Vízmburk

Archeologický výzkum přinesl mnoho zajímavých poznatků. Hrad se totiž až do svého zániku zachoval až do výše prvního patra v takové podobě, v jaké v polovině 13. století vznikl. Vnitřní hrad má oválný půdorys o rozměrech zhruba 40 x 30 m. Okrouhlá věž byla umístěna na severní straně, kde hradní ostrožna pozvolna přechází v táhlý hřbet. Od tohoto hřbetu byl hrad oddělen dvěma valy a příkopy. Vnitřní hrad byl opevněn jedním příkopem, valem a parkánovou zdí. Vstup na parkánový ochoz byl pravděpodobně na jihovýchodní straně, hradní brána však byla na straně západní. Nádvoří bylo ze všech stran obklopeno stavbami, z nichž objekt na straně západní přiléhal k věži. Jižní objekt byl bohatě architektonicky vyzdoben (síň s konzolami), pod ním byly rozsáhlé suterénní prostory. Jihovýchodní objekt, zčásti zapuštěný pod úrovní nádvoří, je interpretován jako palác, jehož součástí byla i hradní kaple. Podobný ráz má i objekt v severovýchodním sektoru hradu. Mezi věží a tímto objektem byla odkryta hradní kuchyně, na vnější straně, na parkánovém ochozu, pak kovárna. Věž byla v r. 1447 zničena podkopáním a požárem. Na nádvoří byla zjištěna studna. Bohatá architektonická výzdoba a celkový stavební ráz hradu svědčí o zámožnosti držitelů i o práci vyspělé kamenické hutě v tomto prostoru v pokolonizačním období. Hrad Vízmburk postavil ve třetí čtvrtině 13. století bohatý východočeský šlechtic Tas. Z Kroniky tak řečeného Dalimila se o něm dovídáme, že vedl r. 1278 boje s braniborskými vojsky, která vtrhla do Čech pod vedením markraběte Oty Braniborského po smrti českého krále Přemysla Otakara II. V roce 1289 jej nalézáme v družině krále Václava II. a před r. 1295 zastával úřad zemského hejtmana v Krakově a později na jiných místech v Polsku. V r. 1303 se stal královským podkomořím v Čechách. V r. 1304 zavraždil Tasa z Vízmburka v Praze Jan Vlk, kterého Tas bezprávně odsoudil k životu psance a připravil ho o majetek. Někdy potom získal hrad krátce Jaroš z Vízmburka. Od r. 1309 patřil hrad Vízmburk Milotovi z Pnětluk, jenž se po něm píše ještě v r. 1323. Ve 20. letech 14. století jej zřejmě držel Lucek z Vízmburka, který se v r. 1340 připomíná na Moravě. Po něm držel hrad Arnošt z Hostyně, otec pozdějšího prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Arnošt z Hostyně vyměnil hrad Vízmburk někdy v l. 1327–1330 za pardubické panství s bratry Hynkem Crhou, Hajmanem, Hynkem Hlaváčem a Václavem z Dubé a Náchoda. Ti pak drželi vízmburské panství spolu s Náchodem a Malou Skalicí až do r. 1336, kdy se o majetek rozdělili. Vízmburk získal Hynek Crha, po němž jej zdědili jeho synové Hynek a Jindřich, řečený Hynáček. Oba bratři se vyskytují často až do r. 1401 jako patroni kostelů v Úpici a okolních vsích. Hynáček byl navíc v l. 1381–1397 přísedícím zemského soudu, jímž pak byl v l. 1402–1404 i jeho syn Jan z Dubé a Náchoda. Ten se připomíná poprvé v r. 1392, kdy potvrdil spolu s otcem náchodským měšťanům různé výsady. Zřejmě jemu byl po smrti v r. 1420 postaven náhrobek v kostele sv. Bartoloměje v Zálesí. Jeho syn Jiřík z Dubé a Vízmburka se na Vízmburku uvádí až r. 1426, ale můžeme předpokládat, že jej držel hned po otcově smrti. Za něho byl hrad svědkem bojů husitů s vojsky Slezanů. Když vtrhl vratislavský biskup Konrád v r. 1425 se Slezany do Čech, došlo k vyplenění a vypálení vesnic v okolí hradu až k Trutnovu a Náchodu. Husitská posádka na hradě Vízmburku byla pro Slezany velkým nebezpečím. Z Jiříka z Dubé se stal nakonec stoupenec krále Zikmunda. Po r. 1436 půjčil Jiřík králi Zikmundovi 15 000 kop grošů, za což mu král zapsal východočeské statky Žleby, Vildštejn, Chotěboř a Drobovice. Jiřík z Dubé mohl proto již v r. 1437 přesídlit z hradu Vízmburka na Žleby, ze kterých bylo blíže do centra českého politického života, jehož se Jiřík čile zúčastňoval. V r. 1440 byl jedním z velitelů nového českého krále. Jako stoupenec Poděbradské jednoty měl přední slovo na jejím kutnohorském sjezdu v r. 1446. R. 1447 byl zvolen do velkého poselstva, které mělo jet k římskému králi Fridrichovi III. do Vídně a v r. 1448 se zúčastnil obsazení Prahy. Jiřík z Dubé a Vízmburka zemřel na Žlebech r. 1450 jako bezdětný. Na Vízmburku zatím zřejmě sídlil správce, který spolu s posádkou napadal slezská města. Slezská knížata a města ve Slezsku a Horní Lužici, zejména Vratislav, Svídnice, Budyšín, Žitava a Zhořelec vytvořila proto v r. 1447 vojenský spolek, koupila od Jiřího z Dubé Vízmburk, zbořila jej a spálila. A to je v podstatě konec hradu. V l. 1516–1519 byl zpustlý vízmburský hrad natrvalo připojen k Náchodu a zůstal jeho příslušenstvím až do nové doby. Výslovně se zřícenina hradu připomíná ještě v r. 1545 při prodeji Náchoda a potom v půhonu z r. 1615..

Jejich hrady představují miniatury hradů královských. V r. 1447 hrad zakoupila slezská knížata a města, pro něž hrad představoval stálé nebezpečí, zbořila ho a spálila. Trosky velké věže překryly ostatní budovy, které se díky silné obvodové hradbě nerozvalily do stran. Díky tomuto „zavření“ se Vízmburk výborně dochoval do dnešní doby. Na počátku archeologického výzkumu, probíhajícího v 70. a 80. letech, nebyly nad zemí patrné žádné zdi. Ze sutin byly vyproštěny zbytky hradu zachovaného až do výše prvního patra s oválným půdorysem vnitřního hradiště 40 x 30 m. Malý sevřený hrad s bergfritem v čele a s obvodovou zástavbou obsahoval kromě obytných prostor a velkého sálu i kapli, mladší kuchyni a kovárnu. V blízkém Bílém lomu se lámaly pískovcové dlaždice pro stavbu hradu a později pro náchodský zámek. Architektonické články jsou zřejmě dílem téže huti, které stavěla nedaleký klášter v Polici nad Metují..