Rudrův mlýn a vodní mandl

V patře je pak byt mlynáře se světnicí, zařízenou lidovým nábytkem, stejně vybavený pokojík v přístavbě nad vchodem ze dvora a místnost zařízená jako pokoj Mančinky, vybavený měšťanským nábytkem z 1. poloviny 19. století. V přízemí přiléhá k mlýnici šalanda pro mleče a dále komory a pec na pečení chleba. Všechny místnosti mají ploché trámové stropy. K mlýnu navíc patří hospodářské stavení ve dvoře, kde bývaly chlévy a stodola. Vodní mandl byl vždy majetkem vrchnosti. Je to z jedné části přízemní, z druhé části jednopatrové stavení o obdélném půdorysu s orámovanými pravoúhlými okny a dveřmi. Klenby v přízemí patrové části jsou sklenuty valeně nebo na placku, místnosti v patře jsou plochostropé. Část místností byla po 2. světové válce zaklenuta plochým stropem pod původní klenbou a část přízemí byla rozdělena na menší místnosti. Průčelí patrové části je děleno římsou..

Jak bylo tehdy obvyklé, mlýn býval vždy panským majetkem. Teprve později se mlynáři mohli stát jejich vlastníky. V Ratibořicích se vystřídala nejprve v roli nájemců a později i jako vlastníci řada mlynářských rodů, z nichž nejznámější byl rod Hejnů, jehož příslušníci hospodařili na mnoha mlýnech v celém širém okolí. Mlynář Jan Hejna je v Ratibořicích poprvé zmiňován r. 1702. Po smrti jeho syna Josefa podle gruntovních knih vyženil mlýn r. 1771 mlynář Antonín Rudr (též Ruder, lidově zvaný jako Ludr) ze Suchovršic nad Úpou (leží mezi Úpicí a Trutnovem), který si vzal za ženu Annu Hejnovou, jedinou dceru zemřelého ratibořického mlynáře. Její matka mu mlýn postoupila za tisíc zlatých. O dva roky později mlýn přestavěl. Byl zřejmě dobrým hospodářem a jeho mlýn prosperoval. Do dějin Ratibořic se zapsal také tím, že u mlýna nechal vztyčit sochu Panny Marie. "Štátuje", jak tomu zdejší lidé říkali, tu pro ochranu mlýna byla umístěna dne 30. července 1796. V r. 1797 vystavěl také u náhonu Staré bělidlo (viz samostatné heslo), dřevěný domek o třech místnostech, vedle něhož stálo menší stavení, později přestavěné a rozšířené na jednopatrovou zděnou panskou prádelnu. Po jeho smrti převzal mlýn jeho syn stejného jména, který je znám z „Babičky“ Boženy Němcové jako „pan otec“. Když Antonín Rudr mladší ovdověl, rozhodl se 15. června 1842 prodat mlýn spolu s bělidlem majiteli náchodského panství Jiřímu Vilémovi, knížeti ze Schaumburg-Lippe a poté se odstěhoval do Chvalkovic, kde se znovu oženil. Tam však opět ovdověl a údajně si pak nechal pořídit dubovou rakev, aby byl připraven na svoji smrt. Ta přišla r. 1856. Od té doby byl mlýn provozován v režii náchodské vrchnosti, případně byl pronajímán. Vrchnost nechala přestavět a rozšířit sousedící objekt plátenické valchy a mandl, který je poprvé zmíněn r. 1785, a měl s mlýnem společný náhon. Při prodeji panství to byla starší empírová budova z let 1825-1826. Nájemce Jan Hroch využíval v letech 1922-1948 budovy mandlu a mlýna, v němž bylo mletí definitivně ukončeno r. 1914, jako úpravnu pláten. Vlastní mandl zanikl r. 1944 a textilní provoz definitivně skončil r. 1949. Po zestátnění byla r. 1950 provedena památková obnova budovy Rudrova mlýna podle návrhu Ing. arch. Josefa Reichla, aby odpovídal původnímu stavu a vyprávění Boženy Němcové. Došlo k obnově dřevěného mlýnského kola, doplnění zařízení mlýnice a následně v něm byla zřízena expozice, která představuje tradiční mlynářovo obydlí v období 19. století. V r. 1964 byl mlýn i mandl prohlášen za kulturní památku a od r. 1978 za součást národní kulturní památky Babiččino údolí. Objekt vodního mandlu byl řadu let využíván jako ubytovna, zejména mládeže pracující v tehdejším státním statku. Jeho rekonstrukce proběhla v letech 1994-1998. Do prostoru mandlu bylo umístěno nově zhotovené mechanické zařízení a vybudována stálá expozice věnovaná zpracování lnu a místní plátenické výrobě. K jeho slavnostnímu otevření došlo 25. září 1998. Mlýn i mandl slouží nyní jako muzejní expozice, které jsou během turistické sezóny přístupné veřejnosti. Zbývá ještě několik slov k osudu starší kamarádky Barunky Panklové. Mančinka, plným jménem Marie Anna Rudrová (7. května 1815-22. ledna 1871), byla dcerou mlynáře Antonína Rudra mladšího. Ta se r. 1841 provdala za mlynáře Antonína Toberného (1812-1884) do vsi Masty na říčce Dědině (Zlatém potoce) za Dobruškou. Měla dva syny, kterým se dostalo dobrého vzdělání. Jeden se stal vojenským lékařem a druhý gymnazijním profesorem. Přesto byla Mančinka v životě nešťastná a skončila tragicky. Dne 22. ledna 1871 byla nalezena mrtvá v ledové vodě pod mlýnským kolem. Zdálo se, že šlo o nešťastnou náhodu, ale po řadě let stárek, který tehdy ve mlýně sloužil, přiznal, že pomáhal mlynáři Tobernému manželku, kterou našli oběšenou na půdním trámu, vhodit do náhonu. Důvod byl jednoduchý. Tehdy byla ještě přísně dodržována zásada, že sebevrah nemohl mít křesťanský pohřeb ani být pohřben na hřbitově. Mlynářčina smrt proto musela vypadat jako nešťastné uklouznutí a pád do vody. A tak dodnes můžeme u kostela na hřbitově v sousedním Bílém Újezdě najít hrob s nápisem "Hrob Mančinky" na pomníku z bílého mramoru..