hnilo. Avšak ani tehdy nezaslechl Huerta z bakalářova vězení nářky a vzdechy, nýbrž jen nábožné zpěvy. „Buď, Pane, naším mstitelem!“ zpíval bakalář Pavel a Huerta, když uslyšel tu píseň, prchal dovnitř hradu, jsa úzkostí zchvácen. Když pak zpěv neustával, když se dále linul z hladomorny a plnil tajuplným způsobem hradní síně, tu v zuřivosti poručil Hoef stříleti do vězení. Však ani potom zpěvák neumlkl, neboť se mu střely vyhnuly. Nevida zbytí, rozhodl Huerta, aby propustili bakaláře z vězení. Žoldnéři spustili do věže okov, oznámili vězni, že mu Hoef dává milost. Vězeň, odmítaje milost z rukou vrahových, netkl se okovu, zůstal dále na dně hladomorny. Čekal tam na smrt, zpíval do posledního dechu nábožné písně. Jak cizák žil, tak i bídně zemřel. Slyšte, co si o jeho smrti vybájil lid a co vtělil básník Adolf Hejduk v píseň o císařském pochopovi, vrahovi a lháři:

Morem zemřeli chalupník Sluka a jeho žena a nechali tu tři malé, nedorostlé děti – tři osiřelá ptáčátka, hynoucí hladem, strádající bídou. K chalupě náležela dvě malá, nevýnosná políčka a kromě nich pěkná, úrodná louka, stroucí se v údolí pod vrchem Borkem. Co však bylo dětem platno, že zdědily louku, když jejich slabé síly nestačily k tomu, aby ji mohly sklízeti. Hlad na ně doléhal den ode dne krutěji. Ploužily se jako stíny po lesích, vyhrabávaly kořínky, živily se bídnou, odpornou stravou, která jim více škodila, nežli prospívala. V největší bídě, když snědly poslední zbytky zásob, smluvily se děti, že prodají louku. Kdo však v těchto zlých dobách, kdy vojska vydrancovala kdejakou chatu, má ještě peníze, aby ji mohl zaplatit? Sousedé nebyli na tom o mnoho lépe nežli Slukovy děti. I u nich plakaly děti hladem a ženy starostlivě chmuřily líce. Jen nahoře na zámku – tam bylo všeho dost jako v pohádkové zemi hojnosti. Tabule se prohýbaly pod tíží jídel, poháry zvonily, hudba hrála a rozléhal se smích, neboť don Huerta měl peněz jako třísek. Děti si vzpomněly na Huertu, šly prodati louku na zámek. Vpustili je dovnitř, zavedli do kuchyně, kde právě připravoval kuchař sladkou kaši, a šli oznámiti donu Huertovi, že jsou tu děti z městečka, které mu chtějí cosi prodati. Dětem se sbíhaly sliny na jazyku, když ucítily vůni pokrmu, jehož již tak dávno nepožily. Žádostivě pohlížely na ohniště, těšily se v duchu, jak si samy, až prodají louku, navaří takové kaše, omastí ji a osladí medem…

Přišel pán zámku, otázal se zhurta dětí, proč přišly na zámek, co že si přejí. Padly na kolena, sepjaly ruce. Žalovaly na své neštěstí a bídu, oznámily donu Huertovi, co mu přicházejí nabídnouti. „Nepotřebuji louky, nekoupím – „ odbyl je Huerta a obrátil se ke dveřím síně. „Milost, slitování!“ zaúpěly děti. „Co nám platna louka, zhyneme-li hlady? Dáme svoji louku za hrnec kaše.“

„Dobrá…Vezměte si kaši, louka bude moje!“ řekl Huerta, zasmál se a vystoupil na věž, aby odtud shlédl louku, kterou právě koupil. Děti si donesly kaši domů, jedly a jedly, dokud nebyl hrnec prázdný. Kaše byla pryč a louka ztracena navždycky! Děti vypukly v srdcervoucí pláč, že byly takto ošizeny, že otcovské dědictví zbůhdarma promarnily. Lítost je sžírala, hlad je znovu trýznil. A nežli se nadály, byl tu opět krutý host, který předtím je oloupil o otce a matku. Zachváceno morem, dítě po dítěti uléhalo a usínalo v horečce k věčnému spánku. Od té doby sama nebesa lkala nad bezprávním, jehož obětí se stali hladoví sirotkové. V době, kdy na louce, prodané donu Huertovi za hrnec kaše, začali kositi trávu, snesl se na ni prudký déšť – pláč oněch nešťastných dětí. Proto jí říkali „deštivá“ louka..