Opočno

Od hřebene hor spadá znenáhla až k údolí řeky Orlice, tu se snižujíc v zelené roviny a doliny, onde zase se povyšujíc v zelené hory, chlumy a pahrbky, tak že ji přirovnati lze k veliké zahradě na tarasích výš a výše nad sebou postupujících rozložené. A zahradou se nazývati může; nebo všude jest utěšeného stromoví, stinných lesův, zelených luk a čistých, jasných vod s dostatek. Na jednom z těch návrší, kteréž od severu vybíhajíc k polední straně srázem se končí, leží zámek a město Opočen, a panují okolní krajině široko daleko. Město nemá památností, které by zvědavého poutníka ukojily, za to však jich má zámek tolik, že by se o nich veliká kniha napsati mohla. Nynější zámecký okršlek s tím množstvím budov rozmanitých sám by k městu přirovnán býti mohl, neb dosti času potřebuješ, než přijdeš od začátku ke konci, neřknuli vše to, co k zámku patří, obejdeš. A přijdeš-li při této obcházce do rozkošné a okolním obyvatelům i dalekým známé zahrady zámecké, nebudeš věděti, čemu se spíše dívati, zdali těm zeleným kobercům neb mohutným stromům neb křovinám vzácných aneb konečně překrásným květinám, měnícím se v kolikerých barvách, od nejkrásnější blankytné až do nejvíce rozpálené červenosti. Uprostřed téže zahrady pak viděti zámeček úpravně zřízený k pohodlnému a milému přebývání. Od zámečku tohoto, kde byl dříve roh ohrady vnější, až k zámku vlastnímu jest hezky veliký kousek cesty, neb se tu musí přejíti tak řečeným malým náměstím, uličkou mezi jízdárnou a úředním domem ( kdež umístěny jsou úřady zeměpanské ), a potom ještě dvorem podlé pivováru. Proti tomuto nacházejí se vrata stavební zámkovního, jehož dvě kratší křídla k severovýchodu a jihozápadu obrácena jsou, kdežto hlavní fronta oboje spojující k severozápadu hledí. Zámek pro vysoké své položení nad celou krajinou vyniká, ano jej na několik hodin cesty daleko viděti jest. Nynější svou hlavní podobu obdržel za vlády Trčkovské v 16. století a strany jeho ke dvoru vnitřnímu obrácené ozdobeny byly trojími chodbami nad sebou, jež pěkně sklenuty jsouce, o štíhlé sloupy se opírají, tak že milé na ně podívání. V dolních patrech je po 20, v nejhořejším poschodí 41 sloupův. Za oněch dob byly zdi venkovské bezpochyby rustikou zdobeny, později dostal celý zámek červenavou barvu, pro niž se říkalo Červený Opočen; nyní má od dlouhých let obmítku bílou, jež prý zase červené ustoupí. Ve vnitřím zámku nachází se pamětností všelijakých, zejména obrazův mnoho. V jedné z dolních místností ( jídelně ) spatřuje se obraz pěkné práce staročeské, který svým provedením pobavuje. Jest to epitafium, jež Jetřich ze Žerotína synu svému zesnulému na hrob jeho v kostele zámeckém ( nynějším farním ) závěsiti dal. Na obraze spatřuje se kostel zámecký, jak býval v 16. století; starožitnou klenbu gotickou dobře na něm viděti, ale porušena jest již příměsky, které ono století milovalo. V pravo od svatyně jest kříž, v levo v širokém a bohatě ozdobeném rámci obraz, naše totiž vyobrazení v malém. Po stěnách se čtou mnohé nápisy latinské, dílem z evangelií, dílem z epištol vybrané; pod obrazem pak se čte nápis : Toto epitaphium dal jest udělati urozený pán pan Jetřich starší synovi svému. Ve vnitřku kostela uvidíme v pěti skupeních menších i větších vše to vyobrazeno, proč do kostela přicházíme : křest, zpověď, přijímání, kázání a sňatek. Ve skupeních opakují se kolikrát tytéž osoby, nikde však neschází farář zámecký, pán malé ale zavalité postavy s obličejem zarostlým. V popředí v levo ( od pozorovatele ) na místě povýšeném stojí Jetřich v kroji tehdáž obvyklém a nevěsta jeho, paní Barbora z Bibršteina, ovdovělá Trčková, za nimi pak přátelé z obou stran dožádaní, mužští na jedné, ženské na druhé straně. Nevěsta oděna jsouc oblekem vdovským, nápadně se liší od svých družek pestře a po světácku oděných. Druhé skupení od pozorovatele k pravé ruce ukazuje křest dítěte novorozeného, tak že otce a kmotra na jedné straně a několik šlechtičen na druhé straně viděti jest. Před nimi stojí kostelík, v jedné ruce svazek klíčů, v druhé jakousi nádobu drže. Za tím dále viděti paní klečící, ana se faráři zpovídá, ke levé pak faráře na kazatelně kážícího, jeho pán a paní na vysokých seslích sedíce poslouchají. Více než je pán a paní klečíce pod obojí přijímají, o čemž kalich na oltáři postavený a konévka vedlé něho k nalévání vína stojící svědčí. Horní světnice upraveny jsou velmi vkusně, nikoliv tak jako ve mnohých zámcích viděti, že množství předmětů stěny zakrývá a tmavé záclony s temným nábytkem a jinou úpravou místnosť neveselou činí; nýbrž vše jest veselé a příjemné, tak že světlo v celé plnosti okny vstupovati může. Místy jest rovná řada pokojů s dveřmi za sebou následujícími, tak že jich řadu dlouhou sotva sečísti lze. Jak v prvním tak i ve druhém poschodí viděti jest hojnosť obrazů. Předně tu jsou zdařilé práce slavných mistrů, zejména : Narození Krista pána od Rafaela Mengsa, kterýžto obraz koupen byl v Miláně za 18.000 fl. Podobizen jest tu veliké množství; značný počet jich ukazuje panovníky z rodu habsburského, jak z Trčkovské tak Kolloredovské doby. Trčkovských obrazů tu jest málo, neznamenitější jest podobizna Adama Erdmana v kroji vojenském, jež visí v písárně knížecí; na témž obraze poznamenány jsou také všechny statky, které držel. Sotva asi byly podobizny Trčkovské mezi oněmi 60 obrazy, které před nějakým časem do Vídně zavezeny byly. Nejbohatěji jest zastoupena knížecí rodina od prvního Kolloreda, kterýž obdržel Opočen po Trčkovi, až do nynějších pánův; také viděti jest na jednom velikém obrazu vývod rodinný s vyobrazením všech bývalých sídel. Stahremberských podobizen nacházejí se tu dva starší kusy z roku 1569 a 1583. Obraz soudu zemského, jak držen byl v Praze roku 1593, pochází z doby Trčkovské a srovnává se s podobnými tohoto druhu obrazy, které se sem a tam na zámcích nacházejí. Podobný popis těch jakož i jiných obrazů příliš mnoho místa by zabral, neb jen pouhé a ať díme kvapné podívání na ně stojí několik hodin. Ve vnitřku měl zámek všude krásnou a lesklou bílou omítku, na kteréž páni a jich přátelé a hosté v 16. století rudkou všelijaké průpovídky napsali. Když se v měsíci červnu r. 1863 v zámku bílilo, oškrábána jest omítka po schodech z prvního ponebí do druhého vedoucích a tu nalezl P. J. Roštlapil farář Opočenský, mnoho těchto nápisův a také větší čásť jich opsal. Jsouť to tyto : „ Ustup obyčeje a dej místa pravdě. “ „ Když si ve štěstí, pomni na neštěstí : neb v štěstí potřebuješ úzdy a v neštěstí potěšení “ 1585. „ Na lidi zlé a domnění jich nedbáme, když při tom své dobré svědomí máme. “ „ Omnia si perdar, tamen servavi honorem, ( hune si perdideris ), postea nullus erit. “ „ Víno a muzika obveseluje srdce lidská, ale nad to milejší jest zákon.“ 1) Popsán a vyobrazen od rytíře z Bienenberka ( Alterth. II. 189 atd. ). V pravo ode dveří naproti schodům do prvního ponebí poznati bylo pouze zlomek : „ Ustavičné klopoty k tomu kloní člověka - - - - - - - - - - -- - - - - - - - - - -kola - - - - - Vytrhl by mne - - - - - - - - - - - - - - - - - - - V oblouku u okna napsal kdosi r. 1576 : „ Kdo se slovy a ne srdcem dělá komu přítelem, sluší ho odbýti podobným fortelem. “ Jinde psáno : „ Na vojně ne vždycky hojně, při dvoře dvorně, doma výborně. Visel by na městským Jiřík - - - - - - -- - - - - - - - Jeníček. “ „ Všem se v světě nezachovám, nechť se dobře neb zle chovám. “ Praví svatý Tomáš, Aby ( s ) jedl doma, co máš. “

Nad oknem bylo napsáno : „ Milostivý Jezu Kriste, smiluj se nad námi. “ Kromě toho sem a tam napsány krátké průpovědi, jako : „ Pater Mens set, “ „ Veritas odium parit, “ Pán Bůh jest moudrey. „“ Jinde se čte : „ V nouzi přítele poznáš. “ „ Co jest těžko přítele znáti, Muož se každý cizím neštěstím káti. “ Po schodech v pravo : „ Věc Bohem souzená člověka nemine, co komu má přijíti, to mu se dostane. “ 1583 - Sit Laus Deo. „ Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalem neuspokojím se. “ ( Izaiáš 62. r. ) Nedělám proti komu zlýho : nepůjčím, neslíbím, nadám za to svýho. Kdo se tak zachová, škodě i hanbě odolá. “ Něco dále bylo psáno : „ Kdo miluje nevěda, mohl by radči flákati nedvěda. “ „ O fors fortuna cur non sis omnibus bona ! Si essem omnibus bona, ergo non ( vocer ? ) fortuna. “ Joannes Milzozný 158. Na galeriích či chodbách klenutých bývaly krátké i dlouhé nápisy, jako na př. „ Verbum Dei manet, “ „ Nosce te ipsum, “ „ Das ist mein Reichthum, “ „ 1588 Johannes Richnoviensis “ 1592 „ Co jest družka voka přívětivého, když neumírní srdce upřimného ? “ „ Upřimnosť jest čistá cnosť a ta zůstává ti na věčnosť. A blaženť, kdo ji ztratí smrtí vědouc, že jim ji juž Bůh zase nenavrátí. “ „ Eine Kaze und ein Maus, zween Han in einem Haus, ein junger Mann und ein aldes Weib die leben niemal ohne Streit. “

Nyní jsou nápisy tyto dočista zničeny, protože omítka na spůsob mramoru po vnitřních stěnách celého zámku se vyhlazovala, by napotom nějakou barvou natřena byla. V druhém ponebí nacházejí se dvéře řemeslně pracované ve slohu vlaském a nad nimi letopočet 1565. Také jest v zámku kaple s úpravou, jak ji 17. století sebou, ale s pěkným obrazem od Bradla, představujícím zavraždění sv. Vácslava. Nejstarší tedy věci, kteréž se v zámku a na něm nacházejí, pocházejí ze 16. století a ze středověku zbyly bezpochyby jen některé zdi, kterých se mohlo při posledním upravování zámku užiti. Ze starého hradu zbyla však věž okrouhlá, do stráně povydaná, nyní arci se stavením zámeckým chodbou spojená; ale za dob starodávných sama o sobě stála a přicházelo se k ní teprve ve výšce, po mostě dřevěném. Také bývala vyšší nežli jest nyní, aby se obě strany vedlé ní v pravo i vlevo přehlédnouti mohly. Zvenčí viděti jest kamenné krákorce, na kterýchž spočívá zděný výstupek k lepší obraně této strany. Dole ve věži bývalo klenutí a pod ním vězení, do něhož vězně po provaze na kladce položeném spouštěli. Ačkoliv dolní vězení již zasypáno bylo, jest přece dosti hluboké, ale viděti tam nelze, poněvadž jest horní otvor osmihranný zazděn. Nahoře jest důchodenská kancelář. Věž tuto popisuje starý urbář z r. 1598 takto : „ Z kteréhož zámku jdouce, jest věže vokrouhlá a na ní pokoj a komora pěkně spravené, v kterémžto pokoji úředník bývá; a pod tím pokojem jest také sklep sirotčí a pod ním vězení. “

Před zámkem jsou konírny, jízdárna a pivovár; tak asi to bývalo již v 16. století. Jak to totiž tehda vyhlíželo, popisuje nám urbář dotčený takto : Zámek Opočen od kamene dosti pěkně se sklepy 1) Ze staročeské písničky ( Čas. mus. 1838, 461 ), která však zněla takto : Kdo miluje nevěda, raději miluj nedvěda; a kdo miluje v naději, bývej doma raději. 2) Jeden nápis byl příliš řízný : Kdo psal, ten..., kdo bude čísti, ten bude jísti. doleními pro víno i pivo i jinými vrchními pro všeliké potřeby chování, kuchyní, špižírnou, světnicemi, komorami se vším dostatkem pokojův i kašnou, kteráž v prostřed zámku jest a voda se do ní po trubách žene, vystavený. Z kteréhož zámku jdouce, jest věž vokrouhlá... Při též věži jest pivovár a sladovně, humno a spilky dobře vystavené a se vším dostatkem k tomu potřeb náležitých spravené a opotřebené, a při něm pekárna a na vrchu veliká podlaha k sypání pšenice a sladův atd. V témž předhradí jsou také veliké maštale pro koně jízdné, kočovské a vozníky, a k tomu také světnice pro čeládku ( tuším na místě mezi kostelem a špejcharem ) a za ním kovárně ( někde u špejcharu ); prostřed pak předhradí dvě kašny ke hnaní vody do pivováru a do města Opočna udělané ( jedna posud jest ). Nad maštalemi nalézá se veliká obilnice k sypání všelijakého obilí vzdělaná a při obilnicích těch ( t. j. mezi jízdárnou a c. k. úřady ) jest brána, nad kterouž jest veliká světnice a dva sklepy i komory nemalé písařům k bytnosti přihotovené a dobře a bezpečně spravené ( tuším c. k. úřady ). Na místě starodávné kaple hradské, sv. Ondřeji zasvěcené, stojí nyní kostel farní a zámecký, teprve r. 1567 prodloužením staré kaple postavený. V něm se nacházejí dva mohutné kameny náhrobní Viléma Trčky z Lípy ( † r. 1569 ) a potomka jeho Jaroslava ( † 1588 ). V předešlém století kameny ty vylámali a na ulici pohodili, kdež po delší čas ležely. Když však prý Jeronym hrabě Kolloredo, gubernátor Milánský, pro ně mnohé nepokojné sny a úzkosti zkoušel a u úřadu Opočenského se dotazoval, zdali dva náhrobky na ulici ležíce zneuctěny bývají a čí by byly, tu prý na zprávu sobě podanou rozkázal, aby na slušném místě v kostele postaveny byly. Na straně, kde se čtou evangelia, bývala hrobka Trčkovská zároveň s kostelem založená, v níž se 15 cínových rakví nacházelo. R. 1741 dal tehdejší generální vikář Jan Josef Sax u přítomnosti hejtmana panství Frant. Valprechta a faráře Jiří Mertena hrobku tuto otevříti, jsa té naděje, že tu najde poklad, kterého by se mohlo k dobrému kostela užíti. Ale pro strach z Prusův, kteří tehda do okolí Náchodského vnikli, jen kvapně rakve prohlédli a sklípek zazdili. Zacházelo se při tom s rakvemi spůsobem vandalským, jak se ukázalo roku 1778 druhé ohledání tohoto sklípku. Tehda totiž rytíř z Bienenberka, dychtiv jsa tu hrobku viděti a popsati, sobě od konsistoře hradecké povolení vyžádal a u přítomnosti hejtmanově a farářově do zdi otvor vylámati dal, skrze nějž se dotčení tři páni do hrobky dostali. Zde shledali tři veliké rakve s nohami a kruhy, které bývaly zaletovány, ale na ten čas již nasekány byly, aby se do nich hleděti mohlo. V nich těla Viléma Trčky, Barbory z Bibršteina a Jaroslava Trčky, na vrchu pak nápisy a znaky. Kromě těchto rakví velikých byly tu rakvičky s tělem Karla ( † r. 1588 ), nejmladšího syna Jaroslavova, ještě docela neporušená, pak jiná cínová rakev na spůsob obyčejné skříně nahoře rovné, na kteréž se také nápis nacházel, ale kromě čísla 1596 již se přečísti nemohl, poněvadž jej vlhkosť svrchních dřevěných rakví strávila. V něm bylo, tuším, tělo nešťastného Viléma Trčky, který toho roku v Uhřích zemřel. Kromě těchto 5 cínových rakví byly tu ještě 4 veliké a jedna menší rakev, vše jen dřevěné a v největším nepořádku na sebe naházené; více ještě shnilá prkna a kosti asi dvou rakví. poněvadž byly dělány ze dříví borového a nápisů při nich nebylo, domníval se rytíř z Bienenberka, že byly také vsazeny do cínových truhlí, ale cín že z nich vzat a jinak spotřebován byl. Jak se zdá, pravdu uhodl. Po tomto popsání nejdůležitějších částí okrsku zámeckého bude možno povrchně naznačiti, jak hrad ve 14. a 15. století vyhlížel. Zámecký okršlek leží totiž na opyši návrší toho, na kterém se rozkládá nynější Opočen. Na jich a na západ příkře se sklání ke břehům řeky Dědiny a rybníka, kterým teče, na sever byly hranicemi staré původní osady, nynější zámecká zahrada, veliký rynk a zeď hřbitovní tak, že onyno dva již za ohradou ležely. Stavení tudíž na velikém rynku a v severních a východních ulicích jsou původu pozdějšího a vznikly znenáhla, tuším v 17. a 18. století, když byl na Opočné hlučnější život a také lepší živnosti, nežli v předešlých stoletích. jakou prostoru zabíralo starodávné městečko, ještě posud lze poznati. kostel Matky boží se hřbitovem, těsně při stráni stojící, býval farním kostelem této osady; postaven byl velmi výhodně, jak pro sousedy, tak i pro společnosť hradskou, neb z hradu sem daleko nebylo, jestliže se vyšlo brankou a překročil příkop, jenž se západně od hřbitova nacházel. Kraj jižní a východní hřbitova byl zároveň hradbou; prodloužení jeho k severu říká se posud na baště a něco dále jest v skutku bývalá bašta, jíž se říká na umbuli. ( Tak se posud nazývá v některých krajinách prapor na spůsob zvonu, nahoře úzký, dole širší a v prostřed vypouklý. ) Další prodloužení tohoto směru vede k ulici, jíž se z velkého rynku k zámku chodí. Domy v ní jako jsou k levé ruce, stojí předkem svým na starých hradbách. zatočíme-li se pak k jihu, k malému rynku jdouce, uvidíme příkop posud zachovaný, vyzděný, ale také od těch dávných věkův zanesený. Příkop tento dělí město bývalé od hradu, dobíhaje stráně při hřbitově, jak již bylo řečeno. V této příkopem vymezené prostoře bydlelo ještě r. 1598 pouze 27 sousedův a tří domové byli panští. Městečko bylo od hradu odděleno příkopem, avšak na ostatních třech stranách buď zdí ohrazeno aneb plaňky obehnáno. Hrad měl podobu trojhrannou, maje na jedné straně příkop městský ( 1361 fossatum civitatis ), na ostatních obou stranách stráně a strážné hradby. Jihovýchodní stranu bránila zejména věže již popsaná, na západní straně od nynějšího zámku až ke špejcharu běžela pevná hradba s 6 čtverhrannými baštami, což vše se posud zachovalo s tím toliko rozdílem, že sem přidělána chodba od zámku do kostela a potom dále, až k zámečku v zahradě vedoucí. hrad býval rozdělen na zadní menší ohradu na samém opyši a předhradí velice rozsáhlé, které prostoru malého rynku, kostela, jízdárny, pivovárů a domkův městských až po příkop zaujímalo. Kdo se nyní prostoru tu podívá, diví se velice, k čemu potřebno bylo tak velikého a rozlehlého místa, a přece tomu tak bylo. Kde totiž hrad na kopci strmém stál, přispěla k pevnosti jeho dlouhá cesta, buď že šla po dlouhém ale úzkém předhradí, aneb že se klikatě do kopce točila; rovným směrem se nikdy do hradu nepřicházelo, a kde rovné cesty jsou, prolámány byly teprve v dobách pozdějších. Na Opočně máme skorem rovinu, totiž velmi mírný svah od zámku až ke příkopu a k tomu velmi širokou prostoru na tu nejslabší stranu, totiž k městu, obrácenou. Musilo se tedy předhradí ustrojiti tak, aby se cesta ke hradu asi dvakráte zatočila, a z této nutnosti, některých zpráv a nynějšího stavu věcí lze o bývalém stavu hradu Opočna souditi, jak následuje :

Při bráně, která byla hned nad příkopem, nacházela se vrátnice a malá zbrojnice, aby se čeleď hned ozbrojiti mohla, kdyby potřeba kázala; něco opodál byla světnice holomčí ( na malém rynku proti rohu hostince u Bašů ), kdež obyčejně čeládka bývala - jestliže jí jinak nepotřebovali, - aby se mohla v rychlosti k obraně vnější ohrady zavolati. Cesta šla od brány rovnoběžně s příkopem, tak že mezi oběma dlouhé dvořiště zůstávalo a nad ní tam, kde jest kraj domů k malému rynku obrácených, byla hradba dobře opatřená, kteréž nepřítel do hradu vnikající ukazovati musil pravou stranu svou štítem nepřikrytou, neb ten v levé ruce držel. Potom se cesta zatočila a šla rovnoběžně mezi nynějším pivovárem a úřady z jedné a dotčeným krajem domů z druhé strany; tou se přišlo na nejšiřší prostoru nynějšího malého rynku, jež byla obsáhlým rejdištěm, kdež se všelijaké hry rytířské odbývati mohly. Odtud se cesta zase zatočila a vedla branou, kterou urbář r. 1598 popisuje, před hrad, kdež byl ještě jeden příkop. Před ním se snad cesta tato spojovala se stezkou, která vedla vedlé okrouhlé věže nejkratším směrem k rybníku, aby se odtud spěšně voda donášeti mohla. Příkop zachoval se ještě do r. 1560, tu však „ předek zámku půl bořeno, staven větší o příkopy. “ Trčkové totiž povydavše zámek o příkop dále, příkop sklenuli a nyní z toho jsou sklepy pivovarské. Na této straně tedy víme, kam až hrad sahal; kam až šel na druhé, severozápadní straně, nelze již poznati, poněvadž při postavení nynějšího zámku příkopy úplně zarovnali. Na nádvoří, mezi zámkem a konírnami nachází se všude navážka. Palác čili dům veliký stával ovšem na místě nynějšího zámku a pravdě nejpodobněji v jihozápadním jeho křídle, kdež byla rozkošná vyhlídka na lesnaté stráně na oné straně řeky. Blíže něho pod první baštou čtverhrannou vycházela ve skále chodba ( nyní zazděná ) do údolí a spojovala bezpochyby také hrad s odlehlými částmi předhradí. Veliká tato zadní ohrada nebyla, nebo kromě paláce a nevyhnutelně potřebné věže nic tu nebylo; ostatní stavení všechna byla v předhradí asi tak rozložena, jak je urbář starý vypisuje. Všelijaká dřevěná stavení ke hradbám a zděm přistavená nepřečkala první polovice 16. století, když celý okršálek zámecký novou renaissanční tvářnosť obdržel. 2. Chování zvěře na Opočensku. Kromě války nejhlučněji bylo na hradě, když byly neveliké honby. Lesy na jižní straně zámku jakož i úrodná rovina za městem měly mnoho zvěře, kteráž jedině pánu náležela. V ten čas, kdy dnové se valně zkracovali, vrchové stromův a větví poslední listy své byli setřásli a zima se do jíní oblékla, obcházel biřic městečko, hlasem hřmotným jménem purkrabě hradského všem hospodářům nakazuje, aby se nazejtří k veliké honbě na jisto dostavili. Zároveň běhali poslové po vsích, touže novinu rychtářům zvěstujíce. A když nazejtří ráno slunce jaksi váhavě tmy noční pudilo, stálo 30 honců městských a ještě více honců vesnických na předhradí, jedni zívajíce, druzí nevídané a neslýchané příběhy z poslední minulosti si vypravujíce. Jeden vypravoval kdesi, že „ spadl na sníh déšť krvavý a na ten déšť připadl sníh v noci, z toho byla trojí barva, vezpod bílá, uprostřed krvavá a svrchu bílá; “ jiný opět, že „ viděn jest kříž červený prostřed nebe v tu míru, jako by slunce na poledne stálo; “ jiný opět vypravoval, že služebník pana Skuhrovského měl v létě v Solnici svatbu „ a v rathouze dělali svatebníkům jísti a tancovali na rynku i zbouřilo se povětří veliké s kroupami a obořilo štít v rathouze. “ Oblečeni byli všelijak, někteří měli toliko kabáty, jiní přes to ještě malé pláště, někteří měli nad to kukly, to jest šat krátký, jehož svrchní část se přes hlavu stáhnouti mohla. Kteří z nich zimouřivý byli, z nohy na nohu poskakovali, rukama tleskajíce, aby si je zahřáli. Na hradě bylo již také živo. Homolci či čeleď hradská byli ze staré komory vytáhli tenata a sítě dobře stvrzené ( spravené ) i s bidly k nim patřícími, kteráž odevzdali honcům. Jeden z holomkův otevřel psinec, z něhož vyskočili obyvatelé jeho rychlonozí, chrt Jiskra, chrtice Spěšná, Mošna a jiní chrti, ohaři a vyželci, s radostí se buď k člověku lísajíce, buď hryzením se mezi sebou pokoušejíce. Ty všechy holomek smekl za svoru nebo řemen a měl co držeti, nebo se mu spínali jako bujní koně. Potom zarachotil most před hradem, přes nějž pán vyjel na koni a jiní lovci s ním; honci naložili si na vozy bidla a tenata i brali se branou a městečkem ven a všechno jich následovalo za hlasitého štěkotu psův, aby celý den po lesích a nivách běhajíce, vedli sobě kratochvilně a vesele. Od nejstarších dob milovali páni Opočenští myslivosť. V starších dobách honili jeleny na koních jezdíce, zajíce a ptáky chytali sokoly, krahulíky a jestřáby, a chtěli-li míti větší počet zvěří, vyšli na ně se sítěmi a tenaty, při čemž veliký počet poddaných nadháněl. Záhy zakládány obory ( hortus ferarum ), to jest veliké lesy zahrazené, v nichž se chovala zvěř vysoká a černá. Že se v těch oborách myslivosť toliko pánem samým provozovati mohla, rozumí se samo sebou, ale i v lesích nezahájených a po nivách byla honba toliko svobodných majitelům a držitelům vyhrazena. O tom pojat také zvláštní článek do zřízení zemského, a sice : „ Sedláci žádné myslivosti vésti a užívati nemají na gruntech svých a cizích s ručnicemi, kušemi, tenaty, jamami ani jinými obyčeji, než páni a rytířstvo i města každý svého gruntu užívej, jak umí. Pakli by kdo kterého měštěnína neb sedláka na jaké myslivosti zastihli a nalezl na gruntech svých nebo cizích, pobéře jemu všecko, což u něho najde s myslivostí a k tomu jeho týden ve věži drž, a kopu grošův ( 6—7 fl. ) ať dá tomu, kdož jej nalezl. Než na ptáky se síťkami, se sklony a se lpem tu myslivosť vésti mohou s volí pánův těch, číž jsou grunty. Pakli by kdo s panského aneb z rytířského řádu bez povolení po čím gruntu střílel, buď ptactvo nebo zvěř, a ten jej zastihl neb usvědčil, číž gruntové jsou, tehdy tomu má pokuty 3 kopy gr. č. dáti a z toho má jej pohnati z 10 kop gr. č. před úřad menší ( t.j. komorní, dvorský neb menší soud zemský ). “ A na ten článek zřízení zemského spoléhajíce, slídili zhusta mnozí chuďasové po gruntech, aby na někom pokuty 10 k. za myslivosť nedovolenou mohli sobě vysouditi. V 16. a 17. století zakládali páni zhusta obory veliké, kupujíce grunty poddaných svých; avšak nebylo nad oboru Netolickou, která bez mála dvě míle v okolku držela a plotem dřevěným ohrazena byla. Pro ni bylo 5 celých vesnic a 3 z části svedeny. Pod zámkem Opočenským byla také obora veliká tesy ohrazena a tato ohrada šindelem kryta. Obsahovala pěkné lesy dubové a kromě toho také louky, aby se zvěř pásti a napájeti mohla. Nebyla tu však jen zvěř, nýbrž i volové a koně se tam přechovávali. V oboře byl stroj, kterým se na zámek voda hnala, a nad týmž strojem rybníček. Oborou šla silnice a při ní z každé strany v plotech hrazených byla chalupa, ve kteréž vrátní bydleli; neb chtěl-li tu někdo jeti aneb jíti, zavolal na vrátného, aby mu otevřel. To však také zadarmo nebylo, neb jel-li vozka aneb člověk, který voli hnal, zaplatil z koně neb vola po 1 denáru, tak že se do roka při nejmenším přes 8 kop scházelo. Uprostřed 16. století rovnala se tato kopa asi nynějšímu dukátu. Páni větších panství zvěř velice šetřili. Na jiném místě uvodíme výpis z posledního pořízení Mikuláše z Bubna a z Litic ( †r. 1608 ), kdež zavazuje dědice své, aby nade zvěří vysokou a svinskou „ ruku drželi. “ Všude se k tomu přihlíželo s pečlivostí až příliš úzkostlivou, aby neměli sedláci velikých psů, a když je již měli, aby je měli jako věžníky, t. j. v boudě na řetězu. Když Jan Rudolf Trčka z Lípy r. 1602 huť sklenou na Dešťném osvobodil, vymínil si, aby psi tudy chovaní s jednou uťatou nohou na řetězích držáni byli. I Petr Vok z Rožemberka tak dělal tři léta před svou smrtí, o čemž paměť stará takto vypravuje : R. 1609 dne 10 Augusti v pondělí sv. Vávra psům zlé hody spůsobil. Ze všeho panství Třeboňského je do Třeboně přivésti, nésti musili a nohy pravé kus jim zatínáno od kata na dlouhém mostě; zcepenělo jich moc. Jiní než by katu dali krejcar, nechali mu do kopy psů; a tak jimi porasovali zemi, až ošklivo; někteří leckams zalezše, zcepeněli. Kat že v tom nezachoval se podlé poručení, nebo jen pazourek jeden nejvyšší dlátkem měl jim odnímati, proto do kačenky ( vězení ) dán. Té tragédii psů původ a příčin byl Hrbek z obůrky, který bažantů hlídá. V 16. věku, když byly na horách Opočenských veliké lesy, byla tu pravá „ zvůle “ při honbách a lovech. R. 1527 zastřelil Jan Vanovský v lesích pod horou Sedmihradskou ( nyní Deštnou ) tři jeleny za půl dne a dovezl je na Opočen. R. 1535 zastřelil Jira Brožků z Dlouhého medvěda velmi velikého, kteréhož nohy přední s týmž Brožkem lidé měřili, a tak tlusté měl, jako člověk v půli ( ? ). Dodali jej na Opočen. Jan Trčka z Lípy sedával blízko Marušina Kamene ( jižně od hory Sedmihradské ) na kameně a tu na zvěř čekal a lidé jeho mu nahnali zvěře dosti a sami při tom si také zvíře ( jelena ) zastřelili. Také stříleli rysy, nadělali v lese mnoho číhadel a v lomích sněhem zavátých kun dobývali. 3. Držitelé hradu. Kdy hrad Opočenský vystaven byl, není nám známo, ale tolik asi lze hádati, že počátek jeho se nesmí klásti do starší doby, než jest 14. století, ačkoliv jest město Opočen mnohem starší. Když byl hrad zakládán, užito tu rohu jednoho bývalé osady Opočenské a odděleno od ostatku příkopem, při tom zřízeno předhradí a přihrazena k němu posavadní osada novými kamennými hradbami. Změny ty se sotva staly před stoletím 14., poněvadž se v pamětech starších nikdy nepřipomíná rod, který by se byl na Opočnu psával a jmenoval; zdá se, že byl Opočen zbožím královským, čemuž by arci nasvědčovaly nejen podezřelá listina Vyšehradská r.1130, nýbrž i poloha místa blíže pomezného lesa. První nám známí držitelé Opočna jsou páni rodu Drslavcův, kteří se v kraji Hradeckém jako pilní vzdělavatelé země lesem zarostlé vyskytují. Předkové pánův Opočenských jsou Sezema z Kostomlat r. 1223 - 1265 a syn jeho Mutina odtudž, po prvé roku 1284 připomenutý, kteří seděli na Kostomlatech blíže Nymburka. Mutinův erb k listu roku 1284 dne 24. května danému přivěšený podobá se docela erbu potomka jeho Sezemy roku 1364,jejž dobře viděti lze na pečeti privileje Dobrušského. Mutina tento, mezi předními pány českými uvedenými, přestěhoval se do Hradecka, ačkoliv nepřestával míti Kostomlaty, a držel tuším i Skuhrov a některá zboží na bývalém panství Pardubickém; vypravujeť kronika Boleslavská o Mutyni Skuhrovskému, jenž u Albrechtic rotám Otíka Braniborského statečně odpíral. Tím se také vysvětlí, proč mají posud Sezemice erb pánův Opočenských a proč se tento erb tak často na svornících kostela klášterského v Sezemicích spatřuje. Bylť asi Mutina ( neb snad otec jeho ) zakladatel kláštera tohoto nám málo známého, skrze Skuhrov pak přišel ve spojení s horami Opočenskými. Zde totiž vystavěno jest nějaké sídlo ( hrad ? ) řečené Dobruška, po němž se páni tito psali; místo jeho hledání u vsi Dobřan. V ty časy asi nacházíme také v držení pánů těchto ves Léštno s okolím, kteroužto přetvořivše v město, ohradili zdí tvrdou a Dobruškou převzali; ta pak byla nějaký čas hlavním sídlem rodu tohoto. Na počátku 14. století žili z toho rodu Čeněk, Jan a Mutina z Dobrušky, tuším vše bratří a synové Mutinovi. První dva připomínají se jen zřídka. Jan se zaručil r. 1312 za strýce svého Mikuláše z Potšteina, vraha Peregrina Puše, že všem výpovědem vrchních opravců dosti učiní; toho roku 1317 na jaře nacházíme jej mezi pány, kteří se protivili králi Janovi. Ostatek života svého tráviv v tichosti, zemřel r. 1332 dne 16. srpna. Pan Petr z Rožemberka, sestřenec jeho, želel jeho smrti velice a na spásu duše jeho učinil znamenité dary klášteru ve Vyšším Brodě. Nejmladší tuším z bratří, Mutina, jediný měl potomky. V zimě roku 1317 nacházíme jej mezi protivníky krále Janovými; nedlouho potom svářil se s měšťany svými v Dobrušce, ukládaje na ně nová a nebývalá břemena. Obě strany podaly se na rozsudek několika pánův, kteří vypověděli r. 1320, aby Mutina na měšťanech kromě platů z domů a rolí žádných robot nežádal pod pokutou 1000 hřiven stříbra. Mutina jest první nám známý držitel Opočna, kdež roku 1359 dne 20. července, nového faráře podával. Kromě toho držel také Skalici Německou a Číbuz, kdež také r. 1359 faráře podával. Nedlouho před smrtí svou ( roku 1361 ) učinil kostelům na panství svém štědrá nadání, jichž také syn jeho Sezema z Dobrušky byl účasten. Kostel Opočenský (to jest nynější kostel hřbitovní ) byli sice dříve obdařili, ale poněvadž zápis o tom sepsaný dosti jasný nebyl, obdařili jej znovu ( 3. července ) rolemi u vsi Příčna a jinými důchody. List na to dán na hradě Opočně, kdež potom páni stále přebývali. Štědřejší bylo nadání kostela v Dobrušce ( 18. října ); obdržel totiž les Zahradnici v končinách mezi Bohuslavici a Běstvinou, porostliny nějaké u Křovic s lesy, jinými dě dinami, údolí u vesnice Val a kus potoka Libčí, ústícího se v říčku Dědinu, dvoje městiště v Dobrušce se zahradami a rolemi při cestě vedoucí ke vsi Valům; kromě toho potvrzeny všechny platy, důchody, role a j., jež byl kostel od předkův Mutinových obdržel. Z hojných těchto prostředkův uloženo arci faráři chovati 3 kněze a chudé žáky podporovati rozdáváním chleba. Téhož dne obdržel kostel Opočenský k vydržování druhého kněze střídníka plat s rolí při vsi Příčně, roli u Zálunova, zahradu v Opočně a potok Lipský mezi Příčnem a Vranovem. Vykonav zbožná ta nadání, zemřel Mutina na podzim téhož roku. Sezema z Dobrušky byl, jako většinou Hradečtí Drslavíci, muž povahy násilnické, milovník svárův a bojův. Se svým strýcem a sousedem Janem z Potšteina nemohl se dobře shodnouti, vině jej z několika zločinův, až přišlo k tomu, že jej Sezame k souboji vyzval. V tom souboji však podlehl a měl ještě dosti hanby u svých sousedův a přátel. Při tom však ke kostelům a poddaným štědře se choval. Poněvadž všichni ti páni v Dobrušce svůj pohřeb měli a Sezame sobě přál, aby zádušní mše za ně sloužené se vší okázalostí slaveny byly, rozmnožil důchody kostela zdejšího ( roku 1361 dne 11. listopadu ) platy ve vsích Příčné a Číbuzi jinak Skalici. Kostelu Opočenskému daroval r. 1367, 28. ledna drahou čásť lesa na hoře Křivíně, aby měl farář dostatek polání a stavebního dříví. Obci města Dobrušky listem roku 1364 dne 26. května na Opočně daným potvrdil užívání práv Magdeburských neb Hradeckých. Kromě rozsáhlého zboží Opočenského držel Sezame roku 1371 ves Bohuslavice, podávaje sem dvakráte faráře. Poslední o něm zmínku našli jsme k roku 1372 ke dni 5. ledna, kdež k jeho podání ustaven jest nový farář při kostele v Dobrušce. Ve dvou létech potom zemřel, zůstaviv vdovu Elišku ze Smiřic, kteráž držela ke své výživě ves Skalici německou, zde r. 1380 práva panská vykonávala a ještě r. 1384 žila, davši tehda nějaké peníze Jankovi, farářovi v Opočně, aby sloužil zádušní mše za Sezemu, paní Jitku ( ? ) a paní Kunku ( ? ). po Sezemovi zůstali synové Štěpán a Jan z Opočna jinak z Dobrušky; zdali byl synem jeho také Jaroslav z Opočna, jenž se objevuje r. 1407 pánem na Heřmanově Městci, nelze na jisto postaviti. Štěpán jako starší sám podával r. 1374 dne 26. ledna nového kněze ke kostelu v Dobrušce, toho roku byl také patronem kostela v Zákraví, z čehož lze seznati, že se nacházel též v držení hradu Frymburka se zbožím k němu příslušným. Společně nacházíme oba bratří r. 1376, ani vykonávají na zboží otcovském práva panská, ale v ten asi čas se na vždy od se oddělili. Jak viděti jest z pozdějšího stavu věcí, ob držel Štěpán za svůj díl hrad Opočen se všemi zbožími k západu ležícími, Jan pak dostal Frymburk s vesnicemi, k tomu starodávné zboží rodu Dobřanské a konečně město Dobrušku s nějakým příslušenstvím, tak že Dobruška na nějaký čas pod panstvím pánů Frymburských zůstávala. Na Frymburce udržel se rod tento déle, kdežto Opočen záhy z udržení jeho vyšel; nesnadno nám určiti, jak dlouho jej Štěpán držel; nebo když r. 1397 na hradě Karlšteině násilnou smrtí sešel, dávno již Opočen jiným pánům patřil. Opočen koupil bohatý pán Půta z Častolovic a za to před rokem 1390, neb tehda již byl pánem na Tyništi, starém zboží roddiném pánův Opočenských, jež přivtělil potom k panství svému Častolovskému. Týž pán roku 1393 ( okolo 3. března ) plat ze vsi Příčná, který platíval Štěpán Záviši faráři v Dobrušce, přenesl na ves Pulice. Podobného spůsobu jednání měl r. 1394 dne 22. srpna „ v domě holomčím, na hradě Opočně, “ když tu stařičký farář Opočenský Janek sstoupil platy své a dluhy všelijaké v několika okolních vesnicích panně Žofce ze vsi Vrchovnic s tou výminkou, aby po její smrti spadly ke kostelu do Opočna a Žofka tam svůj pohřeb měla. Jednání tomu byl také syn páně, Půta, přítomen. Zdá se podlé toho, že se Půta rád zdržoval v Opočně, jakož i syn jeho Půta, jenž po smrti otcově ( † r. 1397 ) všechna jeho panství přejal, neb i list d. r. 1400 dne 15. února, jímž prodal druhý Půta své popluží ve Voděradech faráři tudíž, jest dán a psán na Opočně. Nějaký čas po tom prodal Půta panství Opočenské. Novým pánem stal se Jan Krušima z Lichtenburka, nejvyšší purkrabě, jenž se potom také z Opočna psal. Pán tento králi Vácslavovi věrně oddaný vyskytuje se ve svém úřadě naposled r. 1407 a zdá se,že téhož roku zemřel. Zůstala po něm vdova Jitka a tři synové Hynek, Alexander, Janek a dvě dcery, Barbora potom vdaná za Borše z Oseka a Anéžka, jež byla pannou v klášteře sv. Jiří v Hradci Králové. Hynek jsa z bratří nejstarší a vládu panství ujav, založil po smrti otcově dvoje kaplanství na hradě Opočenském v kostelíčku sv. Ondřeje ( nynějším kostele farním ); k vydržení kaplanů koupil Hynek s mateří a bratřími svými plat roční 20 kop na vsi Meziříčí a bedlivě ustanovil všechny ty povinnosti, jež kaplanům vykonati bylo. Naproti tomu zapsal Hynek hrady své Opočen a Kumburk, jakožto záruku, že plat od pánů svědomitě dáván bude; k podání jeho a bratří dosazeni jsou r. 1409 dne 1. března oba kaplanové a sice Jan Meziřický a Jakub Broumovský; když pak toho roku 2. října po Jakubovi kaplan Ondřej Opočenský následoval, jmenuje se již Janek sám patronem téhož kaplanství. Nacházíme potom r. 1411 oba pány Hynka i Jana na soudu zemském a výslovné svědectví, kdy drželi naposled Opočen, k r. 1413; tehda totiž dotčený kaplan Hynkův na hradě Opočně zapsal plat jedné kopy, aby za to věčné světlo v kostele Miletínském hořelo. Později nacházíme Jana v držení hostinného a Hynka v držení Kumburka; tento zvláště vynikl jakožto vůdce bratří Třebechovských, jinak Orebských ( r. 1419 ), s nimiž táhl ke Hradišti Mnichovu a odtud ku Praze; od těch dob jsa učiněn hejtmanem města Pražského, vynikal mezi předními vůdci strany kališnické. Události pozdější ukazují patrně, že byl pánem na Opočně po Krušinách nějaký katolík a nepřítel kalicha, ač jménem neznámý. Nacházíme hned k r. 1421, že spálil Žižka několik vsí okolo Opočna. Roku 1422 přitrhl kníže Sigmund Korybut s vojskem husitským ke hradu Opočnu a učiniv tu na den sv. Vavřince ( dne 10. srpna ) zákopy, chtěl jej opanovati. povídalo se tehda, že zamýšlí se hnouti odtud proti knížatům Slezským a pánům moravským, a pošel z toho strach katolíkům i v krajích vzdálených. Nepořídiv nic, odtáhl odtud s lidem svým a podal se ku Karlšteinu, aby Pražanům jej obléhajícím pomohl. Opočenský pán byl od těch dob tím zuřivějším protivníkem kalicha. R. 1423 dne 24. listopadu psali Žižkovi konšelé Hradečtí, že jali jednoho Opočenských strany vězně znamenitého, který je za jisté zpravil,že již jeden jest se Žižkou ve vojště, který jej má zavražditi a za to 30 kop vzíti. Vypravili také k němu schvalného posla, který vraha znal, aby byl včas vystříhán. Ke konečné pomstě sebrali se bratří Orebští r. 1425; dobvše něco tvrzí v okolí Hradeckém, opanovali také hrad Landšperk, města Litomyšl, Mýto i Radek v Kladsku, po dlouhém pak dobývání zmocnivše se hradu Opočna, obořili jej. Také blízký hrad Frymburk upadl v jich moc. Frymburk a Landšperk dány potom Janovi Městeckému z Opočna; komu se Opočen dostal, není nikde doloženo. V ty časy se dostal v držení Opočna Mikuláš Suchan z Libouně, vladyka nám docela neznámý, o něhož panování zmiňují se zápisy pozdější. Měl manželku Dorotu z Vlkova, jíž zapsal věno na zboží Opočenském. Zboží toto samo obsahovalo hrad Opočen s městečkem, podacím a mány, v Pohoří a Pulicích dvory kmecí, několik domů v Dobrušce, dvory kmecí v Kamenici a ves celou Hradiště. Některá zboží byla od Opočenska prodána a zastavena, zejména v pohoří, Příčně, Pulicích a Milčanech a dvůr poplužný Srub, jinak Zmrhalovice nad Milčany ležící, jehož držitelé službu manskou k Opočnu konali, konečně i lesy řečené Drnovy. Zboží to nebylo tudíž veliké a mnohem menší rozsáhlosti, než r. 1393, kdež od něho mnohé části odtrženy a k Častolovsku připojeny. Nikoliv právem, nýbrž násilím opanoval potom Opočen Svojše ze Zahrádky, nepokojný vladyka, přitom jeden z hejtmanů Táborských a až do r. 1445 držitel hradu Vildšteina, jejž byl také jen násilím opanoval. Jsa ještě r. 1441 ve kraji Prachenském, obrátil se potom do Hradecka pomáhat příteli svému, sobě mnoho podobnému Janovi Koldovi z Náchoda, „ jenžto byl hlavou všech zlostí. “ Tomuto, když bouře jím vyvolána ze všech na jeho hlavu se stahovala, Svojše byl připověděl pomoci ( r. 1441, 16. května ). Dříve však, nežli mohl Svojše Koldovi vydatně pomocí přispěti, dobyto několik tvrzí Koldových a smírná potom jednání na krátký čas půtky ve krajinách zdejších přetrhla. Když pak války opět roku 1449 začaly, Svojše na Opočně se usadil a odtud s Koldou vesnice pálil a chudé lidi hubil ( r. 1450 ). Však již se pomsta blížila. Téhož roku přede žněmi vytáhla hotovosť kraje Hradeckého; dobyvše pak Skalice a Bolehoště, položili se polem v Dobrušce. Stísněným oběma loupežníkům pomohly tenkráte jen smlouvy Vildšteinské, ve kteréž pojat jest také Svojše. Opočen opanoval potom Jiřík z Poděbrad, a aby mu v držení jeho překáženo nebylo, vyprosil si na králi Ladislavovi r. 1455 v létě všechen nápad královský po Suchanovi neb komkoliv jiném. Odpírala sice tomu Dorota z Vlkova, hájíc věno své, rovněž i Jan z Bergova, dokládaje se nějakého listu ( snad dlužního ), vidouce však, že jim panem Jiříkem ve spravedlnosti jejich překáženo nebude, odpor svůj propustili. Jiřík postoupil roku 1455 dne 29. července hradu Opočna Vaňkovi z Valečova. Vladyka tento dovedl teprve při u soudu dvorském na vrch práva a zveden jest na Opočen r. 1455 dne 4. srpna, právo pak královské odhádáno mu v 1500 kopách. Vácslav připojil zase Dobrušku k panství Opočenskému a soudil se r. 1462 s Janem Smiřickým ze Smiřic o panství nad rolemi, z nichž vycházel plat ke kaplanství v Dobrušce; vyhrál aspoň tolik, že se plat ten pořádně odváděl. Také král Jiří Vácslavovi ( roku1467 dne 28. dubna ) rychtu svobodnou v Jasenném či Rosperku koupenou od bratří Bavora, Alše a Mikuláše z Bošína potvrdil. Byv několik let podkomoří královských měst, mnohonásobně se věcmi náboženskými zanášel a roku 1472 dne 23. února zemřel. Syn jeho Viktoryn z Valečkova a Opočna měl tuhou při o hrad Opočen s Haškem z Lužan; tento se k němu táhl bezpochyby dědictvím po někdy Suchanovi, ale poněvadž k rokům soudním po kolikráte nestál, odsouzen jest r. 1477 dne 26. února vší své spravedlnosti. Jelikož Viktoryn dětí neměl a záhy zemřel, dostali se Opočen a Valečkov Samuelovi z Hrádku a z Valečkova, jenž byl s někdy Vaňkem ve spolek sstoupil, tak aby oba po sobě dědili. Nový pán ( r. 1469 - 1485 podkomoří ) potvrdil roku 1481 dne 8. srpna výsady města Dobrušky a také právo Magdeburské a Hradecké, ale ještě před smrtí svou ( † r. 1488 ) panství Opočenské prodal Janovi z Janovic a z Petršpurka, nejv. purkrabí a hejtmanu kr. Č., jenž byl v držení jeho již r. 1490 a r. 1493 dne 21. června cechu řeznickému v Dobrušce nová pravidla vyměřil. Po častém střídání se pánův dostal se konečně Opočen rodu, jenž tu více než 100 let seděl. Asi roku 1495 totiž prodal Jan hrad Opočen se dvorem popl. městečkem, Pohoř c. t. m. Pulici a Semechnici vsi celé, Dobrušku městečko, Křovici, Kamenici, Milčany, Příčno, Radliště a Trnov vsi celé v Domašíně c. t. m. Miluláši mladšímu Trčkovi z Lípy za 20.000 fl. uh. Trčka vyprosil Dobrušským trhy výroční od krále Vladislava ) 1495 ), potvrdil r. 1501 26. července výsadu někdy Samuela z Hrádku, vyměřil r. 1502 dne 29. března řezníkům v Třebechovicích táž pravidla, jichž užívali řezníci v Dobrušce; konečně r. 1512 dne 29. září na Opočně dvůr jeden, jenž Dobrušským k bytu a obývání dal, vysadil za špitál, osvobodil jej ode všech platův a daroval týž špitál platy jistými, konečně i slíbil ke špitálu ročně 2 provazce dřev z lesa Chlumce vydávati. Velice Trčka přispěl k rozšíření panství, přikoupiv mnoho statků menších v okolí. Tak koupil r. 1495 dvůr v Pohoří a zboží Šestajovské s polovicí zboží Veselického, roku 1496 zboží Třebechovické s kolika vesnicemi blíž Orlice ležícími, r. 1497 díly vsí Jesenice, Slavětína, Hlohova, Městce, Rohynic a Rychnova, r. 1498 ostatek vsi Rychnova, r. 1499 části vsí Lazec a Přepych a jeden dvůr kmecí ve Stěnkově, r. 1500 několik vsí od Petra Adržpacha z Dubé a konečně vsi Meziříčí ( 1511 ) a Dobřikovec od zboží Bolehoštského. Od krále Vladislava obdržel potvrzení některých vsí, jež v zápisech držel, zejména obdržel r. 1499 dne 29. srpna povolení, aby se strýcem svým klášter Svaté pole vyplatiti mohl. Tím spůsobem vešel v držení kolika vesnic u Třebechovic a ještě jiných vesnic, zejména Dobrého a Deštného na úpatí hor Orlických. R. 1514 dne 27. ledna potvrdil mu týž král klášter Svaté pole, vsi Čanku a Mokrý a drahně jiných vsí zápisných ve východních Čechách ležících. Kromě toho měl Trčka tolik zboží zemských, že patřil k nejbohatším svého času mužům, a poněvadž ve stavu rytiřském zůstával, byl skutečně nejbohatším v tomto stavu a takořka prvním rytířem. Vynikaje také osvíceností, platné konal služby ve všelijakých jednáních veřejných; u krále sice byl u veliké přízně, ale v tím větší nenávisti u stavu městského, jehož živnosti zkracovati pomáhal. Při tom při všem však nebyl šťasten; manželku svou Kateřinu z Kosti, že mu nebyla věrna, kázal zazditi, milce jejího, zemana jakéhosi Šanovce, který u něho sloužil, stíti a bábu, která je spolu sváděla, za živa zahrabati. Nemaje potom ani manželku ani dětí, odkázal posledním svým pořízením ( r. 1510 dne 12. března hrad Opočen, tvrze Smiřice, Třebechovice a Kněžice, město Chotěboř, hrady zápisné Lichtenburk a Oheb se mnohým příslušenstvím Johance z Březovic, vdova po Mikuláši starším Trčkovi z Lípy, a zemřel r. 1516 dne 2. dubna v Mladé Boleslavi. Když potom Johanka v držení panství těch nastoupila, byla i ona zdraví tak chatrného, že na poslední pořízení o statcích svých pomyslela; učinila tedy r. 1516, 7. května zápis dlužní na 1000 kop synům svým Zdeňkovi, Janovi, Jindřichovi, Vilémovi a Mikuláši Trčkům z Lípy na Vlašimi, kterýmž jim všech svých práv ke zbožím nově nabytým postoupila. Zemřela ještě toho roku dne 14. července na Vlašimi. Z bratří dotčených zemřeli záhy Jan a Vilém, tak že hojná zboží jen ostatním dvěma a bratranci jich k rozdělení zůstávala. R. 1533 dne 25. října stalo se konečné rozdělení všech panství Trčkovských na 3 díly; při tom se dostaly Janovi mladšímu Trčkovi z Lípy, synu jednoho z bratří záhy zemřelých, hrad Opočen se vší ohradou, s městečkem k němu přizděným, se dvorem popl. pod ním ležícím, městečkem Dobruškou, vsi Semechnice, Trnov, Třebešov, Dobřínov, Lično, Pohoř, Pulice, Křovice, Val, Domašín, Kamenice, Mělčany, Podlazice, Přepychy, Dobřikovec, Čanka, Mokrý, Meziříčí, Hradiště, Rohenice, Králova Lhota, Slavětín, Hlohov, Domkov, Městec, Jesenice, Roztoky, Šestajovice, Veselice, Rychnov, Zvole, Ples, Újezdec, Bukovina, dvůr pustý Úliště, tvrz Třebechovice s městečkem, vsi Stěnkov, Krňovice, Nepasice, Blešno, Jenikovice, Librantice, Výprava, Holišovice, Bělušovice, Lozice, Skupice, Janovice a Chrbokov; kromě toho zboží Vildšteinské se Sečí, zboží Pelhřimovské s mnohými vesnicemi, Kumburk, Městec Králové, Oheb a klášter Vilémovský s jich příslušenstvím. Zdeněk obdržel panství Vlašimské se mnohými menšími statky v okolí, zboží Kněžické a hrad Lichtenburk se zbožím Heřmanova Městce; Mikuláš konečně obdržel panství Velišské, Smiřické, Svojanovské,zboží kláštera Svatého pole aj. v. Jan mladší, jenž Lichtenburk přikoupený za své vlastní sídlo pokládal, rozhojnil panství přikoupením několika statkův; r. 1538 koupil vsi Ledce, Polánku a díl Přepych a r. 1538 polovici hradu Frymburka s příslušenstvím, jehož jedna polovice mu již dříve náležela, za to odprodal něco panství k Novému městu. Roku 1540 měl spory s Janem Lickem z Ryzemburka o nějaké lesy mezi Hradištěm a Damašínem, jež příslušenstvím hradu Opočna býti pokládal. S týmže měl také jiné pře. pokládaje zboží jeho Skalku za manství Opočenské a vině jej, že od něho jakožto pána vrchního manství nepřijal. Obci města Dobrušky daroval r. 1540 dne 16. října les slove Drnov s Doubravou, aby tudíž obyvatelé dobytek pásti mohli, a poněvadž jim nadání n. Mikulášovo k vydržování špitálu postačiti nemohlo, daroval jim r. 1542, 1. listopadu plat dědičný na jistých lidech ve Křovicích. Toho roku dne 11. listopadu potvrdil jim stará nadání a povolil jim, aby bezdětní obyvatelé mohli o statcích svých říditi, a kdyby přece byli odumřelí statkové, aby obci připadlí; list na to vydán na hradě Opočně. Roku 1544 dne 12. května povolil jim, aby se mohli jinak volně stěhovati, však s tou výminkou, aby té svobody všichni předešle osedlí užívati nemohli, a konečně roku 1547 dne 17. května řezníkům stará obdarování potvrdil. Sám dětí nemaje zapsal r. 1544 panství Opočenské v dluhu 1000 k. gr. Vilémovi Trčkovi z Lípy ( synu Mikulášovu ), učinil jej potom také poručníkem svého veškerého jmění a zemřel asi roku 1549. Vilém měl ve zdejší krajině po otci svém Bolehošť před r. 1540 koupený, zboží kláštera Svatého pole a některé vsi, což vše k Opočensku připojil; kromě toho měl také r. 1549 Vranov již Janem kupovaný. Na hradě a v městě značné proměny spůsobil. Roku 1560 předek zámku půl vybořen, stavěn větší o příkopy a dostaven roku 1567, t. j. zvětšen, jak posud na stavbě viděti lze, téměř o polovici, tak že příkopy hradní zmizely. Co stavěl na předhradí, není nám známo, jisto však jest, že všechny stavby zdejší, jako pivovár, konírny, obilnice, obydlí úřednická a čelední v dobrém stavu se nacházely. Také prodloužil r. 1567 starou kapli hradskou a již kostel farní sv. Trojice a opatřil jej novým oltářem, na němž kázal upevniti svůj a choti své znak. Pro bohatství jeho jako i platné služby předky konané přijat jest r. 1562 do stavu panského. Řezníkům v Dobrušce potvrdil roku 1558 dne 27. července stará obdarování. Vilém žil sice šťastně s chotí svou Barborou z Biberšteina ( dcerou Jeronyma pana Frydlantského ), kterou byl r. 1555 dne 14. února za manželku pojal, ale jsa zdraví nedostatečného z manželství toho dětí neměl; za tou příčinou zřídil r. 1563 jisté poručenství, zapsav každému ze služebníků svých jeden zámek, s nařízením, komu by postoupen býti měl. Potom učinil r. 1566 dne 30. listopadu poslední své pořízení. Jím odkázal choti své Barboře nad věno její tvrz Smiřice s příslušenstvím, všechny klenoty, řetězy, prsteny a j., kteréž jí byl již daroval, jakož i řetězy zlaté, koflíky, mísy, talíře, stříbrné lžíce a mísy a jiné svrchky, které se na zámku Opočně nacházely. Sestře své Veronice z Lípy, vdově po Karlovi ze Žerotína, a dětem jich odkázal zámek Opočen, zámek Frymburk s městem Dobruškou, Třebechovice a tvrz pustou Bolehošť, než toho měla míti Veronika jen polovici a druhá polovice měla se dostati dětem jejím, kdyby let plných dosáhly. Při tom i to vymíněno, aby dědictví dětí zemřelých na živé připadalo, a synové kdyby se v panství uvázali, aby sestrám svým věna a na výpravu 1500 kop vydali. Zboží Městecké odkázal svému věrnému služebníku, Matějovi Dobešovi z Olbramic, panství pak Velišské a Kumburské strýcům svým z větve Lipnické. Zemřel r. 1569 dne 22. října, jsa teprve 37 let stár, a pohřben na Opočně v hrobce rodinné, již byl znova zříditi dal. Veronika zemřela r. 1567, tedy ještě dříve nežli Vilém, a proto odkazu dotčeného užiti nemohla. Vdova Barbora tedy kromě toho, co jí náleželo, co možná dosti klenotův a svrchkův ustraniti hleděla. Sešla do sklípku v němž zlaté uherské, koruny a tolary uschovány byly, sebrala to vše s jinými klenoty a dala z Opočna odvézti. Také vzala z Opočna lázničku železnou se dvěma měděnými vanami, v nichž se n. Vilém koupával, veliký svícen mosazný, jeden nový vůz kočí, a dvě nosidla, na kterýchž se Vilém mezi koňmi nosívati dal ( jedna byla aksamítem potažena, druhá kožemi černými ), a to vše na místě bezpečném ukryla. K panství Opočenskému a všem panstvím Vilémovým ( kromě Smiřic ) táhli se nyní strýcové zemřelého Burjan, Ferdinand, Jaroslav, Zdeněk a Mikuláš,odpírajíce pořízení Vilémovu ve všech kusích a zejména toho dovozujíce, poněvadž se Veronika tohoto odkazu nedočkala, že díl její na ně bratří spravedlivě připadl. Dotčení bratří podali císaři supplikaci čili list prosební, ve kterémž si velice stížili na ten „ spis, který po smrti Viléma Trčky nalezl se jest. “ Doptali prý se, že ten spis nepořádně jest učiněn neb Matyáš Dobeš, kterému více než jim, vlastním strýcům Vilémovým, odkázáno bylo, pečeť Vilémovu u sebe měl, s ní kšaft pečetil a ji snad posud za sebou má; ti „ dobří lidé, kteří požádáni ke spečetění listu, na to se pamatovati nechtějí, řkouce, že nikdy žádáni nebyli. “ Prosili tudíž Trčkové, kteří tím o znamenitý nápad přišli, za poručení císařské, aby úředníci desk zemských Dobšovi, kdyby toho hledal, uvázati se ve statek odkázaný nepovolili. Po dlouhý čas trvaly soudy, ale konečně se vše po dobrém srovnalo. Jaroslav totiž pojav po smrti první choti své Johance ze Žerotína, dceru dotčené Veroniky, od ní a spoludědicův Opočen na sebe převedl a později i Smiřic a Městce dosáhl. O správu panství a poddané své Jaroslav pečoval dosti. Roku 1581 dne 12. září ustanovil na zámku Ledeckém nový řád řemeslům kovářův, kotlářův, bednářův, zámečníkův, hrnčířův, truhlářův a mečířů v Třebechovicích. Příštího roku nacházíme jej na Opočně; zde potvrdil t. r. dne 13. prosince staré výsady městečka Dobrušky a nad to dovolil obyvatelům tudíž, aby mohli slady dělati, piva vařiti a šenkovati, vína skládati a vyprodávati a sůl prodávati, arci proti jistému vrchnosti povinného platu. Roku 1585, 11. září potvrdil také stará práva řezníků Třebechovských. Od r. 1583 měl soudy se Solnickými, kteří dříví za Deštným nad potokem Psincem a mezi horou Sedmihradskou a Doupnitou posekali. Kromě dcery Veroniky spodil syny Jindřicha, Viléma, Kryštofa Jaroslava a Jana Karla, z nichž nejmladší záhy zemřel. Nejstaršího syna svého Jindřicha z prvního manželství od sebe za svého živobytí oddělil, dav mu za díl, co jim oběma Marie Magdaléna z Lomnice dskami postoupila, později jej také ve svém posledním pořízení hotovými penězi obmyslil. Týmž pořízením ( d. r. na zámku Opočně r. 1586 dne 15. června ) učinil poručníky dětí svých nezletilých Viléma z Rožemberka, Johanku choť svou, Mikuláše Trčku a některé pány. Manželce své vykázal byt na Ledči, kdež také dcera při ní do vdaní svého bydleti měla; konečně i to ustanovil, kdyby synové strýce své Burjana a Mikuláše přečkali a před léty bez dědiců sešli, aby Ledeč na manželku a dceru spadla a ostatek statku ( Opočen ) aby přišel na Viléma z Rožemberka. Pořídiv takto, zemřel r. 1588 dne 13. června; tělo jeho pohřbeno ve hrobce na Opočně. Jindřich Trčka nechtěl přestati na vůli otcovské a jal se proti ní odpor ve dsky klástí, nazývaje tu mladší své bratry od sebe nedílnými. Ale i mimo ten odpor nesnadno bylo zachovati vše, o čem byl n. Jaroslav řídil, tak na př. Ledeč poručníci r. 1590 prodali, ale i jiných statků několik, tuším pro dluhy, potom prodali. Bratří Vilém a Kryštof Jaroslav došedše let svých Dobrušským dvůr Bestvín prodali a r. 1596 dne 19. dubna na zámku Opočně jim nejen list otce svého ( 1582 ) potvrdili a počet vsí, do nichž pivo vystavovali, rozmnožili, nýbrž i na příští časy dovolili, aby člověčenství a poddanosť neslibovali, dokud obdarování jich potvrzena nebudou. Vilém odtáhl roku 1596 s 1000 muži větším dílem od něho vyzbrojenými do Uher, odkudž se nevrátil. Vyznamenav se tam totiž při rozličných válečných bězích, zejména při dobytí pevností Hátvaně, na jejíž zdi on první vylezl, vyslán jest s lidem k hájení Jagru od Turkův obleženého. Tam se dostav umínil si, že zámek sobě svěřený žádnou měrou nepoddá, proto také když sultán namlouval posádku, pohrůžky jí čině, aby z města odstoupili, Vilém nejen o tom rokovati zapověděl, nýbrž i šibenici v prostřed zámku postavil, aby hned byl oběšen, kterýž by koli o poddání zmínku učinil. Než když Turci zvěděli, že se přibližuje vojsko křesťanské, aby Jager vybavilo, s velikou mocí opanovali starý zámek a pokoušeli se potom o zámek nový, aby i ten dobyt byl. Vojáci začali vrtkavou mysl již nakloňovati ku poddání pevnosti. Oba nejvyšší hejtmané, Pavel Ňáry a Vilém Trčka, napomínali nyní všech, aby pamatovali na přísahu učiněnou, ano i padajíce na kolena svá před nimi prosili je, aby se nepoddávali, ano Trčka je žádal, aby ho nejprve zabili, aby aspoň očima svýma na jich nevěrnosť nepatřil. Ale nic neprospěla ani jeho prosba; davše se v rokování s Turky jim Pavla Ňara, Viléma Trčku a jiné dva ( dne 13. října ) vydali, po čemž ti sultánovi za vězně odevzdáni. Zdá se, že Vilém hned potom na ránu před tím obdrženou zemřel. Bratr jeho Kryštof Jaroslav potvrdil potom ( r. 1598, 11. listopadu ) na Opočně nadání obce Dobrušské, slevil jim platy dávané ze vsi Křovic a rozmnožil důchody špitálu. také rozšířil panství, koupiv r. 1597 Tošov od Maruše Ostrovské z Doubravici. Jako bratr jeho, zemřel i on svoboden na podzim r. 1601. Jaroslav byl již několik let před svou smrtí pořízení učinil, jež však jiným pořízením r. 1601 dne 25. srpna daným zrušil. Maje ještě před smrtí svou naději, že by se mohl oženiti a syny míti, tak tomu chtěl, aby se statek dostal synům jeho, kdyby však on, Jaroslav, bez manželky zemřel, aby statek na Jana Rudolfa z Lípy, strýce jeho nedílného spadl. Když roku 1601 dobyt byl lidem křesťanským Bělehrad Královský a Turci poraženi, zahynul Jaroslav a potom mrtvý domů do Čech přivezen. Pohřben na zámku Opočně r. 1602 dne 24. února. Nový pán t. r. dne 24. prosince obci města Dobrušky staré výsady potvrdil, ale potom nejen je, nýbrž i jiné poddané na panství ( jsa pán dobrotivý ) hojně milostmi obdařil. Opočenským vyprostil r. 1608 ( dne 29. listopadu ) na císaři Rudolfovi obdarování na 2 trhy výroční, trhy téhodní a koňské, a r. 1610, 9. května potvrdil jim na Opočně důchody z trhův, váhy a soli a dal jim dovolení, aby o statcích svých říditi mohl. Poslední toto také r. 1613, 26. června všem obyvatelům městeček a vsí na panství Opočenském povolil, r. 1616 pak ( dne 30. srpna na Světlé zavázal poddané své na Opočensku, Frymburku a Černíkovsku, aby obilí na trhy do Dobrušky vozili, obci pak Dobrušské dal tu výsadu, že vrchnosť nesmí v Dobrušce ani stavěti ani kupovati domy k šenku a jiné. Téhož také dne vyměřil Dobrušským nový řád náboženecký, jenž lepostí slohu i krásou myšlének v něm obsažených vyniká a to učinil proto, že jsa sám pod obojí vyznání tomu na panstvích svých přál a jemu všemožně pomáhal. Že pán tento i průmysl na panství podporoval, dokazuje hamfešt jím ( 1602 ) Jiříkovi Kellerovi udělený, jímž osvobozena jest huť sklenná s dvěma dvory sedlskými a mlýnem tak, aby Keller řemeslníky beze vší roboty panské chovati mohl. Za to si vymínil pán jisté povinnosti, zejména „ sklenic pivných z pěkného skla, na jaký mustr se jemu poručí, 3 kopy, vinných 3 kopy, erbovních buď flaší, aneb co se mu poručí, 1 kopu, mimo to sklenic, koleče a všelijakých věcí, co k ruce panské potřebovati se bude, aby byl povinen za slušnější koupi než jinému dodávati a vždy na hotové míti. “

Když vznikly známé nepokoje, přidal se Trčka ke stavům evangelickým, ale tak, že se mu žádná velká vina ( kromě podpor poskytovaných ) přičítati nemohla. Holdoval sice také králi Fridrichovi, ale když se věci po bitvě Bělohorské obrátily, neopomenul Trčka hned ( 1620, 28. listopadu ) nejvyššímu kancléři Zdeňkovi z Lobkovic se poručena učiniti a svou radosť nad tím projevovati, že císař zvítězil „ nad falckrabím a lidem jeho “ a jej ( Trčku ) „ toho přetěžkého Babylonského vězení “ vysvobodil. Neopomenul on jakož i jeho choť Marie Mandaléna z Lobkovic „ pana strýce “ za přímluvu u císaře žádati, ano r. 1621 dne 16. května poslal mu omluvení, že proti Ferdinandu II. nikdy nic zúmyslně nepodnikal, nýbrž vše jenom z přinucení činil, nyní však „ od všeho světa jsa opuštěn “ velice za přímluvu prosí. Přímluva Zdeňkova skutečně pomohla, nebo ačkoliv bylo poručeno císařem ( r. 1621 dne 6. února ), aby byl Trčka vězením opatřen, přece mu brzo potom odpuštěno, tak že v žádné soudy potahován nebyl; arci že přestoupil ke katolictví. Následující potom konfiskace využitkoval Trčka, že kupoval statky za laciný peníz; ještě více jich nahromadila manželka jeho, tak že manželé a syn jich Adam Erdman k nejbohatším tohoto času šlechticům náleželi. (Dvorský Pam. žen str. 226 - 229. Panství Opočenské spravoval za těch dob 1600 - 1628 Andreáš Neyman z Ryglic, vedlé něho byli regenty 1624 Samuel z Nejepína a 1624 - 1629 Jindřich mladší Kustoš ze Zubří. V letech 1628 - 1629 byli na panství dva správcové, Vácslav Kaňka Náchodský a Mikuláš Jeremiáš Třebechovský, hejtmanem pak 1630 - 1650 Jan Petr Rašín z Ryzemburka, jenž r. 1651 zemřel. Tento jako hejtman panství dal r. 1631 dne 1. dubna vyměření všem řezníkům na panství, aby se jen cechy Dobrušským neb Třebechovským spravovali. Jindřich Straka z Nedabylic byl 1630 - 1634 vrchním regentem.)

Trčka byl na své poddané laskav a mnohdy se jich ujímal, aby jim cizí nekřivdili. Přes to poddaní s ním spokojen nebyli, což bylo hlavně vinou manželky jeho Marie Mandalény, která lid, již válkami zuboženými do krve týrala. Z počátku se jí mstili sedláci jen žerty. Jednou přijelo do zámku Opočenského několik vozů s naloženými na ně vruby, a když se jich udivený pán ptal, co by to bylo, odpověděno mu : „ Milý pane Trčko, ta Vaše Manda od nás vždycky žádá počty, tak my Vám je tuto skládati chceme. “ Trčka se tomu usmál a kázal všecky vruby spáliti. Rostoucí nátisky popudily sedláky ke vzpouře : r. 1628 srotivše se na Opočensku, Novoměstsku a Smiřicku, mocně dobyli Nového Města Hradiště a i odtud Náchodu zahrozili. Povstání to udušeno sice lidem vojenským, ale panství utrpěvši sedláky jen malou škodu, trpělo ještě více nezbednou soldateskou; v Dobrušce a Křovicích pobrali ve 2 dnech dobytka hovězího, ovčího a koňského několik set kusův a na šatstvu, nábytku a dobytku do 3377 kop škod nadělali..

Krutý byl osud tohoto starého českého rodu. Vilém Trčka padl zradou žoldnéřů r. 1596 u Jagru, jeho bratr Jaroslav zahynul v boji s Turky r. 1601. Poslední z rodu pánů z Lípy vládnoucích na Opočnu byl Jan Rudolf. Chtěje zachrániti rodné statky, přestoupil na katolictví. Přikoupil pak ještě četné statky jiné, zkonfiskované účastníkům českého povstání, a stal se tak bohatým, mocným velmožem. Tím však neodvrátil zlý osud, určený jeho rodu. Jeho syn Adam byl zavražděn zároveň s Valdštejnem v Chebu a on sám byl obžalován ze styku s knížetem Frýdlantským a ze zrady. Dříve, nežli se dočkal rozsudku, zemřel jako poslední člen trčkovského rodu. Jeho panství byla zkonfiskována a darována dobrodružným cizákům v císařských službách, kteří pomáhali potlačiti Valdštejnovu vzpouru. Opočno obdržel Colloredo-Mansfeld. Staré přísloví o nevděku, „který světem vládne“, osvědčilo se znovu na pánech z Lípy. V době, kdy byl pánem Opočna hrabě Jeronym Colloredo, milánský gubernátor, byly pomníky Trčků, zakladatelů zámku i chrámu, vylámány ze zdi v chrámu a pohozeny na ulici. Od toho dne měl prý hrabě Jeronym noc co noc těžké, děsivé sny, které mu nedopřávaly spánku. V duchu se mu zjevovali páni z Lípy, tu bezhlaví, tu zase se zbraní v ruce, šermujíce mu před očima, až ho úzkostí poléval studený pot. Jednoho dne spatřil před sebou, jako by na ně hleděl zblízka, náhrobní kameny Trčků, pohozené na ulici. Psal ihned do Opočna a žádal o potvrzení svého vidění. Odpověděli mu, že tomu tak jest, že jeho vidění bylo pravdivé. I dal rozkaz, aby dopravili kameny ihned zpět do kostela a ponechali je tam na čestném místě. Hrobka pánů z Lípy, jež se nacházela pod oltářem, byla otevřena roku 1741. Vnikli do ní vojáci a zotvírali v spěchu a poškodili 17 cínových rakví v ní uložených, neboť se domnívali, že v nich najdou poklady a šperky. Rakve s ostatky pánů Viléma a Jaroslava Trčky se nyní nacházejí v místnosti vedle sakristie.

Jednou zle činila lovčímu, že tak málo zvěře dodává do kuchyně, a obvinila ho, že sám zvěř kamsi tajně odprodává. „Jak mohu, vaše milosti, dodávati zvěř,“ bránil se lovčí křivému nařčení, „když se mi v polích i lesích prohánějí celé smečky selských psů, které plaší a hubí zvěř?“

Tu se lakotná paní rozzlobila a nařídila svým poddaným, aby usekli všem psům jednu nohu. Kdo tak neučiní, ten že bude míti co činiti se zámeckým drábem. Od té doby kulhali na opočenském panství všichni psi, neboť měli jen tři nohy. Takovými skutky si paní Trčková vysloužila hanlivý název „zlá Manda“, jehož se do smrti nezbavila. Tehdy právě se začala osudná třicetiletá válka. Poddanému lidu se vedlo velmi zle, neboť byl vydírán nejen vrchností, nýbrž i hrubou soldateskou, která ho olupovala o poslední skývu chleba. Neměl co prodávati, nemohl své vrchnosti platiti úrok a upadal v dluhy. Pan Trčka sice leckdys oko přimhouřil, vida bídu lidu, avšak jeho paní nechtěla nikomu poshověti a radila muži, aby užil přísných trestů vůči dlužníkům. Bylo tehdy zvykem, že byli sedláci poděleni dřevy, na něž se jim řezaly vruby, jestliže nemohli včas zaplatiti. Sedláci se vrubů báli, neboť věděli, že jim lakotná paní nic neodpustí. Leč nyní nastaly jim tak kruté časy, že si nemohli pomoci a museli si nechati řezati vruby. Když jednoho dne pan Trčka odcestoval, použila paní Trčková této okolnosti, aby vymohla na poddaných dlužný úrok. Vydala hned přísný rozkaz, aby se dostavili na Opočno se svými dřevy a podle vrubů skládali počet. Sedláci otáleli, čekali, až se pan Trčka vrátí, neboť doufali, že se nad nimi ustrne a s placením počká. Teprve, když obdrželi zaručenou zprávu, že je pan Trčka zase doma, složili svoje dřeva na vůz a jeli s nimi na zámek. Zkormouceně vešli na nádvoří a poklonili se hluboce před panem Trčkou, jenž jim vyšel vstříc. „Jaképak dříví mi to přivážíte?“ otázal se s úsměvem. „Její milost paní Trčková žádá od nás počtů,“ odpověděli poníženě. „Chceme tudíž počty skládat, leč Bůh nám svědkem, že nemůžeme zaplatit, neboť na nás přišly tak zlé časy, jakých dosud nikdy nebylo.“

Pan Trčka pokynul, aby jen svá dřeva skládali s vozu. A když byla všechna na hromadě, kázal ji zapálit. Sedláci s úsměvem přihlíželi, jak dřeva s vruby hoří. „Máte zaplaceno,“ řekl pan Trčka vesele a vrátil se do zámku. Nezchudl, sedlákům naproti tomu bylo alespoň na čas pomoženo. Za to byl po léta zachován v dobré paměti lidu, kdežto „zlá Manda“ byla stižena proklínáním.