Náchod

Hronovi potomci drželi Náchod do r. 1321, kdy ho získal král Jan Lucemburský - Hronův vnuk za Náchod obdržel Kostelec nad Černými Lesy. Od krále náchodské panství získal r. 1325 Hynek z Dubé. Rod z Dubé držel Náchod do r. 1367. V l. 1390 - 1414 se v držení hradu vystřídali Půta z Častolovic, Jetřich z Janovic a Jindřich Lefl z Lažan a Krakovce. Roku 1414 jej získal Boček z Kunštátu a Poděbrad a roku 1427 zdědil panství po smrti svého otce Viktorina budoucí český král Jiří z Poděbrad. Za husitských válek obsadili hrad husité a odráželi odtud útoky z katolického Slezska. Roku 1437 město i hrad dobyl husita Jan Kolda ze Žampachu, který odtud podnikal loupeživé výpravy. Jiří z Poděbrad hrad roku 1456 dobyl zpět. Mezitím roku 1441 hrad vyhořel při dobytí města i hradu Slezany. Syn Jiřího z Poděbrad, Jindřich vévoda Minsterberský prodal panství r. 1497 Janu Špetlovi ml. z Prudic a ze Žlebů. Jeho syn Hynek, řečený z Janovic, prodal panství r. 1533 Vojtěchu z Pernštejna a Vojtěchův syn Jan jej prodal roku 1544 Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic, členovi jednoho z nejbohatších rodů v Čechách. V letech 1566 - 1614 nechali Smiřičtí přestavět italskými staviteli gotický hrad na renesanční zámek. Doba kdy byl hrad v držení Smiřických ze Smiřic, zejména za Albrechta (1548 - 1566) a Alb. Václava (samostatně nastoupil r. 1611) znamenala období rozkvětu hradu i města. Po bitvě na Bílé hoře byl roku 1621 Smiřickým zkonfiskován majetek za účast ve stavovském povstání (mimo aktivní účasti na odboji na zdejším zámku také strávil poslední noc v Čechách tzv. Zimní král Fridrich Falcký, který zde přenocoval na svém útěku ze země). Roku 1623 koupila náchodské panství Magdalena Trčková z Lípy a po několika letech jej postoupila svému synovi, Adamovi Erdmanovi Trčkovi. Adam zemřel (byv zavražděn) po boku Albrechta z Valdštejna v Chebu r. 1634. Téhož roku dostal náchodské panství za odměnu italský šlechtic, generál Ottavio Piccolomini de Arragona, který se účastnil na spiknutí proti Valdštejnovi. V 2. třetině 17. století bylo za hraběte O. Piccolomini přebudováno opevnění pod vedením G. Pieroniho a plk. de la Corona (prováděl ital. barok. architekt a sochař Carlo Lurago), v letech 1650 - 1659 byla provedena rozsáhlá přestavba renesančního zámku - část kolem arkádového dvora byla zvýšena o patro, interiéry byly stavebně upraveny a vyzdobeny, severně od zámku byl postaven tzv. Piccolominský zámek s kaplí, úřednickými křídly a s turionem (mohutnou dělovou baštou). V letech 1729 - 1730 byla postavena úřednická budova v předhradí. V polovině 18. století byl upraven Španělský sál a další prostory starého zámku, byla postavena nová jízdárna a založena francouzská zahrada. Roku 1792 koupil od rodu Piccolomini náchodské panství Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský. V době jeho vlády a také jeho nejstarší dcery, Kateřiny Bedřišky Vilemíny, kněžny Zaháňské, dosáhl zámek v l. 1792 - 1839 největšího kulturního rozkvětu - za vévody bylo přímo na zámku zřízeno divadlo, pořádala se zde operní představení a hrály se zde divadelní hry. V 19. století byl u zámku založen anglický park. Roku 1842 panství koupil kníže Jiří Vilém Schaumburg-Lippe pro svého druhorozeného syna, Viléma Karla Augusta. Zámek byl v majetku jeho potomků do r. 1945, kdy byl všechen majetek rodu zkonfiskován a přešel do správy státu. Poslední stavební úpravy byly provedeny na přelomu 19. a 20. století. Od roku 1958 patří zámek mezi národní kulturní památky. Na zámku, který postupně prochází rekonstrukcí, je několik prohlídkových okruhů, je zde také medvědárium, které je svého druhu největší v Čechách..

Pak zajisté – domníval se rytíř Náchodský – byla by mu otevřena brána k moci a slávě, po níž tolik toužil. Nechtěl čekati, až ho potká štěstí, počal sám k němu hledati cestu. Slyšel o staré zkušené vědmě, která má chatrč zapadlou v lesích. V ní vaří z lesních bylin čarovný nápoj, zbavuje lidi nemocí a věští jim budoucí osudy. Přemohl odpor, jejž choval k hadačům a čarodějům, navštívil starou vědmu. Babice uvítala vzácného hosta jízlivým úsměvem, zeptala se, co ho přivádí do její chaty. „Přicházím k tobě, aby mi svým uměním pomohla k zlatu,“ odpověděl rytíř. „Uvážils dobře svoje přání?“ zeptala se babice skuhravým hlasem. „Zlato zaslepuje, zlato svádí k zlému.“

„Nerozumuj, babo, nýbrž raď!“ zvolal rytíř netrpělivě, napjat jsa očekáváním, jakou radu mu vědma udělí. „Nuže, nedáš-li jinak, slyš a dobře vtiskni v paměť, co ti nyní povím,“ řekla vědma. „Právě dnes, v předvečer svatojanský rozkvétá v hlubinách lesních kapradí. Jeho zlatý květ jest klíčem k tvému štěstí. Zajdi do rokliny, která se níží pod mou chatrčí, najdeš tam květ, jenž se právě rozvil. S květem půjdeš k Dobrošovské hoře, jež se tyčí proti tvému hradu. Tam ve skále je skryt zlatý pramen. Obejdeš ji třikrát a v místech, kde uslyšíš zurčení pramene, dotkneš se skály čarovným květem. Jakmile se otevře, vejdi dovnitř a do nádoby, kterou s sebou vezmeš, naber si zlatého proudu. Naber, pospěš ven ze skály a vylévej na měsíčním svitu! Pramen ti ztuhne v tvrdé, ryzí zlato…Dej však dobrý pozor, abys neupustil čarovný zlatý květ!“

Rytíř poděkoval vědmě za její radu, pospíšil do rokliny pod lesní chatou. Byl již večer, když stanul na jejím dně, na břehu potoka, který se blyštěl v šeru a v stínu kapradí jak roztálé, tekuté stříbro. Svatojanské mušky prováděly nad ním své vzdušné reje, svítíce si na cestu drobnými lampičkami. Rytíř, okouzlen tajemnou krásou svatojanské noci, bral se zvolna podle potoka, rozhlížel se, kde je tu zlatý, čarovný květ. Pojednou zahlédl pod vějířem kapradiny jasné, zářivé světlo. Shýbl se, spatřil tam třpytný, zlatý květ. Zajásal, utrhl květ, pospíšil domů a z domova se vydal s nádobou k Dobrošovské hoře. Učinil vše tak, jak mu poradila moudrá vědma. Obešel třikrát skálu, našel místo, kde kutali kováříčkové a kde zurčil podzemní pramen. Kouzelnou mocí zlatého květu otevřel skálu, stanul nad zlatým pramenem, který tryskal ze země a zase se v ní ztrácel. Svíraje pevně zlatý květ – klíč k svému štěstí – nabral z pramene do nádoby křišťálové vody a pospíšil s ní ze skály, aby vylil její obsah na měsíčním svitu. „Ó, díky tobě, vědmo, za tvou moudrou radu! Budu bohatým a mocným velmožem, stanu se knížetem nad všemi knížaty země!“ jásal rytíř, skláněje se nad kusem ryzího zlata, velikým jako pecen chleba. Vzpamatoval se ze svého opojení, a veden hrabivostí, pospíšil znovu do nitra čarovné skály, nedbaje, že se v sluji kolem něho rojí na sta drobných kováříčků, že blýskají zlověstně očima a hněvivě svírají v drobných rukách malá hornická kladívečka. Sklonil se nad pramen, aby znovu nabral ze zlatého toku. V horečném zápalu zapomněl na výstrahu vědmy a upustil zlatý květ kapradiny. Proud jej uchvátil a strhl jej s sebou do hlubin zemských. V tu chvíli se rozlehl slují vítězný výkřik tisícerých drobných hrdel, zaduněla rána – a skála se navždy zavřela. Podivili se lidé nemálo, když našli pod Dobrošovskou horou kus zlata, veliký jako pecen chleba. Teprve, když jej ukázali vědmě, dozvěděli se, jak se dostal z tajemné skály na světlo, a vysvětlili si záhadu, kde tak náhle zmizel rytíř Náchodský..

Náchodem procházela za této první války pruské četná vojska rakouská i pruská. Mírem, který musila Marie Terezie uzavříti, bylo ztraceno od Koruny české Slezsko i Kladsko a Náchod se stal pohraničním městem říše. Již za dva roky nato vtrhl Bedřich znovu do Čech, chtěje od nich odtrhnouti kraj hradecký a přivtěliti jej k Prusku. Sám byl tehdy ubytován po čtyři dny v Náchodě. Roku 1756 vpadl tudy do Čech pruský maršál Šverin s 30 000 vojska. Sotvaže se obyvatelstvo poněkud zotavilo z pohrom, jež s sebou vojska do země přinášela, vtrhli Prusové roku 1778 znovu do Čech a obyvatelstvo bylo vydáno novým trýzním. Tak se stal „Prajz“ opravdovou metlou kraje. Lid ho právem nenáviděl a v duchu si přál, aby byl nenasytný pruský král konečně jednou řádně ztrestán. Nemohl uvěřiti, že se Marie Terezie vzdala Slezska z obavy před další válkou. Vždyť měla udatné, zkušené vojáky a proslavené velitele, jako byl generál Laudon. I počal si vyprávěti, že Marie Terezie prohrála Slezsko za jedinou noc ve hře s pruským králem, že je dala do sázky, když jí došly peníze. Generál Laudon, uslyšev prý tu zprávu, rozhněval se velice a stiskl koleny koně, na němž seděl, tak prudce, že se kůň pod ním zhroutil mrtev k zemi. Podle starého proroctví bude ještě jednou vojna s Prajzem, největší ze všech, které dosud byly. Zase potáhne Náchodem pruský král s obrovským vojskem po tři dny a noci bez přestání. Dostane se až k Hradci, tam však budou Prajzi poraženi tak strašlivě, že jejich král s hanbou z boje uteče. Utíkati bude přes Náchod, avšak vojska zbude mu jenom tolik, že se s ním kolem jednoho bubnu naobědvá. To se stane pod starou borovicí za Velkou Poříčí vedle pruských hranic…A pak bude od Prajze pokoj na věčné časy. Tak bájil lid v době, kdy byl jeho sousedem „Prajz“ – věčně nepokojný a žádostivý bohatství České země. Neměl tušení, že spravedlnost dějin potrestá zpupného souseda a že ho v těchto místech zatlačí daleko od českých hranic.