Vlčinec

1341, kdy břevnovští benediktýni rozšířili polické panství až za Petrovice a Dřevíc. V r. 1390 byl hrad Vlčinec opět v držení břevnovského opata Diviše, který jej však svěřil jako manství bratru polického probošta Petra, Kunešovi z Pravětic, aby za to pomáhal bránit Polici nad Metují. Naposled se Vlčinec připomíná v r. 1406, kdy jej držel Strádal ze Zdaru a z Vysoké Srbské. Hrad Vlčinec byl zničen za tažení husitů ke Broumovu v r. 1422. Jeho dobytí je opředeno pověstí, kterou zpracoval Alois Jirásek a zahrnul ji do Starých pověstí českých. Stával na úzkém skalnatém ostrohu mezi řekou Metují a Hlavňovským potokem, který na jeho úpatí ústí 2,5 km jihozápadně od Police nad Metují do řeky Metuje. Z hradu se dochovaly dva příkopy vytesané ve skále a základy hranolové věže..

Hrad pravděpodobně sloužil k ochraně stezek obchodních a nejbližších vsí. Kdy přesně byl postaven a kým, o tom historie mlčí. Rovněž je v tajemství zahaleno, jak tento hrad zanikl. Jen pověst nám o tom vypráví. Když poličtí obyvatelé byli toho roku 1421 na Ostaši povražděni, zúčastnila se tohoto činu, v té době katolická, loupeživá posádka hradu Vlčinec. Ten samý rok se Žižka mstil všem Slezanům i broumovskému opatu a místním Němcům. Slezany porazil i nedaleko Vlčince na místě soutoku Metuje se Stekelnicí, podle původního mlýna se toto místo dnes nazývá "Kozínek."

Od místa boje se Slezany přitáhl se svým vojskem i na Vlčinec. Jelikož byl hrad stavěn pevně, oblehl jej. Hlavní část vojska se rozložila na petrovické stráni, vhodné pro umístění děl. Jen hluboké, lesy porostlé, údolí s řekou Metují jej od hradu Vlčince oddělovalo. Žižka se ubytoval ve stavení (na místě Dreslerova statku), odkud celou polickou krajinu měl jak na dlani. Když děla pak promluvila, jejich zvuk se odrážel od protějšího Ostaše, zalétal k hřebeni skalních Stěn a zanikal v rozsáhlém Boru a rozeklané Hejšovině. Ostřelování trvalo několik hodin, ale žádná z koulí, vystřelených na hrad, nezanechala na hradbách ani stopy – jako by se od zdí odrážely. Žižka nařídil tedy zastavit palbu a v nastalém tichu slyšeli husité zcela zřetelně z hradu hudbu – jakoby se jim posádka hradu vysmívala. Některý z obléhaných tam nepřetržitě hrál na housle. Nezbylo Žižkovi nic jiného, než poradit se se svými hejtmany, co podniknout dále. V té chvíli se přibelhala nějaká stařena a radila mu, aby houslistu dal nejprve zastřelit, neboť on právě svou hudbou chrání hrad. Žižka uposlechl rady a jeho nejlepší střelec nepozorovaně namířil a čarovného houslistu v hradním okénku zasáhl – hudba utichla. Děla opět zazněla a jak první koule dopadly, zdi hradební se začaly sypat. Než nastal večer, byl hrad dobyt a zapálen. Posádka byla pochytána a na okolních stromech pověšena. Jen vůdce loupeživé posádky nebyl k nalezení. Ukryl se do sklepa a tajnou chodbou, která prý vedla až na Ostaš, chtěl uprchnouti. Oheň mu však v cestě zabránil, a když se chtěl skrze malé okénko ze sklepa protáhnout ven, tak v něm pro svou mohutnou postavu uvízl a nemohl tam ani zpět. Jeden z husitů jej spatřil a jedním rázem mu hlavu u samých ramen odťal. Tělo svrhl zpět do sklepení, a to bylo pak zasypáno. Od těch dob se pak v pomalu zanikajících rozvalinách čas od času objevuje bezhlavý vůdce a hledá svou nebohou hlavu. Jindy se ozývají z návrší Vlčince zvuky bubnů i houslí a na květnou neděli hořívají nad velkými poklady, ukrytými ve sklepeních hradu, modravé plaménky. Však mnoho lidí zkoušelo v těchto místech kopat, aby poklad nalezli. Však nikomu se to, pokud paměť sahá, nepodařilo!.