Třebešovský rybník

století, když tato lokalita patřila jaroměřským řádovým bratřím. Pravděpodobnější však bude, že zásluhu na jeho vybudování měl až Bavor Chvalkovský z Hustířan, který nechal v Malém Třebešově vybudovat tvrz, o níž nacházíme první zmínky k roku 1571. Tento šlechtic totiž rozšířil rybniční hospodářství ve všech vsích, jež mu tehdy patřily. Nezpochybnitelná zmínka o zdejším rybníku však pochází až z listiny z 28. prosince 1611, kdy byl Malý Třebešov s poplužním dvorem, Třebešovským rybníkem, Ličkovským mlýnem a dalším příslušenstvím prodán Janem mladším Dobřenským z Dobřenic Markvartovi Stranovskému ze Sovojovic za 18 500 kop míšeňských. V témže roce bylo pak toto zboží postoupeno Albrechtu Václavovi Smiřickému ze Smiřic, čímž se dostalo k náchodskému panství, jehož vlastníci se vždy této vodní ploše věnovali a všelijak ji zušlechťovali, protože ve svém místě byla jediným velkým rybníkem, bez jehož vody by se Malý Třebešov neobešel. To bylo poznat i v pozdějších letech, neboť nikdy nedošlo k jeho zrušení. Zapsán je jak v tereziánském, tak josefinském katastru, ale jeho stav je nejlépe vidět v mapě I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783, v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Carla Rataiského a geometra 4. třídy Carla Urbana, kde je vidět i položení tehdejšího Mlýnského potoka (něm. Mühlbach) a Válovického potoka (něm. Langwasser Bach), z něhož byl rybník dotován vodou. Dále je zaznamenán např. v mapě Friedricha Wilhelma Karla von Schmettau z roku 1789 a v mapě II. vojenského mapování z roku 1852, přičemž srovnáním všech těchto kartografických děl zjistíme jeho situační a plošné změny. Za prusko-rakouské války v roce 1866 byl rybník využit pruskou kavalerií, která byla následně rozložena mezi Miskolezy a Velkým Třebešovem, a to nejen pro napájení koní. Panským majetkem zůstal rybník až do roku 1945, kdy byl spolu s ostatním vlastnictvím rodu Schaumburg-Lippe zkonfiskován státem podle dekretů prezidenta Beneše. Od té chvíle mu již nebyla věnována taková péče jako v minulosti, takže zůstával jinak beze změny, ať již co se týká jeho plochy, tak množství v něm vzniklých ostrůvků, což je vidět např. ze srovnání leteckých měřicích snímků z let 1937, 1946 a 1953. Stejně tak se v něm dříve místní koupali, plavili koně, chovali vodní drůbež a bruslili. Vzhledem ke kvalitě vody to dnes již není možné. Teprve na konci 50. let 20. století byl rybník vypuštěn, aby došlo k jeho odbahnění, úpravě břehů a dalším nutným opravám. Později se tento státní majetek, jenž byl spravován státními statky, státním rybářstvím a svého času i obcí, stal soukromým vlastnictvím a dnes náleží Janu Kolowratu-Krakowskému z Rychnova nad Kněžnou, přičemž jeho plocha s přilehlými pozemky činí 7 438 m², ale jeho skutečná rozloha jen něco přes 6 100 m², protože za ta léta je tak zabahněný, že lze jen obtížně poznat, kde začíná pevná zem. Navíc jsou jeho břehy bujně zarostlé různými křovinami a stromy, jež milují vodní prostředí, zejména v severní a východní části. Na závěr je ještě třeba zmínit pověst, podle níž se zde měl vyskytovat vodník, který však nebyl zlý a lidí se spíše bál, takže jedné noci byl vyrušen z výsprav svých sítí a při svém útěku nechal na stavidlech svoji botu, jež byla následně odevzdána na rychtu. Tam se posléze pro ni musel vodník vypravit. Boty se úspěšně zmocnil, aniž by komu jakkoliv ublížil a druhé noci byl opět viděn při své práci na stavidlech a to již s oběma botami. Tuto pověst můžeme nalézt např. v knize Věry Sílové "Báje a pověsti z Jaroměřska", kterou vkusně ilustroval Jiří Škopek..