Hronov

Počátky Hronova souvisejí s kolonizací, kterou směrem k severu prováděl v druhé polovině 13. století pan Hron z Náchoda z rodu Načeraticů. Ten za své služby Václavu I. obdržel území od strážného hradu na vrchu Homolce u Náchoda až k soutoku Olšavky s Metují. Na ochranu nově nabytého území zde pravděpodobně založil na břehu Metuje vodní tvrz. Tu pak propůjčoval svým služebníkům výměnou za povinnost manské služby při ochráně náchodského panství od severu. Hronovi potomci vlastnili panství do roku 1316, kdy jej Jan Lucemburský věnoval Hynkovi z Dubé. Za jeho vlády, v roce 1359, se poprvé v písemných pramenech objevuje Hronov. Hynek z Dubé držel Náchodsko do roku 1392. Dalším vlastníkem byl Jetřich z Janovic. Jako odúmrť připadlo panství roku 1412 králi Václavu IV., který jej obratem přenechal Jindřichovi Leflovi z Lažan. Lefl vyměnil roku 1414 Náchodské panství s Bočkem z Kunštátu a Poděbrad. Z vlastníků hronovské tvrze je jako první uváděn Matěj z Vlčnova, který držel Hronov kolem roku 1422. Za husitských válek se panství i s hronovskou tvrzí zmocnil husitský hejtman Jan Kolda ze Žampachu. Na tvrzi poté sídlil jeho bratr Ivan, který se pak psal Ivan z Hronova. V roce 1456 dobyl tvrz, kde sídlili Koldové ze Žampachu, zemský správce Jiří z Kunštátu a z Poděbrad a vyhnal loupeživé Koldy do Polska. Poslední zmínky o hronovské tvrzi jsou z roku 1462. Mezi lety 1487–1497 se z ní stává svobodný dvůr. Ten na jejím místě ve své podobě z 18. století stojí dodnes. Jedná se o roubený, památkově chráněný objekt, označovaný jako dvůr Jirásků-Dvorských. Valy a příkopy byly rozvezeny na samém konci 19. století.