kostel sv. Jakuba Většího

Jednolodní orientovaná stavba z lomového kamene, s trojboce uzavřeným, raně gotickým presbytářem, nad který byla r. 1854 přistavěna mohutná hranolová věž. Na jižní straně presbytáře je podélná sakristie, vedle které je na jižní straně lodi kostelní předsíň. V západní části kostela bývala dříve (patrně již od založení kostela) panská tribuna, přístupná samostatným vchodem, ke kterému byl přístup po dřevěném můstku, spojujícím kostel s pův. přilehlým feudálním dvorcem (zazděný vchod za dnešními varhanami). Roku 1755 byl kostel při opravě přestavěn – byl prodloužen a sklenut presbytář. Fasáda presbytáře je členěna pilastry, věže lizénovými rámci a sdruženými okny, ostatní fasády hladké. Presbytář je sklenut plackou se štukovým zrcadlem, v závěru klenba s výsečemi, loď (původně zaklenuta valenou klenbou) je plochostropá se štukovým zrcadlem, stěny presbytáře i lodi jsou členěny pilastry. Sakristie je sklenuta dvěma poli křížové žebrové klenby, žebra jsou vyžlabená. Jižní předsíň je plochostropá, kruchta je zděná nepodklenutá. Pod původním presbytářem románská krypta, vybudovaná při stavbě kostela jak bývalo zvykem (uložena těla manželky a dětí Václava Vintíře z Vlčkovic; r. 1624 Mandalena Perglarová, vdova po Wolfgangu Perglaru z Perglasu a její snacha Eliška, manželka Václava Otakara Perglara z Perglasu; dále těla Jindřicha st. Koce z Dobrše na Kolinci a Novém Dvoře a jeho první manželky Eufemie, roz. Perglarové z Perglasu; naposledy zde byla pohřbena r. 1702 pětitýdenní Anna Tereza, dcera hejmana Václava Süllata). Románský portál původního hlavního vchodu v jižní zdi je sklenutý polokruhem, se dvěma pravoúhlými ústupky, neprofilovaný. V tympanonu je stále patrná gotická freska Ukřižování Krista. Dnešní hlavní vchod v západní zdi byl zřízen roku 1852. Hlavní oltář je z poloviny 18. století, je portálový se sochami sv. Petra Pavla po stranách, s obrazem od F. Klimeše (1904), s anděli a skupinou Nejsvětější Trojice v nástavci. Kazatelna je z poloviny 18. století, zdobená reliéfem. V lodi při triumfálním oblouku jsou dva boční protějškové oltáře přibližně z doby kolem roku 1700, na oltáři Panny Marie pozdně gotická dřevěná soška Madony (konec 15. stol.). Sochy sv. Šebestiána, Rocha a Piety jsou z 18. století. Cínová křtitelnice ze 17. století byla silně obnovena roku 1960. Dvě cechovní korouhve jsou rokokové a dvě z roku 1858. V kostele jsou také kamenné náhrobníky z různých dob: žulový náhrobník s erbem Boříkovských z Košumberka vladyky Buriana Boříkovského z Košumberka (letopočet uražen; zemřel před r. 1551), v chrámové podlaze náhrobník Václava Vintíře z Vlčkovic (1580), náhrobník s obšírným nápisem hraběte Tertzi de Sissa (1734) a náhrobník s kalichem zdejšího faráře Sebastiána Pěšího (1755)..

Původní románské zdivo je patrné nejen v samotném kostele, ale i ve zbytcích strategického opevnění na vyvýšenině, na níž byl kostel vystavěn. Presbytář je raně gotický, v 18. století při barokní přestavbě byl prodloužen a rozšířen. Roku 1854 byla vystavěna mohutná hranolová věž. Hlavní oltář je podle vzoru hlavního oltáře chrámu v Klatovech, vedlejší oltář sv. Barbory z rokokového období. Dalšími oltáři jsou oltář Panny Marie, sv. Antonína a sv. Anny, které jsou bezcenné.

Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Bratři nechali všeho a následovali Krista (předpokládá se, že odešli po zázračném rybolovu; zdůrazňuje se pohotovost opustit „loď“ lidských jistot a následovat Krista). Pro jejich temperamentní povahu jim dal Ježíš Kristus přezdívku „Boanerghés“ – „Synové hromu“. Jednou, když jim byl při putování do Jeruzaléma odmítnut v jisté samařské vesnici nocleh, chtěli na ní hned svolat oheň z nebe. Měli za to, že po odmítnutí by měl bez prodlení následovat trest. Ježíš byl však proti násilí, a bratry za jejich nápad přísně pokáral. Jakub s Janem patřili ke Kristovým privilegovaným učedníkům, kteří byli povoláváni k významným intimním událostem (vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění Páně na hoře Tábor, povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě; kde se úzkostí potil krví atp.). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Je zcela zřejmé, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě a podílel se na jejím budování. Podle jedné tradice putoval Jakub po Španělsku, které bylo důležitým regionem Římské říše, a hlásal zde evangelium (zobrazován jako poutník s holí). Legenda vypráví, že se zde jeho misijní snahy nesetkaly s úspěchem – byl odmítán a podařilo se mu získat jen 8 učedníků. Chtěl svoje misijní snahy vzdát a vrátit se do Palestiny. Ještě před svým odchodem se sešel se svými učedníky, když zažil zjevení Panny Marie: Za temné mrazivé noci se po nebi rozlila záře, a spatřil i se skupinou svých učedníků jak se k nim snášejí andělé, kteří nesli jaspisový sloup (pilar) s Pannou Marií. Poté, co andělé postavil sloup na zem, Panna Maria promluvila k Jakubovi: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“ Svatý Jakub na určeném místě v Zaragoze vybudoval kapli Santa Capilla, která se později stala součástí Baziliky Panny Marie na Sloupu. Madona del Pilar nebo Madona ze Zaragozy se stala patronkou celého Španělska, a její chrám patří mezi nejslavnější mariánská poutní místa. Podle jiné tradice působil sv. Jakub v Jeruzalémě a Samařsku. O jeho působení nejsou spolehlivé záznamy - ty hovoří až o tom, že roku 43 nebo 44 byl v období kolem velikonoc zatčen v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy I. (vnuka nechvalně známého Heroda Velkého), a na příkaz krále sťat mečem. Zahynul mučednickou smrtí jako první z dvanácti apoštolů. Přijal svou násilnou smrt pokorně a svůj život obětoval pro pravdu, kterou hlásal. V souvislosti s jeho popravou vypráví legenda o farizejovi Josiášovi, který při zatýkání Jakubovi ještě hodil sám kolem krku provaz. Při doprovázení Jakuba na jeho cestě k popravišti se Josiáš obrátil na víru poté, co zažil, jak Jakub zázračně uzdravil ve jménu Ježíše Krista muže nemocného dnou, který nemohl chodit a prosil Jakuba o pomoc. Sv. Jakub pravil: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“, muž poté uzdraven vstal a mohl chodit. Josiáš prosil na popravišti Jakuba o odpuštění a vyznal se zde z víry v Ježíše Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje, načež byli oba sťati. Sv. Jakub byl nejprve pohřben v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska třemi mnichy, patrně z důvodu ochrany před Mohamedány, nejprve do Zaragozy, a poté, co byla r. 714 dobyta Maury byly ostatky přeneseny k Irii Flavii v Galicii. Zde na nějaký čas dokonce upadly v zapomnění, ale později (r. 813) si mramorové hrobky všiml poustevník Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. Tehdejší král Alfons Cudný nechal nad hrobkou vystavět r. 816 chrám sv. Jakuba a začalo se zde pomalu rozrůstat město Santiago de Compostella. Existuje ale i legenda, popisující jak ostatky sv. Jakuba přenesli tři andělé do paláce pohanky Lupy ve Španělsku poté, co se stala křesťankou (nebo že po smrti sv. Jakuba jeho učedníci vložili jeho tělo do loďky, aby nebylo zneuctěno, a tu vypustili na moře – andělé ji potom bezpečně dovedli až ke břehům Španělska, kde byla nalezena, ostatky byly s patřičnou úctou uloženy do hrobu a nad tím poté vystavěn chrám Santiago de Compostella). Katedrála Santiago de Compostella ve stejnojmenném městě je po celém světě vyhlášeným poutním místem. Původní chrám sv. Jakuba byl při nájezdu Maurů r. 997 zničen, král Alfons III. dal poté vystavět na jeho původním místě v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu; ostatky sv. Jakuba byly uloženy ve stříbrné rakvi v chrámové kryptě. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svatého města (který má Jeruzalém a Řím). Roku 2012 byl do katedrály sv. Víta v Praze přivezen zub sv. Jakuba a další dva fragmenty z jeho uctívaných pozůstatků. Další legendy vypráví že se sv. Jakub zjevoval křesťanským rytířům, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, jedna popisuje jak se zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je také sv. Jakub nazýván Matamoros (Maurobijec). Další legenda se týká Svatojakubské mušle – vypráví loď, která přivezla do Španělska ostatky sv. Jakuba, stála v přístavu a z hvězd dopadal na jeho ostatky podivuhodný třpyt. To tolik polekalo koně jednoho portugalského rytíře, že skočil do vody i s rytířem, sedím mu na hřbetě. Rytíř byl však naštěstí zachráněn, jen po vytažení na palubu všichni s úžasem patřili na jeho tělo, celé pokryté svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, popisující zázračnou záchranu lidí díky sv. Jakubovi. Svátek sv. Jakuba se slaví 25. července. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků, Španělska, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků, je vzýván za dobré počasí a na ochranu před revmatismem. Mezi jeho atributy patří: kniha / svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou („Svatojakubská mušle“), bývá zobrazován jako apoštol s knihou (svitkem), jako poutník s holí, poutnickým kloboukem a brašnou nebo jako rytíř Maurobijec. Dalšími jeho atributy jsou meč a kůň..